Na dračí vlně

Vždycky mi přišlo roztomilé, když bylo nějaké dítě pohlcené jedním tématem a ne a ne se ho pustit. Mé dítě...můj milovaný Ondík...je pohlcený rytíři, draky, záchranou princezen a rytířskými souboji s dřevci. 

Neustále doma chodí oblečený v brnění, helmě, jezdí na svém koni a vyzývá nás na souboj. Už jsem si zvykli na hlášky typu: "Copak může žít muž bez cti?" Nebo upgrade dědy Tondy: "Copak může žít muž bez piva?" :-) Toto všechno z úst čtyřletého cvrčka je opravdu úsměvné.

Úsměvné je i to, jak jsou všichni muži, kteří k nám přijdou na návštěvu, pohlceni(buď dobrovolně nebo nikoli;-))bojem. Najednou mají meče, přilby nebo bojují s legovými rytíři a plastovými draky. A pak, když člověk tiše a nenápadně naslouchá(nebo taky prachobyčejně šmíruje;-)), třeba Ondru s dědou Tondou, dozví se, že drak nemůže sežrat princeznu, protože jí strašně smrdí nohy:-)...nebo jí drak radši vrátí, protože tak strašně povídá, že už chce mít radši klid:-). Maminčiny pokusy o hodného a přátelského draka jsou prohlášeny za nudu, jakby ne, když tam nepadají žádné hlavy. Asi...ta láska k příběhům, ve kterých ve vteřině umřou davy a tečou potoky krve, začíná už v raném věku a my nejsme ti, kdo mají moc to ovlivnit:-).

Vzdala jsem pokusy o nenásilné příběhy a pořídila Ondráškovi dračí knihu, plnou příběhů o rytířích a dracích a bojích...a byla jsem mile potěšena, že nikde neumírají davy a neteče krev proudem:-).

...a aby byl můj rytíř spokojený i ve školce, kam brnění a meče nepatří, uháčkovala jsem mu dračí čepici:-). První dny v ní i spal:-).