...moje jarní i letní noční můra...moje obavy vměstnané do jednoho jména a do jednoho data...moje představy o průběhu...
...a nakonec všechno úplně jinak...
...místo jednoho data tři...dvě za námi a jedno, velké a nejvíc obávané před námi...
Dost teček. K věci. Ve zkratce, neb na víc nemám enrgii(proto tak dlouho odkládám tento příspěvek).
Přijeli jsme plní obav a strachů. Přijeli jsme s obr kufrem, páč plánů bylo mnoho a termín propuštění nikdo nesdělil. A nic nevyšlo. Na orl na nás koukali jako na zjevení, že jedeme na jednu noc s kufrem na měsíc. Co??? Na jednu noc??? A co vyjmutí pegu, co zašití stomatu? Nic. Přijeli jsme, druhý den udělali magnetickou rezonanci v anestezii. Probouzení dost divoké, bojovné a náročné. Kapačka vydržela ani ne dvě minuty, protože takový boj, aby si ji Aninka nevyrvala, to jsem nezažila. Tlumící léky jsem odmítla. Však tři narkózy v rozmezí ani ne dvou měsíců budou stačit, ne? Tři narkózy? ANO, přesně tak. Proč? Protože...komunikační šum. Jaksi nám zapomněli vše přeobjednat najednou. Pro nás to znamenalo, že jsme přijeli jednou, odbyli magnetickou a druhý den jeli domů. Za ani ne dva týdny jsme jeli zpět, absolvovali další narkózu, pěkně s intubací a vyjmutím pegu. Naštěstí probouzení klidné a poprvé s námi mohl být tatínek...tímto velké díky personálu!!! Dvě noci v nemocnici a opět hurá domů. S nezašitou dírkou. Jen vyjmuli peg a samo to prý zaroste. Skvělé, ne?!
A další hospitalizace nás čeká v polovině září...ta velká, se zašitím stomatu po tráše, s pobytem na ARU...tak se dál bojím a čekám a jsem tak unavená a spavá a neschopná žádného úklidu, že se snad na to všechno začnu těšit, už jen proto, aby to bylo konečně za námi.
 |
| První hospitalizace...papírování a kafe pro mě a dortík pro Áňu...aneb...děláme si to tu hezký:-). |
 |
| Aninka strouhá na pizzu parmezán...škoda, že jen jako:-). |
 |
| Aninka skoro spala, ale jen co zdravotní bratr řekl, že po půlnoci nesmí nic jíst, navzdory únavě a pokročilé večerní hodině, snědla polovinu tvarohového závinu:-). |
