Přečteno a vytvořeno

...on takový pobyt v nemocnici má i něco do sebe(pozitiva se přece mají hledat všude, ne?). Když dítko spí a je "volno" pro maminku, která nemusí prát, vařit atd. Když je tu najednou prostor pro to, na co doma není...nebo alespoň ne tolik:-)...je na řadě čtení.
Dočetla jsem Noc nic nezadrží od Delphine de Vigan. Musím říct, že je to kniha docela náročná...psychicky. Nebo pro mě byla. Je v ní hodně emocí a je to asi hloupé to tak říct, ale i když bylo Anince zle a já se propadala na dno, držela mě tato kniha, protože jsem si díky ní uvědomovala, že i když to stojí pěkně za h... je tu ještě někdo, kdo je na tom mnohem hůř...No, moc ctnosti mi tahle věta nepřidá, ale je to tak. Když jsem ji dočetla, věděla jsem naprosto přesně, že ji možná už nikdy znovu nepřečtu, ale rozhodně jsem ráda, že v mé knihovně bude a stoprocentně jsem věděla, že o téhle knize můžu říct, že to byla NEJDIVNĚJŠÍ kniha, kterou jsem v životě četla...a že jich bylo opravdu mnooooho.
No a pak, jsem neměla co číst a mamka mi po taťkovi poslala Bábovky. Tuhle knihu jsem jí na doporučení mé kamarádky, výborné ergoterapeutky Pavly(krásné okaté zrzky), dala pod stromeček. Pavla říkala, že se výborně bavila. I já se bavila...některé hlášky mě opravdu rozesmály...ale hlavně to byla fakt oddychovka. Za dva dny jsem neměla co číst.
Pak přijela Janča, moje zlatíčko, věrná duše, přivezla další zásobu knih...a taky štěstí, protože nás druhý den propustili...Takže teď můj stolek zdobí obr kniha Vango...jsem na začátku, ale zajímavé to je...a to tak, že jsem ochotná spát jen 6 hodin :-)...teda jen někdy, protože mi stále chybí minimálně milion naspaných hodin;-).

Co zdobí můj stolek je i rozpletený svetr pro Aninku. Pokouším se o vyplétaný norský vzor. Na fotce je samozřejmě chyba...protože plést tyto vzory za štěbetání nemocných dětí nebyl dobrý nápad...ale je pletený s láskou, tak snad se Andulka nebude zlobit:-). Musím se ale přiznat, že tentokrát jsem v nemocnici moc nepletla...u toho má totiž člověk čas přemýšlet...a to teď nebylo vůbec dobré. Knihy, které mě vtáhly do jiných světů, byly lepší volbou:-).

...nene, ta fotka není vzhůru nohama, to se vám jen zdá;-)...

A co zdobí Andulčin stolek? Dortíčky. Pod stromek dostala čajový servis z Ikea a teď na ní po návratu domů čekal i set talířků a mističek...a dortíčky ke kávě jsem vyrobila za jedno Andulčino polední spaní:-).

Kvalita provedení nic moc, ale účel to plní:-).

Užívejte si společný čas s blízkými, čtěte fajn knihy a tvořte, co je vám milé:-)...my za pár dní zase balíme, tak buďte prosím trpěliví:-). Ráda bych ještě něco napsala, než odjedeme, ale znáte to...člověk míní...tak uvidíme, jak to dopadne. Každopádně díky...díky, že to čtete:-).

Zpětně...

Nějak mám pocit, že bych měla víc psát a fotit, ale ani na jedno není čas. Doma je šrumec. Aninka je lepší, ale úplně dobrá není, však vím, chce to čas. Každopádně je to pro mě náročné, protože se nám zmnožily pečovací úkony, které jsou nutné. Do toho běžný chod domácnosti a vyvařovací rozmazlování, aby se nám Andulka zakulatila, protože hrozně moc zhubla. Peču a vařím(v rámci Andulčiny diety) a sem tam nás všechny rozmazlím. Třeba Ondíka tím, že je doma a nechodí do školky.
...a jako odměnu jsem dostala tři dny pohody s mamkou. Přijela, pomohla, hrála si s dětmi a hecla mě do domácích prací, které jsem odkládala. V pondělí jsme si s mamkou zašly do kina. Miluju tě modře je fakt oddychovka plná vtipných hlášek:-)... a další dny jsme v klidu a v pohodě střídavě vegetily a pracovaly...a taky pekly...dnes naše milované buchty.
Musím si to doma užít, však už v neděli zase nastupujeme s Aninkou do Motola...letí to no.
A abyste neřekli, že vůbec nefotím, tak tady máte něco málo na kukandu:-).

Touhle kachničkou z farmářského dvorku mě manžel přivítal doma...

Anička a kocour, to je dvojka....ona ho miluje a on to (pro to teplo doma) vydrží :-)

...a tímhle dortem jsem zase já přivítala mamku:-)

Hlásím

...že jsme doma. Už týden. Díky Bohu:-). Musím se přiznat, že mě tento nemocniční pobyt dost vyčerpal. Jak fyzicky, protože Aninka něco váží a nosit ji celé dny bylo opravdu náročné, tak hlavně psychicky. Trápili ji nepříjemnými vyšetřeními a já se na nich podílela. Musela jsem ji držet, i když bych ji nejradši objala a zakřičela:"Dost." Ne, že by se to sem tam nestalo. Občas jsem prostě měla pocit, že je toho opravdu příliš. Naštěstí jsou v Motole opravdu skvělí a znají nás a vědí, že nerevoltujeme zbytečně a když už se ozvu, je k tomu důvod. Vyhověli mým prosbám. Někdy jsem měla pocit, že mé DOST bylo vysvobozením i pro ně:-). Buď jak buď, jsme doma...na cestu jsme vyfasovaly speciální baštu na noc(jakoby kapačka, jen se nenapojuje do žíly, ale na PEG) a vlastního gastroenterologa...s oblibou říkám, že nám přibyly další dveře do sbírky. 
Doma nás čekal nemocný Ondínek a zablešený kocour. Ondík měl kašlík a horečky a opravdu mu nebylo dobře. Kocour přinesl blechy, protože jsme podcenili prevenci. Kdo by to řekl, že blechy žijí i v takových mrazech. Takže jsme kocourka odblešili. Ondínka vyléčili a s Aninkou jsme si zvykly na nový režim. Víc pijeme, napojujeme se na speciální baštu, užíváme si domov a psychicky se zklidňujeme. Dokonce nám i vyšlo počasí a skoro každý den jsme venku...už to tam voní jarem:-). 

Snad teď bude klid...a čas...a budu víc psát.
Přeji krásnou sobotu:-)

Motol, Motol a zase Motol

Poprvé z mobilu...
Moji milí čtenáři, přátelé blízcí i vzdálení,
ani netušíte jak divné to je. Co? Všechno? Když jsem doma a mám nějaký emoční přetlak, sednu k počítači a vypíšu se a uleví se mi. Teď to ale nejde. Sedím v Motole v pokoji a přetlak mám takový, že kdybych byla solární panel, vyrobila bych energii pro celou Prahu.
Anička už toho má dost. Všechny ty zdravotní potíže se stále točí dokola. Jen co se v pokoji objeví sestra, doktorka nebo i uklízečka...prostě kdokoli v uniformě, spustí řev, kope nožkama a volá:"Ne, ne,neee!" Já taky volám a křičím, ale jen uvnitř, protože musím být v klidu, aby byla i ona.
ALE my jsme holky silné a šikovné a jen tak nás ta depka nedostane. V mezidobích kontrol a vyšetření si hrajeme, tulíme se, učíme se znaky a běháme po chodbě.
Možných teorií, co že to Aničce je, je mnoho. Nejvíc nás straší ta, že má další nádor v bříšku. To by byla snad ta nejhorší varianta. Když jsem měla tendenci bulet a smutnit, řekla jsem si:"A co s tím uděláš? Nic. Změníš to? Ne." Takže mi zbývá jen zvednout hlavu, vypnout ramena a s pokorou čekat na výsledky...a pak, bez ohledu na to, jaké budou, dál s bezmeznou láskou a pokorou pečovat a tak jako doposud děkovat za každý společný den.