Znáte Pravý domácí časopis? Ano? Je skvělý, že? Ne? Opravdu ne? Tak si ho někdy zkuste koupit, třeba ve vaší trafice. Poznáte ho podle krásné titulní strany, která vypadá jako desky školního sešitu. Barva je každý měsíc jiná, ale vždy ji zdobí fotografie společně s kreslenými obrázky a texty, které jsou psané převážně "ručně" :-). Celý časopis je směsicí různých (pro mnohé alternativních)témat. Třeba hlavním tématem dubnového čísla byly MATKY A DCERY. Kromě jiných osobních zpovědí, článku o chlebopečení, mandalách, o kurzu kosení, józe smíchu, zdravých receptech i stěhování za přírodou, jste v tomto čísle mohli najít i můj článek Jak se neštěstí změnilo ve štěstí. Vím, že je duben již na svém konci a že by si mnoho z vás mohlo říct, že o článku píši s křížkem po funuse, ale nebojte se. Pokud máte chuť si článek přečíst, tak se do toho pusťte:-).
Jak se neštěstí změnilo ve štěstí
Tak...Začínám asi po sté psát tento článek a pořád nevím, odkud začít, kam se posunout a čím skončit...Člověk si řekne, že chce lidem kolem sebe vyprávět příběh, příběh o jedné holčičce, o velké rodičovské lásce, o zázraku, ale také o těžké nemoci a životu na vlásku, ale najednou zjistí, že vlastně neví jak. Ode dne, kdy naší dcerce diagnostikovali lymfangio-hemangiom (nezhoubný nádor) v oblasti krku, který ji svou lokalizací ohrožoval na životě, už když jsem ji nosila pod srdcem, se náš život změnil...a myslete si, co chcete, třeba že jsem úplný blázen, ale změnil se k lepšímu.
Dřív jsem bývala neprůbojná, nesebevědomá a - promiňte mi ten výraz - uťáplá holka a dnes jsem pyšná matka a bojovná žena. Musela jsem život své dcerky uhájit, protože se našli i tací, kteří mě nutili k amniocentéze a horem dolem doporučovali ukončení těhotenství. Pak následovaly neustálé kontroly, předčasný porod ve 33.týdnu, měsíc po porodu sedmihodinová operace a doufání, že to naše zlatíčko přežije, protože šance byly menší než dvacet procent...Zaučení s tracheostomickou kanylou, zavádění výživových sond a následně další operace a PEG, rehabilitace, třikrát v týdnu kontrola atd. Kdokoli tohle čte nebo slyší, zděsí se...Ale já se směju a říkám: ano, lehké to není a nebudu tvrdit, že občas nepláču do polštáře, ale věřte mi, i přes to všechno jsem neskutečně šťastná.
Když jsme byli ve vleku těch nejtěžších událostí, když byla dcerka v umělém spánku, došlo mi, že mám na výběr jen ze dvou možností. 1.Zhroutit se, 2.Sebrat se a být šťastná za to, co dobrého se děje. A já si vybrala druhou možnost, protože kdybych se zhroutila, nikomu a ničemu bych tím neprospěla. Proto jsem se radovala, když se hodnoty na všech těch děsivě blikajících a houkajících přístrojích lepšily, radovala jsem se, když nás z ARO přeložili na JIP, radovala jsem se, že dcerka žije, a to byl zdroj mého štěstí. Všechno ostatní bylo jen navíc. Bála jsem se, nebudu tvrdit, že ne, ale chtěla jsem se o maličkou postarat, chtěla jsem ji mít co nejdřív doma, daleko od nemocnice. Pěkně v postýlce s hračkami, doma u brášky, který se na ni denně ptal, a hlavně jsem chtěla, aby ze mě cítila klid a radost. Smála jsem se na ni, hýčkala, vtipkovala, když nám ubyla nějaká hadička, nějaké čidlo a malá se lepšila. Den ode dne na tom byla líp a dokonce se usmíval i personál. Chodili k nám rádi a vtipkovali s námi.
A dnes? V Motole jsme jako doma a přijde nám, že žijeme normální život a díky našemu nadhledu zažíváme mnoho vtipných momentů. Třeba nedávno jsme byli nakupovat a potkali jsme paní s kočárkem. Ondrášek do něj nahlídl a říká: "Hele mami, miminko. (ticho, údiv) A kde má komínek?" Tak Ondrášek říká tracheostomické kanyle :-). Nebo pár měsíců zpět. Stála jsem v Motole na oddělení u pultíku sester a povídala s nimi, když tam přišla maminka, která se hroutila, že její děťátko má průjem. Podívala se na mě a říká: "S čím jste tu vy, že jste tak veselá?" A já na to: "Ale...já mám v podstatě zdravé dítě, jen má nádor, tracheostomii a PEG." Paní vykulila oči a odešla. Sestřičky se smály.
Možná si myslíte, že opravdu nejsem normální, a možná máte pravdu, ale když je tohle všechno vaše denní rutina, tak vám to nepřijde divné. Žijete každým dnem a užíváte si takové drobnosti, jako je pít čaj ze svého hrnku u svého stolu, spát ve své posteli, být se svým mužem a dětmi doma, poslouchat praskání dřeva v kamnech. Když se dostanete na procházku, protože neprší, nefouká, není moc teplo ani moc zima a vy konečně vyjdete ven, přijde vám obloha modřejší a svět krásnější. Když prožijete to, co já, jste vděčni za všechno...Proto vlastně tento článek píšu, abych vám všem ukázala, že štěstí je velice relativní...A to, jestli jsme, nebo nejsme šťastní, mnohdy závisí na našem postoji k životu a ke štěstí. Já se rozhodla být šťastná, a tak jsem.
Když mě přepadnou smutky a tíha, taková zvláštní tíha, kdy se nic zvláštního neděje, není proč plakat, a já přesto pláču, tak je to jen vyčerpání nebo návrat té tíže z dob, kdy nebylo veselo...Tak si popláču, dovolím si to, vypíšu se z toho a jdu se podívat na své dvě děti, na Aničku bojovnici, na Ondráška, statečného klučíka, který byl dlouhé měsíce bez maminky a který je na té cestě s námi a statečně nese důsledky našeho rozhodnutí, našeho bezmezného přijetí.
Byla bych moc ráda, kdyby tento článek, toto mé svědectví, pomohlo alespoň jednomu člověku, jedné mamince k úsměvu, k uvědomění si toho, jak je život pestrý a krásný, a aby se vám dostalo povzbuzení ve vašich těžkostech, které jsou třeba jiné. Věřte mi, s úsměvem se to lépe táhne.:-)
