Měsíc fuč:-)

Neuvěřitelné, jak ten čas letí...mám pocit, že jsem se ani nestačila oklepat ze zážitků z Motola a on je to už opravdu měsíc...

Jaký byl? Náročný...poučný...bolavý...vzteklý...

Bohužel, přesně takový. Hospitalizace nedopadla dobře...sestřičky zlaté, režim na oddělení neskutečně přívětivý a FRIENDLY...mohla jsem s Aničkou ležet v posteli a tulit, kdykoli bylo třeba, sestřičky pomohly, zařídily, donesly...ALE...doktorky...nenacházím slušné vyjádření, které by dostatečně odpovídalo tomu, jaké byly...leč...pokusím se. Doktorky byly arogantní, povýšené, agresivní, neschopné argumentovat, komunikovat...necitlivé k Aničce...zlé byly. 
Opravdu si vážím práce doktorů a jak jsem už psala ve svém insta a fb příspěvku, chápu, že mají moc práce, moc zodpovědnosti a nejsou za ni adekvátně ohodnoceni...i přesto žádám za svou úctu k nim, jejich úctu ke mně a hlavně k Aničce. I přes můj výslovný nesouhlas vytrhali Aničce všechny zoubky...bez ohledu na to, jestli byly zkažené úplně, trošku nebo vůbec. Vím, že její zoubky nebyly nejkrásnější, ale bylo mi řečeno, že zkažené vytrhají, co půjde opravit, to opraví...proto jsme tam šly. Kdyby mi někdo řekl, že jakmile dostanou zdejší dr pod ruku spící dítě trhají...všem a všechno, nikdy bychom tam nešly. Bylo nás víc a pochybuju, že by se na celém oddělení nenašlo jedno jediné dítě, které by nemělo v puse jediný opravitelný či zdravý zub. Proto podávám oficiální stížnost. Z věrohodných zdrojů vím, že se toto děje i v jiných nemocnicích. Proto, jak Motol hájím, opěvuju a jsem mu neskonale vděčná za Aničky život, radím vám se zubnímu oddělení vyhnout!
Pořád mě to bolí, protože se cítím zneužita a zahnána do kouta...byla pošlapána má práva...bylo Aničce ublíženo. Psychicky to těžce nesla, plakala, nechtěla nikam jít, když přišla pošťačka, kterou má ráda a jindy ji vítá, tentokrát se běžela schovat. Trvalo nám to dlouho, než se osmělila a chtěla do školky...a to jen díky báječným učitelkám, které přivedly celou její třídu k našim dveřím, aby jí dokázaly, že se nemá čeho bát...i přes to všechno, první co každému řekne, je věta o tom, že jí sebrali všechny zoubky. Bolí to...nás všechny. 
Anička je pro svou výjimečnost mnohdy dětmi nepřijímaná, neustále se jí kdokoli...i dospělí...ptají, co se jí stalo, proč má velké tváře, zda-li jí nebolí zoubek...a ona už není malé dítko, které si to tak nebere...vždy posmutní, vletí jí slzičky do očí a řekne:"Já jsem jenom nemocná, víš?"...a teď ještě dodává:"Ne, nebolí mě zoubek, já žádný nemám. Všechny mi je sebrali." ... Prostě a jednoduše si myslím, že by lékař měl vidět i psychické důsledky svého jednání...být citlivý...a pokud je takový zákrok nevyhnutelný, měl by o něm informovat včas, aby se na něj mohlo dítko připravit...

Asi to cítíte, ten vztek, který v sobě mám, když na to vzpomínám...snažím se ho přijmout...a víc se modlit a hýčkat nás všechny, aby nám bylo líp...ale ne vždy mi to jde...někdy se zlobím a křičím úplně kvůli koninám, jindy pláču a vyčítám si, že jsem ji dostatečně neochránila...ale nakonec dospěju k tomu, že jsme tam možná měly být pro ty ostatní, protože my si to líbit nenecháme...a pro ty ostatní lepší přístup, pravdivé informace a nějaké ty opravené a zachované zoubky vybojujeme:-).

Prostě život...někdy jsme nahoře a jindy dole...a já hodlám zase stoupat vzhůru:-)...v zase o něco okovanějších botách;-).

A jaký byl váš měsíc??? Prosím, piště, že lepší:-) 

PS: Dnes jsem četla něco krásného a neskutečně pravdivého, tak to sem musím vložit..."Bůh nám často dovolí, abychom se zahrabali do vlastní nepříznivé situace, zatímco on trpělivě čeká, až přijmeme především jeho vůli. A tato skličující období jsou tím pravým prostředkem, který Bůh používá k tomu, aby nás přivedl k hlubšímu přátelství se sebou samým." (Ch. Omartian, 28 let...z knihy Síla rodičovské modlitby)

Staré a nové

Staré jsou mé poslední řádky...proto píši nové...

Od mého posledního příspěvku se toho událo mnoho...a to mnoho bylo také důvodem, proč jsem uvažovala nad tím, že blog už psát nebudu, protože jsou věci, o kterých se nechci rozepisovat...a současně pro mě má psaní blogu smysl jen za předpokladu, že jsem pravdivá. 

Proto bych ráda shrnula letní manželské peripetie asi takto...v jeden okamžik se nám zdálo, že mezi námi vše umřelo...a v jiný se ukázalo, že když něco umře, záhy se začne na tom samém místě, na pohnojené půdě, rodit něco nového, co je nečekané a mnohem krásnější než předtím...a já jsem vděčná, za všechny a všechno, co nás na té cestě od starého k novému doprovázelo, protože všechno bylo proměněno a stalo se nám obdarováním.

Uffff...

Jistě čekáte i pokračování ohledně Aniččina zdravotního stavu. Od července máme znovu nasazenou biologickou léčbu. Není to tak lehké, jako poprvé. Aninku sem tam bolí bříško, bývá unavená a zase má velký hlad. Bolesti bříška zaháníme tulením a koupáním v teplé vaně, únavu potřebným odpočinkem kdykoli je to třeba, takže i školka je místo, kam chodíme, když to jde a když se chce...a hlad zaháníme častými nákupy, vařením a pečením dobrot...což svědčí Aničce, ale my všichni ostatní se statečně zakulacujeme:-). 
Ve čtvrtek nás čeká hospitalizace v Motole, kde Aničku čeká trhání a opravování zoubků v anestezii. Bohužel zoubky biologickou léčbu úplně nevydržely, ale my se nehroutíme, narostou nové...hezčí:-).

Ondrášek má také své drobné zdravotní trable, které pořád sledujeme a na kontrolu chodíme po čtvrt roce, což teď vychází na příští týden, tak doufám, že v Motole vše půjde hladce a už budeme doma, abych tam mohla s ním.

Jak Anička, tak Ondík mají nové vášně. Anička se zamilovala do Little Pet Shop...snad jsem to napsala dobře...bohužel zřejmě dávno po té největší vlně, tak sháníme, kde se dá:-))), protože v obchodech velký výběr nebývá.
Ondrášek se stal nadšeným teraristou. Odstartovala to vysněná želva Růženka a pokračuje chytáním všelikých zvířat na zahradě a vytvářením jejich ubykací z našich plastových krabiček, takže mám pocit, že za chvíli nebudu mít do čeho dávat svačiny:-)). Už má slíbené Achatiny a strašilky, takže doufám, že se krabičky brzy vyprázdní a pokojík bude plný opravdových terarií;-). 

Z Ondráška je prvňáček. Moc jsem se na společné učení těšila, vysnila jsem si, jak využiju všechny své alternativní učitelské znalosti, ale mám pocit, že na vlastní děti to nefunguje:-)))...zatím píšeme úkoly za vzájemného výbuchu emocí a já končím večer...někdy už v procesu úkolů...se sklenkou vína...ale to půjde, to se poddá a hlavně nemusí být přece všechno perfektní a dokonalé a všichni prostě nejsou puntičkáři a je to DOBŘE...to jsem si sem napsala spíš pro sebe:-)...prostě je důležité, že do školy chodí rád a vlastně je ohromně šikovný, protože je naprosto samostatný, přesun ze školky do školy zvládnul výborně, má samé jedničky a má citlivou a vnímavou paní učitelku...co víc si přát:-)).

Velkou novinkou je to, že máme pejska...fenku...jmenuje se Summer a je naše zlatíčko a všem nám moooc pomáhá. Děkujeme za ní neustále. 

Děkuju i za báječnou duchovní obnovu plnou smíchu, sdílení, ticha a modlitby a vzájemného obohacení v pestrosti každé z nás:-).

Děkuju, že jste dočetli až sem, že vůbec blog čtete, i když se tu nové příspěvky objevují zřídka.

A komu by se zachtělo fotografií z léta atd..koukněte na instagram, kde mě najdete pod martinamannonkahronkova:-)...

Snad zase brzy...

 

Výsledky a výhledy

Už je to měsíc, co jsme byli v Motole. Celý ten pobyt byl divný a nějak nepovedený...Anička si první den sice užívala...hřiště, meloun, známé sestřičky, samostatný pokojík, nové hračky a maminka jen a jen pro ni, ale druhý den byl šílený...

...ani se mi to nechce moc rozmazávat...prostě vinou pochybení v dávkování premedikace(lék, který se dává před samotnou anestezií), jsme měli probouzení z anestezie dost dobrodružné a já si jen zopakovala, jak šílené je sledovat hodnoty saturace a silou vůle se snažit dotlačit ten monitor k vyšším číslům...teď (na rozdíl od tehdy na ARU) jsem mohla Aničku budit, neustále ji nutit, aby se trošičku probrala a líp dýchala...první půl hodinka byla dost náročná, ale pak už se to vcelku rychle zlepšilo...i tak Beruška dospávala skoro čtyři hodiny...a já z ní nespustila oči...a sestřičky také nebyly zrovna klidné...ale nakonec jsme to všechny ustály a bylo dobře.

Jen do úterý...pak přišly výsledky MR, které nejsou dobré..nádor je opět v pohybu, mění svou strukturu, zvětšuje se...paradoxně tam, kde jsme s tím úplně nepočítali...

Co teď? Čekáme...v červnu jedeme na kontrolu a uvidíme, jaké plány si pro nás náš pan doktor připraví...operace...vyčkávání...žádné jiné možnosti před námi nestojí...léčba není...

Je to těžké...zaháním chmury, co to jde...ale moc mi to nejde...nic mi teď nejde...ale snažím se...

Vzhledem k výsledkům a nejisté prognóze se snažíme si v rámci možností užívat a rozhodli jsem se splnit Aničce její velký sen...pořídíme pejska...obvolávat chovatelské stanice a rozhodovat se, jaké plemeno, odkud atd. je neskutečně náročné, vůbec jsem nepočítala s tím, že to bude stát tolik sil...ale Pán se stará...

...protože po tom mém všem telefonování jsem se dostala až k jedné chovatelce, která, když vyslechla, na co pejska potřebujeme a přečetla si pár článků z blogu, se rozhodla, že nám daruje svou starší fenku, která má canisterapeutické zkoušky...takže MY budeme mít báječného pejska, který bude Anince...a nám všem pomáhat...a my mu dáme všechno, co bude potřebovat...péči i lásku...nejlíp a nejvíc, jak dovedeme. Pečlivě se chystáme a připravujeme a polovina července nám přijde neskutečně daleko, ale na to dobré se vyplatí počkat...a nám svědčí mít před sebou i pozitivní vyhlídky a termíny, na které se můžeme těšit.

Aby nám čekání uteklo, výletujeme. Byli jsme v ZOO v Hluboké nad Vltavou. Jiřík vzal děti na jednu noc na Lipno, kde byli s partou jiných tatínků a hromadou známých dětí. Já v pátek přespala s dětmi u kamarádky v Českých Budějovicích. Děti si hrály, my povídaly, vzaly je na výstavu lega a na hřiště a dnes jsme jeli celá rodina navštívit dědu Tondu, který si užívá život lázeňského šviháka v Bechyni:-).

V mezičasech hodně odpočíváme, školku dost zanedbáváme...tulíme se a užíváme si to své doma...kde je prostor pro lásku, objímání, veselí...a kde máme každý svůj koutek, kde si můžeme v bezpečí odpočívat...plakat...co znova potřebujeme...

Do ZOO jsme jeli hlavně kvůli želvám...Ondík si ji moc přeje...prý, když bude mít Anička pejska, on dostane želvu...no uvidíme, jak se budou kocourovi, morčatům a rybičkám zamlouvat další dva noví kamarádi:-)...jisté je, že bude veselo:-).

Výstava lega...Ondík nadšeně obcházel vystavené skvosty a Anička si hrála...

Povedená partička....jako pytel blech...aneb toto je nej fotka, kterou jsem ze série asi deseti jiných vybrala....ostatní rozmazané, šklebivé nebo už bez dětí:-)))

S humorem míříme na zmrzlinu...a Tondouškovi nahlas závidíme...lázně krásné, město kouzelné...třeba se tam někdy s Jiříkem taky dostaneme...tak moc bychom nějaký společný wellness brali...

Ach ty výhledy...aneb dáváme přednost výhledům do krajiny, před výhledy do budoucnosti;-)

Ulov si svého Tondu...naštěstí jsou jen dva, třetí ruku už ten náš báječný Tondoušek nemá:-).

Velikonoce

Velikonoce...pro nás velké svátky, na které se připravujeme celou postní dobu. Mých 40 dní postu bylo plných bilancování, pochybování a hledání...ale i radosti a menších či větších pokroků.

Byli jsem na horách s velkou partou přátel a jsem neskutečně šťastná, že jsme s nimi mohli být. Přes všechny obavy si děti dovolenou neskutečně užily. Ondík byl neustále s partou kamarádů a my o něm skoro neslyšeli. Všechny procházky zvládl na výbornou a myslím si, že příští rok už vezme lyže nebo běžky na milost...a my s ním:-). Aninka byla šťastná, velké holky se jí věnovaly a díky nim si užila každý den pár chvilek bez maminky za zády. Dodnes pěje ódy na Barunku:-). My si připomněli, že už je tu skutečně doba, kdy si můžeme dovolit to, co dříve nebylo myslitelné...a hodláme si to užít, dokud to jde...

Po horách jsme opět marodili...rýma a drobné diskomforty...nic tragického...ale i tak jsem museli odložit plánovanou magnetickou rezonanci...na tento pátek, tak snad vydržíme být ok. 

Čím víc času jsem trávila doma s nachlazenými dětmi, tím jsem byla unavenější. Kolem mě se vyrojilo několik nabídek zaměstnání, které mě neskutečně lákaly a byly by mým vyplněným snem. Únava, přemýšlení o budoucnosti a bilancování toho co chci, co mám a co můžu mě neskutečně vysávaly a byla jsem protivná...sama sobě i na jiné. Občas se mi podařilo se zklidnit, ale pak se vše zase vracelo do nepříjemných kolejí a nebylo mi dobře. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že nejsem milejší, usměvavější. Moje rodina to cítila a poslala mě na Lomec...na víkend,který jsem strávila sama a nesama....když jsem potřebovala, zavřela jsem se, když jsem chtěla být ve společnosti, byla jsem s partou neznámých žen, které byly báječné...pletla jsem si na pokoji, okolo kostela, v altánku s báječnou společnicí;-)...která dokáže říct jedinou větu a otevře vám oči...

...a tu větu neřekla tenkrát, ale před pár dny...a má pravdu...proč se někam ženu a hledím dopředu, šťastná mám být teď a tady...s vděčností, že děti mám...s vděčností, že nemusím každý den chvátat do práce a trápit se tím, že na rodinu nemám čas...s vděčností za sem tam nějaké dopoledne, kdy si jen já sama můžu rozhodnout, co budu dělat...jestli budu vařit, uklízet, šít pro sebe nebo pro jiné...jestli nebudu dělat vůbec nic a jen na zahradě hledět do nebe...

...a tak to je...vlastně moc chci hledět do nebe...s pokorou, vděčností a láskou...za Jiřího, děti a všechny lidi, které mám...za všechny minuty, které pro sebe máme...s vírou, že vše se děje ve správný čas a právě takovým způsobem, který pro nás On vybral...

...a fotka je z pouti na Dobré Vodě u Českých Budějovic...včera jsem Aničku vzala (s pomocí jedné labutě) do "nebe"...byla šťastná a já s ní...Ondík nám zmizel s dědečkem a my si ten den taky užily...modrý koníkový balonek, modrá cukrová vata, modré nebe bez mráčků, úsměvy, pusinky, objímání a vděčnost v jejích i mých očích...

Mlha přede mnou...mlha za mnou...

...tak nějak si myslím, že lze vystihnout vše, co se mého života týkalo a týká:-).

Závěr roku 2018 byl hooodně náročný. Podzim se zdál býti nejtěžším za posledních několik let...a přesto ho prosinec trumfnul ve všech směrech. 

Anička byla v pořádku, užila si sem tam pár hodin ve školce a my usínali na vavřínech, že bude klid. Pro změnu jsme běhali po doktorech s Ondráškem. Měl zdánlivě drobný zdravotní problém, který byl zprvu spíše úsměvný, něž děsivý, ale to se brzy otočilo. Naše dětská doktorka nás upozornila, že se může jednat o naprostou banalitu, ale také to může být způsobeno nádorem mozku či nadledvin. Ach jo...Následoval velký strach a tíseň nepopsatelné míry. Představa, že i mé druhé dítě má nádor, byla nesnesitelná. Střídalo se ve mě popření, zpochybňování, zloba až nesmírné nasr...a jako vždy toto kolečko emocí skončilo naprostým odevzdáním a přijetím situace...smířením a připraveností k čemukoli, co bude třeba. 

Před svátky jsem běhali po vyšetřeních...rtg, krevní testy, moč...29.12. jsme byli na magnetické rezonanci mozku...4.1. další zdlouhavé krevní testy a sono celého břicha...a výsledky DOBRÉ. Uf uf...první týden letošního roku tedy začal dobře. My s díky přijali celou tu zkoušku, kterou jsme měli za sebou a upřímně doufali, že Aničky plánovaná rezonance a možná operace nebude hned v lednu a my budeme mít čas a prostor nabrat ztracené síly.

A skutečně...magnetická nás čeká až v březnu...tak snad bude skutečně prostor odpočinout. Moc to potřebuji. Vždycky jsem si myslela, že jsem extrovert, který potřebuje mít kolem sebe lidi...nevím, jestli je to věkem nebo spíš pocitem, že své emoce a dojmy nemám s kým plně sdílet, protože kdykoli se o to pokusím, následují buď nevyžádané rady, které mnohdy spíš ublíží než pomůžou nebo zvláštní napjaté ticho, díky kterému si uvědomím, že svým blízkým předkládám problémy, na které se těžko reaguje...nebo...přede mnou stojí člověk, jehož životní situace je nesrovnatelně náročnější, než ta má...pro to všechno a mnoho dalšího se nejlíp cítím sama...doma...u šití...pletení...knihy...se svými energií překypujícími dětmi...s milujícím mužem, který je mi oporou jako nikdy předtím...


...a abych svému nitru ulevila alespoň trošku, rozhodla jsem se znovu oživit svůj blog...budu sdílet...vy budete vědět...a reagovat nemusíte, nebudete-li chtít:-)...

...znovu je oživeno i mé šití...šiju hodně...pro sebe, muže, děti...i pro své kamarády a širší okruh lidí...všem vám, mým novým i věrným zákazníkům děkuji...že se díky vašim přáním posouvám vpřed, že se mohu realizovat, odreagovat a že potkávám svá malá dílka na ulici:-)...

...a abych sama sebe donutila, slibuji, že naskladním nějaké věci na Fler;-)...ne hned, ale do jara určitě...toť pokus o rozfoukání té mlhy přede mnou;-)