Nejdřív nás překvapil fakt, že jsme sice přijely na tři...maximálně čtyři...dny, ale ve výsledku jsme tam byly dní čtrnáct.
Místo plánovaných dvou narkóz ve dvou dnech byly narkózy tři. První dvě opravdu po dvou dnech a ta třetí o týden později.
Kromě magnetické rezonance a nového pegu jsme jako bonus dostaly i laryngo-bronchoskopii:-).
...Pozor...teď přijde to nejdůležitější!...
Největším překvapením bylo to, že nám zrušili tracheostomii...takže tadá! Máme úplně novou Áňu bez "komínku". Trochu naše pány doktory podezřívám, že se na nás domluvili, ale vlastně jsem za to ráda. Manžel nás v průběhu času zásoboval oblečením a jídlem, protože jsem sice jela vybavená na nějaký ten den navíc, ale na čtrnáct dní jsem věci opravdu neměla:-).
Anička si pobyt přes všechna příkoří vcelku užívala. První večer se tvářila, že je spíš v hotelu, než v nemocnici.
Pondělí dopoledne proplakala, protože nesměla jíst ani pít. Zbytek dne pak prospala. Trochu jsem se divila, že mi ji vezou spící, protože vždycky bývá napůl probuzená, ale pan doktor mi to vysvětlil:"No víte, ona na ně Anička při probouzení zkoušela nějaké agresivní výpady, tak si to s ní anesteziologové vyřídili po svém."
Takže tak...vyspala se do báječné nálady a bylo zase dobře.
Zvlášť odpoledne, když přišli nemocniční klauni:-).
V úterý to bylo horší. Dopoledne plačtivá, vzteklá, hladová a žíznivá. Po narkóze agresivní a vzteklá. Trhala ze sebe všechna čidla, chtěla si tahat i za nový peg a s příchodem personálu spouštěla takový ryk, že k nám radši nikdo nechodil.
Nic z toho však nebylo bez důvodu. Na sál jsme ji vezli dřív, než zabrala premedikace, takže mi ji brali z náruče bdělou a naštvanou. Nedařilo se jim ji uspat, protože měla malou trášu a foukalo jim to okolo. Asi se tam spolu dost dlouho prali...chuděrka moje. Nicméně i zde platí, že vše zlé, je pro něco dobré, protože právě oni dali podnět na ORL, aby nám trášu buď zrušili nebo dali větší.
Musím se přiznat, že jsem měla strach z obou těchto možností. Kdyby nám dali větší, Anička by přestala říkat i těch pár slov, které jsem ji pracně naučila. Opět by nebyla slyšet, když by plakala. Všechno by bylo horší. Na druhou stranu ani představa, že trášu nebudeme mít vůbec, nebyla příjemná. ANO, je to bez ní lepší, snazší, znamená to možnost plně mluvit, otevírají se nám nové možnosti...třeba se najde někdo, kdo bude ochoten mám ji pohlídat...ALE...vše bude jiné a nové. Najednou mě pohltil strach, jestli to s ní zvládnu, jestli bude dobře dýchat, co budu dělat doma, když nádor poroste a ona nebude mít trášu. Nevěděla jsem, co se svými pocity a byla jsem zmatená, ALE Anička byla úplně v klidu. Když jsme jí trášu ucpali a zkoušeli, jak se jí dýchá, měla lepší saturace(hodnoty okysličení krve) než s trášou, když nás po týdnu dr volal na ošetřovnu, ptala jsem se jí:"Aničko, dáme komínek panu doktorovi?" Ona se na mě usmála a řekla:"Jo." Zvedla se, šla na ošetřovnu, doktorovi na stejnou otázku, jakou jsem jí dala před chvilkou já, odpověděla stejně a nastavila krk a řekla:"Na." Pan doktor si komínek vzal, dírku v krčku jen zalepil a šel si s Aničkou kopat na chodbu míčem. Po chvilce to Aničku přestalo bavit, tak vzala balon, řekla doktorovi: "Čau." a vyrazila zpět do herny.
Jako vždy to Anička zvládla skvěle...lépe než já...s noblesou a humorem. I já se snažím být klidná a nebát se...a usmívat se.
 |
| Pěkný výhled jsme měly:-). |
 |
| Tadá...nová "bezkomínková" Anča |
 |
| Kdyby se vám zdálo, že Anička sedí na topení, byl by to obrovský omyl, to totiž není topení, ale kůň:-) |
 |
| Tak moc se jí nelíbil fakt, že jí svítila noha(saturační čidlo). |
