Je to už hodně dlouho, co se nám podařilo být s manželem jen spolu. Pokaždé, když je venku krásně, otočím si obličejem ke sluníčku, zavřu oči a vzpomínám na to, co jsme zažili. Dnes se mi vybavil náš výlet na Orlík.
Byli jsme manželé asi rok, oba jsme za sebou měli první rok v práci a těšili jsme se, že spolu pojedeme k moři. Chyba lávky. V květnu jsme si pořídili kuchyni, za pár kaček, ale byla pěkná. Plánovali jsme si, jak si koupíme nějaký levný zájezd na poslední chvíli. Místo toho jsme jen těžko počítali, jestli vůbec vyžijeme. Proč? Protože jsem úča...a můj tehdejší ředitel se prostě rozhodl, že mi prázdniny nezaplatí. Myslela jsem, že vyskočím vzteky z kůže. Člověk pracuje na plné pecky a pak mu je...v červnu...oznámeno, že bude na prázdniny propuštěn a novou smlouvu podepíše zase v září. Chápete to? Tenkrát mi to přišlo jako rána pod pás, protože, kdyby mě pan ředitel ráčil upozornit dřív, tak bychom vydrželi se starou kuchyní a raději jeli na dovolenou.
A pak to přišlo. Vyrazili jsme. Jiřík měl vymyšlená tři místa, kde bychom mohli postavit stan. On totiž nenávidí kempy. Je samotář a nemá rád hodně lidí kolem sebe. Mně to nevadilo. Bylo to dobrodružné.
První místo...jak ho popsat. Byl by z něj nádherný výhled, protože místo pro stan bylo nahoře na stráni, ale rybařit, ani koupat by se tam nedalo, protože do vody to bylo snad milion metrů střemhlav:-). No nic, jeli jsme dál. Zasmáli jsme se tomu a bylo nám dobře.
Druhé místo...bylo hladké...respektive betonové. Ano..byla to vybetonovaná zátoka, kotviště pro lodě. Zavtipkovali jsme, že nemáme dostatečně pevné kolíky na stan a jeli dál.
Třetí místo Jiřík nazval tutovkou, tak mě jemně se stmívající obloha nijak neznervóznila. Přijeli jsme tam. Bylo to krásné místo, les, písčitá pláž a nikde nikdo...tedy jen dva kluci, kteří stavěli stan na druhé straně, což nám nevadilo. Ulevilo se nám a začali jsme vyndavat věci. Nekecám...snad do pěti minut, přijel chlapík, že je to jeho pozemek a že tam nemáme co dělat. Když jsme se ptali po ceduli, protože jsme opravdu žádnou neviděli, vymluvil se, že ji asi někdo odcizil. My vzdychli, kluci z druhého břehu nadávali (to opravdu nebudu reprodukovat:-)), a jelo se dál. To už jsme byli na nervy oba. Jezdili jsme jak blázni a nikde nebylo místo. Já se vztekala, proč nemůžeme jet do kempu, alespoň na jednu noc a Jiří zuřil, že jestli toho nenechám, pojedeme domu, protože tohle je jen malá skulinka v plánu a jinak to bude geniální výlet.
Až..za tmy...jsme zastavili v jedné vísce. Kde se vzal, tu se vzal kouzelný dědeček, který Jiříkovi poradil místo, kde by to s trochou dobré vůle šlo. Jiřík mě nechal v autě a zmizel ve tmě. Byla jsem po... strachy. Pak, asi za půl hodiny, se Jiří vrátil a byl nadšený. Donutil mě se přezout ze sandálů do tenisek a naložil na mě (i na sebe) miliardu tašek a šli jsme. Baterku měl jen on a svítil mi na cestu. Klopýtali jsem oba, protože jsme se v podstatě kutáleli z kopce, prodírali stromy a zakopávali o kořeny a pak už i o šutry. Najednou se objevil plácek u vody. Jiřík odhodil tašky a řekl: "To koukáš, to je parádní místečko. Já ti říkal, že si to užijeme." Svítili mu očka nadšením. Na chvilku se mi ulevilo. Pak jsem se rozhlídla a jen se ho zeptala: "A kde chceš postavit stan, vždyť jsou tu všude mega šutry?" Evidentně tu otázku čekal, protože se otočil, ušel asi metr a řekl: "Tady. Už jsem to zkoušel. Když si lehneš takhle a já takhle a tady to trošku vycpem nějakým batohem, tak to bude i pohodlné." Pro představu...ty pózy, které představoval, byly k popukání, ovšem představa, že budu týden spát jen v jedné poloze, jinak si rozseknu prdel (promiňte) o šutr, nebyla zrovna nejlepší, ale já...se začala šíleně smát...a on věděl, že vyhrál. Postavili jsme tedy stan, vycpali kde co, kde čím a nahodili.
Byli jsme opravdu hodně zamilovaní a ani jeden z nás není nějaká fiflena, takže jsme si to užili...a to i navzdory tomu, že jsme za celé čtyři dny chytili jen sumčí miminko, komárů bylo víc než kdy jindy a koupat se nedalo, protože Orlík byl brčálově zelený a koupání by znamenalo hazard se zdravím. Dvě věci se mi ale splnili. Mohla jsem si v klidu číst a je to výlet, na který do smrti nezapomenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat