Mrcháni

V pondělí nás bylo o jednoho víc. Vypůjčili jsme si Pepíčka. Pětiletého chlapečka, synka našich dlouholetých přátel. Mají přezdívku Šampóni. Tak tedy...v pondělí jsme měli doma na celý den Pepíčka Šampóna. A bylo to super.

Nevím, do jaké míry je nebezpečné zjištění, že tři děti jsou lepší než dvě;-). Kluci se skvěle zabavili, Anička se k nim připletla a dopoledne uteklo jako voda. V klidu jsem uvařila oběd, nachystala svačinku, vyprala a děti jen pozorovala. 

Poo přijel tatínek a vzal kluky na klučičí výlet do svého revíru. Každý dostal klobouk, donesli krmení pro prasátka a chtěli jít na posed a dívat se dalekohledem po krajině. Už když Jiří odemykal posed, zdálo se mu, že to uvnitř divně hučí, jen co pootevřel dveře, pochopil, co se děje. Vzal kluky a utíkali, co jim nohy stačily. pronásledovali je "mrcháni". Co jsou to mrcháni?

To máte tak, večer, když jsem koupala Ondráška, tak jsem si všimla, že má na čelíčku veliký štípanec a říkám mu:"Ondrášku, tebe kousnul komár viď?" "Ne maminko, to byl mrchán." "Cože, mrchán?" "No víš, přece, jak jsme byli s tatínkem v lese, jak za námi letěli." "Ty myslíš ty sršány?" "No, dyť řikám. Mrcháni. Maminko víš, oni bzučeli a tatínek volal UTÍKEJTEEEEE." "Oni se na vás naštvali, viď?" "Ne, oni se jen báli, že se jim tam nastěhujeme, víš." 

Štípanec byl obrovský, původcem byl komár a mrchán? Ten už v našem rodinném slovníku zůstane navždycky. A co vy? Taky máte nějaká rodinná slovíčka?

A co prázdniny, užili jste si je? My jo, většinu toho, co jsme si přáli, jsme splnili. Jediné, co zůstalo u ledu, byly mé osobní tvůrčí a uklízecí plány, ale to vůbec nevadí. Zítra začíná školka, budu mít čas všechno dohnat. Jojo, školka...v průběhu prázdnin bylo mnoho okamžiků, kdy jsem si říkala, ať už je školka a teď? Je mi to trošku líto, že už je konec prázdnin, že už spolu nebudeme celé dny. Líto je to ale jenom mně:-). Ondík jde do nové školky a hrozně moooc se těší...na děti...trochu míň na učitelky. Jooo, mám ještě jednu historku:-). Bylo to v polovině prázdnin. Ondík mi večer, při čtení knížky z ničeho nic říká:"Mami, jak dlouho budou ještě prázdniny." Říkám mu:"Ještě budou dlouho, jsou teprve v půlce." Ondík na to:"To je dobře maminko, protože pak, pak bude školka." "Ty se netěšíš?" Úsměv."Jo těším, těším se na děti. Ale víš, ve školce jsou i učitelky. Fakt. A ty mě štvou, protože mě furt chtěji něco učit, a to já nemám rád."

Tak snad si prcek školku užije, děti i učitelky. Vybírala jsem školku pečlivě a myslím si, že bude moooc spokojený. 

Teď už je to fakt všechno. Užijte si ten zítřejší školní a školkový den a nevěšte hlavu ze shonu, z toho, že jste doma něco zapomněli. Pamatujte, chvátají všichni, nestíhají všichni, zapomínají všichni...nebo skoro všichni:-). JÁ URČITĚ:-).

Poslední...

Poslední věta, poslední slovo, poslední tečka...z právě dočtené knihy. Celou dobu čtu, hltám každé slovo a těším se na konec...a pak, když to přijde, chci aby tu ještě něco bylo, aby příběh pokračoval, aby to neskončilo...
Cože jsem to četla? Román Do tmy od Anny Bolavé. Jednou...bylo to pozdě v noci, jsem si pletla (nebo háčkovala?...to je fuk) a poslouchala Radiožurnál a ejhle...rozhovor s autorkou této knihy, která byla oceněna cenou Magnesia Litera za prózu. Cože? O ženě posedlé sběrem léčivých bylin? Jo, to chci. Hned jdu k počítači a knihu objednávám. Za dva dny netrpělivě vyhlížím kurýra a pak, držím knihu v ruce. Svět se zastavil...čtu. je to zvláštní, melancholické a trochu divné, praštěné, ale ne vesele, spíš trochu smutně...ale je to skvělé. 
Nemyslím si, že by to byla kniha, která nadchne všechny. Manžel dost trpěl, když jsem mu nadšeně předčítala pasáže, které mi braly dech. Ne že by on jindy při mém předčítání netrpěl;-). Dnes, když jsem se blížila ke konci a vracela se k částem knihy, které mě zaujaly(zaháním tím nervozitu z konce...)a četla jsem mu je, řekl mi:"Marti, proč ty máš pořád potřebu někomu něco číst. Čti dětem, ne mně? Já čtení nesnáším." Chápete to? Já, knihomol, člověk...ne člověk, ŽENA, která v momentě, kdy pronikla do světa písmen, nedělala nic jiného než četla. Ta, která v prepubertě i pubertě prožívala literární obžérství. Ta, která miluje knihy a musí je kolem sebe mít, protože bez nich nežije. Ta si vzala tohoto muže? Nečtivce? Vždy jsem toužila sedět na jednom gauči se svým milým, každý by četl svou knihu a vzájemně bychom si to nejlepší předčítali...Ach. Zpět na zem. Buď jak buď, miluju ho a protiklady se přece přitahují, ne? :-)
Zpět ke knize. Prostě a jednoduše jsem jen chtěla říct, že to co se líbí mně, se zřídkakdy líbí i někomu dalšímu. Jsem prostě asi divná a miluju divné věci a divné lidi...nebo jsem spíš praštěná a miluju praštěné věci a praštěné lidi...a jsem vlastně tak praštěná, až jsem divná, ale mně to nevadí. 
Tahle kniha je super a já pořád nějak nemůžu vstřebat, že už je konec...že jsem to dočetla...že už mi nebudou šustit stránky mezi prsty...že už neuslyším šustit suché byliny...že nebudu zvědavá, kolik Anna v úterý ve výkupně za tu šílenou dřinu dostane...a nemůžu uvěřit, že byl ten konec takový, jaký byl...

MOTOLení

...aneb Jak jsme byly s Aničkou v Motole:-)

V úterý ráno jsem absolvovala standardní ranní stres doplněný o balení. Peklo? Jo. Nic se nezměnilo, já jsem balila a Anička z druhého konce vybalovala. Naštěstí jsem to nejdůležitější už měla nachystané ve vedlejší(pečlivě zabezpečené) místnosti:-). Dokonalý make-up se nekonal, koneckonců jsem už přece vdaná, tak se nepotřebuju líbit:-). Nebo, že by? Ale jo, něco jsem na sebe pro jistotu naplácala a dokonce jsem měla chvilkami i pocit, že stihnu umýt to nádobí z večeře. Snídani měla jen Anička, mé kafe pomalu stydlo, zatímco jsem kmitala tam či onam. Uf...sbaleno, přidáno i těch pár věcí z ranního seznamu, make-up ujde, outfity máme dokonalé. Jo, jdu na nádobí. Cože? Anička se po...Dobrá, nic se neděje. Jdeme na to. Hlavně ať to není všude. Hlavně, ať to nemá na oblečení. Hlavně, ať to není na mně. Bože, co to je to mokré na mé tváři??? Uf, jenom Anči slint:-). Jo, dobré, jsme čisté, krásné, dokonalé holčičky a ještě máme 15minut. Jupí, zvládnu i to nádobí. CIIINNNKKKK...zvonek. Aha, nezvládnu nádobí, odvoz je tu:-). ALE...kdyby nepřijeli dřív, zvládla bych to, takže buď jak buď, jsem dobrá:-). (Ano, samochvála smrdí, ale od jisté doby vím, že když se člověk nepochválí sám, tak to nikdo neudělá, takže ať je tu smrad klidně jako z olomouckých syrečků:-))

Naházeli jsme věci do auta, Helenka(mamky kamarádka, náš dnešní řidič) byla překvapená, kolik toho taháme. Jo, bylo toho opravdu hodně. Plný kufr. Ale...když balíte a nevíte jestli to je na týden nebo na dva, nemůžete toho mít málo...a když máte dítě s trášou, táhnete odsávačku, inhalátor, mraky zdravotnického materiálu, protože si nikdy nemůžete být jisti, že ho budou mít v nemocnici dost, tak...i kdyby jste to všechno nacpali do vakuovacích pytlů a vysáli to vysavačem, nebude toho nikdy málo:-). 

Hurá, jedeme. Já mám hlavu těžkou a plnou všech možných i nemožných myšlenek. Opravdu chci, aby nám zrušili trášu? Jo, bude to super, když ji nebudeme mít. Zbavíme se té obludně těžké odávačky(6kg), nebudeme mít půlku bytu zacpaného zdravotnickým materiálem. ALE...co když se něco stane, co když nádor poroste, co když se bude dusit? Nene, pěkně si ji necháme. KLID...Bože, je to jen ve Tvých rukou, a tak, jak to Ty pro nás připravíš, to bude dobře. Uf. Ulevilo se mi. Kouknu se vedle sebe na Aničku. Ona na mě koukne, usměje se a jakoby říkala: "Mamko, klid a nohy v teple. Nešil." Kulišácky se usmála a pokračovala v párty. Přesně tak cesta do nemocnice z pohledu Aničky vypadala. Bylo to vzrůšo. Vezla nás nová teta a babička Martinka, která na ní celou cestu dělala opičky, hrála super hudba, Anička tančila a řehtala se, dělala pukrlata a snažila se vyprostit z pro ni nové sedačky:-). Pohoda ne?

Znalecky jsem mamku a Helenku provedla Motolským bludištěm a když jsme dopravily(však jsme byly samé ženy:-)) všechny naše tašky na oddělení, rozloučila jsem se s nimi a udělaly jsem si papá. Jen co zmizely z dohledu, vyběhla sestřička, že si máme tašky nechat na chodbě a jít na příjem do 4.patra. Cože? To je o 4 patra níž. Trochu jsem se lekla. Anička zvedla obočí a úplně jí v nich svítilo "vzrůšo". Super. Frajerka jsem si nevzala kočár, takže jsem nesla na jednom rameni Aničku, na druhém odsávačku a ač vyvážená, leč mírně rozladěná, jsem se ploužila k výtahu. Na příjmu byl drobet zmatek. Nechápu to, ale většina novinek, které se všude zavádí, vede ke zmatku a zbytečným složitostem. Na příjmu jsme strávily dvě hodiny, Anička se vesele družila s dětmi, běhala sem a tam a já netušila, jestli dřív hlídat jí nebo ty tašky (kabelku a odsávačku). Polovinu doby běhala po chodbě s propiskou (vím, není to nejbezpečnější). Sestřička nám ji dala společně s milionem souhlasů, které jsem musela podepsat. Měla jsem to za vteřinu, protože je znám už zpaměti a vyplnila bych je i v hlubokém spánku. A to je u mě co říct. No nic...Anička tedy pobíhala s propiskou a stíhala každou sestru, která prošla kolem, protože jsem jí řekla, že tu tužku pak dáme sestřičce. Samozřejmě jsem se v mžiku stala terčem vražedných pohledů, protože jsem riskovala probodnutí vlastního dítěte. Jojo...stála jsem sice hned vedle ní, ale i tak, tohle se přece nesmí, ne?;-)

Po hodině čekání jsme konečně odevzdali lejstra i tu nebezpečnou propisku sestře a vešli do ordinace, kde jsme museli znovu s paní doktorkou vyplnit všechny informace, i když se nic nezměnilo a v počítači je to stokrát. Jo, předpisy jsou předpisy. Jen tak jsme si s paní doktorkou povzdychly, že ta byrokracie je nesmrtelná a pak bylo vyhráno. Po dvou hodinách jsme se opět odebraly do 8.patra, dostaly jsme pokojíček, Anička konečně dostala pořádné jídlo a mohla spinkat. Já jsem nosila ty hory tašek a to nejdůležitější vybalila a zalila jsem si kafe a kochala se výhledem...přes dvojité mříže...žaluzie a zábradlí:-)...a bezpečnostní síť. Jojo, není vězení, jako vězení:-).

A pak už to jelo ve velkém...opichování, kontroly, pláč, tulení, smích, herna, jídlo, spánek, herna, tulení, koupání, přístroje, pláč, spánek...a tak pořád dokola. Cílem této plánované hospitalizace byla dekanylace(zrušení tracheostomie) a magnetická rezonance v celkové anestezii. Podařilo se jen jediné, magnetická rezonance. Jupííí...nádor je menší. No nejásejme zase moc, nejde o žádné centimetry, ale jen milimetry a možná spíš desetinky milimetrů, ale i to se počítá a i to je super zpráva. Dekanylace nevyšla. Ač jsme už všichni věřili v ten nejlepší výsledek, protože k úspěšné dekanylaci nám chyběly jen 4 hodiny bez poklesu saturace(okysličení krve) z celých 24 hodin. ALE bohužel...hodnoty z krásných 99 klesly na 87 a stále klesaly. No nic. Vyjde to příště. Ani nevím, jestli jsem byla zklamaná. Trochu jo, ale spíš jsem byla vystrašená, protože to všechno zase začalo houkat a někde z hlubin mé duše vypluly napovrch ty hrozné pocity beznaděje, které jsem zažívala když byla Anička na ARU a dusila se a sestřičky tam nad ní stály s ambuvakem a štelovaly ventilátor, který dýchal za ní. Myslela jsem si, že už je to pryč a přitom stačilo to červené světlo a houkání a vše bylo zpět, jakoby neuplynula jediná vteřina. Možná, že ještě nejsme na změnu připraveny...ani ona...ani já. Už jsme zvyklé, cítíme jistotu a bojíme se změn. No nic...na podzim další pokus. Pane...jen Ty víš, jak je to správné a já Ti děkuji za to, že nejsou rozhodnutí na mně, ale na tobě, protože jen Ty dokážeš vidět minulost, přítomnost i budoucnost současně. Jen Ty víš, jaká cesta je ta správná. Děkuji.

Výsledek této hospitalizace byl suma sumárum super. Přese všechna opichování a houkání jsme si to s Aničkou užily. Byly jsme od rána do noci jen a jen pro sebe. Vařili a uklízeli jiní. My si jen hrály, tulily se a hlavně běhaly. Anička se zamilovala do dlouhé nemocniční chodby a běhala na sesternu a dělala: "Uáááá." na sestřičky. Někdy to doplnila dvojicí dinosaurů, kterými sestřičkám hrozila a když se nějaká přiblížila, měla ukousnutý palec;-). Jojo, bratrův vliv je nedozírný:-). Všichni obdivovaly náš nadhled, smích a taky naše culíčky. No nejsou boží:-)?

Andulka spinká po narkóze. Zvládla to výborně. Spala klidně a vzbudila se s úsměvem. Je to bojovnice. Jen ta kanyla v noze se jí vůbec nelíbila:-).

Aby se tam Beruška cítila alespoň trochu jako doma, vezla jsem jí vlastní peřinu...že by tohle byl jeden z důvodů, proč jsme táhly tolik tašek;-)? Ne...za to mohly určitě ty naše hračky:-).

Dlouhá chodba, jistý krok, strašidlo na sestřičky a hurá do akce:-). A ty culíky...no nejsou boží....no není ona ta naše Andulka celá boží:-)?

Jo..konečně...výletujeme

Jo, jo a jooooo...vyšlo to. Pokud můj blog už nějakou dobu čtete, moc dobře víte, že se nám nevyplácí si cokoli plánovat. Když naplánujeme nějaký výlet, návštěvu nebo cokoli, co souvisí s tím, že musíme být zdraví, většinou to nevyjde. A tentokrát, i přes to, že jsme tento plán měli v diářích už od začátku léta, to vyšlo. A co jsme to vlastně měli v plánu? Týden u taťky:-).

Balení bylo jako vždy hororové, ale světe div se, nic jsme nezapomněli:-). Vlastně jo:-), Ondráškovo pyžamko, ale to nevadilo, spinkal v tričku a volných šortkách, takže nám ani nechybělo:-). Jsem to ale matka, co?;-) Odjížděli jsme v úterý ráno a všichni jsme se těšili...fakt všichni:-).

Taťka nás uvítal jako vždy s otevřenou náručí a výborným jídlem. My mu zaplnili byt našimi taškami, batůžky, hračkami a do hodiny měl drobečky a otisky prstů úplně všude:-). Nejvíc jich bylo na tv, protože tu my máme maličkou a vysoko na zdi, a tak byly děti nadšené, že můžou tlapkat a ohmatávat pohyblivé obrázky:-). Taťka ale zářil, protože byl rád, že jsme spolu.
Těšila jsem se, že si užijeme rodinnou dovolenou. Ondík se ale trhnul, protože miluje tetu Péťu a nedokázal se od ní hnout. Hned první večer se rozhodl, že bude spát u tety Péti a za nic na světě se nenechal přemluvit:-). Když spolu odcházeli, řekl mi: "Maminko, neboj, já teď budu mít hodně spinkání u tety, ale zítra za tebou na chvilku přídu, jo?" Otočil se, že půjde a v polovině schodů na mě volal: "Ale jen na chvilku jo, protože já budu s tetou Péťou, víš?" Zářil a byl nejspokojenější na světě. I když...teta mu dala k večeři guláš...s bramborem a Ondík na to: "Cože? Máčka bez nedlíků?" Druhý večer už měl k máčce nedlíky...si teta napravila reputaci:-).Druhou noc to dopadlo stejně a třetí noc vyměnil tetu Péťu za babičku Lubošovou (mojí mamku).
Ve čtvrtek jsme vyrazili na super výlet do Roztok.

Křivoklátsko je krajinou mého dětství. Strýček tam má chatu a jako dítě jsme tam trávili spoustu času. V Berounce jsem se naučila plavat, do Višňové jsem jezdila na dětské tábory a do tohoto kraje patří jedny z mých nejkrásnějších dětských a pubertálních vzpomínek. Miluju to tam. Kopce, skály a koryto řeky, Proškův přívoz, Skryjská jezírka, vůni tamních lesů a výhled na hrad Křivoklát.

Výlet jsem začali obědem v restauraci U Jezu. Manželovi zasvítila očka, protože tady byl před pár měsíci na koncertě skupiny Brutus (o tom jsem psala tady). Nadšeně mi ukazoval místo, kde se koupali atd.

Oběd byl báječný. Chtěla jsem vyfotit plné talíře, protože jídlo vypadalo báječně. Bohužel nebo vlastě bohudík chutnalo také výborně, ale jelikož jsme jeli s prázdnými žaludky, snědli jsme ho dřív, než jsem ho stihla vyfotit. Tak alespoň jsem pro vás ulovila důkaz, že talíře byly opravdu prázdné. Všichni kluci si dali zelíčko a "nedlík"(jak říká Ondík:-)), já si dala výborný guláš, také s "nedlíkem" a teta Péťa si dala lososa s bramborem. Pili jsme malinovku, chlapi nealko pivo a všechno to můžeme jen a jen doporučit:-). Pokud budete někde poblíž, tak tuhle hospůdku rozhodně zahrňte do své trasy. Obsluha je moc milá, jídlo výborné a můžete sedět jak uvnitř, tak venku. Jediné, co nás mrzelo, bylo to, že se v době oběda smí na terase kouřit, ale na tyhle změny si asi budeme muset v naší zemi počkat....jestli se vůbec dočkáme.

Děti lákala voda. Berounka je krásná řeka a pamatuju si, že jsme jako děti lovili rybičky, které si plavaly na břehu a jakoby nás pokoušely, protože plavaly blízko k nám a když jsme se po nich natáhly, zase uplavaly. Vytvářeli jsme pro ně různé bazénky a hrady a cestičky a ony v nich plavaly, jen když jsem stály dost daleko. To stejné dělaly i Ondráškovi. Ten v nových botách (brzy si počtete jak jsme k nim přišli:-)) brouzdal břehem a ač jsem mu to zakazovala, neskutečně si přál běhat ve vodě a nahánět rybičky. Bohužel nám počasí nepřálo a celý týden bylo dost chladno, takže koupání jsme si neužili. Kdyby bylo teplo, zul by botky a užil by si nahánění rybek v plné parádě...snad příště.

Anička tam běhala kolem a voda jí lákala snad ještě víc, než Ondráška. Děda je hlídal...na Ondráška dohlížel a Ančku nosil, protože já už jí nezvládnu nosit delší dobu, je těžká.

Když jsme odjížděli, obě děti řvaly, protože si ještě chtěly hrát u vody a my jim tu radost překazili. Naštěstí jsme jeli jen kousek, ke strýčkovi na chatu. Tam jsem děti vypustily a ony si spokojeně hrály s hračkami, které pro ně byly nové a objevovaly tamní zákoutí. Ondrášek objevil u garáže kužel. takový ten oranžovobílý, který bývá u silnice, když se opravuje. Objímal ho a hrál si s ním a různě ho přenášel a hlásil stavební práce a pak si přiběhl pro sušenku....a byl celý oranžový...ruce, obličej, krk, nové tepláky i bílé tričko...:-)....ale byl spokojený. A to k létu patří...být umazaný od hlavy k patě, ale zářit štěstím.

Pokračování příště:-)...pa

A žížaly máš?

Je neděle. A co by se mělo dělat v neděli? V neděli by se mělo(nebo alespoň my katolíci bychom měli;-)) chodit do kostela. Od té doby, co máme děti v tomhle rituálu dost pokulháváme. Neměli bychom, ale je to tak. Někdy jsme prostě moc unavení, někdy nestíháme a většinou prostě nemáme nervy běhat za dětmi, usměrňovat je a z celé mše stejně nic nemít. Asi to od nás není správné...ale...mě do kostela jako dítě také nikdo nevodil a přesto víru mám, takže buď jak buď, nemám pocit, že je tohle něco, za co bych si měla sypat hlavu popelem, nebo se nechat kamenovat:-).

Každopádně se s manželem sem tam vystřídáme a do kostela jde alespoň jeden z nás. Dnes jsem se rozhodla na poslední chvíli a hlavně se rozhodl Ondrášek. Najednou slyšel kostelní zvony a divil se, proč ráno bimbají:-). Řekla jsem mu, že nás volají, abychom šli do kostela. Načež se mě Ondík zeptal: "A to už není kostel zavřený? Pan farář už nemá dovolenou?" Když jsme se totiž společně vypravili naposledy, měl pan farář dovolenou a mše byla místo od půl desáté v osm ráno, takže jsme přišli pozdě a Ondík pak jen přes mříže v kostele špital: "Ježíšku, my jsme přišli pozdě, ale neboj, příště to stihneme." :-) Miláček. Tentokrát mše byla a Ondík se ve čtvrt na deset rozhodl, že půjde se mnou. Představa poklidné procházky do kostela zmizela. Místo toho jsme se bleskově převlékali a do kostela běželi. Prcek z toho měl srandu a celou cestu vyprávěl, jak se tam těší, jak je ten kostel pěkný, jak má vysokou věž. Najednou se zastavil a říká:"A žížaly máš?" 

To máte tak. Když bývá Ondík u tchánovců, chodí do kostela pravidelně, každou neděli. A má tchynička, jakožto zkušená katolická matka, zná fígle, jak dítě v kostele udržet v klidu:-).

1. Držet ho od jiných dětí.

2. Zajistit mu výhled na oltář.

3. Ideálně ho posadit do první lavice a z každé strany mu posadit zábranu (z jedné babička, z druhé dědeček:-)).

4. Mít s sebou úplatky...v případě Ondíka...ŽÍŽALY...kyselé žížaly od JOJA, které si už doma pokrájí na pidi kousky. Když jde do tuhého a Ondík se ošívá, začne ho pomalu ládovat žížalkami. Schová kousek do dlaně a Ondík si ho musí pečlivě vydolovat.Chytrá babička:-).

Takže...já značně poučená, jsem šla do kostela s pytlíkem bonbonů(taky chyba...šíleně to šustí...asi je má tchýnička rovnou někde v kapse...to vychytáme). Žížaly došly, takže jsme měli Kyselé rybičky:-). Napůlit jsem je doma nestihla. Každopádně jsem ale Ondínka uklidnila, že mám a on se jen usmál a přidal do kroku.

V kostele bylo příjemně. Ani horko, ani zima, prostě tak akorát. Lidí jako vždycky. V každé lavici z každé strany někdo, uprostřed díra, ale obsadit ji je nemožné, protože by vás stráže ze stran pohledem probodly. Ano...i takoví jsou občas katolíci. Vzadu spousta místa, ale Ondík by neviděl. Takže...jsme vyrazili do koutku, kde bývají rodiny s dětmi. Jo, vím, první pravidlo jsem porušila. Tahle chyba se projevila v prvních pěti minutách, kdy si před nás sedla rodina s chlapečkem, který si přinesl pouta. Ondík mě hned zavalil otázkami, jak je možné, že si chlapeček nese pouta do kostela a on si meč nést nesměl. Proč? A PROČ? Nějak jsem z toho vybruslila. Popadla Ondráška a šli jsme dozadu. Vydržel relativně v klidu do přání pokoje. Najednou bylo v kostele živo, lidé se na sebe usmívali, podávali si ruce, chodili od jednoho k druhému...tuhle akci Ondík pochopil jako ROZCHOD a ve chvíli, kdy jsem si podávala ruku s jedním pánem, se mi protáhl pod rukou a zdrhal...ne směrem ven...ale směrem k dětem a k oltáři. Doběhla jsem ho jen tak tak. On měl pocit, že si hrajeme na honěnou a řehtal se na celý kostel:-). Vtipné to bylo a docela mu i rozumím, protože pro dítě je mše opravdu dlouhá, ničemu nerozumí, jazyk bohoslužby je složitý a bohužel se u nás kázání zvlášť pro děti nedělá. Zpívají se písně z Kancionálu, nějaké rytmické písně třeba z Hosany nehrozí. Nechápu, proč se novoty v církvi prosadí mnohdy až ve chvíli, kdy už jsou zase zastaralé...např. II.Vatikánský koncil...výsledky, ke kterým dospěl, se v naší(české) církvi stále neobjevily...no nic. To je téma pro jiné.

Od téhle rozcvičky už bylo jen špitání a vytasila jsem rybičky, kroutila jim hlavičku, pak ocásek a pak dávala Ondíka do pusinky i "pupík" rybky a bylo chvilku ticho...pak rybky došly:-). 

A zase to začalo:

Ondík:"Mami, proč je ten kostel tak starý?" 

Já:"Protože ho postavili před mnoha lety." 

O:"Ale my jsme ho nestavili, že ne."

J:"Ne, to jsme ještě nebyli na světě."

O:"Ani ty ne?" (údiv)

J:"Ne." (Co si to dítě o mně myslí? Že jsem stará?:-))

O:"To ho postavili nějaký kluci, viď?"

J:"Kluci ne, ale pánové jo. Na to byla potřeba velká síla, to by kluci nezvládli."

O:"A proč ho ti pánové stavěli?"

J:"Protože měli Ježíška rádi. Postavili kostel, aby za ním mohli lidé chodit."

O:"To on je smutný."

J:"Proč by byl smutný?"

O:"No když tu pak nikdo není."

J:"Ale ne, to on se zase těší, až někdo přijde."

O:"A to taky někam chodí?"

J:"Jojo, všude kam chce."

O:"Tak to má dobrý, viď."

J:"To jo, nejlepší. A pššššt."

Zbytek mše se pořád ptal, jestli už můžeme jít domů. Posadila jsem ho dozadu na stolek mezi zpovědnicemi, nemohl dolů, takže mi neutíkal, byla tam nástěnka s obrázky, výhled a kolem skoro nikdo nestál...teda nestál tam nikdo, komu by Ondíkovo breptání vadilo(ten kdo mě zná, ví, že to má po mně a na to, jak jsem ukecaná já, to zvládl skvěle:-).

Po přijímání netrpělivě vyhlížel písničku, a když se pan farář loučil, ptal se, jestli náhodou neříkal, že moc breptal. Uklidnila jsem ho, že nic takového neříkal. Evidentně byl na sebe Ondík pyšný a hnal se ke dveřím. 

Mise splněna...byla jsem ráda, že se mnou šel...mohlo to být mnohem horší...ale taky mnohem lepší. Máme co vychytávat, ale ten rozhovor, ten byl báječný. 

Když jsme dorazili domů, hned ve dveřích si Ondík stěžoval, že ho maminka v kostele zlobila a že vůbec nedostane žádnou zmrzlinu a že už se mnou do toho kostelíčka nepůjde:-). 

Odpoledne už se ptal, kdy tam zase půjdeme:-). Tak to se mnou asi až tak zlé zase nebylo:-)

Finito:-)

Huráááá....prokletý svetr jest dopleten:-). 

Pamatujete? Psala jsem o něm tady. Začátek byl dost krušný, viz předchozí článek, ale pak už to šlo hladce:-). Doslova. Celý trup se plete pěkně dokola, hladce a to to sviští. Člověk zvládne i koukat na televizi...pokud tam ovšem něco je, jakože není:-). U pletení nejradši poslouchám Radiožurnál. Dopoledne i večer po desáté vysílají rozhovor se zajímavým člověkem, takže si odpočinu, dělám co mě baví a ještě se něco přiučím. No uznejte, není to maximálně využitý čas?

Občas se zadařilo a dostala jsem se s pletením na zahradu. Snažila jsem se při pletení chytit i nějaký ten bronz, ale marně:-). Tolik těch příležitostí zase nebylo :-(...a nikdy netrvaly dlouho, protože se ozvalo nějaké to MAMÍÍÍ, Martííí nebo uááááá a pletení letělo do košíku. Stejně to miluju, ten pocit, když mě volají a já si trochu zoufám, že mi končí chvilka klidu...ale pak je vidím, oni vidí mě a rozzáří se jim očička a když jim pomůžu nebo je "zachráním", obtočí svoje ručičky kolem mého krku, nožkama mě sevřou v pase a přitulí se. Je to prostě BOŽÍ a doufám, že to bude trvat věčně. Nechci aby mi vyrostli...achjo:-). No nic, nechala jsem se unést.

Zpět ke svetru. U pletení jsem občas chytala bronz...tedy, pokoušela jsem se chytat bronz. Když bylo moc velké horko a na slunci jsem se spíš smažila, než opalovala, vzala jsem roha do stínu:-). Hned toho využil náš Cipísek a přitulil se mi k nohám. Upřímně, udělat to manželovi, zbláznil by se, protože by mu bylo pekelné horko, ale mně na nohy není dost horko snad nikdy:-). Navíc, takové kocouří tulení, je k pletení úplně ideální. 

Na internetu jsem členem jedné skupinky, která je zaměřena na pletení. Světe div se, většina pletařek vlastní kočky a často jsou na fotkách společně s výtvory:-). Často bývají na fotkách také hrnečky s kávou a stohy knížek:-). Možná patřím do nějakého lidského poddruhu:-)...pletařka domácí...nebo obecná:-)?

Buď jak buď, svetr pomalu přibýval a já se radovala a těšila se, až ho obleču. Už jsem se při pletení nesetkala s žádným problémem, nic mě nepřekvapilo. Snad jen to, že jsem si myslela, že mě ten hladký trup bude bavit víc než rukávy, které byly vzorkované, ale chyba lávky. Trup sicerychle přibýval, ale už jsem se těšila na nějaké dobrodružství, které vzorečkované rukávy zaručovaly. Ty jsem pletla zásadně v noci, když děti spaly, protože jsem musela počítat a soustředit se, abych neudělala chybu. Což přes den opravdu nejde:-).

Suma sumárum...i přes počáteční lapálie a párání, jsem s návodem spokojená. Byl srozumitelný, poměrně jednoduchý, svetřík mě vyšel cca na 350Kč (příze byla v akci:-). Spotřebovala jsem 9,5 klubíček (9,5x50g). Pletení mám dost utažené, takže spotřebu mám vždy vyšší:-) a navíc jsem oproti návodu udělala dlouhé rukávy(místo třičtvrtečních) a trup jsem prodloužila cca o 5cm. Svetřík je lehký, příjemný a cítím se v něm dobře.
Chcete ho vidět? Tady je...

Tak co? Líbí? Komentáře uvítám, ať nemám pocit, že to píšu jen pro sebe:-).
Pa a dobrou noc(pokud to čtete hned po vložení)...dobré ráno(pokud to čtete u ranní kávy, čaje nebo tak)...a pěkný den(pokud to čtete kdykoli během dne):-).

Odpuštění

Věřím tomu, že nejen já, ale i všichni z nás se denně nevědomky (někdy i vědomě, bohužel) dopouštíme menších či větších křivd na lidech v našem okolí. Většinu křivd uštědříme těm nejmilovanějším. Mrzí mě to, ale je to tak.
Vždy, když se něčeho takového dopustím, když nespravedlivě vyhodnotím sourozeneckou šarvátku, když lamentuji, že ten někdo neudělal to a to, anebo naopak udělal, to, co neměl, a pak zjistím, že jsem byla nespravedlivá, prosím o odpuštění...toho, k němuž jsem byla nespravedlivá a zranila tak jeho srdce a důvěru, a také Boha. 
Takové malé drobné křivdy je snadné "vyžehlit", ale existují i křivdy, u kterých odpuštění není tak snadné...Nebo ne? Je to opravdu tak, že jsou chvíle, kdy odpuštění není možné? Nevím. Netroufám si soudit a hodnotit, ale myslím si, že bychom měli být schopni odpustit vždy. Když máme v srdci opravdu hlubokou ránu po nějaké křivdě, je dobré odpustit...zapomenout nelze, ale myslím si, že když už ten krok uděláme a odpustíme, spadne z nás velký balvan, uleví se nám a žije se nám lehčeji. 
Sama ve své rodině často bojuji s touhou po odpuštění, která asi nebude nikdy naplněna. Polovina rodiny se nebaví a nestýká s druhou polovinou rodiny. Důvody byly různé a netroufám si hodnotit, na čí straně je pravda, protože si myslím, že celá ta situace vznikla souhrou mnoha drobných nedorozumění, špatné komunikace, únavy a strachu. Jediné, co vím na sto procent, je to, že věřím tomu, že žádné konflikty nestojí za to, aby se někdo s někým desetiletí nestýkal, zvlášť jsou-li aktéři spojeni pokrevním poutem. 
Buď jak buď...křivd se dopouštíme všichni...všichni doufáme v odpuštění od našich blízkých...od Boha...ale máme právo o něj žádat, když jej sami nejsme schopni? Nestálo by za to, hodit za hlavu co, kdo, kdy a proč? Prostě nevnímat co bylo, odpustit si, obejmout se a užít ten společný čas, který nám na tomto světě ještě zbývá? Vždyť nikdo z nás neví, jestli tu bude sto let nebo jediný den. 
Proto prosím...sebe...i vás...odpouštějme...a věřím, že nám pak také bude odpuštěno.