V pátek jsme byli na devátou ranní objednaní v Motole na dětské hemato-onkologii na pravidelné (1x za měsíc) odběry. Anička má nasazenou biologickou léčbu a je třeba hlídat hodnoty léku v krvi. Vždycky chuděrka strašně pláče, protože má z pobytu na ARU,a také z toho, že je nedonošená, špatné žíly. K tomu bere léky, které sráží krev, takže je velké umění ji napíchnout a ještě odebrat potřebné množství krve naráz. Je to náročné pro ni, ale i pro mě, psychicky i fyzicky, protože už je velká a je velice těžké ji udržet. Nicméně jsem si řekla, že když už ji čeká takové trápení, a když už budu vstávat a lifrovat děti (bez požití jediné kapky kafe) do auta a trpět ty dvě hodiny cesty do Prahy, tak to spojíme s výletem...do ZOO. Co by přece děti mohlo bavit víc, než krásná, exotická zvířata.
Upřímně...byl to, jak řekl Ondík, BLBÝ NÁPAD, i když jsem to měla naplánované skvěle.
Říkala jsem si, že ráno zvládneme odběry, pak ZOO, kde si dáme oběd, a abychom nejeli domů pozdě a nenarušili Aničce spánkový režim (který v létě dost pokulhává:-)), přespíme u mého taťky a domů pojedeme až ráno. Všechno jsem zabalila, oblečení, léky, svačinky, všechen zdravotnický materiál, prostě všechno. Poprvé jsem NIC nezapomněla. Jsem dobráááá, joooo:-).
Ráno jsem se navzdory svému já, které psychicky vstává až kolem půl desáté, dokázala přemluvit a vylezla jsem z postele dřív než děti, dobalila potřebné věci, a pak postupně budila děti a oblékala je a krmila a ptala se: "Kdo chce do ZOO?" Ondík skandoval: "Já." Otázek padlo několik např. Kdo chce vidět žirafu...slona...zebru...bílého medvěda...a on pokaždé skandoval: "Já." V autě jsme už skandovali všichni a vypadalo to na super výlet.
Cesta dopadla nad očekávání dobře, tím myslím dopravní situaci, nikoli klid v autě :-). Odběry dopadly báječně. Sestřičky ji píchly na poprvé, odebraly jsme jen pár kapek a usoudily, že když nás v srpnu čeká plánovaná hospitalizace, tak se ten krevňák (krevní obraz) dodělá pak, protože stejně bude třeba před narkózou. Pak jsme přejeli do další budovy, vyzvedli léky a mohlo se frčet do ZOO.
Když jsme projížděli branou a manžel platil parkovné (v Motole), chtěla jsem navázat na nadšené skandování z rána, abych dětem zdůraznila, že to ble je za námi a teď už bude jenom bžunda. Nicméně Ondráškovo ranní: "Já" vystřídalo: "Já neeee." Když jsem se ptali proč, tak zkonstatoval, že už chce dědu Jiříka a tetu Péťu. Nicméně jsme mu vysvětlili, že je uvidí pak a teď si užijeme legraci v ZOO.
V ZOO jsme zaplatili vstupné a Ondra nasadil otrávený obličej a šli jsme na želvy. Uf...měl radost. Na celý pavilon jásal: "Jééé mamí, taková obr želva...a jak pomalu ťape....a koukej, má malý telátko." :-) Ať trénujeme, jak trénujeme, nepovažuje správné přiřazení mláďat a barev za podstatné:-). Lidé v pavilonu se zasmáli a my taky a trochu se mi ulevilo, že snad bude nadšený.
Následoval pavilon šelem. Šli jsme dovnitř, kde nebyla ani noha. Vlastně noha jo, ale jen lidská. Aby návštěvníci viděli alespoň něco, běželo tam video. V momentě, kdy si ho všiml Ondrášek, promítali páření tygrů. Ondík se rozzářil a opět hlasitě zvolal: "Tatí, koukej, oni se tulí:-)." Nakonec jsme lvi, tygry a levharty našli venku. Byl překvapený, že jsou ty kočičky tak obrovské. Když jsem zvedala Aničku, která se v kočárku šponovala, tak Ondrášek ječel:"Mamí, neházej jí tam, oni jí okousají a to budeme smutní." Vysvětlila jsem mu, že se nemusí bát, že Aničku žádnému zvířeti nedáme. Evidentně se mu ulevilo.
Další nadšení způsobil nanuk, kterým jsme byli olepení všichni, ale upřímně, moc velkou roli to nemělo, protože OBĚ děti dostaly od sestřiček v nemocnici lízátka a byly olepené už při vstupu do ZOO. ANO i Aničky bílé volánkové šaty, které jsem žehlila o půlnoci, což vlastně pozbylo smyslu už v momentě, kdy ji Jiří posadil do sedačky a jelikož sám šaty nikdy neměl, neřešil, jak jí tam posadí. Kromě totálně zmačkaných šatů byla i bonusově olepená...kompletně olepená...včetně vlasů.
O další zábavu (nejen nás, ale i všech, kdo tam byli...a že jsme se tam sotva vešli)se postaral opět Ondík, tentokrát u krokodýlů. Jiří mu říká: "Ondíku, koukej, vidíš toho velkýho krokodýla? Ten má zuby, co?" Ondík jen zvedl obočí, vzdychnul a řekl:"Ale tatínku, ten přece není opravdickej, ten je jenom jako." Smích všech. Jiří na to:"Ondí, ten je opravdickej." O.:"Nene, vždyť se vůbec nehýbá." Smích všech. Načež se krokodýl milostivě pohnul. Ondík vykulil oči a řekl:"Fakt je živej. To je supr." Smích opět všech. Před pavilonem jsme mu museli vysvětlit, že jsou všechna zvířata v ZOO živá (i když ten spící tygr vypadal jako vycpaný:-)). Byl překvapený. Chudák, asi si myslel, že jsou na baterky nebo co:-).
A pak ... následovaly škleby. Jednak manželovy, protože se mu místní restaurace zdála moc plná. Kdo by to čekal, že? Svačiny bylo dost, takže to ani moc nevadilo(a u taťky na nás čekala prvotřídní svíčková, tak bylo alespoň dost místa v bříšku:-)). Ondík začal skuhrat, že ho bolíííí nožičky...že je přece maličkýýý. Nesl se "na koni". Pak ho oslnil lesk skluzavky, tunelu u ledního medvěda. Vylezli jsme schody nahoru, vystály frontu a když byl na řadě, začal vřískat, že se hrozně bojí, že musím s ním. Chvíli jsem vzdorovala a přesvědčovala ho, že je velký kluk, ale fronta byla stále delší, a tak jsem sedla a jela s ním. Byl nadšený. Maminky dole ocenily moji odvahu, nicméně dodaly, že dítka přesvědčují, že se tam dospělý nevejde, což už teď neprojde. Uhrály to na to, že já jsem malá maminka a ony jsou vyšší a proto se tam opravdu nevejdou. My si s Ondrou užili tři jízdy a šli okukovat medvěda. Myslím si, že medvědi jsou opravdu báječní, protože kdykoli se v pražské ZOO objevím, jsou akční.
Doploužili jsme se ke slonům, o kterých Ondra pronesl, že jsou to ošklivá zvířata. Žirafy, kvůli kterým jsme tam jeli, protože miluje pohádku o žirafě, kterou bolelo v krku, protože lízala zmrzlinu a babička jí pak musela uplést dlouhou šálu (Z. Pospíšilová:Pohádky do hajan, O mlsné žirafě), byly prý moc malé.
Až tady, na konci, u žiraf jsem si uvědomila, že jsem neudělala skoro žádnou fotku. Tak jsem fotila kluky s žirafami, zvládli jsme i selfie u slonů a Ondík se začal bavit. Nechápu proč, ale na každé fotce si strkal prst do nosu a měl z toho srandu. Vlastně jen díky němu a tomu jeho nosoprstu jsou fotky rozesmáté.
Závěrem bych chtěla podotknout, že jsem v ZOO viděla jen dva typy rodin, 1. s dětmi, které byly nadšené a pobíhaly tam a sem a vyřvávaly, co je to a ono za zvíře, co umí a jak je to božííííí...2. s dětmi, které bolely nožičky, chtěly domů....a nebo za tetou Péťou a dědou Jiříkem.
Když jsme odcházeli od žiraf, tak se Ondík zeptal:"A teď už konečně můžeme jet za tetou Péťou a dědou Jiříkem?" Asi jsme ho celou dobu zdržovali nebo co?:-)
Když jsme k taťkovi dojeli, všichni se ho nadšeně ptali:"Jak se ti líbilo v ZOO, Ondíku." Ondík se zamračil a řekl:"Špatně, tenhle výlet byl blbý nápad." :-)...Možná jo...ale my jsme si ho s Aničkou užily. Daly jsme si výbornou sváču a nanuka. Viděly jsme zajímavá zvířata. Počasí nám přálo, protože bylo akorát teplo, akorát vlhko a pršelo jen, když jsme byli v autě, a takovéhle počasí je jednou za rok. Anička se proběhla, pak v kočárku spokojeně usnula a jednoznačně byla nadšená, protože tolik lidí v životě neviděla....ANO, je možné, že bude nemocná, protože hodně lidí po hromadě pro ní není dobře, ale byli jsme s ní venku, kde se to snad rozptýlí...a hlavně si ta naše beruška také nějaké to vzrůšo zaslouží.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat