Svobodaaaaa

Juchůůůů, v neděli bylo taaak krásně. Doma vládla pohoda. Dopoledne strávil tatínek na zahradě a my tvořili...ohnivého dýňáka a netopýry(o tom jindy;-), nemůžu všechno vystřílet do jednoho článku:-)).
A odpoledne, po profuněném dopoledni,jsme jeli pouštět draka...ALE...najednou bylo totální bezvětří. I tak to bylo skvělé odpoledne. Děti si užívaly svobodu pohybu. Objevovaly myší dírky, balíky, klacíky, pokácené dřevo a střídání mraků a slunce. Tentokrát jsem fotila...tak jukněte, jak je u nás krásně.

Ve vteřině se ty naše veverky rozběhly po okolí:-).

Anička běžela prozkoumat pokácené klády:-).

Nefoukalo, ale i tak se Ondík snažil:-)...jen ten drak nějak stávkoval:-).

Ani na louce to nefoukalo, ale na honěnou se tu hrálo skvěle.

Jedna veverka tam a jedna tady...

No není to nádhera...

Anička byla blažená, jak je vysoko a Ondík chtěl honem rychle dolů:-). Anička bude asi horolezec po tatínkovi a Ondík se bojí výšek po mamince:-), Pěkně si to rozdělily, ty naše veverušky.

"Mami, ty budeš můj kůň a já budu rytíř, jo? Anča je princezna a tatínek zlý drak." Párkrát jsme v tom běhu za osvobození princezny ztratili gumany, ale o to to byla větší sranda:-).

Vidíte, jak je šťastná...a to měla chuděrka jednu nohu dvakrát tak velkou než tu druhou....grrrrr....očkování...Každopádně na tom byla o dost líp než ve čtvrtek a v pátek, to nechtěla vůbec chodit.

Tady si píďa uvědomil, že nechal "rytíří" výstroj doma...a klacek se mu nezdál...

Miluju podzim...ty barvy...slunce....mraky....

No make-up, ale very happy:-)

To bylo něco pro tatínka...

Mlask.

My čtyři...

A jakou neděli jste měli vy? Snad stejně super jako my:-).

30

Už mi je...a je to nakonec vlastně docela fajn:-). 

Oslavy byly celkem tři. Jedna s manželovými rodiči a švagrovou. Nádherné dorty jste už viděli tady. Byly fakt skvělé a výborné. Tahle oslava se vedla v poklidném duchu, děti bzučely, ozobávaly a užívaly si Tondu(dědu), protože on je hrací jak nikdo:-). My ostatní funěli s plnými břichy...kančí a ty dorty, to byl velký útok na figuru(ne že by si s tím někdo lámal hlavu:-)). A dáreček? Dostala jsem péřové peřiny. Moc jsem si je přála a pokaždé, když jsem u tchánovců spala, jsem si libovala, jak se v tom peří skvěle spí(ač jsem astmatik:-)). Miluju, jak vás ta duchna zavalí, zamáčkne do matrace a pevně obejme, jak krásně hřeje a tajemně šustí. Peřiny mají přidanou hodnotu. Peří drala tchýničky maminka se svou maminkou. Tchýnička nechala peří vyčistit a peřiny dostaly nový sypek. Jsou krásné a voňavé a perfektně se v nich spí. Oslava byla příjemná a bylo nám spolu dobře.

Poslední oslavu jsem měla se svými rodiči a dalšími členy rodiny. Byla také poklidná, dort byl báječný..Harlekýn. Jak dlouho já jsem ho neměla...a jak moc mi chutnal. Od rodičů jsem dostala penízky na kabát(jak víte, koupila jsem si ho minulý týden, takže jsem jim ho jen ukázala:-)), od sestřičky mojí milované jsem dostala krásný svetřík, lístečkovou sponku do vlasů, parfém, vzpruhu pro moje vlasy a jakýsi epilační zázrak(krém a špachtlička), snad mi po tom nesleze kůže. Však víte, jak dopadají mé pokusy o sebezkrášlení:-). Děti si užívaly změnu prostředí, takže bylo hodně živo a běhavo a hravo;-). Bylo nám dobře a bylo to fajn.
V neděli za námi dojela moje babička s dědou(v sobotu se nějak necítili dobře). Moc mě potěšilo, že to nakonec vyšlo a mohla jsem si je užít. Dostala jsem krásné dárečky. Knížku o svém rodném městě, až se mi bude stýskat, můžu si o něm číst a prohlížet krásné fotografie. A....dostala jsem peřiny:-). Takže mám ty třicetiny takové krásně nadýchané, péřové a objímací. Manžel si dělal srandičky, že můžu spát jako princezna na hrášku:-). ALE víte co? Já bych si nějakého hrášku vůbec nevšimla. Proč? Protože nejsem žádná princezna, a hlavně proto, že padám do postele tak zmožená, že si občas říkám, jestli bych postřehla, kdybych místo do postele, spadla vedle, na podlahu. Myslím, že někdy bych ten rozdíl fakt nepoznala:-)...nebo poznala, ale až druhý den, až by mě všechno bolelo:-).

Že jsem zapomněla na prostřední oslavu? Tak to ani omylem. Říká se přece: "To nejlepší nakonec." No, a protože nejlepší oslava(snad mi rodiče i tchánovci prominou), byla ta prostřední, píšu o ní až nakonec:-). Milí zlatí, já věděla, že mám skvělé přátele, ale musím se stydět, protože oni jsou všichni do jednoho ještě miliardkrát(no ani to nestačí), prostě jsou fakt ti NEJ. Uspořádali mi tajnou oslavu, vůbec nic jsem netušila. A naprosto NIC, té oslavně nechybělo. Bylo bafnutí ze tmy, byly narozeninové čepičky, byl dort, dobroty, vínečko, dárečky. Nádherné dárečky...oni mě fakt znají...krásné vyráběné přáníčko, něco na parádu, něco ke čtení, něco, do čeho se dá psát(i když je to tak krásné, že do toho asi nikdy psát nebudu a jen to občas vyndám, abych se pokochala)a také něco na dojímání(já se teda dojímala úplně ze všeho a nejvíc z toho, že tam všichni jsou a že já tam jsem a že si dali toooolik práce). Nejvíc jsem slzela z písničky, kterou mi složila Lenička, naše "kovářova žena". Píseň byla o mně, o tom, jaká jsem a ani nevíte, jak bylo milé a báječné poslouchat, jak mě vidí moji milí. Smekám před nimi a nesmírně jim děkuju. Jste ti nejlepší přátelé...

No a jelikož jsme se všichni(někdo vínem, někdo Rychlými špunty:-)) krásně ovíněně bavili, tak i fotky jsou trošku ovíněně rozmazané:-).

Překvapenííííííííí:-).

Já v šoku...evidentně to všechny potěšilo:-)...viz Járův všeříkající úsměv:-). Ten mě totiž k nim vezl a jel tou nejdelší možnou cestou:-).

Dárečky:-)...vínečko:-).

Fouk...snad poprvé jsem sfoukla všechny svíčky. Předešlé roky se jedna jakoby nakonec zase rozsvítila...a tentokrát nic....tak jsem se asi ve třiceti naučila sfoukávat svíčky:-).

A tady jsou, moji miláčci...báječní přátelé...

Vzrůšo

Jaký jste měli víkend? Doufám, že alespoň z poloviny tak super jako my:-).

Konečně jsem se trochu vyspali. Žádná velká sláva, ale mám pocit, že buď je to lepší(manžel tvrdí, že jen o setinu procenta;-), nebo začínám být vůči nedostatku spánku imunní:-). Buď jak buď, energii jsme tento víkend měli...všichni:-).
Sobotu dopoledne měl tatínek pracovní, měli den otevřených dveří, tak vítal návštěvníky a prováděl a ukazoval a chlubil se svými rejnočími mláďaty(po právu, však je miluje a tvrdě maká, aby se odchovy dařily).
My s dětmi vařili a čekali na taťku. No a pak(poo a s taťkou) jsme spolu vyrazili na hřiště. Objevili jsme hřiště, kam nikdo nechodí a máme tam všechno, co potřebujeme(klouzačku, houpačky, koníka, kolotoč, stromy, šišky, kytičky, rozběh. Domů je to kousek a přitom to není na dohled. Nefouká tam a je to prostě super místečko. Užili jsme si to tam a dokonce jsme se rozhodli, že dojdeme ještě na jedno hřiště a nasbíráme si kaštany. Kdybyste to viděli, to nadšení v Aniččiných očkách, jak běhala a hledala kaštánky a jakou měla radost, když nějaký našla. Řeknu vám, že ta chůze v listí je něco tak úžasného. Tak krásně to šustí. 
Miluju podzim a všechno co k němu patří. Ano...i sychravé dny, mlhy, pošmourno a deštivo. Miluju to. Nejvíc ze všech ročních období. Miluju podzimní oblečení...džíny, teplé ponožky, pevné boty, trička s dlouhým rukávem, slabý svetřík, kabát a šátek. To je ono, to je super, to je prostě akorát. Na podzim je všechno akorát...je akorát teplo a akorát zima, jsme akorát oblečení. Taky milujete podzim? Ty zemité odstíny? Taky obdivujete tu genialitu přírody? Jak je to krásné.
V neděli ráno jsme vstali, v klidu se najedli, uvařili rychlý oběd...samozřejmě s "nedlíkem", protože jsem to Ondíkovi slíbila...a poo jeli do Budějovic. K narozeninám jsem si chtěla koupit kabát. Přála jsem si klasický, jen modrý, krátký asi tak do půl zadku, dvouřadý s klasickými velkými knoflíky. Ondík to dobře vystihl(když se mnou procházel asi osmý obchod):"Maminko, ty sis zase vymyslela něco, co nikde nemaj." Jojo, má pravdu, stává se mi to často. Celá ta naše nákupní jeden a půl hodinka byla zázračná. Jiřík vydržel v obchodním centru, děti taky(ač ulepené od lízátek:-), Anička se vozila v kočárku a okukovala obchody jen z hlavní "ulice" a Ondík se mnou rázoval po obchodech a v pravidelných intervalech mě ujišťoval, že dává pozor, aby se nepřilepil na nějakou paní nebo na nějaký svetr:-). Žádné velké rozhlížení se nekonalo. Vždy jsem našla prodavačku, vylíčila své přání, byla jsem odvedena ke stojanu s kabáty a smutně odcházela dál. Po oběhnutí všech obchodů jsem zjistila, že má Ondrášek fakt pravdu a vrátila se do druhého obchodu pro kabát, který byl(a je)super...je šedý, krátký akorát a je na zip, ale je prostě fajn, cítím se v něm skvěle a kdoví, třeba je vlastně lepší volbou než ten můj vysněný;-). Nadšení podpořil i fakt, že jsem v tom běhu za kabátem zvládla koupit Ondráškovi zimní botičky, ve kterých se prý super utíká:-). To není všechno, ještě jsme koupili dárek pro mamku pod stromeček....tralaláá...už mám deset dárečků...jsem dobrá. Dost chvály...prostě byl ten víkend super. Načerpala jsem energii, kterou jsem tolik potřebovala a myslím si, že jsme si to všichni užili...nebo přežili?;-)

Akorát jsem v té euforii nic nevyfotila, tak pardon:-).

Poslušně hlásím

...že to byla a je jenom rýma. Hurááá. Sice pořád spíme hodně málo, ale je nám líp a světe div se, vrátila se i dobrá nálada:-).

Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jsme to zvládli doma, s bylinkama, v teple. Ono stejně lilo jako z konve, tak nám venku nic neuteklo:-).

Ondík dostal své vysněné pečené kuře. To jednou přišel a řekl, že když je nemocný, mohla bych mu splnit přání. Vytasil se s přáním pečeného kuřete s kůží. Všichni jsme mu museli slíbit, že je celá ta kůže jen a jen jeho:-). Sledoval troubu, těšil se (my už míň...neb náš bio zdroj letos nevyšel...a fakt neradi děláme tržby vy víte komu...ale pro jednou se to snad nepo...ne?;-)). Pak mu nandavám kuře na talíř a říkám mu:"Chceš nohu nebo prso?" Ondík hned s údivem:"Cože? Prso? Copak to byla nějaká holka?" Jojo, prsíčkové období zdá se nikdy nepomine:-).

Andulka zařadila do svého znakovacího slovníku nové slovo SLON a po dnešku, kdy jsem jí přebalovala mega smrdutý bobek, jehož odérem zamořila půl bytu, možná znak pro slona znamená i znak pro něco VELKÉHO a SMRDUTÉHO, neboť ho na mě ukazovala celou přebalovací dobu i chvíli potom:-). Holt je to kreativní batole:-).
Dnes také při odchodu návštěvy řekla...pusou...papá. Lidi, já skákala metry vysoko a líbala ji na všechna na tvářích dostupná místa. Jo, myslela si, že jsem magor, ale to neva, se tím netajím ani před dětma:-).

Jo a ještě jsem si vzpomněla...v době nejvyšší spánkové krize nám volal taťka, můj taťka. Měli jsme ho na reprák a on nás (manžela a mě) uklidňoval, že to bude brzo dobrý, ať se nebojíme...Jiřík jen dodal:"Hlavně abychom se toho dožili, protože mám pocit, že je to furt horší a horší:-)." Taťkův pokus ho uklidnit tím, že až budou děti v pubertě, budou spát do oběda, taky moc nevyšel. Jiřík hned pohotově dodal, že nás v té době budou prudit jinak. Pak mě objal a řekl, že jediným štěstím je má za všech okolností pozitivní nálada(no nevim:-)). 

Tak lidi, díky, že jste drželi palce nebo pěsti nebo co jste to vlastně drželi...zabralo to. Doufám, že jsem to teď nezakřikla:-). Pa a dík. Fakt. Všem. 

Štípněte mě

...prosím...ať vím, že nespím...

Anička i Ondínek jsou pořád nemocní. Ondík má rýmu a je zahleněný. Anička jakbysmet. Naštěstí se ze zvýšených teplotek nevyklubalo nic horšího a zdá se, že je to opravdu "jen" rýma, zato pořádná. Ondrášek je přes den živola, lítá jak čert a je k nezastavení, ale večer ho rýma budí. Špatně se mu dýchá, nutí ho to ke kašli a je každou chvilku vzhůru. 
A Andulka? Ta to má stejně. Přes den lítá a je veselá, ale v noci nespí. Pořád odsáváme. Mám pocit, že nespím snad ani pět minut v kuse. Když nejsem vzhůru s Ondráškem, vstávám k Aničce. Dnes jsem měla pocit, že nemá cenu ani lehat do postele. Vždy jsem ji odsála, uložila, pohladila, uklidnila, lehla jsem si a přikryla se a znovu vstala...
Děkuju vynálezci čaje a čokolády, protože ty jsou mou spásou;-).

...a jestli můžete, štípněte mě ještě jednou...protože to tak uteklo...a už nemám na začátku dvojku, ale trojku...a hned za ní stojí nula. Jo, je mi třicet:-). Moje mamka tvrdí, že je to nejlepší věk:-), tak jí budu věřit:-).

Omlouvám se, nemám energii psát teď nic vtipného, ale jen co se trošku vyspím, vše vám vynahradím.

A tady máte ochutnávku z narozeninové oslavy. Máme s manželem narozeniny 14 dní po sobě, takže je slavíme společně. Dostali jsme nádherné dorty od tchýničky, která nás prostě perfektně zná a posuďte sami, naše záliby jsou z dortů zjevné. Pokoušeli jsme se o krásnou rodinnou fotku, protože jich máme málo, možná vlastně míň než málo, ale nešlo to. Děti se odmítaly převléknout do něčeho slušivého a při focení ječely, takže jsme je přestali týrat, vypustili je a pořídili jen pár fotek, když ožíraly dort:-).

Babička chytře udělala knoflíky jen na zobání, které dala na prkénko k dortu, aby získala alespoň pár vteřin navíc na vyfocení celých dortů:-).

Mašle z dárku je zaujala, Ondík si ji dal na rameno a tvrdil, že je král.

Po chvilce přestaly být knoflíky zajímavé a vrhly se na manželovy neonky:-)

Na dortech bylo vše jedlé. Nikde žádná špejlička, prostě nic navíc. Byly výborné. :-)

PS: Sedačku nemáme výstavní, dostali jsme ji po svatbě darem (ostatně jako většinu nábytku;-)), protože jsme byli mladí studentští manželé s holými zadky;-). No a teď se na sedačku postupně šije potah, ale mám pocit, že dřív než to ušiju, budou děti velké a třeba i budeme mít na novou:-)....ale třeba se pletu. Opěrky už mám, teď jen aby děti byly zdravé, aby měl Jiřík čas hlídat a abych mohla sednout ke stroji:-).

papa

Bdíme...

Jsem tu jen na skok...páč bdíme a v jednom kuse odsáváme. Aničky včerejší špatná nálada se ukázala býti předzvěstí nikoli růstu zubů, ale nemoci. Možná má jen rýmu, ale ta je pro nás hrozná. Znamená to, že vůbec nespíme a za celý den nestihneme nic jiného než odsávat. Odsávačka řičí permanentně, Anička se brání, protože toho má dost. Dost toho máme i my ostatní. Je nám jí líto a jen ji nosíme, tulíme a pusinkujeme a přejeme si, aby bylo zase dobře. Ondínek je také nastydlý. Rýma, kašlík a zvýšená teplotka...a mě už dnes taky bolí v krku. Ach jo...
Ale nějaké to pozitivum se na tom všem přece jen najde. Než jsem stihla napsat článek o tom, že už zase páříme(inhaluje), protože měla Anička naschlou trášu(vydávala pískavé zvuky a měla ji ucpanou naschlými hleny, to se musí lavážovat=kapat do tráši NaCl a odsávat, aby jí bylo líp) a tím, jak se už topí, tak potřebuje zvlhčovat. No...a teď rozhodně zvlhčovat nepotřebujeme, takže už nepáříme...teď odsáváme. No a taky je fajn, když se všichni tři tulíme a koukáme na pohádky, teď frčí Berta a Ufo:-). 

Mějte se fajn a držte nám palce, ať zvládneme ty nejhorší tři dny a noci, které máme před sebou...pokud je to jen rýma...a pokud ne, tak nám držte palce dvojnásobně, abychom mohli marodit alespoň doma.

Kávička...

Nedávno jsem si tu posteskla...a byla jsem vyslyšena. Manžel tvrdí, že můj blog nečte a číst ho nebude. Sem tam ho šikanuju předčítáním některých pasáží, které by ho mohly zaujmout. Sice se většinou směje, ale dál si stojí za svým, že blog číst nebude.
ALE...teď se buď sám usvědčil z toho, že blog čte...nebo zasáhla vyšší moc (jestli jo, tak fakt díky:-).
A o co že jde? To máte tak, nedávno jsem psala článek o všem, co mi přijde nemožné a zmínila jsem se, že se snažím vytěsnit vzpomínky na svůj kavárenský život s knihou, abych sama sebe přesvědčila, že mi to nechybí. 
Chybí mi to samozřejmě hrozně moc. Miluju čtení, ale poslední dobou čtu mnohem méně než kdy jindy, protože jsem buď unavená, nebo dělám něco jiného, nebo prostě neumím naložit s časem(zaseknu se u PC, jen tak tupě čučím do zdi, na koš prádla, na hračky, které je třeba poklidit....znáte to). 
No a můj manžel minulý týden pronesl, že jestli chci, mám si vzít knížku a jít si číst do kavárny. V uších se mi v ten moment rozezněly nebeské zvony a měla jsem pocit, že jsem se vznesla kilometr vysoko. Bože, díky. V mžiku jsem se oblékla, popadla knihu, peníze, kabelku, ve které určitě nebudou žádné dudlíčky, hračky, fízák, cévky, sterilní čtverce ani náhradní plenky(chacha...kromě plen tam bylo všechno:-),prostě je to všude, i tam, kde si člověk myslí, že to není:-)). Zamířila jsem do jedné místní kavárny, usadila se a užívala si času pro sebe...od čtyř do půl šesté, super. Hned jak jsem vylovila knihu (a vyfotila svůj stůl), byla jsem sice tiše, leč znatelně, zařazena do kategorie návštěvník podivín. Snažila jsem se to nevnímat, stejně jako hejno dětí, které přece nebyly moje, tak proč je vnímat(trochu kecám, úsměvy jsem nešetřila a měla jsem chuť je chválit, jak jsou hodné, protože mé vlastní by kavárnu možná zbořily:-)). Četla jsem a bylo mi dobře. Ejhle, bylo půl páté a servírky začaly hlasitě hovořit, kde a koho ještě zkasírují, které utřou stoly a kdy konečně půjdou domů. Nevšimla jsem si, že mají jen do pěti. Sebrala jsem se a vyrazila ještě něco koupit. Koupila jsem si pěkné proužkované tričko a černé legíny(za pár kaček v Kik...a taky pyžamo k Vánocům pro Ondínka) a byla jsem vlastně spokojená. Myslela jsem si, že mám na dlouho zase smůlu.
Chyba lávky:-). Dnes se přiřítil manžel z práce a do půl hodiny mi dal rozkaz:"Zlato, obleč se a jdi si někam na kafe. Honem. V půl buď doma, jo?" Koukala jsem jak blázen, ale do pěti minut(no makeup, ale very happy) jsem byla z domu:-). Venku pěkně pršelo. Kapičky bubnovaly do deštníku. Byl krásný podzimní den. Celou cestu do kavárny jsem dumala nad tím, co Jiříka dovedlo k takové změně, tolik svobody, za tak málo dní. Pak jsem si vzpomněla, že myslím včera(ale klidně to mohlo být před měsícem, na mateřské ztrácím pojem o čase:-)) viděl v TV nějakou reportáž o opilých matkách, které museli odvézt na záchytku. Vyjadřovala se k tomu jakási psycholožka, která prostě a jednoduše řekla, že se nediví, že je to logický důsledek toho, že jsou dnes matky většinou na celodenní péči sami...podíl péče partnera minimální, babičky výjimečně... Ani nevím, na kterém kanále to bylo, protože TV zapnula Anička, hrála si s ovladačem, a navíc to bylo v době večeře, koupání atd., takže šrumec. Že by se manžel začal bát, aby mě něco podobného také nepotkalo:-).
Každopádně mě z mých myšlenek vytrhl telefonát od manžela. Vždy, když jsem od něj a dětí "daleko"(nejdál ve vedlejší vsi:-) a on mi volá, mám pocit, že dostanu infarkt. Vždy se mi vybaví představa toho, že si Anička vyndala trášu a on ji neumí dát zpět, že se mi chuděrka dusí nebo že se něco stalo Ondráškovi atd. Většinou o nic nejde a nešlo ani tentokrát, chtěl jen koupit baterku:-).
Tentokrát jsem zkusila druhou kavárnu(u nás poslední). Sedla jsem si pěkně dozadu, za mimoně mě považovaly jen dvě dámy sedící za mnou. Užila jsem si hodinu klidné četby, neplánovaně popovídala s milou slečnou a pak jsem kmitala domů, protože manžel volal sos, že Anička špatně dýchá, pláče, volá máma a je k neutišení.

Měl pravdu, nějak jí není dobře...

Jsem ráda, že si můžu sem tam dopřát takový luxus, jakým je pít kafe, jíst dortík a číst...sama v kavárně. ALE jsem vděčná i za ten luxus být matkou, mít dva uzlíčky, které, když mě obejmou a políbí, mě vynesou do nebes a jsem tou nejšťastnější ženou na světě. Jsem vděčná za všechny dobré dny, kdy Aničce ani Ondráškovi nic není, kdy jsou šťastní, kdy se hašteří a je doma šrumec. Doufám, že Andulce rostou jen zoubky, že zvýšená teplota, která k večeru skočila na Ondráška a nudličky, které se jim před spaním řinuly z nosánků, jsou jen obyčejná rýma a že budeme v pořádku, že budeme smět zůstat doma, že nás nečeká nějaká další nemocnice...

...a doufám, že třeba příští týden, nebo ten přespříští budu zase smět sedět v kavárně a hltat písmena, slova, věty, odstavce, strany...a být chvíli někým jiným v jiném světě...abych se pak odpočatá a s úsměvem vracela zpět do světa svého...

Kavárna číslo jedna...unavená obsluha, moc brzo zavíračka, ale jinak pěkný interiér a mňam:-).

Kavárna číslo dvě...milá obsluha, unavený interiér a já nedočkavec jsem se vrhla na laté a až pak si uvědomila, že jsem ho nevyfotila:-).

Díky, že jste se prokousali až sem:-).

Toužím...

...po klidu...po vnitřním klidu...po pokoji v srdci, který si přejeme při mši v kostele. 

TOUŽÍM po klidné duši, která je jako rovná hladina...bez jediné vlnky. 

Jsem unavená, roztěkaná. Jen co otevřu oči, běhají mi v hlavě myšlenky, co je třeba zařídit, udělat, sehnat, co a koho kde hlídat, kde co vylepšit, kde je třeba co uklidit, vyhodit, přerovnat, darovat, kde koho popohnat, na co upozornit, na co nezapomenout... Miliardy myšlenek, které mě nenechají v klidu vypít kafe, užít si volna, když děti spí. Chci toho moc...moc udělat, moc stihnout...a nakonec přes to moc neudělám nic. Jen těkám od místa k místu, od činnosti k činnosti a nic není hotové...

Tak Bože, prosím tě, dej mi POKOJ, POKOJ v srdci, POKOJ v duši. Odežeň mé zmatky, strachy, stresy. Dej mi volnost. Dej mi znovu pocítit, že jediné co je správné, je odevzdat všechno Tobě. Prosím, veď mě chvíli za ruku, ukazuj cestu a ztiš bouře.

Amen.