Po dlouhé době sbírám sílu k napsání dalšího příspěvku. Září bylo plné změn. Ti z vás, kteří četli mé fb příspěvky možná tuší (alespoň z části).
Prvního září jsem oficiálně nastoupila do nové práce, pracuju v neziskové organizaci v Domově sv.Linharta v Chelčicích. Více info o Lunhartu si přečtěte na jejich webovkách zde:-). Pro mě je podstatné, že jsem tam neskutečně šťastná. Vše je tam milé a příjemné a kdykoli se naskytne nějaký problém, společně jej vyřešíme. Práce je to velice pestrá, i když převážně kancelářská, ale pro mě znamená velice příjemnou změnu. Především to ticho je skutečně ozdravné.
S mým nástupem do práce souvisí i Andulčin nástup do školky. Jako vždy jsem z toho měla větší obavy než ona. Stejně jako Ondík kdysi, mě i ona v šatně přesvědčovala, že se nemusím bát, že to zvládne. Ve školce se jí líbí a je tak nadšená, že nechce domů...ani poo ani ve čtyři odpoledne, vždy ji musíme ze třídy odnášet:-). Neodpustím si trochu škodolibou poznámku, že manžel ji odnáší a se mnou běží domů ráda;-). Myslím si, že je to spíš tím, že ji Jiří vyzvedává podstatně častěji než já.
Ondrášek už je předškolák. Je neskutečné, jak ten čas letí. Než se člověk naděje, má doma velkého, šikovného kluka. Nevěřila bych, jak velký krok všichni během jednoho léta uděláme. Ještě v červnu jsem nebyla ochotná připustit, že by šla Anička do školky na víc jak dvě dopoledne v týdnu, nebyla jsem ochotná připustit, že bych Ondráška pustila z dohledu a ejhle. Ondrášek v červnu udělal přijímačky na Kolečko do místní hudebky, jedná se o přípravku pro předškoláky, kde si děti vyzkouší taneční, hudební a výtvarné obory. Podle míry "talentu" v jednotlivých oborech nám paní učitelky doporučí, kterým směrem dítko rozvíjet. Ondrášek je zatím neskutečně nadšený a baví ho všechno:-). Podařilo se nám přesvědčit místní Skauty, aby ho vzali do Vlčat už letos. Během první schůzky se ukázalo, že je opravdu šikovný a hravě stačí větším dětem. Nechtěla jsem na něj nijak chvátat, ale on o to tak moc stál a navíc mu všichni kamarádi odešli do školy a on zůstal ve školce "sám". Myslím si, že ty tři měsíce, za které mu bude šest, nehrají tak významnou roli...pokud jde o kroužek;-).
V září jsme byly opět v Motole. Ano, na té obávané hospitalizaci. Bohužel se ukázalo, že obavy nebyly úplně zbytečné. Anička operaci zvládla výborně, i když byla o něco složitější, než se předpokládalo. Pobyt na ARU byl ale náročný, neskutečně náročný. První den jsem to úplně nezvládla. Překvapivě mě tolik "neničil" pohled na vlastní uspané a zaintubované dítě, ale psychicky mě vysál zvuk umělé plicní ventilace. S jedním jediným "fouknutím", s jedním jediným zvednutím Andulčina hrudníčku, se mi z paměti a ze srdce vyvalil proud vzpomínek a hluboce zakopaných pocitů a z očí vyhrkly proudy léta potlačovaných slz. No...náročné to bylo. Jelikož jsem tam s ní nemohla být, spala jsem u kamarádky Lindy a děkuju Bohu jí i její rodině za dokonalé zázemí, naprostou svobodu ve sdílení informací a pocitů a naprostou svobodu v míře samoty, kterou jsem potřebovala.
Anička si pobyt na ARU, jak je jí vlastní, zařídila po svém. První den spinkala, druhý den víceméně taky, ale už odintubovaná. Probudila se až večer, když jsem tam nebyla a personál jí vyšel ve všem vstříc. Podrobnosti jsou neskutečně vtipné, ale slíbila jsem, že je nebudu sdílet na sítích, páč nic z toho neodpovídalo režimu oddělení. Jsem na ni hrdá, jak si umí poradit. Jako odměnu dostala čtvrtku medovníku, zbytek jsem dala sestřičkám a doktorům za nadstardardní služby:-)). I přes veškerou snahu sester a lékařů si Aninka odvezla strachy, které ale pomalu mizí a za pár týdnu se všechny rány na duši(její i mé) zahojí.
