Lekce pro mě?

Tak jsem dumala a dumala...jestli to, co teď píšu napsat nebo nenapsat...a pak jsem si řekla, že co, že to prostě napíšu.

Už jsem se smířila s tím, že prosinec je pro nás měsíc lekcí a asi i velkých posunů...snad k lepšímu. Tříbí se to, co na nás není zrovna dobré...ale ten způsob, jakým mi to Pán sděluje, se mi nějak nezdá, ale co...nelze to hodnotit...jen přijmout a pochopit...a následně, až vztek pomine, děkovat.

Ani dostala v sanitce  zachranáře Kryštůfka.

V neděli odpoledne byla kalamita...kmitala jsem, uklízela a běhala po bytě jako praštěná. Ano, možná ne jako, už jsem prostě byla z toho pocitu, že je přece konec adventu a vše má být krásné a u mě doma je umytý nábytek zase upatlaný, čisté oblečení zase špinavé, čistá podlaha zase plná drobečků, uklizené hračky zase rozutíkané po celém domě a můj dokonalý diář hlásí mnoho a mnoho nesplněných položek...a do té kalamity, přišla mms, že se narodil malý Tomášek(gratulujeme, Lucko, a vítáme drobečka mezi námi). Obdivujíce tu nádheru čerstvě vykouknutého stvoření...BUM...slyšeli jste tu ránu? Srdce se mi zastavilo. Všichni(rozuměj 3 dospělí) jsme se skláněli nad mobilem 1 metr od postýlky). Anička, jelikož je lezec a překonávání překážek je její hobby, se ve stejný okamžik rozhodla pokořit metu, kterou jedinou nepokořila. Přelezla postýlku a spadla na zem. Ve snu by mě nenapadlo, že to dokáže. Bohužel to nebylo dobré, takže jsme v panice okamžitě volali sanitku, která jela až ze Strakonic...těch 20 minut bylo neskutečně dlouhých, ale ulevilo se nám, že byla maličká minutu od minuty lepší...ale ok nebyla. Paní doktorka nás uklidnila, že to asi bude jen lehký otřes mozku....rentgen dopadl skvěle a o další hodinku Anička lítala po oddělení a měla z toho všeho super výlet. 

Jen já jsem si přišla jako nejhorší matka na světě. Všichni mě uklidňovali, že to se tak prostě děje. Pan doktor, když nás druhý den propouštěl mi sdělil: "Podívejte se, paní H. musíte vzít jako fakt, že máte nezvykle živé dítě. Takhle jsem se při vizitě ještě nikdy nenaběhal...a to mám za sebou dvacet let praxe. Jste skvělá máma, která dává dcerce víc než potřebuje, jste silná a skvělá ženská. Žádné výčitky, prosím." Slíbila jsem to....takže žádné výčitky.

Za tmy a ticha nemocnice, kde nám bylo vlastně docela dobře(když pominu buzení a měření všech možných i nemožných hodnot a svícení Anince do očí v intervalu dvou hodin)...jsem měla čas přemýšlet. Proč? Proč? Kde jsem udělala chybu? Kde je chyba? Na nic jsem nepřišla. Druhý den jsem pochopila. Protože jsem magor, který lítá a uklízí a vyhazuje svůj čas denně oknem, protože to, co v této minutě udělám, je v té příští uvedeno do "původního" stavu. Ano, denně strávím víc jak 4 hodiny úklidem. Další 2 vařením a zbytek věnuji dětem. Chyba...chyba...já jsem se právě rozhodla zahodit iluzi o dokonalé domácnosti, rozhodla jsem se být matkou, která se věnujeme dětem dostatečně...nikoli nadměrečně...která se věnuje domácnosti do té míry, která je smysluplná....a hlavně chci být matkou, která si umí říct o to, co potřebuje...takže...tady...nečekejte dokonalé fotky...už sem klidně dám fotky z pečení cukroví, kde je Ondík boží, ale vedle těsta stojí Herkules, protože jsme nutně potřebovali přilepit papírového rytíře na koně...a já to lepidlo za x hodin nezvládla dát zpět do skříňky...ale vidíte to štěstí v Ondíkových očích? Myslíte, že mu to vadilo? Neee...a lepidlu taky ne...

Takže milé maminky, vy.... se na ten hektický úklid...zaměřme se na tu pohodu, která dělá krásné Vánoce...a to ostatní, to se nepo(že jo, Kami;-))...

Velké věci

...se v tento adventní čas dějí...

Poslední dobou se kolem nás dějí tak krásné věci, že se nestačím divit. Jen a jen mě utvrzují v tom, že to s tím naším světem není tak špatné, jak se zdá. Lidi, vypněte televize. Přestaňte sledovat všechny ty kriminálky, děsivé příběhy a bahno, kterého jsou plné zprávy. Vypněte to všechno a žijte každým okaMžikem. Uvidíte, že svět je dobrý.

Tak a teď jste určitě zvědaví, co dobrého že se to děje. Děje se toho hodně. Letos se jako zázrakem sešlo mnoho dobrých lidí, kteří se rozhodli Aničce a Ondráškovi udělat hezčí Vánoce. Všem moc děkujeme!!!!Někteří(Verča a Lucie a spol.) uspořádali charitativní noční běh - všichni mají můj obdiv, někteří(paní Lucie a spol) se složili Aničce na vysněný dárek a někteří(tajemná vědkyně z onkologie a spol.) sehnali pro Ondráška vysněné červené kolo. Všichni jsou prostě Boží!!!!Díky díky, budeme mít krásné Vánoce!!!

A když už jsem u toho děkování, děkuji i nadaci Dobrý anděl, která nás podporuje celoročně a nebýt jí, nemáme se tak, jak se máme. Jen díky nim jsme zvlášť v loňském roce měli na zaplacený hypotéky a nemuseli jíst suchý chleba...i když nám nezbývalo ani na nové boty pro nás dospělé...Pokud tedy teď, před Vánoci přemýšlíte, že byste přispěli na nějakou nadaci, Dobrý anděl je skvělá volba. Opravdu pomáhá rodinám, které to potřebují a díky ní se my rodiče, můžeme soustředit na děti a víme, že tu za námi stojí armáda Dobrých andělů, která nám pomůže vyřešit to ostatní. Opravdu moooooc díky.

Tak a teď pár okaMžiků od nás...

Naše malá princezna:-). Sama si donesla sukni, abych jí ji oblékla, pak utekla do pokoje a přišla s čepicí(asi korunkou;-)) a s baterkou:-). Tento narozeninový dárek u nás vede. Jakmile se venku setmí, mám zákaz rozsvítit v pokojíčku, běhají, dělají světlo a riskují vlastní zdraví, protože lego bývá všude:-)....asi po legu neumíme chodit jen my, dospělí;-). Ondík je tak rychlý, že není možné ho zachytit nerozmazaného.

Jediná procházka za posledních  čtrnáct dní....jediný den, kdy byly víc jak tři nad nulou a děti ještě nebyly nemocné. Ondík stál u kolotoče a volal: "Honem, holky moje, nasedejte...nebo vás sežere obrovský drak....honem, už chrní(to není překlep) plameny:-)." 

Tatááá...Anička v nové bundičce a čepičce, honem utíká za Ondráškem, aby jí ten drak nesežral:-). Šálu jsem jí upletla. Přízi jsem měla víc jak dva roky. Kupovala jsem ji, když byla Anička ještě v bříšku. Ondráškovi jsem koupila stejnou, jen modrou a upletla mu šálu hned(má ji na fotce u kolotoče), ale s tou pro Aničku jsem otálela...nejdřív jsem nevěděla, jestli se vůbec narodí a pak jsem měla strach, jestli se přes ní s trášou neudusí. ALE...vzala jsem ty nejsilnější jehlice, očka jsou velká, prodýchne je a krček má přesto v teple;-). No nejsem já geniální;-)(haha).

U nás se teď maluje...Ondrášek kreslí rytíře a draky a Anička cosi, co vypadá dost precizně:-). Nejraději kreslí ale na zemi...nechápu proč....

Aha...tak asi proto, že si u toho můžou i lehnout....kreslit v téhle poloze, vydržela Anička i půl hodiny....má můj obdiv.

...a když se stane, že někdo náhodu nahází všechny čisté papíry pod stůl, nevadí, kreslit se dá přece i na stůl;-)...

Ondráškovi rytíři:-)... na hlavě mají "přiklopovou" helmu s pérem, v ruce dýku nebo meč a v opasku další zbroj:-).

Ondrášku obrovský "trašlivý" drak, který "chrní" oheň.

A tohle je Aničky precizní práce:-).

Obrázky dětí jsem fotila před chvilkou....byla jsem líná je sundavat z lednice, tak snad váš zážitek z jejich umění neruší naše magnetky:-).

Přeji Vám všem klidné nadcházející dny. Nechť nás ten všeobecný mumraj a "blbá" uhoněná nálada nesemele:-).

Uzdravující kříž

Je půl jedné v noci...sedím v tichu, na adventním věnci hoří dvě svíčky, voní tu můj oblíbený bylinkový čaj, kocour spí na sedačce natažený, spokojený...a já opravuji kamarádce diplomku...a myšlenky mi utíkají k událostem minulých dní.

Je to asi zvláštní, ale cítím v sobě klid. Cítím, že tohle všechno, ten Jiříkův pád, operace a to kolem má uzdravující moc. Znovu jsme (on i já) pochopili, jak moc se milujeme, jak moc pro sebe znamenáme a jak moc jeden druhého potřebujeme. Jiří řekl:"Je to všechno dobře...potřeboval jsem to." Ano, potřeboval...potřeboval opět pochopit, co je podstatné a ke Komu se má obracet. A já jsem vděčná...že mám zpět muže, kterého jsem si brala...že se u nás bude zase žít správně.

Ano, možná si říkáte, co to tu blábolím. Ale já neblábolím. Má víra je pro mě důležitá. Není to berlička, a rozhodně nemám v úmyslu cokoli vysvětlovat nebo obhajovat. Každý si na to musí přijít sám nebo musí být k tomuto poznání přiveden. Vztah s Bohem se nelze naučit jako násobilku nebo karate. A stejně jako mezilidské vztahy i tento vztah prochází krizemi. Tyto krize spíš bývají problémem na naší straně, ale On nám dává svobodu a čas...a když jsme od něj daleko a nejdeme tou nejlepší cestou, popíchne nás a donutí se zamyslet...tak jako teď Jiříka...

...a já děkuji. Děkuji za sebe, za celou naši rodinu. 

Děkuji za tento kříž, který spolu s jinými, kterými jsme byli obtěžkáni, neseme...neseme statečně, s pokorou a vírou, že tak je to pro nás dobře.

A co vy? Také nesete své kříže s hlavou vztyčenou k nebi? S pokorou a vděčností? 

Zlámaný tatínek

Stydím se a hluboce se omlouvám za své staré nářky, protože důvod naříkat mám až teď.

V neděli nás(mě a děti) vezl Jiřík k taťkovi. Všichni jsme se těšili, my na prázdniny u dědy a Jiřík na pohodu doma. Měl seznam prací, které chtěl udělat, když budeme pryč. A chvíli se zdálo, že to vyšlo...k taťkovi jsme dorazili, dali si oběd a pak jel Jiřík domů...a pak mi volal, že spadl ze žebříku. 

Ani nevíte, jak mi bylo...překvapivě jsem neplakala...ale byla jsem zoufalá, protože jsme na něm závislí a vůbec si to bez něj nedovedu představit. 

Má zlomenou ruku v lokti...a zítra jde na operaci. My už jsme zase doma...tímto děkuji kamarádovi Járovi...a jsme připraveni se o tatínka postarat. 

Bude to pro nás dost složité, protože já neřídím...a Anička smí ven při teplotě nad tři stupně...Takže si ani nenakoupím a dojdu maximálně fofrem do školky s Ondíkem a domů a pak ho zase fofrem vyzvednout. Naštěstí máme školku ani ne pět minut od domu. Ach jo, držte nám palce, ať je v pořádku, ať je to zranění bez následků, ať to všechno zvládne.

Dnes jsme byli s Aničkou na kontrole v Motole. Výsledkem toho neúspěšného vysazení léků je fakt, že možná Anička patří do skupiny pacientů, kteří budou na lécích závislí celoživotně...ach jo. Pan doktor hned ode dveří říkal, že se mu to zdá o dost větší(a to nám už to přijde zase docela dobré)a zvedl nám léky. Máme podrobný rozpis navyšování dávek po týdnu....a musíme(pardon musím) ve spánku měřit tepy...ach jo. Čeká mě noční vstávání, počítání a měření. Větší sledování u jídla, protože toho musí sníst dost, abych jí mohla léky dát. Ale co...dějí se lidem mnohem horší věci a já opravdu děkuju Bohu, že léky existují a fungují.

Doufám, že mi prominete to fňukání. 

Když jsme odjížděli od taťky, Ondík se s ním loučil slovy:"Tak pa dědo, my musíme domu za tím naším zlámaným tatínkem:-)."

Tak nám všem držte palce, ať je ten náš zlámaný tatínek brzy úplně fit a ať nám ty tepy moc neklesají...a ať to všechno zvládneme.

Denně děkuju Bohu za rodinu a přátele, které máme, protože nám pomáhají, jak jen mohou...a vědomí, že se mám na koho obrátit, že v tom nejsem sama a že jsou ochotni jet pro nás třeba přes půl republiky(díky Járo)je pro mě neskutečnou posilou...tak děkuji všem těm, kterým tento odstavec patřil...a nejvíc tomu parťákovi nahoře....tam úplně nejvýš...protože On se o nás prostě stará. Dík...moc...

Uááááá

...tak takhle jsem dnes úpěla...uvnitř i vně...prostě všude...

Moje maminka byla a je dokonalá hospodyňka. O první adventní neděli u nás bylo VŠECHNO nachystané. Tím všechno, myslím dokonale uklizeno...umyté lustry, uklizeno za sedačkou, všechno, každý centimetr našeho bytu, bez ohledu na to, jestli byl na první pohled vidět nebo ne, byl umytý, čistý, vše poskládané a všechno voňavé. Všude byla vánoční výzdoba...vkusná...adventní věnec byl nádherný, dveře byly nazdobené...a druhou adventní neděli bylo i napečené cukroví. Prostě dokonalost...pohoda...nádhera...

ALE...jak s tím teď mám žít? Mám v sobě hluboce zakonzervovanou tu pohodu a nádheru a chci to taky...chci taky dokonalou domácnost, být dokonalá máma a všechno mít. Rvu ze sebe kůži a dělám co můžu, vánoční dárky mám více méně doma, nápad, jak budou zabalené taky. Plán na svátky taky, postupně (dle harmonogramu) dokončuji naplánované dárky vlastní výroby. Třeba dnes jsem ušila deset stran knížky pro Aničku...ale celkový pocit z dnešního dne?

Tak asi takhle. Dnes se Ondrášek vzbudil v půl šesté a bylo mu jedno, že maminka ponocovala, nutně potřeboval pohádky a kakao. Totálně mimo, spící a současně chodící, jsem postupně zjistila, že není kakao, ani mlíko a v televizi nejsou pohádky. Ty přece začínají až v šest. Stále ještě napůl v komatu jsem se pokoušela vzpomenout si na principy nevýchovy a uklidnit vztekající se dítě, které řve: "Já chci..." Uf, ani nevím jak, ale nakonec jsem to dokázala a díky Bohu to vyšlo tak, že jen co jsem ho uklidnila a smířila se s odpovědí:"Mami, tak to teda nevadí, že neni kako ani pohádky, ale vstávat budeme jo?", hodiny ukázaly šest a déčko spustilo pohádky. Jooo, padla jsem na gauč, urvala si pár milimetrů místa(pro svou super štíhlou postavu;-) a usnula. Asi na deset minut, než se přiřítil Jiřík, že chvátají do školky, že zapomněl, že má být brzy pryč a že neeessstííííháááá. Oblíkla jsem Ondráška a těšila se, až jim zamávám a užiju si alespoň půl hodinku spánku. 
Nééé ten šrumec vzbudil Andulku a jelikož byla pooo až...prostě úplně všude, i tam, kde by to člověk nečekal...nešlo jí pustit pohádku na mobilu a ještě si užít chvilku v posteli. Jojo, super ráno.
Pak jsme si celkem v klidu daly snídani a Aninka spokojeně koukala na pohádky(jo, miluju vynálezce youtube;-))a já vytáhla stroj a ušila deset stran do knížky pro Aničku(k Ježíšku). Když jsem šila sedmou stránku, začala se Anička zajímat o to, co dělám. Osmou stránku už chtěla šít se mnou a devátou a desátou jsem šila za řevu. Nic nefungovalo. Jídlo metala kolem sebe(ostatně jako zbytek dne), šťávou vytvářela pleskající rybníčky, které se jejím vlivem dostaly až na zeď a intenzivně zkoušely, jestli ty testy kvality naší podlahy mluvily pravdu. Uááááá. 
Pak...usnula...došila jsem tu poslední stranu, podívala se na hodiny a zjistila, že je tu za 15 minut Jiří s Ondrou. Fofrem jsem sklidila vše vytvořené, protože to přece přinese Ježíšek. Posbírala všechny(snad) špendlíky a nitě a vytvořila dojem rádoby pohody. Anička nespala ani hodinu, Ondík chtěl pohádky. Oba seděli u stolu, z talířů si kradli svačinu, Anča ji metala všude kolem, vytvářela další rybníčky a v pravidelných intervalech tahala brášku za vlasy, tričko atd. Řev. Uáááá. A já do toho zapnula pračku, luxovala a vytírala...a Anička dál metala a dělala rybníčky(ano, na tu právě vytřenou podlahu). 
Pokus zapojit je do práce selhal. Myčka by sice byla vyklizená, ale střepy by byly všude, takže jsem se je snažila mile a zdvořile vypoklonkovat. Bohužel, pouze jsem způsobila, že pochopili, že musí přidat nebo tahle super zábava rychle skončí. Předháněli se v tom, kdo mi v rekordnějším čase podá rekordnější počet kusů nádobí. Uf, nic se nerozbilo a opravdu to byl nejrekordnější čas vyklízení myčky:-). 
Když jsem v iluzi, že je chvíli klid, pila kafe. Anička mi v naprostém tichu demontovala adventní věnec a všemi jeho komponenty zasypala spícího kocoura....a když jsem tu škodu pak napravovala, demontovala na opačném konci světelnou výzdobu.
No a to, že jsem minulý týden umyla všechen nábytek...taky nikoho nezajímá. Děti, kocour a ve výsledku ani můj milovaný manžel(promiň;-) zlato, já vím, že jsi ten sos ze sekané nerozstříkal po celé kuchyni-a obýváku současně-schválně)nemění své zaběhnuté chování. Děti ručkama od čehokoli otlapkávají nábytek, kocour se courá domů jak chce. Ano, umývám mu nohy, když jde domů, ale na to nemají jiní členové čas. Takže, když chce kocour domů, otevřou mu, aby tam chudák nemrznul...a on pak jde a spokojeně se projde vytřeným bytem a pak si lehne na čistě bílý přehoz v ložnici...MILUJU JE! 

Takže suma sumárum jsem dospěla k tomuto verdiktu: Mít dokonalou domácnost s perfektní výzdobu může mít jen moje mamka(která už má zase i upečeno a naklizeno;-)...nikoli já, když obývám domácnost se dvěma dětmi (4 a 2 roky), kocourem a mým milovaným mužem. Protože, kdybych se i nadále, stejně jako doposud, pokoušela maminčin ideál naplnit, mohlo by se taky stát, že se já (nebo někdo jiný;-)) nemusí toho Ježíška vůbec dožít.

Tak vám přeji...klidný advent;-).