Jednou z věcí, které jsem s vámi chtěla sdílet, bylo to, že Anička může ven do -3°C. Joooo...to je sen. Ani nevíte, jak to bylo šílené, když jsme museli být pořád zavření doma....protože +3°C v zimě moc často nebývají. Takže...hned jak nám to lékaři dovolili, vyrazila jsem s Aničkou alespoň na zahradu. Jasně že jsem měla chuť nás obě nabalit a vyrazit na nějakou mega procházku, ale musela jsem se hlídat. Přece jen je lepší to hned na začátku nepřehnat.
Na zahradě si Aninka užila cca hodinku, spíš necelou. I když úplně nevím, jestli slovo užila je to správné. Do sněhu se jí moc stoupnout nechtělo. Pak to nakonec nějak překonala a smála se. Když jsem jí posadila na boby, smála se a vzápětí kňourala. Chuděrka nějak nevěděla, jak s tou svobodou a horou sněhu naložit. Když si všimla, že má rukavičky od sněhu a nejde to dolů(otírala je o zem plnou sněhu, takže toho bylo na rukavičkách stále víc a víc), ječela už vyloženě nešťastně. A to byl impuls k návratu domů. Ještě hodinku pak stála u dveří na terasu a cosi vykládala a rozhazovala ručkama...a na tváři měla šťastný výraz:-)...a já taky.
Ondík běhal kolem nás a vzápětí usoudil, že je s námi nuda. Neustále Aninku uklidňoval, ať neječí, že je to jenom sníh. Poznámky typu:"Nebuď fiflena.", jsem se snažila zarazit:-). Nicméně Ondík po chvíli usoudil, že bude nejlepší pozvat k nám na zahradu děti od vedle a zařídit si tak svou vlastní zábavu, protože my jsem prostě holky a je to s námi marný:-).
No jo no...musím ale uznat, že tentokrát měl tak trochu pravdu;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat