Zrcadlo, zrcadlo...

...kdo je na světě nejkrásnější?

Tuhle kouzelnou větičku zná každý. A ruku na srdce, kdo by nechtěl být krásný? Já bych chtěla...a tak jsem se v neděli rozhodla, že pro to něco udělám. Vyhrabala jsem všechny zkrášlující přípravky, které vlastním a používám je zřídka, pečlivě jsem zkontrolovala, zda nemají prošlou expiraci (ano, některé vlastním opravdu dlouho:-)) a pustila jsem se do toho. 

Osprchovala jsem se, namydlila speciálním výživovým sprchovým gelem, provětrala svůj oblíbený Venus, umyla si vlasy...až sem, je to běžná procedura...jednoznačně bez rizika...samozřejmě, opomenu-li nějaké to říznutí do kolene :-). A pak jsem pokračovala procedurami vzácnými. Na vlasy jsem si v mega vrstvě napatlala masku na vlasy. Voněla tak, že bych ji nejraději snědla :-). Na obličej jsem si naplácala taky masku (jinou než na vlasy) a napustila si vanu. Rozsvítila si menší světlo a vzala si rozečtenou detektivku. Jo, to byla pohodička. 

Když už jsem byla tak uvařená, že jsem měla na konečcích prstů varhánky a točila se mi hlava, obě masky jsem spláchla a vylezla z vany. Namazala se tělovým krémem (také vzácná procedura) a pustila se do lakování nehtů. Když mi nehty uschly, namazala jsem se nočním a očním krémem, vyfoukala vlasy a šla spát s pocitem, že jsem krásnější:-).

Chyba lávky...ráno jsem se zděsila. Vlasy si žily vlastním životem a bylo jim úplně jedno, že jsem je pracně foukala. Točily se a kroutily každý pramen úplně jinam. Ach jo...Nohy na denním světle byly pořezané víc, než se mi večer zdálo a hlavně...jsem měla obličej (především čelo) posetý pupínky. Ano, těmi pupínky, které je člověk (ač nerad) ochoten akceptovat na svém obličeji v teenagerovském věku, ale uznejte, ve třiceti už je to k vzteku. Anička pokračovala ve víkendovém modu...růstu zubů a na mě odevšad jen a jen koukala práce a ta hromada prádla, kterou se mi večer v opojení sebepéče podařilo ignorovat, se zdála být stále větší a větší. Jo, měla jsem ji nechat na kopě a netřídit to, tím se rozlezla po celé koupelně. Najednou to nebyla hora prádla, ale hora bílého, hora barevného a hora tmavého a kopička ručníků a utěrek. 

Myslela jsem si, jak budu ráno krásná a plná energie a místo toho vypadám jak pubertální punkerka s dítětem řvoucím metal a náš vlídný domov připomíná squaterské doupě (to asi zase ne, když se odmyslí hory prádla a všudypřítomné hračky, je to běžná domácnost:-)...co kdyby to četl někdo z odboru sociální péče a neměl smysl pro humor;-)). Možná není na škodu, že na podobné "zkrášlovací" procedury nemám víc času:-).

Ach ten svetr

Jooo, konečně si upletu svetr pro sebe. Nebude na tom přece nic těžkého. Najdu si návod na stránkách dropsu, koukám, vybírám a pak ho vidím. Je dokonalý. Záda i přední díl hladký a rukávy s dírkovaným vzorem...ideální na jaro a léto. Jooo. A hlavně, je pletený v jednom kuse. Nesnáším sešívání a hlavně, ať dělám co dělám, nikdy nemám díly úplně stejné, takže teď to nehrozí a budu mít krásný svetr.
Zní to snadno, že? Ale není...manžel mi návod vytiskl, já sedla a pletla. Byla jsem nadšená. Ovšem do chvíle, kdy jsem dopletla k místu, kde se měly oddělit rukávy a ejhle...rukávy byly 2x tak velké, než bylo v návodu...ACH JO...A tak jsem párala...párala...a párala. Manžel na mě jen koukal a ptal se: "Co děláš? Vždyť to tu už

týden motáš? Proč to páráš?" Zkonstatovala jsem, že jsem prostě špatně přečetla návod a musím párat, protože mít trup a záda velikosti S a rukávy velikosti XXL, to bych opravdu jen tak neschovala:-). 
No nic. Beru to pozitivně a začínám znovu. Pletu a pletu a pletu a říkám si, že už to bude dobré...ale pak si všimnu, že mám trošku větší pro změnu ten trup. No nic, asi to tak má být. Pletu dál a pak, opět přijde to proklaté místo, kde se oddělují rukávy. Ne...dopr...(pardon). Rukávy byly úplně přesně podle návodu, ale pro změnu jsem měla trup o cca 100 očí větší. Takže jsem se dopracovala do bodu, kdy rukávy byly velikosti S a trup velikosti XL. Chápete to? Už jsem byla zoufalá, ale co se dalo dělat. Párala jsem a párala a párala. Manžel mě litoval a řekl, že je rozhodně blbě ten návod. Ne, blbě jsem byla já:-). Volala jsem Janičce, která také plete a zoufale jsem jí svěřovala svůj problém. Ochotně se podívala na návod a také z něj nebyla moudrá. Nakonec jsme nad ním společně dumaly, až jsem našly řešení. Janča i Jiřík zkonstatovali, že by to potřetí rozhodně nedělali, ale já se nedám. Já to pokořím.
A tak jsem začala plést potřetí. A světe div se. Mám to dobře. Rukávy už jsou oddělené a mám hotový skoro celý trup. Dělám si ho trošku delší, protože miluju svetry do poloviny zadku:-). Nemám ráda, když mi táhne na záda. Ne, že by to podle předpovědí tohle léto hrozilo:-). 
Každopádně, až ten svetr dopletu, což bude Bůh ví kdy, protože teď se mi dostala do ruky detektivka (druhá za můj život) a prostě nejde přestat číst:-), nafotím ho a ukážu vám ho. 

Držte mi palce, ať už je to bez potíží:-)

Seju, sázím

Ano, čtete dobře. Já...seju a sázím. O velkém rozdílu v této terminologii mě nedávno poučila moje tchýnička, která je pro svou zahrádku zapálená a je to její velký koníček. Nadšeně jsem jí totiž

 vyprávěla, jak jsem si zasadila hrách a petržel a rajčata. Teď už jsem chytřejší:-). 
Ty, kdo mě znají, nic v tomto článku nepřekvapí. Všechno dělám na poslední chvíli nebo patnáct minut po dvanácté. Pozdě jsem se i narodila (maminka mě přenášela) a nenávist k jakémukoli spěchu mi zůstala. Ani tentokrát jsem nezklamala. Všechno jsem zasela i zasadila pozdě:-). Ale co, až budou sousedi baštit hrášek, můj bude mít cca dva centimetry, ale pak, až ho budou mít oni snědený, já si budu pomlaskávat:-)...pokud tedy mou péči přežije:-). 
Se mnou je to těžké. Když už se do setí a sázení pustím, nevím, kdy skončit. Baví mě to. Pak jsem ráda, že to mám pěkné, hotové. Z truhlíků na oknech, mám největší radost. Je to takové útulnější. Ale dokopat se k tomu, kytky koupit a všechno zasadit...to je hrozné.

Nebýt manžela, který kdysi pronesl, že bychom mohli mít kytky na oknech, nikdy bych na to sama nepřišla. Teď jsem za to ráda...ale. 
Ve čtvrtek jsem byla s kamarádkou koupit kytky (jo, vyšlo to a bylo to super...díky, Jani:-)) a hned je dala do truhlíků. Do truhlíků, které jsem musela nejdřív najít. Po loňském stěhování byly kdoví kde. Dva byly v kůlně, dva ve chlívku pro kola (dřív to byl chlívek pro zvířata, ta my nemáme, tak tam máme kola:-)) a ten zbytek prostě zmizel. Nechápu jak a kam, ale prostě nejsou. Měla jsem jich sedm, tři velké a čtyři malé a nakonec mám jen čtyři. Respektive tři své a jeden úplně jiný, loni darovaný. Nakonec to nevadilo, protože mám jen čtyři okna:-). Zasadila jsem kytičky do třech truhlíků a ejhle...došel substrát. Dnes ho jel manžel koupit. Prý se ho paní

ptala, který, tak prý řekl: "Na balkonové kytky...(ticho)...ale vlastně je to jedno. Ono to manželce stejně chcípne." Ne, že by neměl pravdu :-). Přivezl substrát, zasadila jsem zbývající kytky a do ostatních truhlíků přidala, aby se jim lépe žilo a mám to tu krásné. Jen nesmím zapomenout je zalívat, jako každý rok...
Koneckonců, kdyby nebyli lidé jako já, zahradnictví by neměla práci a skvělé pořady jako Polopatě nebo Kouzelné byliny by neexistovali, protože by všichni všechno věděli a všem by všechno přežilo :-).

Ztracený čas

Uf...konečně mám volno. Volno, to já mám jen tehdy, když obě děti buď spí, nebo si spolu hrají (což bývají vteřiny, maximálně minuty), nebo jedno dítě spí a druhé je u tchánovců nebo ve školce:-). Jsou to ty vzácné okamžiky, které dlouho vyhlížím a plánuji si, co všechno udělám, kolik košíků upletu z papíru, kolik toho ušiju, kolik stran rozečtené knihy přečtu nebo že konečně dopletu ten proklatý svetr (o tom v jiném příspěvku:-)).
Každý z nás přesně zná ten pocit, kdy nastane tento tolik vytoužený čas volna. Nevím jak vy, ale já ho většinou promrhám. Jako bych najednou nevěděla co dřív. Většinou si udělám kafe a sednu k počítači. Projdu své nástěnky na pinterestu a vybírám, co tedy udělám, nebo otevřu stránky facebooku, že jen zkontroluju, kdo se jak má a jestli mi náhodou někdo nepsal...a čas plyne...a plyne...a plyne...a děti se vzbudí a nebo něco potřebují a volný čas je fuč. Jen se nadechnu a řeknu si, že jsem vážně nemožná.
Volný čas mám většinou večer. Když neudělám výše popsané, zapnu tv s tím, že se podívám, co dávají zajímavého. Sedím u té obrazovky a lamentuju nad tím, že tam prostě nic kloudného není...a přepínám a lamentuju a přepínám a lamentuju a ...je noc.
Většinou jsem z čučení do obou dvou obrazovek víc unavená, než kdybych dělala cokoli jiného. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem těch x hodin, které jsem prolamentovala nebo promrhala koukáním na to, co bych mohla vytvořit, úplně zahodila a kdybych místo toho opravdu tvořila nebo šla spát, udělala bych líp. 
Jste na tom stejně? Poslední dobou se na sobě snažím pracovat a musím přiznat...a doporučit...že vypnutím jedné i druhé obrazovky člověk jen získá. Občas to zkuste taky, udělejte si čaj, vezměte si knihu nebo nějaké tvoření a pokud, tak jako já, máte rádi kulisu, pusťte si oblíbenou hudbu nebo (tak jako já) Radiožurnál a uvidíte, že budete mnohem odpočatější než kdybyste koukali do pc nebo tv:-).

POZOR! VAROVÁNÍ zejména pro matky a otce...NIKDY si neplánujte, že až děti usnou, uděláte to či ono, protože ony mají asi radar (mé děti ho mají určitě) a jakmile vycítí, že máte na večer plán, NEUSNOU. Budou v pravidelných intervalech chodit za vámi a budou nešťastné, protože ...mají žízeň, chtějí čůrat, mají hlad, potřebují  dělat bobka (sedí hodinu na wc a nic z toho), hrozně se v pokojíčku bojí nebo si uvědomí, jak moc vás milují a nutně vám to potřebují sdělit a dostatečně vás opusinkovat a otulit :-).

Draka je lepší pozdravit...

Před čtrnácti dny naši knihovnu obohatila tato krásná knížka. Když jsem ji viděla, musela jsem ji mít. Přece jen mám poslední dobou pocit, že je synek jako z divokých vajec :-) a trocha té etikety mu rozhodně neuškodí.
Knížka je krásně ilustrovaná. Celou knížkou nás provází hračky z dětského pokojíčku, které vždy, když děti spí nebo jsou pryč, ožívají. Je mezi nimi plyšový pejsek, který je velice moudrý a všechny hračky jeho názory uznávají. Tento pejsek hračkám vypráví pohádkové příběhy. 
Najdete zde například vyprávění o tom, že než drakovi vtrhneme do sluje, musíme zaklepat a slušně pozdravit, a když ho poprosíte, tak vám princeznu vydá bez boje:-). Nám se nejvíc líbil příběh o tom, že černé kočky nosí štěstí, protože máme černého kocourka doma a je to náš mazlík:-). Hned si ho víc vážíme, když nosí to štěstí:-). příběh poukazoval na nesmyslnost předsudků a pověr:-). Musím se přiznat, že jsme se v některých příbězích poznali. Uvědomili jsme si, že by se opravdu mělo jíst u stolu, že se hračky musí uklízet, že se musíme pilně starat o svá zvířata, že máme být ohleduplní, pomáhat si a dělit se a hlavně, že se nelže. 

Po pohádce vždy pejsek a hračky zhodnotí poučení vycházející z příběhu a jdou spát. Následuje stránka pro rodiče, kde jsou náměty k rozhovoru s dětmi o daném problému, poté zamyšlení, shrnutí, básnička a kvíz, ve kterém se děti přesvědčí, jestli vše pochopili správně a jestli se opravdu něčemu naučili.

My většinou končíme čtení s hračkami a jdeme také spát. Čteme si jen večer v posteli a diskuse nebo kvíz by Ondráška probrali, což jak jistě chápete, by bylo kontraproduktivní ;-). Ale přiznám se, že se těším na to, až se mi podaří Ondráška přesvědčit ke čtení přes den a budeme si o příbězích víc povídat.

Pokud chcete pořídit dětem nějakou pěknou, novou, poučnou a zároveň zábavnou knížku nebo pokud pátráte po nějakém vhodném dárku, tak tohle je opravdu skvělá volba:-).

Knížka je určena pro děti od pěti let, ale můj tříleťák s ní nemá problém:-). Alespoň, že je chytrý, když už zlobí jak černá ruka:-). 

Aničky PLACENTOVÁ deka

Když jsem čekala Aničku, dostal se mi do ruky výtisk Pravého domácího časopisu, ve kterém byl článek o tzv. placentové dece. Autorka Lucie Groverová psala o tom, jak v těhotenství pletla nebo háčkovala deku pro miminko, které měla v bříšku a po porodu jej do této deky zabalila. Psala, že je dobré, když má deka nafialovělé barvy. A mě tenhle nápad zaujal.
Hned druhý den jsem šla koupit vlnu a začala plést. Dodnes si pamatuji, jakou úlevu pro mě tahle činnost představovala. Pokud jste četli všechny mé příspěvky, víte, že Anička je nemocná a o jejím onemocnění jsme věděli od 20. týdne těhotenství. Tehdy nám nebyl nikdo schopný říct, jestli se Anička dožije porodu a jestli nebo jak dlouho bude žít po porodu. Všichni říkali, že vše je nejisté a velice individuální. Bylo to pro mě opravdu těžké období, bojovala jsem s tím, jestli pro ni něco vůbec chystat, nakupovat, aby, kdyby nedejbože nepřežila, to pro mě nebyla další zátěž, vše uklízet. Na druhou stranu jsem se hrozně radovala, že čekám holčičku a těšila jsem se, jak si z ní udělám svou princeznu a budu mít s kým sdílet ženskou energii. Bylo to opravdu šílené a já se právě při pletení "placentové" deky hrozně moc uklidnila. Byla to pro mě terapie. Řekla jsem si, že si prostě a jednoduše užijeme každý společný den. Hodně jsem si s ní povídala, hladila jsem si bříško a vyprávěla jí, co všechno na ní doma čeká a kdo všechno tu pro ni bude a je. Ondrášek mi hladil bříško a povídal jí a občas mi i utíral slzy a dodával mi energii. Když mi bylo těžko, objímal mě a říkal: "Maminko nepakej, bude dobrý. To zádneme." Byl báječný. On i můj muž, pro kterého to bylo také těžké. Oba moji muži mi byli neskutečnou oporou a věřím, že Anička to všechno cítila. Věděla, jak za ní všichni bojujeme, jak ji milujeme a jak se na ni těšíme. Jak ji bezmezně přijímáme a milujeme takovou, jaká je. 
Když se pak narodila a bylo to možné, přikryla jsem si "placentovou dekou". I když ležela v nemocnici, měla u sebe kousek domova. Dodnes má deku v postýlce a není výlet, na který bychom ji s sebou nebrali. 
Jestli čekáte miminko a chce se vám, jděte do toho. Vezměte do ruky háček nebo pletení a tvořte deku pro své děti. Jsem si ale jistá, že deku s láskou pletenou nebo háčkovanou ocení i větší děti. :-)

Když jsme byly s Aničkou x měsíců v nemocnici, háčkovala jsem pořád.

Byl to pro mě relax a vznikla ještě jedna deka, veselá, muchomůrková. Z ní sice Anička vyrostla, ale není nic ztraceno:-), chystám se doobjednat vlnu a deku jednoduše zvětším. Oproti placentové dece není ze 100% vlny, ale je z několika přízí (bavlněné a směsové příze Merino od Vlnapu), tudíž je lehčí a je ideální na léto.

Tak co, líbí? Uděláte si také takovou? 
:-)

Tvorba a čtivo

Včera jsem si nechala košík s pletením na zemi a úplně jsem na něj zapomněla. Anička si ho všimla a "pletla". Manžel na mě volal, ať se jdu podívat na Aničku. To co jsem viděla bylo krásné. Seděla a "pletla" v každé ručičce držela jednu jehlici a krásně jimi o sebe cvakala a v pravidelných intervalech si popotahovala nit z klubíčka. Moc mě to potěšilo a zahřálo u srdce. Uvědomila jsem si, jak moc jdu svým dětem nevědomky příkladem. 
Pozadu v napodobování nebyl ani Ondrášek. K večeru zkonstatoval, že jde dělat bobka a jen co jsem ho vysadila na wc, si řekl o knížku a řekl mi, ať mu zavřu, že na mě potom zavolá. Knížku si bral vždycky, ale jen listoval a prohlížel...ale včera. Slyšela jsem, jak na wc něco povídá. Ptala jsem se, jestli už to má hotové a on odpověděl: "Mami, neruš mě, já si tu čtu." :-) Postavila jsem se za dveře (ano vím, nedělá se to) a poslouchala. Krásně si podle obrázků vyprávěl příběh o hasičském autíčku a hasičích, kteří hasí hořící dům a potom zachraňují koťátko z koruny stromu. Vyprávěl to krásně:-). 
Jojo...máme na své děti opravdu velký vliv a mám pocit, že více napodobují naše vlastní chování, než to, co jim říkáme, že mají dělat:-)

S těmito historkami souvisí i to, že snad během dneška vytvořím novou "rubriku" nebo prostě ve sloupci se štítky přibudou dvě kolonky a to Tvorba a Čtivo. Na popud Kamči a Aničky budu přidávat výsledky svého pletení, šití a háčkování a přidám vám buď návod nebo odkaz na návod, podle kterého jsem to či ono dělala já. Pod kolonkou čtivo najdete knihy, které mě nebo děti oslovily a baví a které máme doma. Vždy připojím drobnou recenzi a hodnocení. Třeba tím někoho insirujeme:-).Dopředu se omlouvám za špatnou kvalitu vkládaných fotografií. Zatím nevlastním žádné funkční a současně slušně fotící zařízení. 

Jen tak

Dnes nemám žádné vtipné ani smutné poselství. 

Jen tak
...jsem uklidila a umyla všechen nábytek...Ne, že by to bylo nutné, ale prostě se mi chtělo. Vyčistila jsem si u toho hlavu a uklidnila jsem se. Máte to taky tak? Když cítíte nějaký vnitřní neklid, vrhnete se na úklid kolem sebe a když je to hotové, začínáte uklízet v sobě? Dnes je mi nějak těžko...

Jen tak
...jsem si sedla k pletení a modlím se, aby mi Pán dal sílu dobře vést své děti. Být jim oporou v jejich těžkostech, být s nimi ve všech radostech a prostě tu být, fyzicky i v myšlenkách. Vést je, poslouchat a naslouchat, podpírat, když je třeba, dávat jim svobodu a jistotu a správný příklad. 

Den blbec

Dnešní den začal slibně, venku svítilo sluníčko, Anička se vzbudila s úsměvem a Ondrášek šel po třech týdnech do školky. Joooo, to bude super den:-).
Ha...do hodinky bylo vše jinak. Anička začala kňourat, protože tu neměla Ondru a potřebovala mě ke svým hrám, pak začala šíleně slintat a drhnout si dásničky. Chuděrce roste jeden zoubek za druhým. Pokaždé, když jsem ji na chviličku zabavila, jsem se snažila něco poklidit a něco málo sníst, nicméně marně, protože si rychle všimla, že maminka odbíhá a spustila pláč. Byla jsem ráda, že jsem ustlala postele, vyčistila si zuby, učesala vlasy a převlékla se z pyžama. 
Kolem desáté Anička usnula a já si vydechla. Nasnídala jsem se, vynesla koš a sedla si s mobilem na wc. Jojo, říkala jsem si, to je klid. To je pohodička. On přece ten den nebude tak špatný. Do pr... (pardon) došel papír. Znáte to? Ten pocit bezmoci a naštvání, když se vám tohle stane a jste doma sami uvězněni na wc a hledáte v šuplíku, který je poblíž něco použitelného? A co teprve, když tam nic takového nenajdete? Je to peklo. Manžela tím vždy pobavím a říká:"Haha, můžeš si za to sama, máš ho tam dávat." A má pravdu. Samozřejmě, že jsem to byla já, kdo ráno v tom běhu kolem Anči vypotřeboval zbytek a ano jsem to já, kdo si neohlídal, že není poblíž ještě jedna náhradní rulička. Se vším souhlasím a za posměch se na něj nezlobím, protože kdyby se tohle stalo jemu, brečela bych smíchy:-). Zvlášť, když by musel tak jako já dnes, jít s nahým zadkem až do kuchyně a to podotýkám, máme v kuchyni francouzské okno nebo dveře nebo jak se to jmenuje...zkráceně výkladní skříň. Na klidu mi nepřidal ani fakt, že jak sousedé zleva, tak zprava jsou v důchodu a nadšeně zahradničí od rána do noci a třetí strana plotu patří mateřské školce a děti tou dobou lítají po zahradě. Doufám, že se bavíte alespoň tak, jako můj muž;-).
Už jsem si myslela, že to pro dnešek snad stačilo. Anička se vzbudila, dostala oběd. Rychle jsem pobalila věci, odsávačku, nějaký ten svršek (pro jistotu), peněženku...kde je kurník ten nákupní seznam. Hledala jsem na stole, na podlaze mezi legem a drobečky od snídaně. Nikde nebyl. Ach jo. Psala jsem nový seznam. Pak jsem dala Aničku do kočárku a beru kabelku a dávám klíče do kapsičky....fuj, banán. Dobré bylo, že ještě netekl. Byl sice celý hnědý, ale držel po hromadě. Naštvaně jsem jím hodila do koše. To už nevydržel a rozplácl se ...do koše, ve kterém nebyl pytlík. Kde by se taky vzal, když jsem ráno vynesla koš a pak si užívala chvilku klidu na wc:-). No nic, za řevu Anči jsem se po koši jen ohlídla a šla raději pryč a uklidňovala se tím, že tu smůlu venku (na nákupu) setřesu. 
Jo...bylo to lepší. Svítilo sluníčko, Anička čepičku bojkotovala, tak jsem to vzdala a hodila ji do tašky a užívala si cestu do Alberta. Vjedu do obchodu a nikde nikdo. To bych lhala, to ne, pár lidí tam bylo, ale mám vyzkoušené, že v poledne nikdo nenakupuje:-). A pak...hledám a hledám a hledám, protože ho o víkendu celý přestavěli. Je to tam mnohem hezčí a až si zvyknu, bude to i přehlednější, ale teď? Běhala jsem tam jako postřelená slepice. Anča dělala pukrle na každého, koho potkala a když byl někdo daleko a dovolil si se na ní nedívat, volala to své "A, aaa, jej." a nedej bože, když jsem se u nějakého regálu zdržela déle, to se snažila všemi možnými prostředky vyprostit z kočáru. Metala nohama i rukama a v závěru boje mrskla na zem rohlíkem, který měla spokojeně žužlat. Chjooo...jediné, co mě trochu uklidnilo, byl fakt, že jsme tam byli zoufalí všichni, zákazníci i zaměstnanci. Nakonec jsem to zvládla. Na nic jsem nezapomněla, dokonce jsem koupila x věcí navíc. To jsem ale šikovná, co? U pokladny protočila panenky a pak si nadávala, když jsem se to všechno snažila nacpat do košíku pod kočárem a do kabelky. Anička mezi tím odhodila housku. Ani druhý pokus nevyšel, dnes holt žužlat asi nechce. Štěstí, že krmíme v lese ty prasata, alespoň se to využije.
Pořád jsem se držela představy, že i když ráno, dopoledne a poledne a brzké odpoledne stojí za h...(promiňte), pořád je tu ještě vyhlídka pozdního odpoledne, které jsem měla v plánu strávit s milou kamarádkou nakupováním květinek do zahrady a na okna. Manžel byl ochoten hlídat obě děti a já byla natěšená. Anička odpoledne ještě na chviličku usnula (samozřejmě v okamžiku, kdy se vrátil Ondra ze školky), tak jsem se uklidnila, že bude odpočatá a tudíž veselá a já budu opravdu smět odejít. No...a jak víte, předpověď pro dnešní den byla mizerná a nechápu proč, ale muselo začít lejt čtvrt hodiny před tím, než jsem měla vyrazit a jelikož je zahradnictví venkovní, bez střechy, přesunuly jsme to s Jančou na zítra. 
Snad bude zítra lépe...jo a ten nákupní seznam měla Anička nacpaný v jídelní židličce...tam jsem opravdu nehledla:-).

...ale, přece jen jedno pozitivum dnešního dne by tu bylo. Ozvala se mi paní, která reagovala na můj článek v Prdočasu. Je jí 40 let a má stejnou diagnozu jako má dcerka. Psala, že je Anička první, o kom za celý svůj život ví, že trpí stejným onemocněním ve stejném místě. Tak máme naději, že získáme informace o tom, co nás čeká a hlavně mě zajímá, jak to paní vnímala v pubertě a mládí a doufám, že díky ní, budu své dcerce dostatečnou oporou. Děkuji, paní Markéto. 

Romantika mezi šutry

...aneb...všude to tlačí, ale jsme zamilovaní.

Je to už hodně dlouho, co se nám podařilo být s manželem jen spolu. Pokaždé, když je venku krásně, otočím si obličejem ke sluníčku, zavřu oči a vzpomínám na to, co jsme zažili. Dnes se mi vybavil náš výlet na Orlík.
Byli jsme manželé asi rok, oba jsme za sebou měli první rok v práci a těšili jsme se, že spolu pojedeme k moři. Chyba lávky. V květnu jsme si pořídili kuchyni, za pár kaček, ale byla pěkná. Plánovali jsme si, jak si koupíme nějaký levný zájezd na poslední chvíli. Místo toho jsme jen těžko počítali, jestli vůbec vyžijeme. Proč? Protože jsem úča...a můj tehdejší ředitel se prostě rozhodl, že mi prázdniny nezaplatí. Myslela jsem, že vyskočím vzteky z kůže. Člověk pracuje na plné pecky a pak mu je...v červnu...oznámeno, že bude na prázdniny propuštěn a novou smlouvu podepíše zase v září. Chápete to? Tenkrát mi to přišlo jako rána pod pás, protože, kdyby mě pan ředitel ráčil upozornit dřív, tak bychom vydrželi se starou kuchyní a raději jeli na dovolenou.

Když jsem vychladla já i můj muž, tak jsme si řekli, že si toto léto nenecháme zkazit. Manžel, vida můj smutek, ujal se plánu na perfektní výlet, na který do smrti nezapomenu a měl pravdu:-). Víc jak týden ležel v mapách, jak papírových, tak virtuálních a tvářil se tajemně. Pak z něj vypadlo, že pojedeme pod stan, na Orlík...rybařit. Ne, že bych byla nadšený rybář, ale Jiřík mi to vylíčil následovně...já budu rybařit, ty si budeš číst, opalovat se a koupat. Nádherně mi vylíčil přírodu kolem Orlíku a já se moc těšila. Nemohla jsem se dopočítat dní, kdy vyrazíme.
A pak to přišlo. Vyrazili jsme. Jiřík měl vymyšlená tři místa, kde bychom mohli postavit stan. On totiž nenávidí kempy. Je samotář a nemá rád hodně lidí kolem sebe. Mně to nevadilo. Bylo to dobrodružné.
První místo...jak ho popsat. Byl by z něj nádherný výhled, protože místo pro stan bylo nahoře na stráni, ale rybařit, ani koupat by se tam nedalo, protože do vody to bylo snad milion metrů střemhlav:-). No nic, jeli jsme dál. Zasmáli jsme se tomu a bylo nám dobře. 
Druhé místo...bylo hladké...respektive betonové. Ano..byla to vybetonovaná zátoka, kotviště pro lodě. Zavtipkovali jsme, že nemáme dostatečně pevné kolíky na stan a jeli dál.
Třetí místo Jiřík nazval tutovkou, tak mě jemně se stmívající obloha nijak neznervóznila. Přijeli jsme tam. Bylo to krásné místo, les, písčitá pláž a nikde nikdo...tedy jen dva kluci, kteří stavěli stan na druhé straně, což nám nevadilo. Ulevilo se nám a začali jsme vyndavat věci. Nekecám...snad do pěti minut, přijel chlapík, že je to jeho pozemek a že tam nemáme co dělat. Když jsme se ptali po ceduli, protože jsme opravdu žádnou neviděli, vymluvil se, že ji asi někdo odcizil. My vzdychli, kluci z druhého břehu nadávali (to opravdu nebudu reprodukovat:-)), a jelo se dál. To už jsme byli na nervy oba. Jezdili jsme jak blázni a nikde nebylo místo. Já se vztekala, proč nemůžeme jet do kempu, alespoň na jednu noc a Jiří zuřil, že jestli toho nenechám, pojedeme domu, protože tohle je jen malá skulinka v plánu a jinak to bude geniální výlet. 
Až..za tmy...jsme zastavili v jedné vísce. Kde se vzal, tu se vzal kouzelný dědeček, který Jiříkovi poradil místo, kde by to s trochou dobré vůle šlo. Jiřík mě nechal v autě a zmizel ve tmě. Byla jsem po... strachy. Pak, asi za půl hodiny, se Jiří vrátil a byl nadšený. Donutil mě se přezout ze sandálů do tenisek a naložil na mě (i na sebe) miliardu tašek a šli jsme. Baterku měl jen on a svítil mi na cestu. Klopýtali jsem oba, protože jsme se v podstatě kutáleli z kopce, prodírali stromy a zakopávali o kořeny a pak už i o šutry. Najednou se objevil plácek u vody. Jiřík odhodil tašky a řekl: "To koukáš, to je parádní místečko. Já ti říkal, že si to užijeme." Svítili mu očka nadšením. Na chvilku se mi ulevilo. Pak jsem se rozhlídla a jen se ho zeptala: "A kde chceš postavit stan, vždyť jsou tu všude mega šutry?" Evidentně tu otázku čekal, protože se otočil, ušel asi metr a řekl: "Tady. Už jsem to zkoušel. Když si lehneš takhle a já takhle a tady to trošku vycpem nějakým batohem, tak to bude i pohodlné." Pro představu...ty pózy, které představoval, byly k popukání, ovšem představa, že budu týden spát jen v jedné poloze, jinak si rozseknu prdel (promiňte) o šutr, nebyla zrovna nejlepší, ale já...se začala šíleně smát...a on věděl, že vyhrál. 
Postavili jsme tedy stan, vycpali kde co, kde čím a nahodili. 
Byli jsme opravdu hodně zamilovaní a ani jeden z nás není nějaká fiflena, takže jsme si to užili...a to i navzdory tomu, že jsme za celé čtyři dny chytili jen sumčí miminko, komárů bylo víc než kdy jindy a koupat se nedalo, protože Orlík byl brčálově zelený a koupání by znamenalo hazard se zdravím. Dvě věci se mi ale splnili. Mohla jsem si v klidu číst a je to výlet, na který do smrti nezapomenu.

Levná žena..LEŽÍ...

Jak jste asi pochopili z předchozího příspěvku, můj muž je (kromě jiného) myslivec. Když jsem si ho brala, byl (kromě jiného) rybář. Před pár lety se stal i myslivcem. Díky čemuž je s ním celkem sranda. Především moji přátelé milují, když vyprávím historky ze života se svým myslivcem.
Asi před třemi lety, to jsme ještě byli bezdětní, přišel manžel s tím, že mě vyzvedne v práci a půjdeme něco nakoupit. Pracovala jsem v krajském městě a manžel ho kvůli dopravě nesnášel(to se nezměnilo). Nákupy nesnášel (to se také nezměnilo:-)) ještě víc, ale já byla tou nabídkou tak nadšená, že mi na tom zprvu nepřišlo nic divného. Ach ta láska. Jel za mnou přes hodinu a půl, protože město bylo ucpané a ani moc nenadával. Vzal mě za ruku a vyrazili jsme na nákupy. Jen letmo se zmínil, že máme tak hodinku, protože ještě musí něco zařídit. První zastávkou byly lovecké potřeby. Naprosto nechápu k čemu všechny ty věci sloužily a trochu mi přebíhal mráz po zádech z té všudy přítomné zelené a hnědé. Prodavač byl vtipálek a když manžel platil (nevím přesně kolik, ale kabelka by za to určitě byla :-) a možná ne jedna) a já jen tak vzdychla, prodavač se usmál a řekl: "Pani, buďte ráda, že je pán myslivec, takový rybář, ten vyjde teprve draho." Načež jsem se usmála a řekla: "Ale on je rybář i myslivec najednou." Manžel jen pokrčil rameny a prodavač, chtěl mě asi potěšit, řekl: "Tak to vydělává dost peněz, když utáhne tak drahé koníčky." Manžel se jen usmál a řekl: "Ale ne, já mám jen levnou ženu." a hned dodával, že si nepotrpím na šperky, šminky, kabelky ani jiné věci, tak na něj z toho našeho rozpočtu ještě dost zbude. A pak...jsme jeli domů, protože hodina byla ta tam:-)...Teď jsem si konečně uvědomila, kde dělám chybu:-). Chvála Bohu za nákupy online...jdu na to:-).
Nee...ještě ne...ještě tu mám jednu historku. Pokaždé, když manžel střelí prase, pošle mi sms: "Leží." Cca do hodiny se objeví doma. Většinou už ležím v posteli, ale nespím, protože mám o něj strach a  usnu až když dorazí. Slyším, jak parkuje, cvaknou vchodové dveře, otevře se lednička, zacinká to, otevře šuplík, udělá to cvak a sssss, a pak vylezu z postele. Manžel stojí v kuchyni, v mysliveckém oblečení. Ruce po lokty od krve (od krve je logicky i lednice a šuplík), v ruce drží pivo a je šťastný. Poplácám ho po rameni a řeknu mu, že je skvělý lovec a někdy se jdu podívat na ten úlovek, který mi visí na zahradě na mém milovaném ořechu. Jsou to krásná zvířata a voní po hlíně a jehličí. A pak...se strašně těším do postele, protože bývá hooodně pozdě.
Lehnu si, usnu a zdá se mi sen...a najednou slyším: "Spíš? To ti byl lov..." Manžel mi začne vyprávět, jak lovil...a jeho vyprávění začíná slovy. "Tak jsem zaparkoval pod Tlapovou..." Což je vždycky minimálně xy hodin před tím co skutečně střelil. Vyprávění bývá dlouhé a já (samozřejmě) v průběhu usínám. Muž nic nenechává náhodě a v pravidelných intervalem do mě jemně žďuchá, strká a ptá se, jestli nespím, načež jej vždy ubezpečím, že nikoli (jejda...veřejně přiznávám lež...Bože odpusť:-)). A pak...je konec. Slyším: "To byl zážitek co? To jsem ho doběh:-)." Proberu se, řeknu mu, že to bylo napínavé a že je fakt borec...a otočím se a spím. 
Problém je, když se mě ráno zeptá na nějaký detail. Ne že by se zlobil...ochotně vypráví znovu: "Tak jsem zaparkoval pod Tlapovou..." :-)
No není to miláček:-). Myslivost je řehole...stojí dost peněz, muž je často pryč, ale občas máme plný mrazák, podarujeme rodinu, známé a kamarády a hlavně, máme co vyprávět:-)...a kdo si to zažije...sedět ráno v kuchyni u kafe a koukat se z okna na pověšené a vyvrhnuté prase:-). 

Tak Zlato, lovu zdar ... a třeba mi za pár hodin zacinká mobil: "Leží."

Dítě z domu

Také u vás dnes svítilo sluníčko? U nás bylo dnes opravdu krásně. Manžel přišel brzy z práce, vzal si Ondráška na zahradu a společně betonovali. Já se chytila příležitosti a uklízela jsem jak divá a pak jsem šla za nimi. Samozřejmě ne betonovat:-). Anička si užila houpačku. Ovšem do chvíle, kdy Ondrášek zjistil, že bude lepší se houpat než betonovat. Byla to celkem pohodička. Ondra se houpal (rozuměj já ho houpala) a já krmila Aničku (v mezičase houpání) a snila o dnešním večeru...o jedno dítě méně, sklenka vína, pěkný film a čas strávený s manželem...jo, konečně zjistím, co celý týden dělal a jak se vůbec měl...

Nevím jak vy, ale já, respektive můj muž, lépe já a můj muž:-), máme hlídací babičku s dědečkem...tchyni a tchána. Pokaždé, když mohou, Ondráška si vezmou na víkend a má se s nimi nádherně. Užije si to on i my. Vždycky se na ně hrozně těší. Už od rána se ptá, kdy přijede babička a Tonda. Z nám neznámého důvodu říká dědečkovi Tondo. Moji rodiče jsou rozvedení a mají nové partnery a Ondrášek jim říká děda Jiřík a Stázi, babička Martinka a Luboš. V dobách, kdy neuměl pořád mluvit, to byl Buboš a trošku mu to zůstalo, ovšem jen u nás dospělých:-).Jestli se inspiroval tady, těžko říct. Každopádně Tonda je něco jako Bůh. 

Poměrně nedávno přišel Ondra s tím, že každému členu naší rodiny přisuzuje role. Tonda je hrací, babička je uspávací a papací a někdy taky kaděcí (vždycky tu špinavou práci odnesou ženy:-)). Já jsem prý uspávací, hrací, kaděcí, vařící, uklízecí...a mazlící, což mě potěšilo nejvíc. Chudák manžel je jen hrací, opravovací a penízkový:-), protože chodí do práce a všechno co se koupí, kupuje tatínek (jak by ne, když já se nikam nedostanu:-)). 

Dnes už od rána jsme vyhlíželi hracího Tondu a jen co Ondrášek otevřel oči, pěl ódy na to, jak jen Tonda umí hasit, jak Tonda všechno ví a jak se na Tondu těší. Polední spánek nepřicházel v úvahu, protože co kdyby náhodou zmeškal Tondu, což chápete bylo značně nepravděpodobné, protože se Tonda těšívá snad víc než Ondra:-). 

Problém nastal, když byly čtyři hodiny a Tonda nejel. To už prcek nevydržel a museli jsme jít čekat před dům. Skřítek seděl na schodech a vyhlížel a vyhlížel. Aničku vyhlížení nebavilo, tak se rozhodla vyrazit asi na nákupy, protože mě vedla směrem k městu, načež Ondra křičel, že jsme daleko od domečku (asi dva metry) a ať jdeme hned k němu. Upřímně, kdyby bylo na mně, byla bych hluboko v útrobách domu, protože jsem vypadala děsně. Měla jsem na hlavě drdol, z kterého mi všude trčely vlasy, o makeupu nemohla být řeč, to jsem ráno nestihla a navíc by se k vytahaným tepláků a tričku (už druhému a stejně upatlanému od Aniččiny svačinky) nehodil. Co bych ale neudělala pro synka. 

Nakonec jsme se dočkali. Přijel Tonda a babička, to bylo radostí a veselostí. Rychle si sbalil hračky, chviličku pohrál, my vypili kafe a jel k Tondovi. Ještě ve dveřích se ale pustil do šíleného slzavého pláče a nakonec z něj vypadlo, že nemůže jet protože ještě nemá svůj míč (s hasičem Samem:-)). Kdybyste v ten okamžik viděli ten děs v manželových očích, jak se bál, že chce zůstat doma:-). To bylo k popukání. Trochu mě to potěšilo, protože jsem si říkala, že má asi stejnou představu dnešního večera jako já. 

Ondrášek odjel...a...manžel zajásal a oznámil mi, že je domluvený s kolegou a jdou si sednout do lesa a ať na něj nečekám...teda jestli mi to nebude vadit...Chápete to? Jak já jsem naivní:-).

Tak co...třeba to vyjde zítra a pro vás jedině dobře...mám čas psát;-).

Jsem helikoptéra

Ano...helikoptéra. Jak jsem na to přišla? Asi se budete smát nebo si ťuknete na čelo a řeknete si, že jsem úplně praštěná, ale budiž. Daleko od pravdy nebudete.
Sedím si tak u TV, pletu a "koukám" na Víkend. Ať si kdo chce, myslí co chce, mě se tento pořad líbí. Dnešní díl sleduji hlavně kvůli reportáži o soběstačném životě. A...najednou...sleduji na první pohled neškodnou reportáž o dětských hřištích. Odkládám pletení a poslouchám. Se vším souhlasím. Dnešní hřiště jsou uniformní. Netvrdím, že by nebyla pěkná, ale je škoda, že každé hřiště není originální, že se umělci dnes zabývají jinými záležitostmi, než dětskými hřišti...ale sem tam někdo se přece najde (viz sympaťák na konci reportáže:-)) a to je super:-). Jen tak dál. Rozvíjejme dětskou tvořivost.
Souhlasím i s tím, že jsem byla touto reportáží zařazena do kategorie rodič helikoptéra. Mysleli tím rodiče, kteří všude, i na hřišti stojí nad svým dítkem a neustále sledují, co dělá. Když běhám za svým dítětem po hřišti a hlídám ho, aby si neublížilo, aby neobtěžovalo jiné děti, aby nemělo konflikty nebo seberu odvahu a sedím na lavičce opodál, stejně ho neustále sleduji. Proč? Nevím. Tak trochu mám pocit, že se to dnes musí. Nemyslím si, že bych chtěla mít dítě stále na očích a nějak ho otravovat nebo neustále usměrňovat, ale mám v sobě tak nějak uhnízděný pocit, že dnešní svět není dost bezpečný. Nebojím se, že si rozbije koleno nebo zlomí ruku. Koneckonců, kdyby byl po mně, už by měl nějakou tu zlomeninu za sebou, protože takovou nemotoru, jakou jsem já, byste těžko pohledali. Bojím se, aby mu neublížil nějaký člověk.
Kde se to ve mně bere? Jako dítě jsem lítala po sídlišti (bez mobilu) a mnohdy byla jediným časovým ukazatelem stmívající se obloha. Ano...doma jsem měla být do tmy. Ne vždy samozřejmě. Měla jsem báječné rodiče, kteří se o nás starali dobře a svobody jsme měli sice dost, ale ne příliš. Když jsem byla malá, mohla jsem běhat jen kolem domu a když jsem náhodou chtěla o dům dál, šla jsem to mamce říct a ona mi věřila a jen párkrát vykoukla z okna, aby se přesvědčila, jestli tam jsem. Když jsem byla větší, stačilo říct nebo napsat na lísteček, kde budu a v kolik přijdu a mamka nebo taťka si sem tam telefonem (rozuměj pevnou linkou:-)) ověřila, zda jsem opravdu tam, kde jsem psala, že budu.
Ale...můžu si v dnešní době dovolit to, co moji rodiče? Nevím. Mám to v sobě špatně srovnané já nebo je nějak zvláštně nastavený dnešní svět? Nebo obojí...každopádně bych byla ráda, kdyby mé děti...jednou...až budou větší...mohly hodit tašku do kouta a jít a aby se nemusely bát ony ani já...a abych mohla ze svého čela odlepit cedulku "rodič helikoptéra".

Vítr ve vlasech

V hlavě je trochu těsno...je plná myšlenek, dojmů, pocitů...a je ji třeba provětrat. Znáte ten pocit, kdy se vám chce vyskočit z vlastní kůže, prostě jen tak chvíli být a být jen sám pro sebe, na nic a nikoho nemyslet, jen vnímat vlastní dech a přítomný okamžik? Kolik takových chvil, kdy jsme sami pro sebe máme? Já jich mám skutečně málo, ALE od neděle jich mám víc než jindy. A kdo nebo co zapříčinilo tu změnu?
Kdo? Můj báječný manžel. A CO? Houpačka, kterou mi vyrobil. Ano, čtete správně. Houpačka. Obyčejné, s láskou ohoblované a natřené prkno. Já totiž šíleně miluju houpání. Je to jediný pohyb, při kterém si provětrám hlavu a to nejen obrazně. Ti, kdo mě znají, moc dobře vědí, jak moc jsem pomalá. O běhu, rychlé chůzi nebo zběsilé jízdě na kole u mě nemůže být řeč. Nesnáším chvátání. Kdysi jsem každý den dobíhala autobus a doufala, že jednou zvládnu vstát včas a nejen to, ale i se včas vypravit, protože věřte nevěřte ono to ne vždy spolu souvisí:-). To kdysi bylo na střední škole. Dnes (pár let po vysoké) vím, že to lepší nikdy nebude. Naopak, je to se mnou rok od roku horší. 
V prváku na střední jsem dobíhala autobus jen ráno, ve čtvrťáku jsem ho dobíhala už i odpoledne a v prváku na vysoké, jsem se nechala zhýčkat městskou dopravou a než abych se donutila k rychlejšímu pohybu, nechala jsem autobus ujet a nebylo mi hloupé se neustále omlouvat za pozdní příchody. Věřte nebo nevěřte, oni si nakonec všichni zvykli. Někteří by mě nejraději zabili (viď Maru:-)), ale jejich mírumilovná povaha jim to nedovolila. A já jsem prostě zjistila, že zpomalit můžu, a tak už několik let, i přes značnou nevoli manžela, žiju podle svého tempa. 
ALE...toužím po větru ve vlasech...a můj muž mi toto mé přání splnil. Od neděle si dopřávám minimálně 15 minut houpání denně a jsem šťastná jako blecha. Je mi líp a hlavě je alespoň na chvíli lehčeji.
Nemůžu si pomoct, ale mám ji plnou...myšlenek a pocitů a dojmů a obrazů. Nemůžu vyhnat z hlavy obrázky, které se mi ukládají do paměti při Aniččiných kontrolách na onkologii. Nemůžu vyhnat z hlavy tváře nešťastných matek, které nosí své nemocné děti v náruči na odběry, protože samotné nemají sílu jít. Nemůžu vyhnat ze srdce tu úzkost, která tam je. Nemůžu zahnat ten pocit, že i mé dítě, ač není v tuto chvíli na smrt nemocné a je stabilizované, patří do stejné budovy, na které stojí nápis Onkologie. Pokaždé, když mačkám tlačítko výtahu, oddělení ambulance hemato-onkologie, říkám si, že chci být už pryč, venku. Vyháním z hlavy slova sester, které mi vysvětlovaly, proč nejezdíme na odběry v pátek, kdy jsou ambulance pro děti s hemangiomy, což je poměrně běžný nezhoubný nádor. Prostě a jednoduše jezdíme v pondělí, protože v pátek je šrumec a na nás je třeba více času. Více času...na kontrolu, na odběry...hlavně na odběry, protože má Anička po pobytu na ARU špatné žíly, těžko se napichuje a když už se to podaří, často musíme napichovat znovu, protože se jí krev rychle sráží a nám se jen těžko daří nasbírat potřebné množství krve na všechny odběry. Oj...to je tíha...
Omlouvám se za proud svých úzkostných pocitů a upřímně doufám, že máte blízko nějakou houpačku, ideálně takovou jako já, s láskou dělanou a můžete se hned nebo tak jako já, až zítra pořádně zhoupnout a dopřát si vítr ve vlasech, chvilkový pocit beztíže a prostého bytí.

Zmrzlina a kovová tyč

Byl čtvrtek, venku svítilo sluníčko a já se těšila na odpoledne. Domluvila jsem se s kamarádkou, že zajdeme s dětmi na hřiště. Sraz jsme měli ve dvě hodiny na náměstí.

Samozřejmě, že jsme na náměstí dorazili po čtvrt na tři. Nevím, jak to dělám, ale i když se začnu chystat včas, nikdy nikam nepřijdu v domluvený čas(tímto děkuji všem, kteří mě i přes to mají rádi). Dany se jen usmála a vyrazili jsme do cukrárny. Dětem jsme na cestu koupily zmrzlinu - kopečkovou zmrzlinu a já si samozřejmě dala také. Jaká chyba. Po pár minutách se můj sen o pohodové procházce a povídání s kamarádkou změnil. Ondrovi tekla zmrzlina všude, načež jsem zjistila, že nemám vlhčené ubrousky. Dany mi půjčila papírové, čímž mě zachránila. I přesto lepilo nejen mé dítě, ale i já a můj pokus to zachránit politím nás obou vodou...přesněji Kubíkem waterem, který je snad sladší než Ondrova i má zmrzlina dohromady...se ukázal jako to nejhorší, co mě mohlo napadnout. Nicméně děti vypadaly spokojeně, tak jsem se i já snažila tvářit tak, že vlastně vůbec nelepím a vše je ok. Jak naivní jsem byla, když jsem myslela, že to bylo jen malé škobrtnutí a teď už bude jen krásně.

Omyl...na hřiště jsme dorazili, s Dany jsem si stihla říct jen pár slov a obě jsme se těšily na kafe. Anička si hrála v kočárku, kluci se rozeběhli po hřišti a bylo to fajn. Ovšem jen do doby, kdy jsme si sedly ke kávě a začaly si povídat. Ondra objevil prolézačku, která měla tyč. Ano tyč...stejnou jako hasiči v hasičské stanici. Ondrášek má teď hasičské období a nejenže odmítá nosit cokoli jiného, než trička s požárníkem Samem a nejenže doma všichni chodíme v helmách (ano, i teď ji mám na hlavě:-)), ale všem na potkání vysvětluje, že je fireman Sam a přes to nejede vlak. A vlak nejel ani na hřišti, neboť Ondrášek odmítl na "svou požární stanici" pustit kohokoli a děti prostě měly smůlu. 

Nejdřív jsem byla docela v klidu a situaci jen sledovala, pak jsem začala s Dany probírat synkovo hasičské období a jeho zatvrzelost a vzdorovitost, se kterou si nevím rady. Ovšem situace se přiostřovala. Kolem synka a "jeho" stanice se začal srocovat dav místních dětí. Pořád jsem si říkala, že si to děti nějak vyřeší a bude, ale tlak miliardy očí ostatních matek, jejichž děti znají řád hřiště a bezmezně jej respektují a slova jednoho chlapce: "Na něj.", mě donutila se z lavičky zvednout, opustit kamarádku, horké kafe i ideu poklidného odpoledne. 

Jak jsem se blížila, slyšela jsem svého synka, jak gangu místních dětí (které byly minimálně o hlavu vyšší) vysvětluje, že je to jeho požární stanice a oni nemají na sobě požární tričko a tudíž tam nesmějí a navíc, že on je tu u tety jen na týden a oni si se stanicí můžou hrát pořád. Došla jsem k němu a snažila se mu vysvětlit, že to nejde, že se musí s dětmi o prolézačku rozdělit, že to od něj není hezké. Synek však i nadále trval na svém a nejen mě, ale i dětem vysvětloval, že je tam jiných prolézaček dost, tak ať jdou děti jinam a jeho nechají být. Už jsem tak nějak nevěděla, co s ním a tak jsem se (sledována celým hřištěm) uchýlila k plácnutí, které k ničemu nevedlo. Na pomoc mi přispěchala Dáda a domlouvaly jsme mu dvě. Nic nepomohlo. Synka jsem si tedy vzala do náruče a ač se statečně bránil, donesla jsem ho k lavičce a domlouvala mu tam. Místní matky si začaly šuškat, gang dětí se rozptýlil na jiné prolézačky a synkova "hasičská stanice" zůstala prázdná. Už jsem měla pocit, že synek chápe, že to tak opravdu nejde a že se nechoval pěkně, ale...přišel můj strýček, který mu řekl, ať dětem příště řekne: "Nebuď, labuť a jdi jinam.", což synka nadchlo a má předchozí domluva byla úplně na...

Po celé téhle epizodě, jsme s Dádou dopily studené kafe a s domluvou, že si musíme zavolat, jinak si asi nepokecáme, jsme opustily i s dětmi hřiště.

Nevím, jestli jenom já mám ten pocit, že dětské hřiště je peklo pro matky, že je to místo, kde neustále někdo soudí naši výchovu a kde snad žádná z nás nemá pocit, že má normální dítě. Já...po tomhle zážitku mám pocit, že jsem ta nejhorší matka na světě a mám to nejstrašnější a nejzlobivější dítě. Neustále se plácám mezi výchovou svých rodičů "Škoda rány, která padne vedle." a mezi výchovou dnešní doby "kontaktním rodičovstvím a výchovou (ne)výchovou" a upozorňuji, že ani knihy typu Líny rodič, Výchova v období vzdoru atd. mi nepomáhají. 

Každopádně z toho všeho jsem si vzala velké ponaučení, které se hned druhý den ukázalo jako plně funkční. Na hřiště jsem s dětmi vyrazila v sobotu dopoledne. Evidentně v čase, kdy na hřiště chodí povětšinou otcové a větší děti (členové místního gangu) ještě spí nebo sedí u pohádek :-). Takže...jsem si popovídala se sestřenkou, můj syn měl "svou hasičskou stanici" jen pro sebe a já měla pocit, že nejsem nejhorší matka a že mé děti nejsou ty nejhorší široko daleko:-)

Všude dobře...

...doma nejlíp:-)

Snad každý z nás toto pořekadlo zná a nemyslím si, že by se našlo mnoho lidí, kteří by s ním nesouhlasili. Já, jakožto matka dvou dětí, se na jakýkoli výlet mimo domov těším. Člověk prostě "vypadne" někam jinam, většinou má kolem sebe další lidi, mezi které se rozprostře péče o děti a my můžeme vydechnout. 
Jenže...všechno má své. Nevím, jak vy, ale já nesnáším balení a vybalování. S dětmi člověk potřebuje miliony věcí a stejně jich nikdy nemá dost a stejně vždycky něco chybí. Auto ale není nafukovací a nesmím zapomínat i na síly a trpělivost svého muže, protože on je ten, kdo všechny mnou sbalené kufry a tašky a batůžky a kabelky a kdovíco ještě, nosí do auta a pečlivě šetří každý milimetr kufru. Když on i já a ve výsledku i naše děti, přežijeme a bez hádek přečkáme balení a nalodění, začíná ta fáze výletu, kterou miluji. 
Miluji...ovšem za splnění podmínek, že děti buď cestu v autě prospí nebo mám dost dat na to, abych mohla juniorovi půjčit mobil s pohádkami:-). Tentokrát se to podařilo. Anička usnula, Ondrášek koukal na pohádky a otázka: "Mami, už tam budem? Já chci tetu Péťu." ,zaznívala každou minutu jen posledních pár kilometrů, což se dalo vydržet. My s manželem jsme si pustili rozhovory s Cílkem. Znáte ho? My ho máme rádi. Je to neskutečně chytrý člověk. Český rozhlas má pravidelnou rubriku Jak to vidí...a právě pan Cílek se vyjadřuje k různým aktuálním tématům. No a my jsme si stáhli všechny dostupné rozhovory a pouštíme si je v autě, když se náhodou splní výše popsaná ideální konstelace:-). 
Cesta byla báječná a pobyt u mé sestry také. Viděla jsem se s lidmi, které mám ráda a které jsem dlouho neviděla. Děti měly změnu. Ondrášek si užil nové hřiště (o tom bude jeden z následujících příspěvků:-)). Teta Péťa nám vařila naprosto luxusní dobroty, díky kterým jsem si dovezla pár kilo navíc:-) a hubnutí do plavek jsem naprosto vzdala:-). Stejně se nekoupu ráda, tak proč vlastně hubnout, že?
No...prostě a jednoduše, týden u mé sestry byl fajn, a pak...nastal den D...balení, opět ta nenáviděná část. Všechno bylo všude. Když jsem něco zabalila, děti se rozhodly, že to ještě potřebují a nebo mi pomáhaly a přendavaly věci z jedné tašky do druhé. Takže...teď...mám na chodbě plno tašek blíže neurčeného obsahu a doufám, že se mi tentokrát, poprvé, podařilo nic nezapomenout, a pokud ano, tak to snad nebude nic důležitého :-). Jak já bych si přála, aby se kufry balily a zase vybalovaly sami:-). 

Sirky v očích

Znáte to? Takovou únavu, že by bylo třeba dát si do očí sirky nebo přichytit víčko kolíčkem k čelu? Jak to ale technicky provést? Trochu prekérka, že? 
Musím podotknout, že od té doby, co jsem se stala matkou, mám pocit, že spánek je luxus. Od té doby, co jsem se stala matkou dvou dětí (3 a 1 rok) mám pocit, že je to luxus, kterého už nikdy nedosáhnu...a poslední měsíc, kdy jsme my (=rodiče) nebo děti(každé zvlášť nebo hůř, obě dohromady) nemocní, už jen marně tápu v paměti nad tím, co to vlastně spánek je.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vybavují se mi momenty, kdy jsem v životě spala moc a kdy naopak málo. Asi nejvíc jsem toho naspala v době, kdy jsem byla v plné péči své maminky. To byla nádhera...všude bylo uklizeno, uvařeno, prádlo se objevovalo ve skříni skoro samo, měla jsem všechno a nemusela nic... a o víkendech mě maminka mnohdy budila slovy: "Marti, budu dávat oběd na stůl, nechceš už vstávat?" Bože, jak slastně to teď zní. Já chci znovuuuuu. Jak bych si teď všech těch výhod vážila a slibuju, že bych nikdy nezlobila:-).
Zpět k tématu. Nejméně jsem toho naspala asi při studiu vysoké školy. Nenechte se mýlit, nešprtala jsem od rána do noci, i když jsem možná měla ;-). Ale, bydlela jsem na koleji a jakožto osamocené dítě bez dohledu rodičů a bez přátel, byla jsem nucena hledat přátele nové, a jak je známo, nová přátelství je třeba tužit. No a kde se nejlépe tuží vztahy? Přece u piva:-), a tak jsem jako každý, kdo zažil život na koleji, občas pila jako Dán (Dánů skutečných netřeba):-). Co se ale dalo dělat? Někdy bylo třeba tužit přátelství jeden večer, někdy dva a někdy od noci do rána a hned zase do noci, protože takové výzkumné a hloubavé myšlenky není radno přerušovat. To by také mohly zmizet a co by se pak vyzkoumalo, že? Však si vzpomeňte, že nemálo významných objevů a děl vzniklo právě v nějaké pěkné milé hospůdce, restauraci či kavárně. No jo...spánku bylo, jak je vidno, pomálu. ALE...nepamatuji si, že bych někdy byla tak unavená, jako teď. 
Vcelku vzato je to asi tím, že kdysi, v dobách studia, jsem sice sem tam spala jen pár hodin, ale následoval onen víkendový servis od mamky nebo váleníčko na koleji a vydatný spánek po obědě. Dnes se mi nedostává ani servisu od maminky, ani spánku po obědě a únava se hromadí a hromadí. Manžel si dnes posteskl, že se snad už nikdy nevyspí. Snažila jsem se ho uklidnit, že až děti vyrostou, bude spánku víc. Načež se mi dostala odpověď, že se toho taky ale nemusíme dožít:-).
A pak...jsme se sebrali a šli si hrát na hasiče, stavět komín z kostek, modelovat dinosaury z modelíny a...ač šíleně unavení, byli jsme šťastní. Rodičovství je nádherné a my své děti bezmezně milujeme a věříme, že se "dožijeme" doby, kdy bude spánku více a únavy méně.

Jen pro pořádek podotýkám, že studia vysoké školy jsem řádně dokončila, játra mám v pořádku a zdaleka jsem nepatřila mezi největší pařmeny :-).

Medím, medíš, medíme...aneb...jak zaháním "depku":-)

Nevím, jak u vás, ale u nás v úterý krásně svítilo sluníčko. V pískovišti jsme měli navezený nový písek a já si řekla, že je čas Aničce dopřát hraní s bábovičkami. Volala jsem do Motola a ptala se, jestli je to možné. Paní doktorka byla udivena. Kdyby si Anička naházela písek do "tráši" (rovnou do plic), bylo by tu poměrně velké zdravotní riziko. Nicméně paní doktorka usoudila, že mnou vymyšlené neprůstřelné opatření (filtr a šátek pořádně zastrkaný tak, aby se písek nemohl do tracheostomie dostat), je dostatečné a když budu hlídat, tak nebude problém. Ani nevíte, jak jsem zajásala. 
Odpoledne na zahrádce jsme si všichni užili po svém. Anička se houpala na houpačce a pískoviště ji nadchlo. Ondrášek běhal a pomáhal tatínkovi odklízet dřevo a já si nasbírala pampelišky na med. Chvíli jsme měli pocit, že jsou všechny nemoci daleko za námi a před námi už jen pěkné počasí a zahradní radovánky.
Chyba lávky...večer po koupání na mě Ondík volal: "Mami, já mám pupínek." Šla jsem se podívat a co vidím...že by neštovice? Samozřejmě. Volám to na manžela. Přiběhl, jako by měl být Ondrášek o hlavu kratší. Uklidňovala jsem tedy Ondráška i manžela, že se přece nic tak hrozného neděje, že je to běžná dětská nemoc a je dobře, že ji má teď. Jak moc jsem se mýlila...
Druhý den jsem na popud dětské doktorky volala do Motola. Říkala jsem si, že tam tedy pro jistotu zavolám, ale pořád jsem si říkala, že jde jen o neštovice a nevidím důvod k jakékoli panice. Okamžitě se to ale začalo řešit. Výsledkem je, že Anička nesmí neštovice chytit, protože by to u ní neprobíhalo bez komplikací a 5. den po výsevu první neštovice u Ondráška musíme nasadit léky a doufat, že zaberou a Anička to nechytí, a pokud přece jen, tak nebude průběh nijak dramatický. Snad.
Víte, když máte nemocné dítě, tak si na ten "zvláštní" režim zvyknete a časem vám ani nepřijde, že je vaše dítě nějak nestandardní nebo že žijete o tolik jiný život než vaše okolí. Pak stačí takováhle drobnost...neštovice...a vy si, v návaznosti na všechna speciální opatření a nervozitu v hlase lékařů, uvědomíte, že opravdu nemáte zdravé dítě a že žijete v jiném světě než vaše okolí. 
Aby mě v takových situacích nesežraly chmury, položím si otázku: "Můžu to nějak ovlivnit? Je to, co přijde v mých rukou?" Odpověď většinou zní: "Ne." Tak to, co přijde, v modlitbě odevzdám Tomu, který ví, jak to má být. Prosím o sílu pro děti, manžela i pro sebe...a jdu dělat něco, co mi dělá radost a u čeho vypnu mozek...pletu, šiju...nebo dělám med, jako dnes. 

Pokud by někdo z vás chtěl medem zahánět "depku", přidávám recept, který mám od manželovy maminky.

Pampeliškový med

400 ks hlaviček pampelišky
2 l vody
3 ks citrónu
2 kg cukru krystal

Hlavičky pampelišek propereme pod tekoucí vodou (tenhle krok vždy přeskočím:-)). Vložíme do 4 l hrnce a zalijeme 2 l vody. Přidáme omyté citróny rozkrájené na kolečka a vaříme 15 minut. Potom hrnec odstavíme a necháme 24 h louhovat. Druhý den přecedíme do čistého hrnce. Do šťávy přidáme cukr a za občasného míchání vaříme 1,5 h, až se med začne táhnout. Čím déle med vaříme, tím je hustší. Hotový pampeliškový med lijeme ještě horký do malých skleniček, uzavřeme víčkem, otočíme dnem vzhůru a máme hotovo.

Sedmikráskový med

4 hrsti sedmikrásek
1 l vody
1 kg cukru
velký citrón
pomeranč

Sedmikrásky přelijeme horkou vodou, přidáme omytý a na kolečka nakrájený citrón a pomeranč a necháme 24 h louhovat. Poté přecedíme do čistého hrnce, přidáme cukr a vaříme do zhoustnutí.

Pták v mrazáku

...Cože? Pták v mrazáku? Co je tohle za blbost:-). Věřte nebo ne, je to realita. Ano. V mém mrazáku se sem tam vyskytne nějaký pták, kuna a možná i něco dalšího, ale to raději nezkoumám. Kdo za to může? Kdoby, můj muž. Můj muž je v mnoha směrech hodně odlišný od všech mužů, které znám. Možná není mužem snů všech žen a možná má dost svéráznou povahu, ale jedno se mu nezapře...život s ním je legrační. 
Můj muž, když jsem si ho brala, byl nadšeným rybářem a měla jsem dojem, že byl i nadšeným ekologem a ochráncem přírody. Teď je hlavně myslivec a nadšený akvarista a dýchá pro školu, ve které učí. A právě s tím vším souvisí i ptáci v našem mrazáku. 
Před pár lety založili ve škole muzeum a vytvořili, kromě jiných expozic věnujících se převážně rybářstí a rybníkářství, expozici vycpaných zvířat. Jenže...bylo potřeba zvířata pro preparace sehnat. Nejednou jsme měnili směr výletu jen proto, že manželovi kdosi zavolal, že má nějaké tu uhynulé, tu střelené zvíře a rád by je věnoval do vznikajícího muzea. Ne vždy jsem však o exponátech, které hnízdili v našem mrazáku věděla. 
Nedávno jsem pozdě večer, už v noční košili a s očima jak číňánek, stála u našeho pultového mrazáku a lamentovala nad tím, že se snad nikdy nepolepším a vždy budu tahat maso na druhý den k obědu na poslední chvíli. V kumbálu byla děsná zima, samozřejmě jsem si nic navíc neoblékla a stepovala tam jen v noční košili a v ponožkách, a maso, které jsem hledala nebylo k nalezení. Ach jo...hřbet, kuřecí stehna, kosti na polévku....áááááááááá...držela jsem v ruce...pod krkem...ptáka...měl červenou chocholku a černobílé peří na těle...CO...TOHLE...DĚLÁ...u mě v MRAZÁKU...Zpoza rohu vylezl manžel. V trenkách a rozespalý a pronášel něco o tom, co tak řvu, jestli jsem v pořádku. Na můj dotaz ohledně ptáka jen řekl: "Aha, ty myslíš...(rodové i druhové jméno zmrzlého opeřence)? Neboj, ten je do muzea." A bez dalšího vysvětlování nebo omluvy se odebral zpět do postele a ještě jsem slyšela, jak si brumlá, že neocením, jak krásný kousek ten pták je a jak je to super, že ho máme, protože budou mít konečně pár. Chápete to? 
Nebo minulé léto...Byla krásná neděle a my jeli od manželových rodičů. Děti usnuly hned po pár metrech jízdy, takže jsem větřila šanci si cestu užít. Rozhlížet se po kraji kolem a slyšet ticho. Neřešit pití, neslyšet stokrát do vteřiny: "Mamííí, já se nudííím." a nehledat za jízdy dudlík zapadlý tu pod sedačku, tu do tašky. Byla to prostě krása...až do chvíle, kdy jsem "políbila" palubní desku, děti začaly řvát a manžel vyskočil z auta, jakoby přejel člověka. Ne...člověka nepřejel. Za pár vteřin opět rozrazil dveře auta, na tváři měl úsměv, jakoby právě vyhrál ve Sportce a ptal se, jestli nemám pytlík. Trochu mě ta otázka zaskočila, ale už jsem tak nějak zvyklá:-). Pytlík jsem neměla. Za řevu dvou dětí jsem se rychle rozhlédla a vysypala reflexní vestu z jediného dostupného pytlíku a podala jej manželovi. Jeho oči se rozzářily ještě víc a opět zmizel. Snažila jsem se uklidnit děti. Aničce strčila dudlík a dala do ruky plínku, bez které se u nás neusíná. Ondráškovi dala napít a uklidnila ho, že se nic neděje, ať klidně spinká. Jen co jsem se otočila zpět a vydechla úlevou, manžel opět otevřel dveře. Na ruce měl navlečený pytlík a držel pod krkem dle jeho slov "krásně přejetou kunu". Kdybyste viděli, jak byl nadšený a kolik slov ódy na tuhle báječně přejetou kunu jsem poslouchala zbytek cesty domů, to byste nevěřili. Ono se to nezdá, přejet kunu tak, aby se dala následně preparovat, to je podle všeho velké umění. A to štěstí, když jen tak jedete a někdo šikovný před vámi skvěle přejede kunu a za ním jede řada stejně šikovných řidičů, kteří se jí vyhnou nebo ji nijak neponičí, a pak jede můj muž, jemuž se touhle skvěle přejetou kunou rozsvítil den, to je prostě nádhera ne?