Není to dobrý

...píšu z posledních sil. Zakřikla jsem to. Ve středu jsem lehla já. Bylo mi děsně. Byla jsem doma s dětmi...sama...s horečkou(39) a byla jsem ko, ale postarala jsem se o ně. Jakoby ta má zlatíčka tušila, že mamince opravdu není dobře a byla hodná jako snad nikdy. Když jsem Ondráškovi vysvětlovala, že půjde spinkat a že se dnes nebude koupat, protože je mamince zle, skákal do stropu radostí a volal:"Jupí, budu za smraďocha." Asi to má pro chlapečky nějaké zvláštní kouzlo:-). 
Jen co se manžel večer objevil ve dveřích, předala jsem mu je a odpadla. Doslova. Byla jsem ko ještě celý čtvrtek a dnes jsem se probudila a jsem zdravá. Asi ten nahoře opravdu chtěl, abych strávila alespoň jeden den v posteli a NIC nedělala. 
Dnes ho trochu podezírám z toho, že mi dodával sílu(uznávám, že dost svérázným způsobem), protože dnes jsem ji využila. Uklidila jsem a pak to začalo...všechno znovu. Aninka kadila o sto šest a ze školky mi volala paní ředitelka, že Ondíkovi není dobře, že se pokakal. Chudáček. Manžel ho přivezl uplakaného. Cítil se zahanbený a nešťastný. Nochník. Tulili jsme se, objímali. Aninku jsem nosila téměř celý den v šátku...a opravdu jsem vděčná, že všechno to fuj neopustilo prostor plenky, protože šátek máme jen jeden:-)...a bez něj už by mi nesloužila záda:-).
No...smailíci v tomto textu jsou jen z čirého zoufalství. Volala jsem do Motola. Vysvětlili mi, že na naši diagnozu, na naše problémy a všemožné hadičky a hejblata je toto už opravdu moc a že to chce kompletní vyšetření. Nojo...to se lehko řekne, ale hůř udělá. Volala jsem do Budějovic...a tam mě x krát přepojovali. Vždy jsem hlásila to stejné:"Dobrý den H., mám dceru Aničku, dva roky, je to onkologický pacient, má lymfangio-hemangiom v oblasti krku, tváří a jazyka, bere betablokátory a biologickou léčbu, má trášu a peg a teď nás trápí průjem, bla bla bla..."...na druhé straně chvíli ticho a pak:"Aha, dobře, tak já vás přepojím, my si tu s vámi asi neporadíme." A ve výsledku mi řekli, ať tam malou nevozíme, že nás nemají kam dát,že na hemato-onkologické oddělení jako infekční nemůžeme(logicky, to by jiné děti na chemoškách mohlo stát život), jiná oddělení jsou pro nás nebezpečná, protože tam mají kde co, a že si s námi vlastně stejně asi neporadí. Ať si ji necháme doma a dovezeme zítra jen vzorek "stolice". Hm...tak jsem zase volala do Motola...a výsledek? Aha, tak uvidíte, jak na tom malá bude. Když bude lepší nebo celkem dobrá, počkáte holt do pondělí na výsledky z Budějovic...a když ne, tak přijeďte. Jojo...a tak to s námi je. Místní nemocnice si nás přehazují jako horký brambor, neví si s námi rady a pak musíme do Motola...někdy sanitkou, někdy po vlastní ose. Ale já je chápu a nezlobím se. Jsem ráda, že přiznají, že si s námi neví rady a neriskují chybu. Tak tu tak s mužem sedíme a blbě čučíme, páč máme depku a nevíme, jestli zítra pojedeme se "stolicí" do Budějc nebo s Ančou rovnou do Motola. Chjo...

Uf...snad je to dobrý...

Moji zlatí, ani nevíte, jak opatrně píšu slovo dobrý...

Aninku už 14 dní trápily divné obtíže...nejdříve střevní(dolem) a žaludeční(horem) a pak rýma a nakonec teplota. V každé jednotlivé fázi jsme si myslela, že to je peklo, ale pak mě to či ono přesvědčilo, že to peklo nebylo, že ještě může být hůř.
Nejhůř bylo asi z neděle na pondělí a po celé pondělí. Andulička kadila a zvracela a nic nechtěla jíst ani pít. V této situaci jsem byla vděčná za peg, protože alespoň tekutiny jsem do ní dostala, i když ona sama nechtěla. Hadička rovnou do žaludku má prostě své nesporné výhody;-). 
Ondík byl u tchánovců a vraceli nám ho s tím, že celou noc taky kadil a zvracel a měl horečku. No paráda. Co víc si přát, než mít obě děti takhle chabrus. Doufala jsem, že si ten nahoře dostatečně uvědomuje mizivé množství mých sil a že to prostě nějak zařídí. 
A zařídil:-). Ondrášek byl díky teplotě jako beránek, hrál si, koukal na pohádky a nelítal, jen tak posedával a polehával. Anička tedy využila své šance a zvracela a zvracela...a pak už taky hořela. 
Celou noc jsme nespali, jen plakala a chovala se...ale naštěstí už nezvracela. Když usnula, na nějakých maximálně dvacet minut, většinou ani to ne, snažila jsem se odpočívat a sbírat síly. Spát nemělo cenu, tak jsem si četla. Musím vám říct, že tahle knížka je hodně zvláštní. Známá autorka vypráví o životě své matky, která přišla několika nešťastnými událostmi o své sourozence a různé další

Dokonalá...

Tak, jdu s kůží na trh. Ne, že bych to sem tam nedělala, že;-). Dnešní den mě donutil se zamyslet na tím, co to vlastně znamená, být dokonalá matka a proč to po nás všichni chtějí. Opravdu je to nutné, být dokonalá? 

A jak taková dokonalá matka vypadá? Je krásná a upravená? A souvisí vůbec to, jestli jsem krásné a upravené s mateřstvím? S dokonalým mateřstvím? Nemělo by se to, zda jsme dokonalé matky hodnotit podle toho, jak se staráme o děti a o to kolem nich? Nebo mám jenom já pocit, že nejde být krásná a upravená a zároveň být matka. Ano, každý den se obleču do čistého oblečení, ale už po snídani mám na rameni obtisk dětské ručičky. Anička nejraději snídá chleba s medem a v rámci období JÁ SAMA se odmítá nechat krmit. Kdykoli ji zvednu, v domnění, že má ručičky už dostatečně otřené a jdeme je jen pro jistotu ještě umýt, zjistím, že je to omyl. Med mám na zádech, na vlasech a kdoví kde ještě. Když si vlasy upravím, při hře mi je Aninka zase rozcuchá. Kdo je tedy krásná a upravená matka? Já ne. Je to známka mé neschopnosti nebo je vlastně v pořádku, že jsem upatlaná a rozcuchaná, protože to všechno znamená, že chovám své dítě a že si s ním hraji? A nenajde se tu někdo, kdo řekne, že když je matka upravená a krásná, znamená to, že je její dítě daleko od ní, aby ji neumazalo a nerozcuchalo? A tím pádem je sice krásná a upravená, ale rozhodně není dokonalá matka?

Koho kdy napadlo hodnotit a posuzovat? Vždy, když jsem opouštěla porodnici, radili mi, abych nesrovnávala své dítě s ostatními. Proč se taky všem kolem nerozdávají rady, aby nesrovnávali ani matky? Uvědomují si lidé kolem nás, jakému tlaku nás vystavují? Ví někdo, jak vlastně taková dokonalá matka vypadá? Hraje si s dětmi? Jo, to asi jo, ale jak? Hodně? Málo? Akorát? Co je to akorát? Kupuje vhodné hračky, ty které rozvíjejí. A které to jsou? Dřevěné? Plastové? Blikající? Nebo jen ty s nápisem edukativní? Ale pozor, dětem je třeba dávat dostatek podnětů, aby se rozvíjely, ale zase jich nesmí mít moc, aby nebyly zahlcené. A co je to moc? Co je to málo? Moc rozmazluje. Málo zanedbává. Uááá...kde je ten klíč? Kdo to ví?

Dokonalá matka...je to ta, která dítěti dopřeje všechna očkování? Je to ta, která děti neočkuje, protože je to ohrožuje? Je to ta, která rodí doma, v klidu a v pohodě? Nebo ta, která se oddá péči lékařů a zajistí tím veškerou péči? 

Dokonalá matka má vždy všechno s sebou. Cože, vy jste zapomněla průkazku? A to jdete do poradny? Cože, vy nemáte pití? V takovém horku? A maminko, proč nedáte dítěti dudlík, když pláče? A kojíte? Ne?!!!! No teda, být to dítě moje, tak už jí má. Bože můj, viděli jste to? Ona to dítě uhodila. No fuj. Víte o tom, že váš xy uhodil mého xy? Pardon, xy nedělej to prosím. Cože, to je jako všechno? Pch...a to mám jako své dítě zabít, aby byla paní na hřišti spokojená? Kdybych na něj křičela, byla bych tyranka. Když mu domluvím, je to málo. Kdybych ho nechala, aby si to vyřešil sám, někdo by mě poplácal po rameni, že ho vedu k samostatnosti. Pozor, druhý by namítl, že ho nechám růst jako dříví v lese. Slyšíte to? Znáte to? To jsou hlášky, co? 

Já nevím jak vy, ale já toho mám tak nějak dost. Vidím kolem sebe, jak jsme my...matky...maminky...(osoby, které na xy let a vlastně na celý život naprosto nesobecky pečují o druhé, své potřeby ( i ty vyměšovací) staví do pozadí)nedoceněné a kritizované. Ať děláme co můžeme, abychom byly dobrými matkami, setkáváme se s odmítnutím, pohoršením a srovnáváním. A kdo nás vlastně srovnává a hodnotí? Muži? Lidi obecně? Nebo hlavně my...matky...jedna druhou...nebo jen sama sebe? Proč? A co s tím dělat? Jak podle vás vypadá dokonalá máma? Znáte nějakou? 

Já ne...nebo víte co? Já vlastně znám jen dokonalé matky. Všechny matky kolem mě jsou dokonalé, každá po svém. Každá miluje své (každé) dítě...a dělá všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, chce pro své děti jen to nejlepší, přiznává své chyby a dokáže se omluvit...a je třeba, aby jste to holky věděly...jste dobré mámy a na ty všechny řeči a tlaky kolem, na ty se my můžeme vy...hlavně proto, že v tom mateřství nejsme samy:-). 

Jen trochu holka...

Už to vypadalo, že bude Anička v pořádku. Dva dny byl klid. Konečně jsem si vydechla, že jsem sklidila všechno prádlo a začalo to znovu. Zoufale jsem volala dětské doktorce a ona mi řekla:"Neřešte to, to se může vracet i několikrát. Nebojte, to bude dobré." Asi měla pravdu, protože už je zase (zdá se) klid. No, snad jsem to nezakřikla:-).
Každopádně to ale všechno znamená, že jsme zase doma...a co jiného dělat, než si hrát. Ondráškovo rytířské období ne a ne přejít. Nechce si hrát na nic jiného a s ničím jiným, než s rytíři. Já jsem holka každým coulem, takže se snažím rytířským kláním vyhnout co to jde...a tak jsem na to šla kulišácky:-).
Vzpomněla jsem si, že nám mamka v létě dala papírové Člověče nezlob se. Ondík mi přišel ještě malý, a tak jsem ho schovala mezi ostatní hry, které na něj čekají. No a teď, v zápalu přemýšlení, kde je něco s rytíři nebo hrady, co by bavilo i mě, jsem si na to Člověče vzpomněla. Protože jsou na něm hrady a místo figurek jsou rytíři, byl úspěch zaručen:-).

Hurááááá....Vše jsme s nadšením vybalili, rytíře slepili...a už jsme mysleli, že máme smůlu, páč kostku jsme neměli. Ale...já, zvyklá improvizovat..jsem Aničce zabavila jednu dřevěnou kostku a bylo. Lihovým fixem jsme domalovali puntíky a bylo po problému. 
Jen tak mezi námi, nemyslete si, že jsem zabavila kostku a díky tomu se už obrázek z kostek nepostaví. To bych neudělala, ale o jednu kostku jsme přišli v létě. Viď, teto Péťo?;-) Sežrala nám ji Blou, naše milovaná výmarka:-). Takže chápete, že kostka chybět nebude:-).

Tak tedy, kostka byla, mohlo se hrát. Ondínek ve svých 4 letech, dítko, které neposedí a ani u knížky nevydrží, uhrál dvě kola. Nasazovali jsem bez šestky a hra svištěla. Největší radost měl, když mohl vyhodit mého rytíře:-). Smetl ho z cesty i s celým herním plánem. Když měl v domečku druhého rytíře a dalšího na cestě, řekl:"Mami, tohle není žádné mečování. To mě nebaví. Já si budu hrát sám jo, ty to vůbec neumíš." S hrou si hrál další hodinu, seděl u stolu a dělal nájezdy na hrady...Díky mami, je to skvělá věc:-).

A Anička? Také si hraje. Hodně vaříme, stavíme domino, které nám donesl Ježíšek a hlavně se učíme. Zkoušíme barvy a vyrobila jsem nám pro to pomůcku...byla hotová za pět minut a hrajeme si s ní už druhý den...nadšeně. 

A já...po večerech šprtám...znaky, protože vyhlídky na zrušení tráši jsou v nedohlednu a je třeba víc mluvit...chystám na to taky pomůcku...nejdřív pro nás...a pak pro celou rodinu, aby se domluvila i s ostatními:-).

Jo a  to nejdůležitější jsem zapomněla. Historku ze včerejšího koupání. Ondrášek před nějakou dobou usoudil, že není mimino a bude se koupat sám...ve sprše. Hrozně ho to baví a z koupelny nás vyhání, protože přece my jsme v koupelně taky sami, ne? Včera se šel koupat a svlékal se a říká:"Mami, mě tady trochu zlobí ten pindík." Odkázala jsem ho na tatínka s tím, že na pindíky nejsem expert, protože ho nemám, a tak bude lepší, když pindíkové dotazy bude směřovat k tatínkovi. Ondík jen zvedl obočí a řekl mi:"Maminko, tak to teda ne. Ty taky musíš být expert, protože jsi holka jen trochu." To mě trochu zarazilo a při další smršti dotazů jsem se dozvěděla toto:"Mami, ty jsi trochu kluk i trochu holka. Trochu holka, protože máš prsa, ale trochu kluk, protože nosíš kalhoty. Holky mají nosit sukně nebo šaty, takže jestli chceš bejt holka, musíš nosit holčičí věci.":-)...jsem myslela, že se manžel vedle v kuchyni udusí bábovkou:-)...a já jsem se taky smála...Jen nevím, jak s tím naložit...jestli začít nosit sukně nebo být radši expert na pindíky:-).

Dopleteno

Hned po třech králích jsem sklidila vánoční výzdobu a přišlo mi tu nějak prázdno, tak jsem udělala maličkou parádu na stůl:-). Taky máte pocit, že když svítí v domě svíčka, je najednou větší pohoda? Na mě to tak působí...
A když svíčka pěkně hoří...a děti jsou hodné nebo spí, uvařím si kafe a pletu. Od podzimu mám rozpletený svetr pro Ondráška. Tak trochu jsem tušila, že bude o něco větší. Každopádně se mi pletl skvěle. Návod opět z Dropsu, vše skvěle vysvětleno a práce utíkala od ruky báječně...samozřejmě i díky novým jehlicím, které mi nadělil Ježíšek.

Přála jsem si je už dlouho a srdce mi zaplesalo, když pod
stromkem byly. 
Přízi jsem koupila v Kiku, prodávali balení po šesti klubíčkách. Barevně je prostě nádherná. Bohužel jsem opravdu pletla špatnou (větší) velikost a tak mi už příze na légu nezbyla, ale sehnala jsem alespoň trošku podobnou jedné nitce v přízi, tak to snad nevadí. Ondínek se radoval...a když svetr oblékl...a byl v něm jako duch...řekl, že to nevadí, že do něj doroste. No to bude mít prcek co dělat:-). Bude mu tak za dva roky, když to dobře půjde...tím pádem jsem ho odložila do hlubin skříně a nemám vůbec chuť dokupovat knoflíky...ale...u pletení jsem si odpočinula a už vím, že musím plést svetry velké podle věku, nikoli podle aktuálního čísla velikosti:-).

Rozmýšlíte-li se, zda plést a zda plést podle dropsu...tak jednoznačně ano...návody jsou fajn, srozumitelné a přehledné....a výsledek je krásný...i když třeba pár let čeká ve skříni:-)...

Chjooo

...a je po klidu.

Anička na pondělní kontrole v Motole(vím, slíbila jsem článek, bude...jen nevím kdy) chytila nějakého střevního obluďáka a od úterý kadí a zvrací...hlavně v noci...v noci na včerejšek se přidala rýma a dnes se přidala mírně zvýšená teplota. Takžeeee...utěšuju ukňouranou a nešťastnou Aninku, a když přestane, odsávám...a pak zase utěšuju...a pak převlíkám jí, postel, sebe...vytírám a zase utěšuju. 

Jsme s manželem totálně ko...unavení, taky trochu protivní a výbušní...a beruška je statečná, ostatně jako vždy...přes den zobe suchary, piškoty, Bebečka...a hraje si a směje se...a pak přijde večer a noc a plače a kňourá.

Ale svá pozitiva to má. Vždycky jsem si přála, aby s námi spala v posteli. Když byla miminko, musela jsem ji mít na monitoru a bála se, že kdyby spala s námi a nedej Bože by se něco dělo, mohla bych to zaspat. Prostě a jednoduše byla raději v postýlce a o to víc se tulila přes den. Pak už byla větší a spaní s námi v posteli by nebyl problém, ale ona nechtěla. Neuměla to...no a teď, díky téhle střevní obludě, je na mě přilepená dnem i nocí a já si to užívám. Neznám nic krásnějšího, než když se ke mně pevně přitiskne a já můžu očichávat, jak krásně voní a kdykoli se ze spánku pohnu, ona se zase přitulí. Jen budit by mě mohla jinak, než šťournutím do oka:-)...ale to vypilujeme:-). Snad.

Ještě dodám story z dnešního hrozného rána. V šest hodin byla Aninka zase po. Plakala, tak jsem ji utěšovala, že to bude dobrý, vyndala jsem ji z postýlky, svlíkla peřiny i prostěradlo a začala svlékat ji...ale ona nechtěla, našla si něco zajímavého na hraní. Jo, vůbec jí nevadilo, že byla po až kam a že se kolem ní linul smrádeček, který znemožňoval vydržet vedle ní dlouho. Celá místnost se začínala plnit tímto odporným odourem a ona ne, převlíkat se nebude. Prala se se mnou o bodyčko. Já ho tahala nahoru, ona dolu a jak jsme se "přetahovaly", vytáhly jsme omylem trášu. Tomu říkám rozcvička. Jsem sice každé ráno nepoužitelná, ale tohle je situace, která probere i mrtvolu...byl to stres, běh a kmit. Jiřík ji držel i s tou jeho bolavou rukou...jo, stres dělá divy. Nicméně jsme to zvládli, celkem rychle...a bulela jsem až potom. Suma sumárum, to bylo vlastně celé šílené...a taky šíleně přínosné. Další situace, kterou jsme zvládli...a dobře. 

Pořádně roztržitá dáma

Znáte Sedmives? Objevili jsme ji s dětmi úplně náhodou na Déčku a byla to láska na první pohled. Jsem tou pohádkou(všemi díly) nadšená...i když mě donutila se zamyslet.
Nad tím, že je škoda, že nejsme všichni tak chápaví k různým povahám lidí...a taky nad tím, jak moc jsem roztržitá:-).
Mám ve svém životě jednoho člověka, kterého zbožňuji a odpouštím mu cokoli, co provede...manžel to není;-)...a přesto je to ten nejroztržitější člověk, kterého znám. Vždycky mě svou roztržitostí, zmateností a někdy i zbrklostí rozesmával(a někdy i vytáčel:-)) Zažila jsem s ním mnoho situací, ve kterých by se někdo jiný propadl hanbou, ale my to brali sportovně. O kom mluvím? O svém tatínkovi. 
Třeba jsme spolu jednou hledali v obchodě Halali...nejdřív jsme chodili uličkami spolu...stojíme tak u sklenic s okurkami atd. a já říkám: "Tati, to jsou fakt d...tady to není a jestli to dali jinam, tak nejsou normální. Já už se z toho fakt po...". Otočím se na tátu...a vedle mě stál muž s černou bundou, ale táta to rozhodně nebyl. Měl záchvat smíchu a já se vytrácela a taky se smála. Táta se za mnou řítil od protější uličky a říká:"Prťko(tak on mi od dětství stále říká), nebudeš mi věřit, co se mi stalo. Stojím tak vedle v uličce a říkám ti, že to tady neni, že na to s...eme. Ty nevnímáš, tak tě chytnu za kapucu a ze srandy cuknu...a to byla nějaký cizí ženská:-). Koukala na mě, jako na úchyla, tak jsem se omluvil a nenápadně odešel." Doteď se tomu smějeme. Dodejte si k tomu předvánočně narvaný obchoďák a pochopíte ta hanlivá slůvka. Byli jsme tam věčnost a měli jsme pocit, že se uvaříme(v roztržitosti jsme si zapomněli nechat bundy v autě;-)).
Taťka perlí i teď. Prosila jsem ho, aby mi koupil prášek na bílé a barevné prádlo. Prý neměl čas to zkoumat, tak mi od té značky koupil všechny prášky, které tam měli:-). Chápete to? Naštěstí měli jen tři:-).
A víte co je nejhorší? Čím jsem starší, tím jsem roztržitější...a jednou na tom budu určitě hůř, než taťka...a to si oba vždycky, když někam jdeme, říkáme, že rozhodně nebudeme roztržití:-).

Nejvíc roztržitá jsem při kontrolách na onkologii...mám nervy...Jiří má nervy...Anička má nervy. Chvátám, abych nezdržovala...a jsem roztržitá. Všechno mi padá z ruky...a co nepadá mně, to rozhazuje Anička...v průběhu rozhovoru s lékařem Anička nepozorovaně rozladí váhu a místo kg nastaví libry...sebere doktorovi propisku ze stolu a podepisuje papíry(naštěstí naše;-)... a tak no...(ale o poslední kontrole zase jindy...to bylo totiž tak super, že se to nedá psát jen tak narychlo:-).

Tak si asi hlavně nepřejme nebýt roztržití...protože pak je to ještě horší;-). Tak se mějte...jak chcete:-)...třeba i roztržitě;-).

Velký zlom...

Doháním resty a postupně vkládám články, na které poslední dny nebyl čas. Tak dnes budete možná...bombardováni;-).

Jednou z věcí, které jsem s vámi chtěla sdílet, bylo to, že Anička může ven do -3°C. Joooo...to je sen. Ani nevíte, jak to bylo šílené, když jsme museli být pořád zavření doma....protože +3°C v zimě moc často nebývají. Takže...hned jak nám to lékaři dovolili, vyrazila jsem s Aničkou alespoň na zahradu. Jasně že jsem měla chuť nás obě nabalit a vyrazit na nějakou mega procházku, ale musela jsem se hlídat. Přece jen je lepší to hned na začátku nepřehnat. 
Na zahradě si Aninka užila cca hodinku, spíš necelou. I když úplně nevím, jestli slovo užila je to správné. Do sněhu se jí moc stoupnout nechtělo. Pak to nakonec nějak překonala a smála se. Když jsem jí posadila na boby, smála se a vzápětí kňourala. Chuděrka nějak nevěděla, jak s tou svobodou a horou sněhu naložit. Když si všimla, že má rukavičky od sněhu a nejde to dolů(otírala je o zem plnou sněhu, takže toho bylo na rukavičkách stále víc a víc), ječela už vyloženě nešťastně. A to byl impuls k návratu domů. Ještě hodinku pak stála u dveří na terasu a cosi vykládala a rozhazovala ručkama...a na tváři měla šťastný výraz:-)...a já taky.

Ondík běhal kolem nás a vzápětí usoudil, že je s námi nuda. Neustále Aninku uklidňoval, ať neječí, že je to jenom sníh. Poznámky typu:"Nebuď fiflena.", jsem se snažila zarazit:-). Nicméně Ondík po chvíli usoudil, že bude nejlepší pozvat k nám na zahradu děti od vedle a zařídit si tak svou vlastní zábavu, protože my jsem prostě holky a je to s námi marný:-).

No jo no...musím ale uznat, že tentokrát měl tak trochu pravdu;-).

Zpětně tři králové

Na tři krále jsem upekli tříkrálovou bábovku se zapečeným penízkem. Zapekli jsme dvacetikorunu. Jednak proto, že je dost velká a věřila jsem, že ji nikdo omylem nespolkne;-)...a hlavně proto, že je na ní přece ten svatý Václav, viď maminko;-). Ondík byl celou to akcí nadšený. Pomáhal míchat těsto, hlídal troubu, aby se bábovka nepřipálila a pak zdobil korunou...a celý den nejedl nic jiného, než tu bábovku, protože chtěl ten kousek s penízkem. Ke všemu neštěstí jsem penízek objevila já, ale povedlo se mi ho tajně strčit Ondráškovi. Kdybyste viděli tu radost a ty jiskřičky v očích, to bylo skvělé. Letos jsme pekli poprvé a rozhodně budeme v téhle tříkrálové tradici pokračovat. Za inspiraci moc děkuji Monče.
Na tři krále jsem také (jako každý rok) vyhlíželi koledníky a přispěli. Každý rok z vděčnosti, že jsou lidé, kteří pomáhají nám, i my tuto příležitost využíváme k tomu, abychom pomohli. A je to super pocit. Máte to taky tak?
A znáte Chaloupku na vršku? Na Déčku? My jí milujeme a díl o třech králích je teď hodně v kurzu:-).

Užívejte tu nádhernou, pohádkovou zimu:-).

PFko

Už nějaký ten den píšeme za datem rok 2017.
Trochu mě to nutí ohlédnout se za rokem předešlým. Myslím si, že to byl rok zajímavý. Připravil pro nás mnoho radosti a pokroků, třeba Aničky první krůčky, pro Ondíka novou školku, Jiří se odhodlal hlídat Aninku a narodila se mu několikera rejnočí mimina a já získala pokoj v tom, že se o ni postará i někdo jiný než já. Prožili jsme několik krizí, každý své, několik společných a všechny, ač se zdály nepřekonatelné, ukázaly se nakonec jako neskutečně ozdravné a my se díky nim posunuli dopředu.
Doufám, že takový dobrý pocit, jaký mám z toho roku předešlého, budu i mít na konci roku tohoto.
Je zvykem si dávat nějaká předsevzetí. Mně to moc nejde, protože jsem člověk, který je nikdy nedodrží, a tak si je většinou nedávám. Pro tento rok ale přece jen nějaká předsevzetí mám. Chci zkusit méně uklízet a najít si víc času pro sebe. Chci vařit zdravěji a lépe(to mi nejde, kuchařka nejsem vůbec dobrá). Chci se víc modlit za svého manžela a chci naučit Aničku mnoho nových znaků, aby se nám společně lépe komunikovalo...a moc si přeju vytvořit na zahradě okrasný záhon a starat se o něj tak, aby neumřel...jako všechno, co jsem dosud zasadila;-)...ale s tím mi pomůžeš ty, Jani, viď;-)?

Moji zlatí čtenáři, ať je tento rok 2017 pro vás rokem krásným a obohacujícím.

 Ať přijímáte případné krize s pokorou a důvěrou, že jsou nutné pro to, aby se něco ve vašem životě vylepšilo. 

Ať dokážete v plnosti milovat, žít, radovat se...a děkovat, přijímat a čekat. Nechť je trpělivost a pokora vaší korunou. 

Ať máte pokoj v srdci a otevřené uši...abyste nepřeslechli Boží výzvy...ať jste solí a světlem tohoto světa.

Děkuji, že tu jste a budu ráda, pokud se mnou a s mou rodinu strávíte čtecí chvilky i v tomto celém roce.

Zpětně svátky

Byl to šrumec, co? Miluju Vánoce a ten šrumec kolem. Musím přiznat, že od té doby, co jsem maminkou vnímám ty svátky trochu jinak. Je kolem toho všeho šrumec a mumraj, děti i muž jsou doma, odevšad to bzučí a ševelí....sem tam ječí a fňuká...a taky výská a haleká...ale suma sumárum to je fajn. 

Myslím si, že jsem ty letošní přípravy zvládla. Více méně jsem zvládla uklidit (opomíjím fakt, že to ve vteřině nebylo vidět), dárečky jsem nakupovala už od srpna, takže jsem podarovala rodinu i tu širokou...no a v závěru jsem se hecla a ještě vytvořila pár ozdob na stromek. Odstartovala to tahle hvězdička, respektive několik těchto hvězdiček od Aničky(děkuju, jsou krásné).

Na stromek jsem dali světýlka. Zachránila nás teta Renča, která nám pro ně dojela, protože jsme na poslední chvíli zjistili, že ta stará jaksi nesvítí:-). Moc děkujeme. No a pak jsme přidali slaměné ozdoby a dodali jsme hvězdičky od Aničky. Bylo jich ale málo, tak jsem uháčkovala pár vloček navíc.

A libovala jsem si, jak krásný a jednoduchý máme ten stromek. Manžel však poznamenal, že je jaksi sterilní a dožadoval se něčeho červeného. Ač jsem chvíli vzdorovala, nakonec jsem podlehla a uháčkovala dalších pár(nerozuměj dvě:-)) hvězdiček...

...a stromek byl hotový.

A začala ta správná pohodička. Kocourek odmítal chodit ven do mrazu a radši se tulil k Jirkovi na gauči.

Všichni jsme si užívali to těšení, pohádky a to, že jsme spolu. Děti si hrály a vyhlížely Ježíška. Já ještě na poslední chvíli háčkovala ozdobičky a podkafíčka.

A pak to vypuklo...večeře...vyhlížení Ježíška a tichounké vytahování poschovávaných dárečků...a pak, ty jiskřičky v očích. Dárečků bylo letos pod stromkem hodně. Jednak jsme dostali krásné dárky od mnoha dobrých duší...děkujeme moc, potěšily...a jednak Stochovský Ježíšek(moje strana rodiny) poslal dárečky k nám, takže bylo opravdu hooodně dárečků. 

Anička byla nadšená naprosto ze všeho. Cokoli rozbalila, s tím si hned hrála, nadšením ležela na podlaze a kopala nožkama(to je její projev největšího štěstí). Běhala a dělala pukrlata a neustále se stavěla před foťák, ale hned zase mizela, takže je většina fotek rozmazaných. Ondík mi řekl, jestli budu jako princezna vypadat pořád:-)(určitě neee, nehodlám chodit po doma v malých černých:-)

....a z dárků byl tak překvapený, že to všechno vůbec nestihl pobrat a radost se dostavovala postupně během následujících dní. 

Hračky a dárečky jsou v permanentním používání, takže fotky dodám později, až budou chvilku ležet na místě:-).

Doufám, že jste si svátky užili...že vás Ježíšek podaroval tím, co jste si přáli...u nás to Ondík shrnul následovně:"Maminko, mám velkou radost, je to fajn....ale taky mě Ježíšek trochu naštval, protože jsem chtěl helmu s nosem." "Ondíku, ale vždyť už máš helmu s přiklopem. Ježíšek dal tu helmu s nosem nějakému chlapečkovi, který nemá žádnou, víš? Co bychom s tím dělali, kdyby nám dal druhou." "No přece by měl jednu tatínek, ne?" ...No, tak takhle Ježíšek neuvažoval;-). Každopádně radosti byly veliké, Aninky štěstí a ta následná pohoda, protože má plno nových podnětů a skoro o ní nevíme, jsou nad zlato.

Užívejte dozvuky té atmosféry...a omluvte mě, že jsem s pfkem nějak pozadu....:-).