Motol

Ach jo..po pravdě se mi nechce napsat ani jediné slovo, nechci nad tím vším přemýšlet a vlastně ani nevím, jestli vůbec chci, aby to někdo četl...ale už jsem začala...posilněna kávou a otevřenou bonboniérou(díky Zlato, vím, že je tvoje, ale;-)).
V dubnu jsme byli na kontrole v Motole. Nebyla to běžná kontrola se slzičkami a bojem kvůli odběru. Byla úplně jiná. Celý ten den byl jiný a zvláštní a nic a nikam se mi nechtělo, i když se nemělo dít vůbec nic nepříjemného. 
V čekárně skoro nikdo nebyl, jen dva nebo tři onkoláčci, miláčci. A tihle dva, či tři spolu s mými dvěma rarášky zaplnili svým smíchem a rykem celou chodbu, halu i hernu. Bez jediného slova všichni nasedli na motorky a odrážedla a dělali závody. Sestřička nevycházela ani ze dveří, volala jen z poza prahu, aby ji někdo nesrazil. A nikdo z nás rodičů, neřekl jediné slovo...nikomu nevadilo, že naše děti dělají hluk, ohrožují všechny kolem a já nevím co ještě...všichni jsme tam seděli a byli šťastní, že je v nich tolik života. (Na tohle si musím vzpomenout, až budu zase Áňu večer nahánět do postele;-).
Pak na nás přišla řada. Pan Mudr. Mališ je anděl a nikdo mi to nevymluví. Málokdo umí sdělovat pravdu tak krásně a čistě a příjemně a přitom bez obalu. Upozornil nás na to, že se mu zdá Aničky nádor na pohled objemnější než před vysazením léků. Kvitoval s nadšením Aničky pokroky, jak mluví a jak je velká a samostatná a patřičně ocenil všechny svéráznosti jejího pokroku;-). Prdelka se předvedla. Běžela za sestřičkou s prstíkem a ručičkou připravenou k odběru a divila se a říkala:"Nebude bebí, ne?" 
Opravdu nebylo bebí. Potřebovali jsem si s doktorem vyjasnit co je před námi a jak jsme na tom teď. Tak trochu jsme si mysleli, že když nebereme léky, můžeme se zvolna vracet k normálnímu životu, ani ne vracet...spíš po letech znovu objevovat, protože od poloviny těhotenství(s Aničkou) nebylo normálního nic. Ano, pan doktor nám potvrdil, že opravdu opatrně(mnohem opatrněji než jsme čekali a než jsem dodržovali:-(). Perfektně jsme se domluvili ohledně neočkování, případném nástupu do školky...maličkého kolektivu, s asistentem...na dvě, max tři dopo v týdnu. Po sem dobré...
ALE..pak přišla standardní řeč o následném postupu s mnohým ALE a JESTLI...takže 5.6. nastupujeme do Motola. Následující den bude mít Anička magnetickou rezonanci v narkóze a DLE VÝSLEDKU se bude postupovat dál, když to nebude dobré, tzn. větší nález, nasadíme léky zpět...když to bude dobré, podstoupí Aninka v následujícím dni vyjmutí pegu(ona by tu hadičku tak ráda dala pryč...a my též)...tak či tak nás po magnetické čeká další operace, zašití stomatu(dírky po tráše), protože ať jsme dělali co jsme dělali, nezarostla...a po operaci pět dní v umělém spánku na ARU.

Ta poslední věta se mi honí v hlavě od chvíle, kdy ji dr vyslovil. Budí mě ze spaní a nedá mi chvilku klid. Bojím se...Ano, vím, že je to všechno posun kupředu, že se lepší a je báječná a skvělá a já nevím co...ALE já se prostě bojím! Nechci vstupovat do těch stejných dveří, zouvat boty, oblékat modrý plášť, brát si roušku, desinfikovat se...a pak sedět u postýlky své princezny, která bude uspaná, ohadičkovaná, bílá a jako bez života...všude kolem budou blikat, pípat a NEDEJ BOŽE pištět všechny ty blikající obludy...nechci sledovat monitor a posouvat očima tu hodnotu výš a tu níž...to teď snad nehrozí, ale ta vzpomínka je ve mně...jak jsem tam seděla a říkala si:"Půjdu domu až..."tahle hodnota bude na tolika a tolika....a ona se nehne a když, tak úplně jinam než chci. Tíží mě to...ty vzpomínky na rozdýchávání s ambuvakem...na tu větu lékařů:"Počkejte chvilku na chodbě."tzn venku před oddělením, na ten šum všech volných rukou....tíží mě myšlenky na budoucnost...na výsledky MR, na to, jak zvládne ty všechny narkózy, jak já zvládnu od její postýlky odejít, když s ní na aru být nesmím...ne spát atd. Tíží mě to všechno a není mi dobře...je mi smutno a ani všechny možné rodinné akce a posezení s přáteli a dobrá atmosféra doma a velká manželova bonboniera nefungují...

Zpětně duben

Je toho v poslední době nějak mnoho. Duben byl opravdu náročný...po všech směrech.

...marodili jsme...stále dokola, se vším možným, všichni...

...práce bylo moře...

- třeba jsem šila závěsy a katalogy na výstavu Pavlíka a Hiromi...haiku ručně vyšívané nití po babičce na plátěná prostěradla po dědečkovi...i já sešívala katalogy nití po babičce...perfektně vymyšlené a vše červenou nitkou provázané;-)

- nebo jsem šila trojúhelníčkovou výzdobu na zítřejší svatbu Barči a Vasila :-)

...také nějaký ten výlet jsme stihli...(foto už ne)

...a také jsme byli na kontrole v Motole...o tom ale v dalším příspěvku, protože by se mi to sem nevešlo a vás by to umořilo;-)