Velikonoce...pro nás velké svátky, na které se připravujeme celou postní dobu. Mých 40 dní postu bylo plných bilancování, pochybování a hledání...ale i radosti a menších či větších pokroků.
Byli jsem na horách s velkou partou přátel a jsem neskutečně šťastná, že jsme s nimi mohli být. Přes všechny obavy si děti dovolenou neskutečně užily. Ondík byl neustále s partou kamarádů a my o něm skoro neslyšeli. Všechny procházky zvládl na výbornou a myslím si, že příští rok už vezme lyže nebo běžky na milost...a my s ním:-). Aninka byla šťastná, velké holky se jí věnovaly a díky nim si užila každý den pár chvilek bez maminky za zády. Dodnes pěje ódy na Barunku:-). My si připomněli, že už je tu skutečně doba, kdy si můžeme dovolit to, co dříve nebylo myslitelné...a hodláme si to užít, dokud to jde...
Po horách jsme opět marodili...rýma a drobné diskomforty...nic tragického...ale i tak jsem museli odložit plánovanou magnetickou rezonanci...na tento pátek, tak snad vydržíme být ok.
Čím víc času jsem trávila doma s nachlazenými dětmi, tím jsem byla unavenější. Kolem mě se vyrojilo několik nabídek zaměstnání, které mě neskutečně lákaly a byly by mým vyplněným snem. Únava, přemýšlení o budoucnosti a bilancování toho co chci, co mám a co můžu mě neskutečně vysávaly a byla jsem protivná...sama sobě i na jiné. Občas se mi podařilo se zklidnit, ale pak se vše zase vracelo do nepříjemných kolejí a nebylo mi dobře. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že nejsem milejší, usměvavější. Moje rodina to cítila a poslala mě na Lomec...na víkend,který jsem strávila sama a nesama....když jsem potřebovala, zavřela jsem se, když jsem chtěla být ve společnosti, byla jsem s partou neznámých žen, které byly báječné...pletla jsem si na pokoji, okolo kostela, v altánku s báječnou společnicí;-)...která dokáže říct jedinou větu a otevře vám oči...
...a tu větu neřekla tenkrát, ale před pár dny...a má pravdu...proč se někam ženu a hledím dopředu, šťastná mám být teď a tady...s vděčností, že děti mám...s vděčností, že nemusím každý den chvátat do práce a trápit se tím, že na rodinu nemám čas...s vděčností za sem tam nějaké dopoledne, kdy si jen já sama můžu rozhodnout, co budu dělat...jestli budu vařit, uklízet, šít pro sebe nebo pro jiné...jestli nebudu dělat vůbec nic a jen na zahradě hledět do nebe...
...a tak to je...vlastně moc chci hledět do nebe...s pokorou, vděčností a láskou...za Jiřího, děti a všechny lidi, které mám...za všechny minuty, které pro sebe máme...s vírou, že vše se děje ve správný čas a právě takovým způsobem, který pro nás On vybral...
...a fotka je z pouti na Dobré Vodě u Českých Budějovic...včera jsem Aničku vzala (s pomocí jedné labutě) do "nebe"...byla šťastná a já s ní...Ondík nám zmizel s dědečkem a my si ten den taky užily...modrý koníkový balonek, modrá cukrová vata, modré nebe bez mráčků, úsměvy, pusinky, objímání a vděčnost v jejích i mých očích...
