Víkend v nemocnici

To bychom nebyli my, kdybychom si sem tam neudělali výlet do nějaké nemocnice. Tentokrát churavěl Ondrášek. Prodělal nějakou agresivní střevní infekci, po které měl kolikové stavy a nakonec i krev ve stolici. Po noční konzultaci s dětskou doktorkou jsme jeli fofrem do nemocnice. Převlékali z pyžamka spícího Ondráška a báli se, aby neměl ucpaná střeva a jiné střevní lapálie, které by vyžadovaly operaci. Báli jsme se my, báli se v nemocnici a ultrazvuk nás všechny nakonec uklidnil. Díky Bohu. Zůstali jsme na pozorování a vidina báječného víkendu s dědou Jiříkem, tetou Péťou a Blou, na kterou se Ondík neskutečně těšil, byla ta tam. O tom, že byly ve Vodňanech Rybářské dny s koncerty, trhy, výstavami a rozličnými akcemi raději nemluvím. No jo no...
Na druhou stranu jsme si ale s Ondráškem po víc jak dvou letech užili společný čas. Měli jsme jen jeden druhého, hráli si, mohli jsme i do nemocničního parku a čas krátili nakupováním v bufetu:-). Koupili jsme skvělou papírovou pirátí skládačku, která je fakt super. Bavila nás v nemocnici a baví nás stále. Doma jsme ji hned zalaminovali, aby nám dlouho vydržela.
...a s čím jsme z nemocnice odjeli?

1. Se zakázaným mlékem...a čekáme na výsledky, jestli to nebude nějaká potravinová alergie...třeba na laktózu:-)
2. S několika vtipnými historkami.
• Při příjmu: Sestřička:"Maminko, převlékněte si ho do pyžamka." Ondík:"Ale já pyžamko přece mám." Já:"Nemáš Ondínku, vždyť jsme tě převlíkli do džíňáku a trička." Ondík vytřeštil očka, koukl na sebe a říká:"Ty bláho, to je ale kouzlo." Celé převlékání totiž totálně prospal:-).
• Ráno: Sestřička:"Tak Ondrášku, půjčíš mi ruku? Já ti změřím tlak." Ondík:"Ty trdlo, to je přece jen pro velký, to já znám, to má Tonda(děda) taky." Sestřička se smála a vysvětlovala, že tenhle je speciálně pro děti:-).
• Už doma: Já:"Ondrášku, musíš udělat bobek. Slíbil jsi těm sestřičkám, že každý den nějaký uděláš. Šup, nebo budeme muset zpátky." Ondík s totálním nadšením v očích:"Jo, tak tam jedeme. A budeme si zase stavět lego? A půjdeme do toho parku?" :-)

V sobotu mu bylo smutno...

Legový hrad

Nástraha na draka.

Smutník obrovský...

K večeru už bylo dobře:-).

Pirátí skládačka:-)...fakt super, když někde uvidíte, určitě kupte. Baví Ondíka i Aničku:-).

Jedna z vnitřních stran. Nepotřebovali jsme ani nůžky, jen jsme obrázky vytlačili a bylo hotovo:-).

Človíčku nezlob se...Ondík vyhrál:-).

Nemoc jako cesta

Poslední dobou se mi zdá, že je kolem mě stále více a více nemocných lidí i dětí. Ti, kteří byli dosud nemocní tak trošku, jsou nemocní víc. Valí se to ze všech stran, příběhy o dalších a dalších lidských osudech, které se mi zdají krajně nespravedlivé. Všechny ty příběhy, ty složité a nešťastné lidské osudy mě nutí se zamyslet nad tím PROČ? 
Rozhodně nesouhlasím s tím, že by nemoc byla trestem za naše jednání, za naše chyby. Nevnímám nemoc jako Boží hněv. Nevnímám nemoc jako chybu přírody. Vnímám ji jako cestu. Jako cestu pro každého z nemocných. Jako cestu pro každého, kdo je okolnostmi nucen jít tou cestou s nimi. Jako cestu pro lidstvo.
Nejsem Bůh ani nějaká vědma, abych mohla říct, nemoci jsou tu proto a proto a vedou k tomu a tomu. Jsem jen člověk, chybující. Můžu se jen domnívat a vytvářet představy. Myslím si, že nemoc je cesta k něčemu lepšímu. Kladu si otázky. Není nemoc cesta, jak naučit dnešní lidstvo vážit si života? Jak se s životem dnes zachází? Kolik žen dobrovolně podstupuje potrat, protože se jim dítě teď prostě nehodí? Kolik škodlivých látek dávají výrobci potravin, oděvů, obuvi, hraček do svých výrobků, aniž by měli těžké svědomí? Co hlásá konzumní společnost? Kupuj. Kupuj. Shromažďuj majetek. Šetři miliony. Investuj. Peníze! Peníze! Peníze! Jak je to hrozné, jak je to pomíjivé. Lidé jsou na světě tak dlouho a přece přehlížejí, k čemu předchozí generace došly. Jakoby nevnímali, že nejdůležitější je lidské zdraví, mezilidské vztahy a spokojenost. Přestaňme se honit za pomíjivými věcmi, ušetříme si stres a spoustu času pro naše blízké...a třeba budeme potom všichni zdravější...třeba si v tom čase s dětmi, s blízkými lidmi uvědomíme hodnotu života, hodnotu každé vteřiny, kterou na tomto světě máme...a třeba nemocných ubude. Třeba taky ne...ale rozhodně pak přibude těch, kteří mají čas o své blízké pečovat...s láskou, pokorou a vděčností...s vděčností za každou vteřinu.

Manželské krize

Nedávno jsme jeli s manželem a dětmi kamsi autem. Děti usnuly za druhou křižovatkou, což je naprosto nevídaný úkaz:-). My hned využili nastalého klidu a naladili oblíbený Radiožurnál. Zrovna probíhal rozhovor na téma manželských krizí.
Host postupně jmenoval různé příčiny krizí, od zevšednění, nepečování o vztah, nevěry až po (dle něho) "nešvar žen"(lež jako věž, dělají to i chlapi;-)). Tímto nešvarem žen měly být výčitky v průběhu hádek. Známe to všichni, začnete se hádat kvůli ponožkám válejícím se u gauče a rázem jste o deset let zpět na návštěvě u tetičky a řešíte jakési foux pas. Na toto téma jsem do ticha(ano stále ještě děti spaly)pronesla:"Tak to asi nejsem úplně ženská, když tohle nedělám, viď?" Čekala jsem pochvalu, jaká jsem skvělá manželka, když nevytahuji staré křivdy, ale ne. Manžel odpověděl:"My ale přece žádné dávné křivdy nemáme, tak nemáš co vytahovat." Aha;-). Chvilku jsem si říkala, že to přejdu, ale nedalo mi to. Zmínila jsem, že si myslím, že by se přece jen něco našlo a v hlavě mi běhaly ty situace. Nahlas jsem neřekla nic, protože jsem přece ta úžasná manželka, co staré křivdy nevytahuje:-). Manžel dělal, že nechápe, ale bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Nic nevymyslel;-).
Rozhovor v rádiu pokračoval a host jmenoval roky, po kterých dochází v manželstvích a partnerstvích ke krizím nejčastěji. Manžel zkonstatoval, že to na nás neplatí, že my nikdy žádné krize neměli. Nooo...to bych taky neřekla;-). Jelikož nedokážu dlouho mlčet, tak jsem tuhle větu neudržela a vypustila ji z pusy nahlas. Manžel se na mě udiveně podíval a řekl:"Vy ženské jste hrozné, krize máte jenom vy, my chlapi na nějaké krize nemáme čas." Buď jak buď, těší mě, že se mnou manžel nikdy žádnou krizi neměl a že je spokojený...a já tak můžu být taky spokojená, že žiju v manželství, které žádnými objektivními krizemi nikdy neprošlo:-).

Dopleteno

Tadáááá...svetr pro Aničku jest dopleten. Ano, opět je krapet větší, ale nevadí to, alespoň jí déle vydrží. Aničce se moc líbí a nosí ho ráda...a já jsem ráda, že je ona ráda:-).

Budeme dělat, že tam ten kabel od nabíječky nevidíme, jo?;-)

V pusince paličku ke zvonkohře, v jedné ruce magnetickou záložku(z rozečteného Vanga) od Teribear a ve druhé červené dřevěné autíčko z vláčkodráhy...ale ladí jí to, co?;-)

Tatínku, nebuď dramatickej jo?

Zdá se mi to, nebo je opravdu nějaké náročné období. Ale čím to je? Všichni kolem mě mají nějaké potíže, někdo zdravotní, jiný vztahové, další pracovní, bytové a nevím jaké ještě. My se také stavíme do řady potížistů....i když...jen tak opatrně, protože víme, že se vlastně máme dobře, páč může být ještě mnohem hůř:-).
Nic extra se vlastně neděje. V sobotu jsem odpadla s jakousi pochybnou nemocí. Zdálo se to jako angína...čepy na mandlích byly, nateklé uzliny byly, knedlík v krku taky byl...antibiotika se nasadila...a ajehle...v neděli v noci horečka, zimnice...a ta mě potěšila. Na horečky vůbec netrpím, ale když už se objeví, jsou dobrou zvěstí, protože mi je po nich mnohem lépe a neskutečně si odpočinu. Tělo i mysl neřeší nic jiného, než to, jak moc bídně jim je a to je vám tak úlevné:-). Třetí den už krk nebolel, ale bolely mě klouby, kyčel, záda, bedra, svaly a přidala se rýma jako trám...a tohle přetrvává dodnes. No já vám nevím, buď jsem hypochondr nebo blázen...nebo má pravdu jakýsi internetový slovník, který tvrdí, že za mými zdravotními potížemi stojí psychická příčina... přetížení, únava a neschopnost říkat si o to, co potřebuju...ne, že by na tom něco nebylo;-). Taková už jsem, že si neumím říct. 
Kdo si říct umí, o všechno a vždycky, je můj muž. Kudy chodí, tudy říká, že je neskutečně unavený, vyčerpaný a že si přijde jako dostihový kůň a nutně potřebuje alespoň chvíli ticho. Taky mi to tak poslední dobou přijde, nicméně má smůlu, protože je konec školního roku, maturity jsou v plném proudu, a tak je k běžnému učení ještě třeba zkoušet ty maturanty a do toho další akce školy, kurzy, akvaristika a miliarda dalších povinností. Prostě musí být dostihovým koněm, protože zastavit nejde. Když se pokouší dělat něco z domu, abych nenaříkala, že ho nevidíme, volá o pomoc ještě hlasitěji a úpěnlivěji. Sedí u pc, u stolu, pod kterým zrovna nutně musí vést koleje pro Mašinku Tomáše a úplnou náhodou musí pod tatínkovýma nohama vzniknout kamenolom, ve kterém mašinky havarují a přijede je zachránit hasičská a policejní kolona. Na všechny důležité papíry(které se v žádném případě nesmí umazat;-)), mu Anička začne snášet kafíčka(imaginární), bábovku(reálnou), pastelky a v nepozorovaných momentech předvádí tatínkovi, jak pokročila její kresba. Tatínek se chvilku tváří, že to vydrží, ale pak, při pokusu se zvednout, šlápne na mašinky a zrak mu padne na zaskládané papíry a je to tu...výbuch emocí. Ano, my víme, že je to tu hrozný, že se tu nedá pracovat, že je tu řev a všude něco leží. Snažím se manžela chápat a uklidňovat a pak promluví Ondík:"Ale tatínku, nebuď dramatickej, jo?":-)...toto způsobí všudypřítomný smích...a tak to u nás teď je...mamka hotová...taťka hotový...ale děti šťastné:-).

Nahozeno

Ještě nedávno jsem nechápala, jak může mít někdo rozdělaných víc věcí najednou...rozumějte rozpleteno nebo rozháčkováno nebo rozšito...dnes rozumím. Nápady v mé hlavě se tvoří rychleji než samotné výrobky:-). Materiálu je doma dost a dost....tak proč toho nezačít víc;-)...i přesto, že nebudou jen tak hotové...

...mám totiž pocit, že kdykoli si sednu k jehlicím, háčku nebo stroji(o košících  nemluvě)děti zbystří, zanechají do té doby nejzábavnější činnosti a vrhnou se na mě, začnou se dožadovat jídla, přiběhnou(vlastně jen Anča, Ondík už je velký:-) s totálně poo zadečkem(štěstí když jen s tím;-)) nebo je zničehonic začne něco bolet a nutně a neodkladně potřebují pochovat...v ten moment se pro ně zastaví celý můj svět a jehlice, háček nebo stroj musí počkat...pár minut, pár dní, pár měsíců...pár let snad ne;-).
Jsem zvědavá, jak dlouho bude čekat na své dokončení tento můj nově nahozený svetr pro Ondráška:-). 

...zatím mu to ale sluší ne;-)...