Ptáčci

...je jaro a k nám domů "přiletěli" ptáčci...látkoví, snoví...s láskou šití:-)...

Kdybyste si chtěli vytvořit taky takové, střih je zde:-).

Pokroky, posuny a objevy

Je doba postní...a tudíž doba, kdy je třeba se pokusit zlepšit ve svém životě to, co v něm není úplně dobře. Je to doba sebereflexe a také doba velkých posunů vpřed...alespoň pro mě, ALE ani naše veverky nejsou pozadu.

Anička začala jíst sama lžičkou. Zatím jen hustší věci, termix, jogurt, kaši. Neskutečně moc ji to baví. Dokonce si lžičkou i otírá pusinku. A pak, když už má dost, maluje...lžičkou po stole, po sobě, kam dosáhne...Jsem neskonale pyšná máma.

Dalším objevem je motorka a nejen ta. Osedlá si doma cokoli(lhostejno, zda je to na kolečkách:-)), a vozí se, postrkuje a je nadšená.
Udělala obrovský posun v komunikaci. Znakuje v jednotlivých větách. Nejdelším spojením je: "Je hodně hodin, zavřít očička a spát." Díky novým znakům se méně vzteká a my nemusíme přemýšlet nad tím, proč pláče, proč se zlobí a co že to vlastně chce a potřebuje. I tak je před námi ještě dlouhá cesta, ale my se na ni těšíme. Je a bude to zábava:-).
Anička vaří. Nejen v kuchyňce své, ale i v té mé. Nadšeně míchá, mixuje a dosypává. Pořád jsem měla pocit, že je na to ještě moc maličká...ALE...Jednou jsme s Ondráškem dělali rybičkovou pomazánku a on se najednou sebral a řekl, že ho to nebaví a šel si hrát. V momentě na židli, která stála u linky vyskočila Anička a hned se chopila mixéru. Uvědomila jsem si, jak je velká a jak málo si uvědomuji, co všechno už by zvládla a dokázala. 
Anička zahradničí:-). Plela jsem jahody a ona přiběhla s hrabičkami, klekla si vedle mě a hrabala a plela:-). Naštěstí ne jahody. Překvapilo mě, jak dobře v zemi jahody drží;-).
Dalším pokrokem je to, že si řekne, když potřebuje odsát, když se jí špatně dýchá, nebo ji v tráše něco "zlobí". Přijde, ukáže si na "komínek" a běží nebo nás vede za ruku k odsávačce. Je skvělá.
A tím posledním a největším posunem je, že spinká s Ondráškem v pokojíčku. Od Vánoc, kdy jsme dostali(z charitativního běhu...velké dík Verčey, Lucii a spol.) videochůvičky, jsme přemýšleli nad tím, že by mohli být spolu. Ondrášek se nám totiž na trvalo nastěhoval do ložnice, že bude spát s námi, protože chce být s Ančou. Ona ho miluje. On ji miluje. Evidentně chtěli být spolu. My se ale báli. A nakonec jisté okolnosti(likvidace plísně v ložnici, kterou jsme objevili za skříní) způsobily, že jsme ji k Ondráškovi dát museli. Sebe jsme z ložnice odstěhovali na gauč. Nejdřív jsme si mysleli, že jen na pár dní, ale když vidíme, jak krásně spolu usínají, jak je to v pohodě a že ji opravdu slyšíme, kdykoli je třeba, rozhodli jsme se je tam spolu nechat. Když jsme si povídali o tom, kdy budeme spát opět v ložnici a jestli si Aničku vezmeme zpět, řekl Ondík:"To teda ne. Anča už je moje. Já vám ji nedám." Tak bylo rozhodnuto opravdu definitivně.

Ondrášek obohatil svůj slovník mnoha novými slovíčky. Bohužel přidal i ta, která by neměl;-). Nejraději používá slovo expert, syrové(třeba ve spojení-ta čokoláda je syrová:-))...
Sám se naučil vlézt do vany a pak zase vylézt. S oblibou střídá koupání ve vaně a ve sprše. Odmítá jakoukoli asistenci:-). Šikulka.
Sám od sebe si začal chystat věci na druhý den do školky. Vyskládá si oblečení na křeslo a nikdo na to nesmí ani sáhnout, aby mu to nerozházel:-). Tak si říkám, že jsem mu asi nechystala oblíbené věci:-), když se do toho pustil sám. Každopádně bude asi model, protože si dává opravdu záležet, aby mu to všechno ladilo:-).
Konečně čteme i přes den. Toužila jsem po tom, co je na světě, ale nikdy ho to nebavilo. Je takový malý šotek, stále někde běhá, skotačí a neposedí a ejhle, změna. Jsou to nádherné chvilky. 
Nejdéle vydrží sedět u stolu s vodovkami. Já předkresluji a on vybarvuje, co jiného než rytíře, že;-)? 

Uvažuje logicky a vytváří rozličné dedukce. Například nedávno přišel a říká:"Víš, maminko, já nemůžu být jenom hodný. Já musím zlobit. Protože kdybych byl jenom hodný, byl bych svatý...a to já nechci." Na mou otázku, proč nechce být svatý, mi odpověděl:"No, protože kdo je svatý, ten je neviditelný...a to já prostě nechci." A zase odběhl.
Zjistil, že roste a že jednou bude dospělý a pak starý a pak umře. Zjištění vlastní konečnosti nás stálo několik slziček a vypočítávání, kdo všechno z lidí, které miluje, jsou staří a možná taky někdy v dohledné době umřou. Pak se ale uklidnil vědomím, že vlastně půjde do nebíčka a to není vůbec špatné. 
Ondík uklízí. Do nedávna odmítal uklízet sám(ne, že by se to teď sem tam nestalo;-)), ale pak, z ničeho nic, se pustil do uklízení. V rámci jarního úklidu jsem probrala a vytřídila hračky a bedny, které zůstaly, jsem ozdobila cedulkami s obrázky hraček, které do té které krabice patří. Divila jsem se, jak velký úspěch to mělo. Svou lásku k úklidu rozšířil a dokonce vytírá a utírá prach:-). Je to prostě velký a šikovný kluk...a já mám najednou obrovského pomocníka:-).

Začal si víc a víc uvědomovat, že je Anička jiná. Pořád zjišťuje, kdy bude zdravá. Naše odpověď:"Asi nikdy." spustila vlnu vzteku a rozčilování, že zničí svět. Jednou ke mně přišel a řekl, že Aničku umyje. Myl jí záda a říká:"Maminko ty to neumíš, já ji vydrhnu tak, až bude zdravá." Dál se ptá:"Kdy už bude Anička mluvit." Vysvětlení, že přece mluví, ale ručkama, mu stačilo. Nejhorší byla otázka:"A neumře nám?" Odpověděli jsem po pravdě:"My nevíme, ale teď je jí dobře, neboj." Buď jak buď, jsem upřímní a vidíme, že to, že Anička je nemocná, nijak nebrání tomu, aby ji miloval, ochraňoval a sem tam nevyužil situace..."Mami, Anička říkala, že by si dala čokoládu.";-)
Ondík bojuje se zlým Tomášem. Ve školce mají nějakého zlého Tomáše. Poprvé zažívá velké konflikty a já při tom nemůžu být s ním. Občas přijde s nějakým šrámem a dokonce nechtěl chodit do školky. Teď s kamarády uzavírají koalice a vytvářejí plány...a já nepřestávám opakovat, aby byl hodný, laskavý a odpouštěl a šel zlému Tomášovi příkladem...ale někde tam uvnitř, jsem pyšná, že se nedá;-).
Užívá si výhod prvorozeného. Smí chodit později spát. Smí držet nůžky a stříhat. Má různá privilegia. Když Anička spinká poo a on je doma, má mě jen pro sebe. Smí koukat na "klučičí" pohádky. Může pracovat na zahradě...a hlavně. Mají s tatínkem velké úkoly...třeba krmit prasat...to totiž vůbec není pro holky;-).

Společně s Aničkou uzavírají koalice, bafají na nás, skotačí, běhají, piští...a i když máme někdy bolavou hlavu a nervy v kýblu, aby si v tom všem skotačení, něco neudělali, jsme rádi, že je máme, že je tu živo a že jsou šťastní...a že se bezmezně milují.

Dietně se přežrat

Mám chuť na sladký. Je šest hodin večer a já si říkám, že to zvládnu a nebudu se cpát čokoládou. Je před večeří a já nechci, aby mě děti viděly, protože by chtěly taky a pak by nejedly večeři. Ony ji možná nebudou jíst stejně, ale příkladem jít musím, ne? 

Pak nastane šrumec, koupání, oblékání, krmení a na sladké zapomenu. Jenže, pak jdu číst pohádku a Ondík chce Cukrovou panu. Cooo? Je to tu zas. Dočtu pohádku, děti usnou a je po osmé. Ne, sladké si nedám. Ne neosladím ani ten černý čaj. Namažu si domácí kváskový chleba s máslem a rajčetem. Jeden krajíc, druhý krajíc..třetí krajíc? Ne třetí ne, jen půlku, nechci se přežrat(pozdě;-), už jsem se přežrala). ALE...ta chuť tu pořád je. Chjo. Je devět. (!Ty vole, nebudeš žrát tu čokoládu, fakt ne.!...pardon za ty vulgarismy) Dám si papriku. Napiju se toho pekelně hnusnýho hořkýho černýho čaje. Ach jo. Je deset. Neeeeee. Já to dám, nebudu žrát sladký. Zvlášť takhle na noc. Háčkuju čepičku. Pořád mi v hlavě bzučí...Milka, Kinderčokoláda, Lentilky...Ne, ne a ne. Sednu k počítači a prokrastinuju. Je jedenáct. Ohřeju ten pekelně hnusnej čaj...a dám do něj lžičku medu. Ten je sladký, ale zdravý ne? Je jedenáct deset a já sedím u pc, piju božskej sladkej čaj a žeru božskou sladkou Kinderčokoládu:-). Tak jsem to nedala, no;-).

A co vy? Zvládáte chutě na sladké ovládnout? Nebo to máte jako já, že tu chuť odsouváte, sežerete cokoli je poblíž a pak si to sladké stejně dáte:-).

Sladké sny:-).

...je jedenáct dvacetpět...článek dopsán, polovina balení sežrána...dobrou:)

Je to mazec...

...jak jsem pořád vykolejená. Lidičky zlatí, jsem opravdu vyčerpaná. Duševně na dně svých sil, bez chuti do čehokoli...ALE....bojuju. Bojuju s moribundusem svým i Ančiným. Dopřávám si bylinné směsi, jak protimoribundusové, tak protidepkové a s nějakým dávkováním třezalky si hlavu nelámu...a pak se divím, že jsem nějaká utlumená:-).

Do toho všeho mi přišel dopis z úřadu. Nějaká chyba v matrixu a ejhle, konec rodičáku....bezva. Chvilku jsem si říkala, že je to poslední kapka...a ono ne. Až jsem se divila, jak takové produktivní nasrání zčeří vody a dodá nový vítr do plachet:-).

A nový mám i projekt. V loňském roce jsem se účasnila společného háčkování s dropsem, letos taky pořádají společné háčkování a opět jsem se připojila. Tentokrát hned od začátku. Užívám si to tajemství, že tvořím a nevím, jak to bude vypadat. Vím jen, že to bude deka. Zatím mi přijde dost díratá, ale to je fuk, to překvapení je super. Nepřidáte se? Na depku to funguje taky docela dobře:-).

Užívejte slunné dny, nepropadejte depresím a nezlobte se, že nepíšu, nemám sil. Zatím.

Výsledky a znakování

...kromě toho, že mě zmohl nějaký jarní moribundus(asi mě ten nahoře nutí fakt odpočívat:-)), máme výsledky z magnetické rezonance. Zatím takové předběžné, páč si náš ošetřující lékař užívá na horách(budiž mu to upřímně přáno, zaslouží si to). Každopádně se to dle popisu rentgenologů zdá stejné nebo o ždibičínek lepší, což je v podstatě dost super zpráva, protože poslední rezonance byla v srpnu a od té doby nám ta potvora vysazením léků o dost narostla, takže suma sumárum skvělý výsledek:-).

A abyste věděli, že se doma neflákám, když nepíšu, rozhodla jsem se vám ukázat, co tvořím pro Aničku...a vlastně nejen pro ni, pro nás všechny:-).
Před nějakou dobou(dlouhou dobou) mi Anička(kamarádka) půjčila knihu Jak se domluvit s kojencem a batoletem od Terezie Vasilovič Šustové. Kniha je báječná a je o znakování. Nejde o klasickou znakovou řeč, protože ta je prý pro maličké děti složitá, ale jde o systém jednoduchých znaků, které vám pomůžou se s dítětem dorozumět. Pokud máte zdravé dítě, bude to fajn, než začne mluvit. U nás to bude fajn na dlouho. Hned jak jsem knížku otevřela, byla jsem nadšená a začala jsem Aničku znaky učit. Neskutečně rychle si je osvojila. Pravda...některé si upravila, ale to nevadí. Já chápu, co mi chce říct a to je nejdůležitější. Pak jsme měli naději, že nám trášu zruší, a tak jsem nás nic nového neučila, protože by pak mohla mluvit, tak na co znaky(jsem já trubka, co;-)). 
No nic, každopádně trášu máme dál(asi na věky věků), a tak jsem knihu opět vytáhla a Jiřík mi seznam znaků, který je na konci knihy okopíroval a já se je učila...a pak, když jsme byly s Aninkou v nemocnici a pořád prohlížely leporela, jsem se rozhodla, že pro ni vytvořím knížku znaků.
Včera večer jsem vytáhla blbečníky(papírky na poznámky...byla jsem líná stříhat tolik stejných čtverečků z barevných papírů:-)), Herkules a kdejaký časopis, fotky, leták...a když žádný vhodný obrázek nebyl, tvořila jsem vlastní(doufám, že má Anička velkou fantazii:-)). Jsem asi v polovině...uvízla jsem na abstraktních znacích(šikulka, hotovo atd...), které nejsem schopna ztvárnit. Každopádně dál budu postupovat tak, že kartičky zalaminuju, proděravím děrovačkou a buď svážu stužkou, nebo spojím kroužkem na klíče...uvidíme co se víc osvědčí:-).
Mám z té práce radost, učím se znaky a tvořím a věřím, že bude mít radost i Anička.
Jelikož jsem šla spát kolem jedné v noci a byla jsem moc unavená na to, abych to všechno pečlivě schovala, moment překvapení bude o dost menší. Andulka si kartiček všimla u snídaně a kartička s tátou bude asi nejoblíbenější...asi určitě...já vám nevím, ať maminka dělá co dělá, stejně je nejoblíbenější tatínek. Chápete to?;-)

Jsme doma...

...vyčerpané...především psychicky. Musím se přiznat, že na to, že jsme byly s Aničkou v Motole jen tři dny a v podstatě šlo "jen" o rutinní kontrolní magnetickou rezonanci, na kterou chodí Aninka každého půl roku, mě to neskutečně vysálo. 
Aninka už je velká holka a do místních postýlek se prostě nevešla, respektive by se vešla, ale přelezla by ji a pád ze dvou metrů by asi tak v pohodě, jako katapult ze své postýlky v prosinci, nedala. Spala tudíž ve velké posteli jen s postranicemi. Měla jsem strach, že spadne a vytrhne si kanylu nebo udělá ještě něco horšího, takže jsem spala jako na vodě. 
Po nedávném pobytu v nemocnici už Andulku nezlákal ani tablet s pohádkami a nefungovaly ani pastelky, ani knížky. Na chodbě jsme první dny běhat nemohly, protože tam byly děti s chronickou rýmou a to tedy neee, to by mi ještě chybělo. Vyhlížela jsem pondělí večer, až budou infekční děti pryč a my budeme smět(s rouškou) na chodbu.
Do vteřiny jsem litovala, že jsem vytáhly paty z pokoje. Na dotazy typu:"Co jí je? S čím tu jste? A splaskne jí to někdy? Ne? Chudinka." Grrrr...Dotazy mi nevadí, chápu je a když se někdo slušně zeptá, dostane slušnou odpověď. A ano, chápu, že prvotní reakci málokdo uhlídá a nevypustí z pusy něco, čeho v následující vteřině lituje a snaží se to vzít zpět nebo šikovně zamluvit. Nezlobím se a z podobných situací si dělám legraci a někdy tyhle historky ráda sdílím se svými kamarádkami(též "Motolskými" matkami) a trumfujeme se, kdo má vtipnější(pikantnější) historku. ALE...tentokrát jsem teda fakt narazila na dámu, o které jsem si zprvu myslela, že je jen trošku hloupá, posléze jsem pochybovala o tom, zda je tohle ještě normální a v závěru diskuse jsem byla přesvědčená o tom, že ten bukot vycházející z jejích úst musí slyšet v celém areálu a zvědavě jsem nakukovala, zda někde za zády nebo jinde neukrývá vemeno. Tahle, říkejme jí paní K, se mě ptala na Andulčino zdraví. (Ona totiž Anička nechtěla  roušku přes trášu, ale pěkně na pusinku, aby snad provokovala ještě víc.) Poté se mě ptala, zda jsme to věděli v těhotenství. Na moji odpověď ano, začala bučet:"A to se nic nezjistilo z odběru plodové vody? Cože, vy jste ho odmítla? To já kdyby...tak bych si nemocné dítě nenechala...a bla bla bla." Chápete to? Tohle vykládá mně, když vidí, že mé rozhodnutí bylo úplně jiné? Tohle mi říká před Aničkou? Musí to moje beruška poslouchat? Že by ji paní K zabila, aby si mohla dál jezdit na dovolené a užívat si? 
Do nedávna jsem si myslela, že jsem k podobným názorům tolerantní, ale evidentně ne. Prostě a jednoduše odmítám komukoli podobnému vyprávět svůj příběh, odmítám před kýmkoli obhajovat své rozhodnutí, si Aninku nechat a rezolutně odmítám podporovat druhé v postoji, že děti jsou skříně a když se nám náhodou na poslední chvíli "do interiéru" nehodí, zahodíme je a pořídíme nové. Tímto však netvrdím, že někoho odsoudím. Ne. Chápu, že někdo na to nemá, že to někdo prostě nezvládne nebo je dotlačen okolím k rozhodnutí, kterého dle mého názoru už navždy lituje. Jen odmítám přitakávat a tvrdit, že je to rozhodnutí úplně v pořádku a přece jasně pochopitelné. Není. Je kruté, je bolestivé, pro všechny zúčastněné, protože jen oni budou nést tíhu svého rozhodnutí...tak jako my dnes neseme všechny těžkosti, ale i radosti, z rozhodnutí našeho. Jen my jsme teď osvobozeni od tíživých myšlenek, co by kdyby a jestli by...protože mi už víme, že se lékaři v mnohém spletli...a kdoví, jak moc se pletou i jindy a kolik dětí jejich zásluhou, zásluhou špatných a děsivých prognóz nikdy nespatří světlo světa...

Jejda...to se mi ale ulevilo:-). Snad jsem vás neodradila...klidně se mě ptejte:-).

A výsledky z rezonance? Ty ještě nevíme...minimálně do pondělí si budeme "užívat" to nevědomí...