Nemožné...

...je pro mě vše, co patří k normálnímu životu. Že mi přeskočilo? Jo, asi jo....a pokud jste na MD, tak vás to taky čeká, nebo vás to už potkalo a možná si to jen nechcete připustit;-). Jo a pokud už máte MD za sebou, bez duševní újmy, klobouk dolů. POZOR! Pokud děti zatím nemáte, dál nečtěte!!!! A ty ségra rozhodně dál nečti. Už jsi to zavřela? :-)

Tak, pro ty z vás, kdo se přes výstrahu rozhodli číst dál, mám soupis svých momentálních postřehů, značně ovlivněných psychikou(jojo PMS:-)...nebo alespoň doufám:-)).

Nemožné...

...je napustit si vanu a ležet v ní bez vyrušení tak dlouho, jak si přeju. Většinou se vzbudí jedno dítko, druhé dítko, při nejhorším obě naráz, a když náhodou obě spinkají, potřebuje si se mnou manžel jen tak povídat nebo nutně řešit neodkladné záležitosti(např. okapnička na pergolu), kterým nerozumím a stejně mu nepomůžu, ale měla bych poslouchat, projevit údiv či obdiv, jak složité to bude a rozhodně bych neměla říct, že je mi to úplně šumák, ať zavře a nechá mě na pokoji;-). Ups:-).

...je vypít alespoň jedno horké kafe za den. Bohužel se mi většinou stává, že si ho ráno zaliju a piju až v poledne(dá-li Bůh:-))...ohřáté v mikrovlnce(v rámci úspory času). Jojo, tak hluboko jsem klesla a ano, snažím se zapomenout doby, kdy jsem si vychutnávala výborné kafíčko v Černé kočce, labužnicky ochutnávala jeden dortík za druhým z neskutečně božské nabídky této neskutečně božské kavárničky s výhledem na Budějcké náměstí. Chjo...Proč zapomenout? No proto, abych si teď nepřišla jako v úplném kávovém pekle:-).

...je dojíst své jídlo. Ondrášek to vystihl báječně. Nedávno jsem mu před spaním četla Otesánka, poslouchal a vůbec do toho nepovídal(což je úspěch, je ukecaný po mně:-). Tvářil se vážně a najednou se posadil a povídá:"Mami, to je naše Anička taky trochu Otesánek, viď?" No není boží:-). Ano, má pravdu. Anička je jedlík. Díky Bohu za to, protože to není tak dlouho, kdy nám doktoři říkali, že pusou jíst asi nikdy nebude a když, tak jen kaši. Sice jídlo pořád mixujeme, ale úplná kaše to není...a třeba maliny zvládne jen tak. Buchtu si vezme do ruky. Je prostě šikovná. Máme z ní radost:-). Ale znáte to, jsme lidé "nevděční" a když si vezmete jídlo, pět minut po tom, co ona spořádala jeden a půl porce dospělého a stejně se vám sápe na klín a pokračuje v jídle....ve vašem jídle, trochu to sem tam naštve:-). Vyřešili jsme to, když chceme něco opravdu jen pro sebe, schováváme se v ložnici:-).

...je být hodinu sama doma. Občas nechám děti Jiřímu a zavřu se v ložnici a dělám, že tu nejsem. Snažím se spát nebo si jen tak čtu. Jenže to nikdy nevydrží, tu se otevřou dveře a někdo potřebuje přebalit, tu se hledá rytíř a přece jen maminka ví, kde je(neví), jen maminka umí být nejlepší kůň...a tak je to stále mamííííí, mamíííí, Martíííí. 

...je jít se s Aničkou projít v šátku nebo nosítku. Jak já jsme se na to těšila, ale smůla, neb nést Aničku(10kg) a odsávačku(6kg) fakt nedám. :-(

...je nehledat večer před spaním po bytě dudlík. Vlastníme jich asi osm, ale přes den se vždycky někam rozkutálí.

...je mít doma uklizeno. Během prvních dní, co byl Ondrášek ve školce, jsem umyla nábytek v celém domě. Dnes? Všude ručičky, nosíčky, tlapičky(kocour). Všude je nějaké oblečení...na praní, vyprané, na žehlení(díky Bohu minimum, mám sušku..díky, díky přátelé, nej dar), roznošené. Všude je lego, plastová zvířátka(ta se infiltrovala i do mých kabelek...i do těch, které nosím, když jdu bez dětí...jsou fakt všude), nádobíčko. 

...je vytvořit podzimní výzdobu. Nechte stát dýně v chodbě, na okrasu, zkuste zapomenout zavřít dveře, když si jdete do kumbálu pro cibuli a v klidu si pár minut vařte...vaše výzdoba se rozprchne po bytě a může se stát, že si na jednu lehnete, až se opřete o polštářky na gauči:-), tak jako se to stalo dnes mě:-). Kdybyste potřebovali detailní návod na pohyblivou podzimní výzdobu, klidně pište do komentářů nebo na mail, ráda zodpovím všechny vaše dotazy:-).

...je nežrat na noc sladké. Jestli mi někdy selže mé přirozené spalování(prý po třicítce:-(), tak asi budu hrozně tlustá. Vím, není to zdravé, vím, měla bych mít disciplínu. Vím, jsem dospělá...ale miluju čokoládu a fakt jí potřebuju...hodně:-).

...dokončit jakýkoli projekt. Už měsíc mám rozešitý potah na sedačku. Dokud nebude hotov, stojí výzdoba interiéru, protože naše stávající(též darovaná) sedačka má velké květy a nelze ji kombinovat s jakýmkoli dekorem. Vše mám nastřižené, sešpendlené, opěrky sešité...a čekám, až někdo pohlídá děti, neb v noci je hluk stroje budí. Háčkuju po nocích, to je zatím nebudí;-).

...napsat článek na blog jinak, než upatlaná, unavená a hladová:-).

Uznávám, stížností bylo dost, ale snad je poznat, že to beru sportovně. Nerada bych, aby si někdo z vás myslel, že si naříkám na roli matky. Jsem ráda mámou...jen je to někdy tak vyčerpávající...a jindy zase tak naplňující...tak snad zítra bude platit to druhé, když dnes i včera platilo to první:-).

Díky, že to čtete...a prosíííím, komentujte, ať vím, že tu jste:-), protože já tu jsem a píšu:-).

Ta vůně...

...buchet...

Miluju, když to doma voní něčím pečeným. A nejvíc miluju, když to doma voní buchtama:-). Dlouhou jsem se kynutého těsta bála...a pak mi moje bývalá sousedka (kuk Helenko), která vařila a pekla v ohromném množství (a všechno od ní také ohromnou rychlostí mizelo:-)), dala recept na kynuté těsto na koláče a buchty. Těsto se povedlo hned na poprvé, bylo výborné a já jsme si připadala jako king:-).

Recept

těsto:
100g cukru moučka
500g polohrubé mouky (jde to i z hladké, ale té je třeba víc;-)
1/4 lžičky soli
2 žloutky
250ml mléka
125g rozpuštěné Hery
1 balíček sušeného droždí nebo půl kostky

náplň:
2 vaničky měkkého tvarohu 
1 balíček vanilkového cukru 
1 žloutek


Do třech lžic vlažného mléka přidáme droždí a lžičku cukru a necháme vzejít kvásek. Mezitím si do mísy dáme zbývající suroviny. Když kvásek vzejde, přidáme ho do mísy a vytvoříme hladké těsto. Podle potřeby dosypeme mouku, aby se těsto nelepilo. Přikryjeme utěrkou a necháme kynout. Na tohle mám zlepšovák. Postavím mísu s těstem do dřezu s horkou vodou a nemusím čekat hodinu, než těsto vykyne. Většinou mám do čtvrt hodinky těsto vykynuté a můžu pokračovat;-). Z těsta uždibujeme kousky, ze kterých vytvarujeme v dlaních kuličku, tu rozmáčkneme a do středu dáme náplň (tak lžičku), zabalíme, aby náplň nevytékala a rovnáme do máslem vymazané formy. Když máme formu plnou, položíme na buchty plátky másla a dáme péct do vyhřáté trouby na 180°C. Rázem se bytem line libá vůně a až buchty zezlátnou, jsou hotové. Pak už je musíte jen bránit vlastním tělem, aby měly šanci vychladnout....a pak...HURÁ NA NĚ:-).

No...a k tomuto těstu letos v červnu přibyla i tahle báječná pečící forma...je nádherná, keramická, s láskou a umem českých rukou vytvořená. Jistě pochopíte, že je to krásná dvojice...forma a buchty(u nás zásadně tvarohové). Za formu musím poděkovat Kamilce. Viděla jsem ji u ní na fb a ona mi ji také sehnala. Díky, díky, tisíceré díky:-).

Jsem beznadějně zamilovaná...

No není to nádhera...

Dala jsem trochu víc másla, takže mi sem tam "opatlalo" formu zvenku, ale buchtám vůbec neuškodilo, spíš naopak:-).

Výsledek reklamace

Budete valit bulvy:-). Když jsem fotila Ondráškovy botičky na příspěvek o "novém obutí", zoufala jsem si, jak je možné, že jsou v takovém stavu a děsila jsem se procesu reklamace. Vlastně jsem si byla jistá tím, že se do toho boje s větrnými mlýny nejspíš nepustím. A pak...vlastně ani nevím jak se to stalo, jsem si řekla, že ne a ne a ne. Že jsem přece teď ta bojovná matka a žena, kterou nějaká reklamace neskolí. Zvedla jsem telefon a volala mamce, aby mi dala číslo na paní, která vlastní obchod, kde jsme botičky kupovali. 

A modlila jsem se...abych to vzala za správný konec. Není mi vlastní na někoho ječet, že máme rozlepené boty a bla bla a bla, protože si myslím, že nikdo(snad...ano, jsem stále naivní) nevyrábí boty tak, aby se rozbily po měsíci nošení, že pořád tu jsou lidé a firmy, které dělají něco s láskou(viz také tvůrci z Fleru).

A pak jsem paní volala. Byla jsem na ni milá, vysvětlila jí naši situaci...rozlepené obě boty, bydlíme na druhé straně republiky od kamenného obchodu. Sama jsem jí navrhla, aby mi dala svůj mail, že jí pošlu fotky bot a ona ať posoudí, jestli máme šanci na kladnou reklamaci u výrobce. Nezapomněla jsem poznamenat, že pro mě není přijatelné řešení, že jí boty poštou pošlu, budu čekat 4 týdny a vrátí se mi zalepené boty. Prostě a jednoduše má Ondrášek na podzim jen tyhle a nechci kupovat na měsíc nové, aby měl v čem do vyřízení reklamace chodit. Paní mě pochopila, byla milá a vstřícná.

Dobrý začátek, že?:-)

Obratem jsem poslala mail(fotky jsem už měla;-)) a hned večer jsem dostala odpověď.

Jestli čekáte odmítnutí, jste vedle. Paní mi napsala, že neví, zda to výrobce jako reklamaci dle mých požadavků(peníze nebo nic) uzná, ale že ona jako prodávající to uznává, protože tohle by se s botami po měsíci nošení opravdu stát nemělo a že mi peníze pošle za sebe, ať jí obratem pošlu číslo účtu.

Chápete to? Takhle skvělá je, takže pokud někdo chcete koupit boty, dětské oblečení nebo cokoli pro děti...a jste ze Stochova u Kladna...šup k paní Zdobinské(Kuklové) do obchodu. Už jsme od ní měli mnoho oblečků, několikery bačkůrky(značky Befado) i zimní botičky(Peddy) a všechno bylo bez potíží...no a sami vidíte, že když se náhodou nějaká potíž objeví, hned se skvěle a hlavně mile vyřeší.

Moc děkujeme:-).

My máme víno...

Dnes jsem tu jen na skok. Nedá mi se s vámi nepodělit o fotky dětí ze zahrady. Máme víno..uzobávají ho ptáčci i děti:-). Ptáčci zásadně bez naší přítomnosti a děti? Ty se posadí na terasu, jen tak na prkna a čekají, co jim nanosím...a pak se vzájemně krmí, odkládají hrozny všude kolem sebe(jen ne zpět na talířek:-)). Mají z toho legraci a schválně mě popichují a krmí, ale zásadně jen těmi zelenými(nezralými), protože se šklebím a dělám obličeje:-). Podzim miluju. Je barevný, zábavný, vzduch voní zimou a ranní sychravo a mlhavo je prostě super...Co vy? Taky milujete podzim tak, jako my?

MĚJTE SE KRÁSNĚ, PODZIMNĚ A MELANCHOLICKY:-).

Moji miláčci:-).

Je zralá? Není zralá? ;-) ... A všimněte si v pozadí jeho rytířského pásu. Je plně vybavený, má dřevěný meč, dýku a pistoli:-)..."Tu dnešní rytířové mají, jako fakt mami. Určitě."

Zlatíčko, ještě před rokem to vypadalo, že bude jíst jen PEGem a ejhle, dnes zobe víno:-). Pokaždé, když ji vidím jíst pusou, cokoli, mám pocit, že jsem svědkem velkého zázraku...a možná to opravu není jen pocit.

Zpět v čase

Světe div se, mám čas jen pro sebe....aneb páteční Pecha Kucha a sobotní výlet zpět v čase...aneb swingový koncert:-).

Jojo, v pátek jsem vyrazila do našeho Zátiší na další Pecha Kuchu. Tentokrát měla téma Komu se nelení, tomu se zelení:-). Těšila jsem se. Vzala jsem si džíny, mikinu, na záda batoh na nohy své milované Tamarisky a v batohu jsem měla jen deku pod zadek a teplejší bundu, peněženku, mobil, kapesníčky a klíče. Chápete to? Žádné pleny, dudlíčky, lahvičky, cévky, sterilní čtverce ani neprůstřelnou zásobu fízáku a hraček na zabavení:-). 

Šla jsem pěšky, nikoho jsem nehlídala a jen jsem si užívala tu vůni podzimu, bylo mi teplo a koruny stromů pomalu ale jistě dávaly tušit, že podzim je tu. 

Pecha Kuchu jsem si užila. Dala jsem si tak trošku vychlazenou Plzeň, poslouchala účinkující...architekty, majitelku nakladatelství Baobab, mladíky z rybárny, chlapíka z Protišedi a další. Bylo to prostě super. Popovídala jsem s pořadateli, pochválila Pavlíkovi žraločí tričko, pokusila jsem se přesvědčit Marcela, že je jako moderátor super a že bez něj žádná další Pecha Kucha nebude to ono...měl nějakou krizi. Samozřejmě, že zbytečně:-)(myslím tu krizi, přemlouvání snad zabralo:-).

No a v sobotu jsem se zkrášlila, natočila si vlasy(asi po miliardě let) a chystala se na swingový koncert. Ondík mi vysvětloval, že maminky nesmějí nikam chodit, že musejí být doma. Řekl mi, že jsem jako princezna a že si ty šatičky budu oblíkat i doma:-). Řekl mi, že jsem skvělá a že jsem jeho láska. Pozor...největší láskou je Anička:-). Navzdory tomu, že píďata ještě byla plná energie a manžel se tvářil dost zoufale, jsem jim poslala pusu, udělala pápá a letěla na koncert. Měla jsem to na čas:-).

A...bylo to super...Bohužel patřím mezi ty lidi, kteří nerozeznají čistý tón od vrzání dvěří...ALE nic to nemění na faktu, že mám hudbu ráda, a i když se často(možná vždycky;-)) vlním totálně mimo rytmus, hudební akce si naplno užívám. Užívali si to všichni. Mí přátelé(i když Lenka byla trošku nervozní z moderování(spíš to jen tak hrála, je to profesionální herečka-jako fakt, opravu vystudovaná) a holky stáli za barem)si to užili také. Vlnili jsme se v rytmu(někteří=já i mimo rytmus), páteční Plzeň vyměnili za sklenku vína a povídali, smáli se a dělali prkotiny. Jo, to máte tak, když se mamky a taťkové(někteří čtyřnásobní) dostanou sami bez dětí ven, jsme pak jak utržení ze řetězu. No...posuďte sami. Fota hovoří za vše:-). 

Posílám swingové papá:-)

Výborný prostor, znělo to skvěle...a všichni se vlnili:-).

Jára a Čouda....a sklenka vína:-).

Tři krásné dámy...Janča (nejvěrnější čtenářka) a sesterské duo Janštů:-).

Nejkrásnější barmanky....a výborná Panna cotta:-).

Autorka a nej čtenářka:-)...nebezpečné swingové duo:-).

Janča, já a Lenka...spolupořadatelka téhle báječné akce, super žena a maminka dvou synů a jedné princezny(mé kmotřenky)....a hlavně herečka a kovářova žena:-).

(Staro)Nové obutí

Jojo, jsem slibotechna a sypu si popel na hlavu a hluboce se omlouvám, že něco slíbím a trvá mi víc jak měsíc to splnit. 

Dost řečí, jdem na to:-). V srpnu jsem byla s dětmi u táty, to už víte, protože jsem o tom psala tady. No a při tomhle super pobytu jsme museli vyřešit nové obutí...dvojí. Protože...

1. Jsme odjížděli bez jedněch bot. Tentokrát to nebylo mou zapomnětlivostí, ale prostě tím, že Ondráškovi vyrostla nožka a tenisky ho opravdu hodně tlačily. Celé léto běhal v sandálech nebo gumanech a na tenisky nedošlo. No a když jsem je chtěla sbalit, na první pohled byly dost pidi, takže zůstaly doma. Ondrášek se těšil, že koupíme nové botičky a požadavků měl horu....a já taky, takže bylo dopředu jasné, že to nebude jen tak. Chtěli jsme tenisky, ale takové trošičku teplejší, aby je mohl nosit celý podzim. Chtěli jsme nějaké kvalitní a zase ne moooc drahé. Nejsem blázen, který je ochoten (a může si dovolit...to spíš) koupit dítěti na jednu sezónu (vyroste z nich) boty za 1-2000Kč. Drahé kupujeme jen boty zimní. Posledním mým požadavkem byly reflexní prvky. Ale..hlavní byly Ondráškovy požadavky. Chtěl boty Samovské, hašičské, červené, takové, které umí rychle utíkat, protože to hasič potřebuje.:-)
Jak už víte, tak se Ondrášek, kdykoli dojedeme k taťkovi, nalepí na tetu Péťu. Tentokrát tomu nebylo jinak. Jenže...teta Péťa hned po příchodu do obchodu zmizela. Tím se situace dost zhoršila, protože naše požadavky na boty byly velké a dopředu bylo jasné, že budeme zkoušet a zkoušet a že tam budeme věčnost. Ta hrůza, když si Ondráš všiml, že tam není teta Péťa, to bylo peklo. Začal splašeně utíkat po obchodu (jen s jednou botou) a hledal tetu Péťu. Vysvětlení, že jen co koupíme boty, půjdeme za ní, nefungovalo. Rázně řekl, že žádné boty nechce, že chce tetu Pééééťuuuuuu. Grrrr...Vybírání bot s Ondráškem, mojí mamkou a Aničkou v kočárku bylo fakt pekelné. Díky Bohu za mamku, protože bych se tam jinak zbláznila. 
Situaci výrazně zhoršoval fakt, že červené boty měly jen holčičí, doplněné o kytičky, víly a podobné šílenosti, které nám znemožňovaly tvářit se, že jsou to boty i pro kluky. Když už jsme horko těžko našli nějaké červené, neměli v obchodě naší velikost. Ach jo...Když jsem zkoušeli desátý pár, rozhodla jsem pro boty černé. Ondík zvedl obočí a řekl, že tyhle nejsou Samovské. Rázně jsem řekla, že to sice nejsou, ale že jsou policejní a to je taky fajn. Do toho přiběhla prodavačka s dvojicí lízátek. Jedním Ondráškovi zacpala pusu, aby neječel, že chce tetu Péťu(sliby ani výhružky nefungovaly), Anička se přestala snažit dostat z kočárku a zneškodnit vše kolem a spokojeně lízali. Ondík prodavačku pochválil:"To byl výborný nápad. Díky." Uf...situace se uklidnila a my odcházeli...totálně ulepení, ale s botami...a mířili jsme k tetě Péťě. 
Boty se nám líbily. Od stejné značky jsme už boty měly a byly fajn. ALE...po měsíci nošení mají vady...jsou odřené (budiž) a rozlepují se!!!!!Vím, že 600Kč není za boty moc, ale také mi to nepřijde málo...tak řeším, jestli je zalepíme nebo se budeme mořit s reklamací...ach jo.

Tadá..to jsou ony...po měsíci ztratily lesk, a ač jsem je před focením umyla, nevypadají nic moc. ALE Ondík si je chváli, jsou pohodlné a opravu umějí rychle utíkat;-).

Odřený jazyk:-(.

Odřenina z boku:-(.

Rozlepení na levé botě :-( :-( milionkrát :-(.

A bohužel...i rozlepení na pravé botě :-(.

2. Další, co se ukázalo, že potřebuje přezout, byl kočárek. Zadní kolečka ušla a ne a ne se nafouknout. Bohužel se ukázalo, že extrémní zátěž (odsávačka) kočárku a kolečkům dává zabrat. Popraskané byly i duše i pláště. Kočárek byl nepojízdný, což znamenalo, že nikam nemůžeme. Ono totiž táhnout Aničku(10kg) a odsávačku(6kg) jen tak v ruce, to fakt nejde. Ach jo...Taťka pracuje ve firmě zpracovávající gumu a vyrábějící pneumatiky. Dělala jsem si legraci, jestli by nám je nemohli v práci vyrobit. Taťka se smál, řekl, že to sice nedělají, ale že je po cestě z práce někde sežene. A přivezl...pláště i duše...které vyrábí jejich firma:-). Smál se, když mu prodavač v cyklo-obchodě podával krabičky a on viděl logo své firmy. Byl mile překvapený. A já mám dvojí radost...že kočárek jezdí a že mám taťku pořád s sebou:-). 

Nádhera:-)...měly prý i jemný vzorek, ale taťka(správně) vytušil, že potřebujeme něco pořádného...něco do terénu...něco, co vydrží pořádnou zátěž:-).

S tímhle vzorkem můžeme do celého světa:-)....sice to v naší situaci nehrozí, ale to vědomí, že kdybychom chtěli a mohli, tak nám nic nebrání, je taky super.

Mitas:-).

Mitas a guma...když jsem byla malá, tak mi taťka v práci z gumy vyráběl šneky a jednou mi vyrobil i panenku. Měla takové rasta vlasy a milovala jsem jí. Nosila jsem jí všude s sebou...i do postele. A mamce vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože všechno...já, postel, prostě všechno, bylo černé, protože guma barvila:-). Ale mně to nevadilo...byly to přece hračky od taťky:-).

Spojka a onkolka Motolka

Znáte to...že se něco vy...zrovna, když  to nejmíň potřebujete? 

V sobotu jsme vyrazili k taťkovi, respektive nejdřív na Křivoklát(nebo chcete-li do Křivoklátu:-)), kde jsme oslavovali svatbu mé tety. 
Cesta byla jako vždy pekelná, protože děti ječely a my opět děkovali vynálezci internetu a chytrých telefonů, protože pohádky jsou to jediné, co nás na dlouhých cestách zachrání. Dokonce jsme nakoupili několik CD s dětskými písničkami, smířeni s tím, že nás budou mučit celou cestu. Bohužel...nebo možná naštěstí...nezabraly:-). Vždycky jsem se těšila na cesty autem s dětmi, na to, jak si budeme vesele prozpěvovat a teď? Přijde mi, že se mi po třetí písničce rozletí hlava. Třeba jsme jen vybrali špatná CD:-).
Myslím si, že cesta byla pekelná i díky tomu, že Aničce rostou stoličky a k tomu bylo dost teplo, takže jí nebylo nejlíp. Asi hodinu jsme jí na oslavě nosili a snažili se jí uvozit v kočárku do hlubokého spánku. Zbytečně. Nakonec zabral Nurofen. Ne, že by usnula, ale neplakala a oslavu si nakonec docela užila. 
A já si pak užila i noc...s Aničkou v náručí, protože na tyhle proklaté stoličky už ani Nurofen nezabral. Respektive, abych nekecala:-), zabral, ale jen první tři hodiny své účinnosti, ty další jsem ji nosila. 
Neděli jsme strávili opět v náručí, střídavě u maminky, střídavě u tatínka a Ondík? Ten se trhnul k tetě Pétě:-). Je to vtipné, jak on ji miluje. Přitom ho nerozmazluje a je docela přísná....buď jak buď..teta Péťa(a děda Tonda), to je u nás doma pojem. Jsou prostě jedničky:-).
Zůstávali jsme do pondělí, protože nás ráno čekaly pravidelné odběry na hemato-onkologii v Motole. Ráno jsme byly celkem rychle vypakovaní, naložení a smíření s opichováním...a těšili jsme se domů. Děti nejvíc na zahradu a my prostě na to své. Však to znáte...všude dobře, doma nejlíp:-).
Jenže...už po cestě do Prahy nám začala zlobit spojka. Dost. Tak moc, že i já...sice vlastník řidičského oprávnění, ale absolvent pouze dvou jízd po vyzvednutí kartičky,se skórem 1:1(nehoda:bezproblémová jízda)...jsem poznala, že tohle opravdu není v pořádku. Manžel tuhnul a byl na nervy. Já jsem znejistěla a děti ztichly. Pak jsem se zhluboka nadechla a poprosila(toho nahoře...na manžela nemělo cenu mluvit:-)), abychom domů dojeli v pořádku. Najednou jsem se uklidnila a věřte mi to nebo ne, nepochybovala jsem o tom, že to bude dobré, že se to nějak vyřeší a že nervy nejsou třeba. Bohužel jsem tento svůj pocit jistoty nedokázala přenést i na manžela:-). 
Vůbec mu nepomohl ani fakt, že se nedalo nikde zaparkovat. Uklidňovala jsem ho, že se nemá co divit, když se v pondělí kapou chemošky a obecně bývá dost narváno. Jednu dobu jsme jezdili v pátek a býval celkem klid. No...takže zastavil před onkolkou a já...vida jeho brunátný obličej a vražedný pohled...jsem si vzala obě děti a hurá na píchání. Ondráška jsem musela uklidňovat, že jeho opichovat nebudou. Uklidnil se, a pak hráli s Aničkou na chodbě, okolo sloupů, na honěnou. Smály se na celé kolo. Pokaždé, když vyšla nějaká sestřička, Anička dostala pochvalu, jak vyrostla a jak krásně běhá a Ondík nezapomněl nahlásit, že na píchání nejde on, ale Anička:-). Docela se tam prckové rozjeli a ne a ne se zastavit. Naštěstí se včas objevil tatínek, který si Ondráška vzal. My s Aničkou vpluly do ordinace a...světe div se...podařilo se napíchnout žilku na poprvé...a nabrali jsme i celkem dost krve...na kontrolu hladiny léku(biologické léčby) a na krevní obraz. Na biochemku to bohužel nestačilo, ale sestřičky to nechaly na příště, takže se nám ulevilo, že nás další píchání nečeká. Slzičky zmizely, když viděla Ondráška a BeBe(sušenky). Tatínek doběhl do lékárny vyzvednout léky, my si udělali "piknik" před onkolkou, a pak jsme vyrazili.
Spojka chrupala, my řešili, kudy jet, abychom co nejmíň řadili. Smůla...kolona...pak ještě Jiřík v nervozitě špatně odbočil(naše GPSka, kterou jsme dostali, bohužel nejde aktualizovat a nové tunely nezná, takže sem tam bloudíme:-(). Nervy bobtnaly, vztek vyplul na povrch. Děti ani nedutaly, já taky mlčela(což je div)...a pak se nám tatínek omluvil:-). Praha byla za námi, spojka zatím držela a my frčeli. Anička usnula. Ondrášek prudil jen trošku, přestože neměl pohádky(vybil se mi mobil:-)).
A nakonec, jsme zastavili před naším domem. S úlevou vydechli. Děti vletěly do pokoje na hračky a následně na zahradu, my si udělali kafe. Odpoledne odvezl Jiřík toho našeho plechovýho mazlíka do servisu...

...a dnes ho vyzvedl opraveného...a přijel o 8,5 tisíce lehčí....ach jo...(mohlo to být ale i víc, tak možná ach jo není na místě)

...tak jsem holt dostala k třicetinám novou spojku...kdo to má, že?:-))

Nejpodstatnější je, že má Anička výsledky dobré, auto jezdí a my dorazili v pořádku. Takže díky...všem co to dočetli a hlavně díky Tobě tam nahoře...za všechno...fakt:-).

Jo...a omlouvám se, v tom řevu...dětí i spojky se fotit fakt nedalo.

Pergola

Vím, vím...slibuji to už dlouho a konečně jsem se dokopala k tomu, abych stáhla fotky do počítače:-). Jak už víte, mé fotky nebývají moc kvalitní. Fotím na mobil, neboť nevlastním žádné slušně fotící zařízení. Snad vás ale potěší i tak:-).
Nuže...naše pergola...je vlastně pergolou pro dřevo. Zabíralo nám víc jak třetinu zahrady a těšili jsme se, až zmizí. Manžel nakoupil dřevo, nastudoval jak na to a pustil se do toho. Výsledek posuďte sami. Je prostě BOŽÍ!!! A hlavně to bylo oproti profi pergolám "za hubičku". 

Děti mají konečně prostor na hraní a my máme dobrý pocit, že si může škrtnout jednu položku z dlooouuuuhého seznamu nutných prací na domku a zahradě. Nejsou money, tak to jde pomalu, ale přece:-). Dost řečí, kuk na fotky;-).  

Juchůůů....stojí:-). Prosím, všimněte si i té nahozené zdi. Mrzí mě, že nemáme fotku před a po, by vám vypadly bulvy. Původní zeď byla cihlová a stačilo se o ni opřít a cihly se drolily. Manžel zeď spravil, nahodil a nabílil....až je mi líto, že tam nemáme posezení. Dřevo má přednost. Jo a na podlahu jsme použili půdovky z půdy:-)

Vidíte, jak krásně manžel sladil palubky na pergole s palubkami na kolně? Ale řeknu vám, byl to porod odhadnout stejný odstín, když už jsme doma neměli původní pixlu s barvou:-)...ale Jiří je prostě báječný a dokázal to.

Ač jsem se stále držela svého předsevzetí, že nebudu dávat na blog fotky dětí (alespoň ne takové fotky, kde jim bude vidět do obličeje), tentokrát musím udělat výjimku. Nevlastním totiž žádnou jinou fotku těch obrovských hromad dřeva, než tuhle s Ondráškem (coby vybaveným hasičem:-). Jen pro upřesnění, venku bylo třicet, ale gumany(=gumovky), byly nutné:-) a šortky(i batůžek) byly (a jsou) Samovské(= s požárníkem Samem:-).

Manžel při práci:-). Skládal jen on, nikdo na to nesměl sáhnout, protože by to nikdo neudělal tak dobře, jako on. Jojo...přece jen máme něco společného...někdy to tak také mám:-). Pro pobavení, u kmene mého milovaného ořechu můžete vidět visícího dinosaura. Ondrášek ho právě ulovil a teď se musí vyvěsit, aby z něj byl výborný oběd:-). Ten vliv otce je neskutečný. Na druhé straně totiž bývá pověšené(manželem ulovené) prase. Letos jich ale moc není, tak holt jíme dinosaury:-).
Úplně napravo na vás kouká část kolny, která se snad někdy (snad dřív, než spadne) dočká totální přestavby. Je to malý zděný chlívek, na který je přilepená dřevěná stavbička. Třeba někdy bude celá zděná.

Tadáááá...hotovo, vyskládáno, tráva vysetá, nové pískoviště stojí(díky dědo Tondo a babičko Tondová:-)), nádrž a okap také v provozu a keříky zasazeny. Tak ať nám dlouho slouží. Jiříku...jsem na tebe pyšná. 

A na závěr, pro ty z vás, kteří vydrželi:-), dnešní momentka ze zahrady. Rytíři poslední dobou vítězí:-). Pořád se u nás mečuje:-). Anička je jediná holka v naší domácnosti, která má povoleno hrát si s rytířema(jak říká Ondík), protože holky, jsou přece princezny:-).

Dnes ke mně Ondrášek přišel a dával mi na hlavu helmu (oranžovou, jako mají dělníci na stavbách) a říká:"Maminko, tady máš kelmu a je z tebe princezna." "Ondíku, co je to kelma?" Podíval se nechápavě:"No přece kelma je helma, kterou má na hlavě král a princezny, taková ta divná vokousaná.":-) Držela jsem se a říkám:"Ty myslíš korunu?" Údiv:"Jo aha, tak takhle se ta divná helma menuje. Koruna. Tak si ji vem a seš princezna." Tak jsem ji vzala a dál večeřela. :-)
Jo a ta knížka,kterou má Andulka u nožičky, ta je boží. Anička ji miluje, tak pokud mějte někde blízko malé dítě, je to dobrý dárek třeba pod stromeček:-)
Jo a prosím, nehodnoťte outfity, na zahradu taháme kde co, Andulka většinou oblečení po Ondrovi:-)....ale zase, to musíte uznat, nám ladí gumička na culíku:-).

Užívejte posledních hezkých dní babího léta:-).

A díky...díky, že to čtete:-).

Víc nebo míň

...čtverců?

Jaké čtverce? To máte tak...na jaře se na stránkách Dropsu rozjel projekt tajemné deky. Postupně byly odhalovány jednotlivé háčkovací úkoly, které vedly k vytvoření nádherné deky. Když jsem deku viděla poprvé, řekla jsem si, že je šíleně sladká a není to nic pro mě.

ALE...jelikož jsem fanynkou fb stránek Dropsu a tamní členky jsou

Kočičkový hrnek, černý čaj a háčkování,
 tomu říkám nebe na zemi

neskutečně šikovné, rychlé a nápadité, projekt mě díky nim nadchl a rozhodla jsem se jej s větší či menší obměnou uskutečnit. 
Na začátku stál velký plán vytvořit deku větší, podstatně větší, protože deka dle zadání měla mít něco kolem 130x90cm (míry nevím přesně). Dek pro Aničku už mám hodně a chtěla jsem tentokrát něco většího. Něco pro sebe, pro nás s Jiřím. Plánovala jsem a počítala a měřila a šílela. Nakonec jsem napočítala 200 čtverců. ANO, kdybych chtěla uháčkovat přehoz přes manželskou postel, potřebovala bych 200 čtverců. S uháčkovanou první desítkou jsem byla nadšená a všechny jsem přesvědčovala, že to dám, že nejsem žádné béčko a 200 čtverců přece není tolik. Haha...Upřímně, béčko si myslím, že nejsem, ale 200 čtverců byl kurňa smělý plán. 

A pak, že Ježíšek naděluje jen v prosinci:-)
Ještě tu chybí žlutá...kupovala jsem ji později.

Trochu jsem vychladla...trochu dost jsem vychladla:-). Rozhodla jsem se své plány zmenšit na deku pro jednoho dospělého, protože i tak jich potřebuju 100:-). ALE...baví mě to...a to je hlavní. Teda zatím mě to baví:-).
Problém těchto dlouhodobých projektů je to, že je mnohdy vytěsní jiné projekty a ony zůstanou zapomenuté někde v krabici. Nenechte se mýlit představou, že se přece musí nejdříve jedno dodělat a až pak začínat něco nového. Neznám nikoho (ze světa háčků a jehlic), kdo by to tak měl. Prostě někdy chci plést, někdy háčkovat. Když dělám něco, co trvá několik měsíců, potřebuju rozptýlení:-).

Třeba teď jsem háčkovala čtverce jak divá, když jsem měla krizi,

Hu hůůů...hu hůůůů:-)

odložila jsem je a háčkovala sovu na přání. Pepíček si ji moooc přál a přece já, háčkovací teta, mu to přání splním. Vzhledem k tomu, že nejsem hledač návodů, popadla jsem háček a příze a háčkovala a tvořila. Sova je hotová. Přijde mi trochu jako tučňák, ale Pepíček v ní sovu poznal a má ji rád, takže jsem spokojená jak nejvíc to jde. Protože ten lesk v očkách, ty svítící hvězdičky, to je to, proč to člověk dělá, že?:-) No co myslíte, je to sova nebo tučňák?:-)

Dlouhodobým projektům zdar a těm drobnějším jak by smet nebo jakbysmet. Vyberte si, co se vám víc líbí:-)(teď jsem si na netu zopakovala spřežky a zjistila jsem, že se to dá psát i dohromady:-).

Zkouška sirén

Ano vím, pořád vám slibuji fotky naší pergoly, článek o našem novém obutí a miliardu článků o přečtených a oblíbených knihách. Nestíhááám:-).

Ale...několik málo dnešních zážitků nelze nesdělit:-).

Ráno šli kluci do nové školky spolu, docela chvátali. Ne že by někdy nechvátali:-). Ondík vlezl do třídy a paní učitelka se usmála a říká:"Ondrášku, tak tohle je ten tvůj tatínek, jo?" "Jo, ale tatínek hrozně chvátá.":-)...Je vtipné, že našeho tatínka, který nerad mluví s lidmi, které nezná, už zachraňují i naše děti:-).

Odpoledne...obě děti unavené...a tudíž uječené a protivné. Ač jsme tu s Jiřím běhali od jednoho k druhému, nijak jsme nedocílili naplnění všech jejich potřeb a jekot neustával. Rezignovala jsem a šla si namazat něco k jídlu. Aničku jsem dala do postýlky v kuchyni, čímž se její jekot značně zvýšil. Ondrášek jí dělal doprovod a aby ho bylo dobře slyšet, posadil se na sedačku hned vedle postýlky. Otočím se a vidím, že si k nim stoupá i manžel a začínám se bát, že se také přidá...a pak ...Jiří v klidu řekne:"Zkouška sirén, zkouška sirén. Tohle je zkouška sirén." Anička se na něj podívala a přestala ječet a jakoby říkala "jsem blázen já, nebo ty tati":-). Ondík jen dodal, že tohle není legrace a ječel dál.:-)

Večer se Ondrášek koupal. Hitem posledních dní je vaření ve vaně. Vezme si tam Aniččin čajový servis. Na hranu vany dá podšálky, na ně šálky a rozlívá kafíčka. Jenže rozlívá i všude okolo....nebo spíš hlavně okolo;-). Jiřík šel kolem a celkem klidně(což je div, po tom šíleném dni) mu říkal, že to takhle nemůže rozlívat okolo, že je v koupelně potopa, a když ta voda nateče pod dveře, tak se zničí a nebudeme mít žádné dveře. Ondík se na něj podíval, zvedl obočí, rozhodil ručičky a řekl:"Tak proč jsme sem nedali kovový dveře, těm by to přece nevadilo, ne?" Co mu na to říct? Není sladkej:-).Jiřík řekl, že má sice pravdu, ale kovový dveře by byly pekelně hnusný a tyhle jsou krásný, tak ať dává pozor.:-)

Jsem ko, jdu spát:-). Mějte se krááásně a dobrou noc (těm, kdo to čtou teď) a pěkný den (těm, kdo to čtou kdykoli během dne:-)).

První dojmy

Máme za sebou dva školkové dny...první dva školkové dny v nové školce. A evidentně jsem jediná, kdo měl a stále trochu má nějaké nervy:-). 
Ondrášek se do školky těšil a pořád se ptal, kdy už bude ten podzim, aby mohl do školky. Myslela jsem si, že si prázdniny prodloužíme a půjde do školky až v pondělí, ale on se tak moc těšil, že jsem ho nechtěla napínat déle.
V noci jsem se pořád budila a váhala, jestli to zvládne, jaké to bude. Dokonce měl nějaký špatný sen a volal mě. Když se ke mně tiskl v postýlce, v pokojíčku, bylo mi smutno, že se mnou nebude celý den. Chápete to? Jsme my matky normální? Minimálně půlku prázdnin, nebo spíš ty dny prázdnin, kdy byl "na zabití", jsem si říkala, ať už je září, ať už si konečně dám alespoň jedno kafe v klidu. Vyhlížela jsem momenty, kdy Anička usne a já si budu dělat to, co chci. A teď? Už zítra to půjde a já si tu smutním? Buď jak buď, byla jsem nervní. 
Ráno prcek vstával místo v sedm už v šest a těšil se. Pořád chvátal. Honem mamko, kakao. Honem mamko, oblíkat. Honem...Honem...to je něco, co ráno nedávám. Bez kafe nevím, že existuju. Hecla jsem se a zalila si kafe ještě dřív, než se ohřálo mlíčko na kakao a to byl dost dobrý nápad, protože díky tomu jsme to zvládli. Jiří hlídal Aničku a my vyrazili. Vyfešákovaní, v domnění, že máme všechno:-). A já měla i něco navíc....takové to napětí v břiše, když vás čeká něco nového a vy nevíte, jestli se těšit nebo se bát. Ondrášek byl úplně v pohodě. Vykračoval si sebejistě, říkal mi, jak děti otulí, opusinkuje a jak bude s klukama "nynžovat"(= prát se, bojovat). Vysvětlila jsem mu, snad po sté, že se cizí děti netulí, nepusinkují a "nenynžují", že "nynžovat" se může jenom s tatínkem nebo s dědou. Znervózněla jsem ještě víc. Ondrášek to asi cítil, protože mě hned uklidňoval: "Maminko, neboj, to bude dobrý. Já to zvládnu...a ty taky, fakt.":-)
V šatně vykládal paní ředitelce, jako by se vídali denně a jen co měl na nohou bačkory, zmizel ve třídě a já na něj jen volala:"Pa, Ondíku." Ani nezvedl hlavu, řekl:"Čau, mami." Hned si vyhlédl holčičku, kterou pověřil, aby mu podala hasičské auto, i když by si ho zvládl podat sám, ale proč by to dělal, když na to může mít lidi? Ach jo, alespoň, že pěkně poprosil:-).
Samozřejmě, že jsme zapomněli kartáček na zuby a pastu, ale šel poo, tak to nevadilo:-). 
Když jsem ho vyzvedávala, vynadal mi, že jde poo, že si málo pohrál. Chápete to? Já doma tlačila hodiny očima a byla na nervy a kontrolovala mobil a on byl úplně v pohodě? Alespoň, že jsme si s Aničkou pohrály a užily se, alespoň někdo mě chce a nevymění mě za kámoše ve školce;-).
Druhý den byl stejný. Dodali jsme kartáček a pastu a pro změnu zapomněli kelímek:-) a z nervozity, jsem mu zapomněla nechat ve školce šortky. Odnesla jsem je pěkně v tašce zase domů. Chudák se dost pekl. Když jsem pro něj přišla pospa, seděl na lavičce ve slipáčích a zasvítila mu očka a řekl:"Super, mami:-). Máš šortky?" Usmála jsem se:"Mám". "Bezva, tak mi je dej a klidně jdi, já tu ještě budu:-)." Pomoooooc. Moje dítě mě nechce. Dala jsem mu šortky, párkrát se sklouznul a šli jsme domů. Byl dost hubatý, tak ta cesta nebyla tak zalitá sluncem, jako ta včerejší, ale i tak jsem prostě ráda, že je tam spokojený...a podle všeho nebudu muset mít výčitky, když tam někdy bude déle.:-)

Jo...a jinak jsem tyhle dva volnější dny strávila úklidem a věnovala jsem se Andulce. Má spoustu nových objevů...těšte se. Podle všeho bude dost volného času na psaní...tak snad co nejdřív dodám slibovaný článek o novém obutí...dvojitém:-).