Dnes se mi nepíše lehko...všechny radosti a juchání z minulého příspěvku jsou pryč. Všechno je jinak...
Nenacházím moc sil na dlouhosáhlé opisování, takže k věci...
Anička chytila nějakou virozu, která byla silnější, než se zdálo. Byly jsme týden v nemocnici, spousta opichování, pláče a bolístek na duši...a teď, déle než týden poté, přišel jasný verdikt. Nádor se dal do pohybu...
...a v lednu nás čeká magnetická rezonance a po ní naplánování operace...alespoň kousek musí pryč, třeba se to potom zajizví a přestane to na čas zlobit...ano na čas, protože žádná trvalá a jasná řešení před sebou nemáme...
...jen jedno jediné...konec mojí práce...
Ale...já to PŘIJÍMÁM a ráda tu pro tu svou Berušku budu... ve všem, co bude potřebovat, připravena tulit, mazlit, opečovávat...MILOVAT...do krajnosti...daleko za hranice svých vlastních sil.
S doktory jsme se domluvili, že bude Anička chodit na dvě až tři dopoledne do školky, aby si mohla pohrát s dětmi.
A já budu doma, pečovat o domácnost (aby tu všem bylo dobře) o sebe (abych měla dost sil do následujících měsíců) a šít (abych něco málo vydělala, abych vypnula mozek a meditovala u vrnění svých strojů, abych tvořila krásné a trvalé věci, které někomu udělají radost)...
Takže krok zpět...třeba jsem se v září rozhodla špatně... a teď mě Ten, který VÍ nejlépe, vrací zpět...nebo se pletu a není to krok zpět...ale velký krok kupředu...
...tak či tak...já
jsem VDĚČNÁ...
...za všechny Linhartovské přátele s velkým sdrcem...za to, že je znám, že jsem s nimi mohla ten krátký čas být a
třeba...ještě někdy...zase budu..
...za to, že můžu věřit, že všechno tohle má nějaký smysl, byť ho teď nejsem schopna vidět...za to, že vím, že ON nás miluje a nenaloží nám nic, co bychom neunesli...
...za to, že ať je naše cesta jakkoli těžká, ON po ní kráčí s námi...
