Po dlouhé době nevím, jak začít. Potřebuju se vypsat a mám pocit, že třeba i někomu můžu pomoct, že můžu někomu ukázat, že je dobré neskrývat...neskrývat své pocity, své úzkosti...že se vyplatí jít s kůží na trh, ukázat své slabé stránky, protože ty nás dělají lidmi. Právě ony z nás dělají lidské bytosti, silné a přitom zranitelné. Věřím, že dobrých lidí se srdcem na pravém místě, schopností empatie je mnoho a ti, kteří tak nevypadají jsou třeba jen zranění a obrátili svou bolest v kamennou tvář a rádoby tvrdé srdce.
Co se děje. Vlastně nic...a taky všechno. Vím, že jsem dřív psala jeden vtipný článek za druhým a poslední dobou jsem spíš potížista, který píše chmury. Tak to prostě je. Asi jako stromy potřebují shodit listí, ulevit si, tak asi i má duše potřebuje shodit, co ji tíží a tak mi sem tam spadne nějaký ten lístek a já jsem pokaždé překvapená, jakoby to bylo poprvé.
A co se teda děje? Řekni to konečně. Říkáte si to? Tak já vám odpovím. Sama nevím, kde jsou ty spouštěcí mechanismy, ale tak nějak tuším, že jsou to okamžiky štěstí. Paradox, že? Poslední dobou, vždy, když jsem v nějakém okamžiku šťastná, sevře se mi srdce a v hlavě se mi odehraje situace, kdy jsem byla na dně. Nedávno jsem šla celkem brzy spát. Manžel mě přemluvil, abych neponocovala a šla si s ním lehnout, jen tak se pevně obejmout a spát. Moc se mi nechtělo, protože jsem měla pocit, že bych si měla číst a nebo plést, abych ten svetr pro Ondráška k narozkám stihla, ale šla jsem, protože jsme spolu opravdu málo. Přitulila jsem se k němu, bylo nám dobře. Špitl mi do ucha, že mě miluje a jen jsme leželi. On za chvilku usnul a já si říkala, jak je nám dobře...a pak, zničeho nic to přišlo. Vybavila jsem si, jak mě držel za ruku a pevně objímal, jak jsme si byli blízko, jako bychom byli opravdu jedno tělo a jedna duše, u Aniččiny postele na ARU. Jak tam ležela, uspaná jako andílek a přitom jako bez života. Ověnčená hadičkami neskutečného množství, jak za její hlavičkou šustil a oddychoval dýchací přístroj, díky kterému mohla dýchat. Vybavila jsem si doktorku, která neříkala vůbec dobré zprávy, jak kolem nás všichni chodili a uhýbali pohledem a když se neuhlídali a naše oči se střetly, jak se posmutněle a lítostivě usmáli. Moje duše křičela, volala o pomoc a bojovala. Bojovala s tím, že nechci svou dcerku ztratit, že se všichni mýlí a ono to bude dobré.
Jen jsem u manžela dál ležela a opakovala si:"Je to pryč. Je to pryč. Teď tu Andulka spinká a je velká a šikovná." Trvalo mi dlouho, než jsem usnula. Nakonec se podařilo a asi za odměnu se mi nic nezdálo. Oklepala jsem se a řekla si fuj, to nebylo příjemné, ale noc byla klidná a teď bude krásný den...a taky byl. Užila jsem s dětmi spoustu legrace, přijela tetička Tondová a bylo dobře.
A dnes o další víc jak den dál jsem s Aničkou doma. Hrály jsme si, koukaly na pohádky, daly si oběd a já Andulku ukládala. Tentokrát chtěla víc chovat a zpívat. Miluje píseň Tobě patří chvála a Vyvyšuji tebe Pane. Tulila se a pak si ukázala na postýlku. Dala jsem ji pusinku, pevně ji objala a řekla miluju tě...a když jsem jí pokládala...BLESK...opět živá, hluboká vzpomínka...jak jsem se nad ní skláněla, pár minut před tím, než ji odvezli na operační sál, na operaci, která byla pokusem doktorů, přesvědčit sebe a ostatní, že opravdu zkusili všechno, i když ve zdárný výsledek málo kdo věřil. Stála jsem tam, chtěla jsem ji odnést, utéct daleko...chtěla jsem jí říct, že tu jsem pro ni a že to bude dobré....cítila jsem potřebu se s ní rozloučit a poděkovat jí za každou vteřinu, kterou jsem s ní mohla být...a nic z toho mi nešlo...Bylo to hrozné, šílené a já nevěděla co dělat. Hladila jsem ji a říkala jí, ať to udělá tak, jak to pro ni bude lepší. Že jsem tu pro ní, ať se rozhodne jakkoli, i když mé přání zná, že já ji chci mít u sebe, děj se co děj, i kdybych ji měla celý život nosit, vozit, koupat...ale že ji nechci držet násilím...Je to jen na ní a já tu jsem s ní ve všech těch možnostech.....Věřte mi, neznám nic horšího a věřím, že tohle je snad nejhorší, co může matka zažít. Brečím tu jak želva, ale vím, že to musí ven, musí to ze mě spadnout jako to listí ze stromů....a třeba si přes zimu odpočinu, budu jako nepopsaný list papíru a na jaře ten svůj strom začnu naplňovat vzpomínkami novými....a ty staré, budou zpracované, mnohokrát odžité a třeba mě už tak nesemelou, když se náhodou sem tam objeví...a třeba tenhle dlouhhhýýýýý text pomůže i někomu dalšímu, že není sám, komu padá listí.
Omluvte případné chyby, ale nemám teď sílu to po sobě číst. Díky, že to čtete. Mějte se krásně...
Za tmy a ticha nemocnice, kde nám bylo vlastně docela dobře(když pominu buzení a měření všech možných i nemožných hodnot a svícení Anince do očí v intervalu dvou hodin)...jsem měla čas přemýšlet. Proč? Proč? Kde jsem udělala chybu? Kde je chyba? Na nic jsem nepřišla. Druhý den jsem pochopila. Protože jsem magor, který lítá a uklízí a vyhazuje svůj čas denně oknem, protože to, co v této minutě udělám, je v té příští uvedeno do "původního" stavu. Ano, denně strávím víc jak 4 hodiny úklidem. Další 2 vařením a zbytek věnuji dětem. Chyba...chyba...já jsem se právě rozhodla zahodit iluzi o dokonalé domácnosti, rozhodla jsem se být matkou, která se věnujeme dětem dostatečně...nikoli nadměrečně...která se věnuje domácnosti do té míry, která je smysluplná....a hlavně chci být matkou, která si umí říct o to, co potřebuje...takže...tady...nečekejte dokonalé fotky...už sem klidně dám fotky z pečení cukroví, kde je Ondík boží, ale vedle těsta stojí Herkules, protože jsme nutně potřebovali přilepit papírového rytíře na koně...a já to lepidlo za x hodin nezvládla dát zpět do skříňky...ale vidíte to štěstí v Ondíkových očích? Myslíte, že mu to vadilo? Neee...a lepidlu taky ne...
