Jsem helikoptéra

Ano...helikoptéra. Jak jsem na to přišla? Asi se budete smát nebo si ťuknete na čelo a řeknete si, že jsem úplně praštěná, ale budiž. Daleko od pravdy nebudete.
Sedím si tak u TV, pletu a "koukám" na Víkend. Ať si kdo chce, myslí co chce, mě se tento pořad líbí. Dnešní díl sleduji hlavně kvůli reportáži o soběstačném životě. A...najednou...sleduji na první pohled neškodnou reportáž o dětských hřištích. Odkládám pletení a poslouchám. Se vším souhlasím. Dnešní hřiště jsou uniformní. Netvrdím, že by nebyla pěkná, ale je škoda, že každé hřiště není originální, že se umělci dnes zabývají jinými záležitostmi, než dětskými hřišti...ale sem tam někdo se přece najde (viz sympaťák na konci reportáže:-)) a to je super:-). Jen tak dál. Rozvíjejme dětskou tvořivost.
Souhlasím i s tím, že jsem byla touto reportáží zařazena do kategorie rodič helikoptéra. Mysleli tím rodiče, kteří všude, i na hřišti stojí nad svým dítkem a neustále sledují, co dělá. Když běhám za svým dítětem po hřišti a hlídám ho, aby si neublížilo, aby neobtěžovalo jiné děti, aby nemělo konflikty nebo seberu odvahu a sedím na lavičce opodál, stejně ho neustále sleduji. Proč? Nevím. Tak trochu mám pocit, že se to dnes musí. Nemyslím si, že bych chtěla mít dítě stále na očích a nějak ho otravovat nebo neustále usměrňovat, ale mám v sobě tak nějak uhnízděný pocit, že dnešní svět není dost bezpečný. Nebojím se, že si rozbije koleno nebo zlomí ruku. Koneckonců, kdyby byl po mně, už by měl nějakou tu zlomeninu za sebou, protože takovou nemotoru, jakou jsem já, byste těžko pohledali. Bojím se, aby mu neublížil nějaký člověk.
Kde se to ve mně bere? Jako dítě jsem lítala po sídlišti (bez mobilu) a mnohdy byla jediným časovým ukazatelem stmívající se obloha. Ano...doma jsem měla být do tmy. Ne vždy samozřejmě. Měla jsem báječné rodiče, kteří se o nás starali dobře a svobody jsme měli sice dost, ale ne příliš. Když jsem byla malá, mohla jsem běhat jen kolem domu a když jsem náhodou chtěla o dům dál, šla jsem to mamce říct a ona mi věřila a jen párkrát vykoukla z okna, aby se přesvědčila, jestli tam jsem. Když jsem byla větší, stačilo říct nebo napsat na lísteček, kde budu a v kolik přijdu a mamka nebo taťka si sem tam telefonem (rozuměj pevnou linkou:-)) ověřila, zda jsem opravdu tam, kde jsem psala, že budu.
Ale...můžu si v dnešní době dovolit to, co moji rodiče? Nevím. Mám to v sobě špatně srovnané já nebo je nějak zvláštně nastavený dnešní svět? Nebo obojí...každopádně bych byla ráda, kdyby mé děti...jednou...až budou větší...mohly hodit tašku do kouta a jít a aby se nemusely bát ony ani já...a abych mohla ze svého čela odlepit cedulku "rodič helikoptéra".