Juchůůů prázniny:-)

Konečně je to tu. Tento den jsem už víc jak měsíc netrpělivě vyhlížela. Ano, ani jedno z mých dětí není školou povinné. Ano, jsem doma a nějaký blbec (promiňte), to nazval mateřskou (teď už rodičovskou) dovolenou. Proč teda jako řeším prázdniny? PROTOŽE můj muž je učitel a prázdniny potřebuje jako sůl. A my jako sůl potřebujeme manžela a tatínka (každý co mu náleží:-)). 
Minulý víkend, jojo, ten víkend, co jsem tu měla svého tatínka:-), byl manžel v Křivoklátu s partou kamarádků a kamarádek z vysoké na koncertu kapely Brutus. Přijel celý mokrý. Pršelo a když už byli stejně úplně promočení, tak se vykoupali v Berounce:-). Proč ne, že:-). Sice mu jeho jediné slušně vypadající boty (nenávidí nakupování...ne boty, ale manžel:-)), uschly až včera, ale prý to stálo za to. ¨
Jako suvenýr si přivezl tričko s nápisem: "Komu je 15, smí se líbat. Komu není 15, nesmí nic." A toto tričko, si vzal dnes na oslavu konce školního roku, aby pobavil kolegyně a kolegy (trocha genderové korektnosti neuškodí:-)), nasál prázdninovou atmosféru a užil si trochu svobody. Když odcházel, vlastně odjížděl (na kole) v očích mu zněla melodie písně Opijem se :-). Nemyslete si, není to žádný pijan, ale věřím, že každý, kdo má s učitelským povoláním zkušenost, nebo každý, kdo si to alespoň trošku umí představit, to pochopí:-). Tak doufám, že si to pořádně užije a zítra se vzbudí do prázdninové pohody:-).
A jak ta prázdninová pohoda bude vypadat? Takhle...v šest ráno mu skočí na hlavu Ondík a bude se dožadovat ranní dávky kakaa a pohádek (za mnou už nechodí, já jsem ráno ko:-)), Anča vzápětí začne natahovat ručičky z postýlky a začne ten správný shon, běh a dětský křik. Celé prázdniny budeme makat na zvelebování domku a zahrady, tedy alespoň do té doby, než dojdou peníze:-). Dovolenou nechystáme...no money, no funny:-). Pojedeme dvakrát do Motola, jednou na kontrolu a na srpen máme naplánovanou týdenní hospitalizaci a jinak vyrazíme jen na týden k taťkovi a máme v plánu navštívit pár přátel...ALE..to musíme být zdraví (už zase má Anička antibiotika, takže kdo ví...)a nesmí být mega vedro (Anička to nezvládá a nemáme auto s klimatizací:-)).
Každopádně vím, že já i můj muž(každý zvlášť) máme v hlavě seznam soukromých projektů (já patchworkovou deku pro Aničku a háčkované a pletené výtvory a Jiřík nějaký ten pěkný štítek na parohy), které zůstanou jen v hlavě a naplnění se nedočkají. Možná kvůli tomu budeme zklamaní, někdy vzteklí a nemluvní (to spíš Jiřík, protože nemluvnost u mě nehrozí:-)), ale nakonec budeme rádi, že jsme prázdniny měli a že to i tak bylo fajn.

Moment, tak vlastně ta poslední myšlenka asi platí jen za mě,protože Jiřík včera (po pár hodinách s dětmi) usoudil, že je mu dopředu jasné, že bude po dvou týdnech volna volat řediteli a prosit, že chce do práce:-)...no smůla...na dva měsíce je jen náš:-)..juchůůůů:-).

Tátové a dcery

Tento víkend jsem strávila se svým tatínkem a uvědomila jsem si, jak lživé je ono klišé, že každý chlap chce syna. Možná vlastně tak úplně lživé není. Možná je to opravdu tak, že si každý muž přeje syna, ale co je jisté (a nejen možné) je fakt, že na zadek si všichni sednou až z dcery.
My (já a můj muž) máme syna i dceru. Syn Ondrášek je prvorozený a milujeme ho. Anička je druhorozená a také ji milujeme. Ale...co se týče výchovy a nějaké přísnosti, tak je to tak, že já mám problém být přísná na synka. Rve mi srdce, kdykoli na něj musím zakřičet. Stále se utvrzuji v tom, že on se svou svéráznou povahou potřebuje řád a hranice a někdy i pevnou ruku. Vím, že můj sen o domlouvací výchově bez trestů je ta tam a jsem smutná, že to tak nemůže být. No...ale zpět k tématu. Můj syn mě má v hrsti. Manžela v hrsti nemá. Moji muži mají svůj svět s pevnými hranicemi a klape jim to. ALE...ten, kdo má manžela absolutně v hrsti, je naše Anička. Jojo...tatínek a dcera.
Můj tatínek má dcery dvě, mě a mou o šest let mladší sestru. Já jsem byla celkem poslušné dítě. Pubertu jsem si odbyla v jednom roce (od 15 do 16 let:-) a tak nějak jsem si nikdy netroufala rodičům lhát, obcházet jimi nastavená pravidla a respektovala jsem i věci o jejichž smyslu dodnes pochybuji:-). Moje sestra byla a je rebel. Vždy si dělala co chtěla a nikdy neřešila, jestli ji čeká nějaký trest. Jak já jí vždy záviděla a závidím (vím, nemá se to:-)) tenhle její přístup k životu, tu lehkost a bezstarostnost. Každá jsme jiná, ale jedno máme stejné...rodiče. Mamku, která tu naši výchovu "oddřela" a taťku, který byl ten hodnější.
Dodnes si pamatuju, jak jsme něco vyvedly a mamka ječela a sem tam nám nějakou pleskla (mohla i víc:-)), vydala zákaz (např. tv na týden) a druhý den vše zase dovolila:-)...a když už nevěděla co dělat, vyslala taťku, aby nám přece také něco řekl. Otevřely se dveře do pokoje, vešel tatínek a řekl: "Holky, no tak, nechte toho. Vídíte, že se maminka zlobí:-)." To vše s úsměvem na rtech a občas potichoučku poznamenal, že v tv běží jeho pořad a byl by rád, kdyby byl klid:-). 
Když jsem měla průšvih nebo nějakého kluka, vzal mě taťka na procházku nebo jsme se smluvili, že na něj večer počkám. Když měl odpolední směnu, vracel se kolem jedenácté večer a jelikož jsem byla sova a do noci jsem si četla, čekala jsem na něj (ostatní spali). Dali jsme si večeři a povídali dlouho do noci. On mi jen v klidu domluvil, optal se, co ten nový objev a culil se. Když jsem byla na střední, občas ke guláši donesl dvě plechovková piva a seděli jsme a bylo nám dobře. 
A dobře nám bylo i tento víkend. Pomohl mi s dětmi, se vším, co bylo třeba a hlavně s sebou přivezl klid, pohodu a nadhled. V sobotu jsem vyrazili i s dětmi na trh (to by manžel nedal:-)), nakoupili co jsme potřebovali a nemuseli jsme nikam chvátat. Ráno mě nechal přispat a pořád vtipkoval:-). 
Ondrášek kolem něj běhal a povídal a povídal. V sobotu spolu chystali oheň a taťka nesl věci na podpal...noviny, dřevo, zapalovač a pod paží nesl deku. Ondík na něj volal:"Dědo, co to neseš?" Taťka odpovídal: "Věci na podpal." Ondrášek zvedl obočí a z pískoviště přes celou zahradu ječel: "A tu deku zapálíme taky, dědo?" Ještě než taťka odpověděl, letěl za ním a těšil se, jak bude deka hořet:-). Když se dozvěděl, že se deka pálit nebude, pronesl své oblíbené: "Ach jo."
Nebo hned v sobotu ráno. Povídali jsme si s taťkou a Ondík na něj najednou volal: "Taťko, pojď se mnou hasit." Taťka se zvedl a Ondík pokračoval:"Ty si teď náš nový tatínek, viď? To budeme mít dva, to bude prima." Hned jsme mu vysvětlovali, že tatínek je to můj, ale jeho je to děda, ale prcek se tvářil, že nechápe, co tu vlastně řešíme a v klidu dál hasil:-).
A pak, v sobotu večer, přijel náš tatínek. Aničce zasvítila očka a hned se na něj pověsila. Tulila se k němu a užívala si s ním každou minutku. On jí vše dovolil. Když něco vyvedla, jen drobet jí domluvil a tulil jí a tulil. Já tulila svého taťku a stejně tak, jako Anička, jsem si užívala každou minutku s ním...a dnes, když odjížděl, jsem uronila slzu (jako fakt). Můj tatínek je moje zlatíčko. Co ten váš? Máte to taky tak?

Ondráškova sovičková deka

Jojo...to je už docela dlouho...ale přesto stojí za to, o tom všem napsat:-).

Když byl Ondrášek maličký, ale už ne tak maličký, abych padala únavou z neustálého kojení a přebalování, cítila jsem potřebu tvořit. Zhmotnit čas. Vidět za sebou práci. Zkusit něco nového. Ale co? Plést umím. Háčkovat taky. Pletení košíků z papíru a pedigu taky umím. Patchwork? Ale jo, to by šlo. 

ALE...nemám šicí stroj. Zalarmovala jsem taťku, který měl doma starý stroj po babičce. Hurááá. Vysnila jsem si, jak mi taťka přiveze stroj a já k němu sednu a všechno budu umět. Ha ha ha. Taťka přijel, sedli jsme ke stroji, vše mi ukázal a já zkoušela, zkoušela a zkoušela...a ono nic. Nešlo mi to. Jsem asi levá. Taťka, jelikož je výbušný jako já, měl slabé chvilky:-) a sem tam to se mnou nevydržel. Chvíli se vztekal, ale kupodivu jsem středem jeho vzteku nebyla většinou já, ale ten stroj:-). Ten už mě měl totiž také plné zuby, tak se pro jistotu rozhodl stávkovat a motal spodní nit nebo nepouštěl tu horní:-). Strávili jsme víkend zkoušením, trpělivostí, výbuchy vzteku...na stroj, na vlastní neschopnost...a po tom všem jsme se s taťkou loučili s tím, že mi přál: "Tak Prďko (je to venku, tak mi říká...ano i teď, když mi je skoro třicet...a já to oslovení od něho miluju. POZOR, toto není výzva pro vás ostatní, abyste mě tak oslovovali:-))...ať vám to spolu šije. Zkoušej to a ono se to poddá, uvidíš, a kdyby něco, tak volej."

To kdyby něco, bylo pořád. Byla jsem zoufalá a tak moc jsem se snažila s tím pekelným strojem naučit, že mě manžel obdivoval jako nikdy. Stále říkal: "Že se na to nevykašleš. Nemůže ti jít všechno." A já se snažila a trpěla a plakala a nadávala a chvílemi jsem myslela, že se na to opravdu vykašlu, ale pak jsem si zase řekla, že to dám.

Výsledek byl takový, že mi Ježíšek naježil stroj nový, krásný, červený. Sice za pár korun z Lidlu, ale je fakt super. (Mám ho tři roky a šlape skvěle.) A já a tenhle nový stroj jsme společně, ruku v ruce vytvořili deku pro muže mého života, pro Ondráška. 

Nejdřív jsem brouzdala netem a hledala inspiraci, pak jsem si vybrala vzor, nakoupila pomůcky...podložku, řezák, pravítko a látky...a pustila se do práce. Měřila jsem, řezala a špendlila a trvalo to stááášněěě dlouho. Když jsem měla hotovo, začala jsem sešívat jednotlivé dílky. Vznikaly dílčí celky, které jsem následně sešívala dohromady. Uf, přední vzorovaný díl je hotov. Pak jsem se podívala pořádně a vidím, že mi to tady nesedí, tamhle přečuhuje, tady chybí. Z dálky to vypadalo skvěle, ale pohled kritickým okem byl zoufalý. Všude chyby. Co s tím? Volala jsem známé, která patchworku propadla, prosila jsem o radu, ale tak nějak jsem nechtěla slyšet tohle: "No jo, to musíš holka měřit, počítat, aby ti to vycházelo. Buď to, co nesedí vypárej,nebo se smiř s tím, že to máš blbě. Být tebou, párám." Chápete to? Já se tady po nocích a po všech pidi volných chvilkách pinožím s dekou a teď ty hodiny práce završím tím, že budu párat? Ono totiž v mém případě....to, co nesedí vypárej...znamená celou deku...Neeeeee. Opět jsem použila Kamilčino heslo "se neposeru", a usoudila jsem, že Ondrášek bude snad rád, i když deka nebude dokonalá a já se smířím s tím, že se mi to prostě úplně nepovedlo:-). 

Následovalo kompletování, což obnášelo sešití horního dílu, vatelínu a spodní látky. Myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Omyl...tohle bylo šílené. Kdysi, když jsem ještě neměla děti, mi přišlo šílené, že se dá takovou pidi dirkou prostrčit obr dítě. Teď děti mám a vím, že to jde ;-). Ale vysvětlí mi kurňa někdo, jak mám tenhle mega tlustý válec nacpat mezi jehlu a zbytek stroje, když tam je deset centimetrů a srolovaná deka má v průměru 15??? Kdybyste mě viděli. Bojovala jsem a opravdu jsem byla zoufalá. Plakala jsem já, deka i stroj. Nakonec jsem se naprosto vzdala veškeré touhy po jediné rovné čáře, po jediném rovném a pěkném švu a jen jsem se modlila, aby to všechno drželo pohromadě. Děj se co děj. 

Nakonec...byla deka hotová. I přes všechny nepřesnosti jsem z ní měla radost. Přežila jsem to já, stroj i všichni a všechno kolem. Obřadně jsem deku předávala synkovi, upozorněna od všech, že děti z dek radost nemívají a doufala jsem, že můj syn to ocení. A on...měl radost a dodnes ji má v posteli a je součástí jeho ranního rituálu, společně s pohádkami a kakaem. Miluju ten pohled, jak on, můj Ondík, leží na gauči, cumlá lahvičku s kakaem (vím, je velký, ale sama dodnes jím nejraději dětským příborem, tak proč mu ten jediný rituál brát:-)), kouká na pohádky a je přikrytý sovičkovou dekou. 

Přísahám, že když jsem deku dodělala, slíbila jsem si, že to bylo naposledy, že tohle už opravdu neeeee. Trvalo to dlouho, bylo to k vzteku...ale výsledek je pěkný...stojí však za to? Teď koketuju s tím, že bych udělala ještě jednu deku pro Aničku. Látky mám koupené, vatelín taky...jen najít čas a odvahu:-).

Ještě jsem si vzpomněla, že když jsem byla před dvěma lety na kurzu Dhalia, jedné z patchworkových technik, instruktorka se mě ptala, zda mám už nějaké zkušenosti nebo výtvory a já se pochlubila fotkou Ondráškovi deky a ona se smála a říkala: "To je dobré, že jsi (patchworkářky si prý všechny tykají:-)) pro Ondřeje udělala Ondřejovu hvězdu:-)." Podotýkám, že jsem vůbec netušila, že vzor, který jsem si vybrala, se tak jmenoval. Nicméně mám o důvod k radosti víc:-).

Hlavně se neposrat

Hned v úvodu se omlouvám slabším povahám a těm, kteří nesnášejí vulgarismy. Já je také nesnáším, ale někdy nelze situaci či pocit dostatečně popsat bez jejich využití:-). 

Posledních 14 dní se mi nic nedaří. Doma je dusno, děti, já i manžel si neustále předáváme rýmičku, kašlík, ode dneška zánět spojivek... a já mám zánět dutin. 

Mám pocit, že nic nestíhám, že i když pořád uklízím, stačí jeden den, kdy není prcek ve školce a doma je to jako po boji a všechny místnosti představují pevnost Boyard. Balancuju mezi legem (což je kurňa zákeřná věcička, protože stoupnout na ni, je peklo), hasičskými autíčky, panenkami, háčkovanými koláčky a v každé vteřině se ozve: "Mamí, rychle pryč, tady hoooořííí." nebo "Mamko, jdi jinam, tady je dopravní nehoda, pleteš se tu." Do toho naše princezna rozhazuje ručkama a hubuje, protože jsem nechtěně "vylila" pití pro panenku:-). 

Když zavřu obě oči, ucpu si uši a vynechám ten fakt, že zítra čekám návštěvu... svoji nejlepší kamarádku ze základky, která pro to, abychom se viděly, pojede se svým dítětem přes půl republiky a její manžel sem pojede x hodin na kole (prý výlet:-))...tak mi přijdou ta naše zlatíčka roztomilá...ALE. Já to nějak neumím vynechat. AAAAA...co budu dělat??? No nic, klid...Buchta je hotová, oběd uvařený, tak se to ráno jen poklidí, děti uhlídám, aby krámovaly jen v pokojíčku a ta trocha prádla se vypere, něco se dá do sušky, něco ven (prý má být slušné počasí). Po buchtě si dáme jahody a vlastně můžeme (pokud počasí dovolí) sedět na zahradě nebo vyrazíme někam na hřiště. Jo to zní dobře. Uklidním se a vyrazím na super akcičku Pecha Kucha Night.

Skvělé to opravdu bylo a všem účast na podobných akcích doporučuju:-). Přišla jsem domů odpočatá, sice trochu zmrzlá (málo jsem se oblékla:-)), ale spokojená. Jdu hned uklidit hrnec se špagetami a omáčkou do lednice a zjistím, že tam jsou dvě porce(my jsme 4)...ach jo, budu muset vařit. Jdu s tím do ledničky a koukám na buchtu a jsou tam jen cca dva kousky???? Do pr...Prohlížím ledničku, něco se vymyslí...

V podobných, krizových situacích si vzpomenu na svou kamarádku z kláštera (ano, na studiích jsem bydlela v klášteře), která vždy, když se jí dělo něco podobného, se v totálním klidu, v pyžamu (v kteroukoli denní i noční hodinu:-)) ploužila chodbou a své vyprávění končila větou: "...se z toho přece neposeru." :-) (Kuk Kami:-)) Tak jsem si řekla, dnes, já..."Klid...hlavně se z toho neposrat:-))."

Už teď je mi jasné, že nebudu mít uklizenou domácnost a nebudu podávat skvělý dezert, ale jedno vím určitě...že se na ni hrozně moc těším a že z hloubi duše doufám, že se jim tu bude líbit, že si to kluci užijí, manželé to přežijí a my si skvěle pokecáme. Protože, věřte mi to nebo ne, když jsem Dany viděla po několika letech, nedávno, bylo to jako cesta v čase...jsme pořád stejné, stejně praštěné a své...jen jsme o dost starší a jsme mámy:-).

Hodinu a na 40

Tak tohle se může stát jenom mně. Představte si to...doma vládne dusno a vy se snažíte udělat všechno pro to, aby se to zlepšilo, ale zase nechcete couvnout, protože potřebujete dosáhnout svého. Už to vypadá, že by se to možná mohlo i podařit a dusno by se mohlo rozplynout a zase by doma vysvitlo slunce...a pak...
Se rozhodnete, že uděláte manželovi radost a přednostně vyperete jeho prádlo. Pečlivě vše roztřídíte a perete to, co je potřeba nejdřív. Máte dobrý pocit a těšíte se na pochvalu:-). V krizích se oceňuje veškerá snaha, ne? Pračka pípne a vy hned běžíte prádlo vyndat a chcete ho pověsit...a pak, koukáte jako já. Mimo prádla vypadne z pračky i věrnostní kartička do lékárny (což tolik nebolí) a s ní i manželova karta do bankomatu (to už bolí o dost víc). No...co...vyslala jsem Ondráška s kartičkami za manželem a se vzkazem, že si zapomněl prohlédnout kapsy, než to dal do prádla. Manžel se (v rámci pokusu o překonání dusna) překonal a zkonstatoval, že to vlastně nevadí. Ufff...
Vyrazila jsem s prádlem na sušák (protože sušička už měla svou práci:-) a venku svítilo sluníčko). Věším a naklepávám a myslím si, jak bude krásný večer a dusno ta tam...a pak se to stalo...z kalhot vypadla fialová "fleška". Manželova fialová "fleška". Ta, na které má rok práce a už tři dny ji nervozně shání a lamentuje, že jestli ji nenajde, sekne s prací, nebo se oběsí. Pomoooooooocccccc.
Jdu domů, v ruce držím schovanou tu "flešku" a ptám se manžela: "Zlato, miluješ mě hodně?" "Jo." "A miluješ mě tak hodně, že kdybych ti zničila něco na čem ti opravdu HODNĚ záleží, že bys mě miloval stejně?" Děs v manželových očích nelze dostatečně popsat. "Cos proboha zničila?" Na to jsem neměla odpověď a jen rozevřela ruku. "NEEEEEEE, tu neeeee, tam mám rok práceeee." Odešel, zavřel se do ložnice, zamknul dveře a hodinu a půl nevycházel. Pak odemknul. Vřítil se za ním Ondrášek a ptal se, co se děje, že zamykat se v pokoji se nesmí:-). Jen jsem se omluvila a začala obvolávat své dva kamarády, znalce IT s dotazem, co mám dělat. Oba poradili, hlavně nedávat hned do pc, nechat vyschnout a doufat. Nechápu proč, ale ani jednoho neuklidnila informace, že jsem tu "flešku" prala jen na 40°C a jen hodinu. Měla jsem pocit, že je to zásadní informace, protože kdybych ji prala na vyvářku a tři hodiny, byla bych nervóznější. 
No, můžete hádat, jak to všechno dopadlo:-)...krize přetrvává...ale "fleška" funguje:-).

Když pořádek...

…tak ve všem…

Nevím jak vy, ale já zažívám období změn.  Sem tam se mi to stane. Jsem unavená, vyčerpaná a naštvaná a důsledkem toho bývá rekapitulace. Rekapitulace všeho, co k tomu vyčerpání vedlo. Přemýšlím a dumám, kde jsem udělala chybu, zda jsem mohla nebo měla udělat to či ono jinak a pak najdu řešení. Oprava.  Ne vždy ho najdu :-), někdy prostě zjistím, že nic jinak udělat nešlo a jen se sešla řada událostí, které nebylo možné ovlivnit. Většinou se pak vyspím, odpočinu si a je klid. Tentokrát jsem si uvědomila, že dělám mnoho chyb, díky nimž jsem vyčerpaná víc, než je nutné.

Rozhodla jsem se tedy udělat jisté změny. Opustím představu, že všechno musím zvládat sama, že se o pomoc neříká, že má bedra unesou všechnu tíhu světa a že musím být hodná, starostlivá a poslušná ženuška, která sedí doma. Ano, to vše jsem si myslela. No nejsem já blbá?:-)

A současně (alespoň u mě to tak je) s rozhodnutím o změně vnitřních věcí, mám potřebu měnit i místo, ve kterém bydlím. Proto jsem dnes rán sepsala seznam, co vše uklidím, přerovnám, přestěhuju, posunu a vyhodím. Plán je na celý týden, ale už dnes, po prvním dni je mi tu pěkně. Jsem odhodlanější měnit to, co jsem si předsevzala.

Nejsem si jistá, zda bude manžel nadšený, protože moje vášeň pro stěhování věcí, ho vytáčí do nepříčetna :-)…Upřímně, moc nechápu proč, protože i když jsou věci stále na stejném místě, stejně je nemůže nikdy najít. Viz příhoda:-)…Bydleli jsme dva roky ve služebním bytě, ještě jsme neměli děti. Od chvíle, kdy jsme se nastěhovali, byly ručníky ve skříňce v ložnici, protože v koupelně žádné skříňky nebyly. Sprchovala jsem se a ejhle …. všechny ručníky se právě praly v pračce. Volám na manžela: „Zlato, podej mi prosím ručník.“ Slyším, jak se zvedl ze židle v pracovně a prochází kuchyni, obývák, vrací se zpět do pracovny a otvírá všude všechny skříňky a najednou zavolá: „Ale tady nikde žádné nejsou.“ „Zlato, od té doby, co tu bydlíme, jsou ručníky ve skříňce v ložnici.“ „Vážně? Jsi si tím jistá? (ticho, kroky, cvak) No jo, vážně tu jsou.“ Jak uznáte sami, je jedno, jestli se věci stěhují nebo ne:-).

Čím si jsem, ale jistá stoprocentně je to, že nebude nadšený z nových dvou pravidel. A to, že budeme jíst u stolu. Ano u stolu, u stolu jídelního, nikoli konferenčního :-)…alespoň po dobu, kdy budou děti vzhůru. Pak je mi to jedno. Naše prťata poslední dobou s oblibou běhají po domě s rohlíkem, sušenkou nebo se uvelebí na gauči a soutěží, kdo do sedačky zamáčkne víc kuliček Nesquik:-), tak  teď mají útrum…všichni:-).

Druhým pravidlem budou mé dva volné dny v týdnu. Prostě půjdu dvakrát do týdne z domu, bez dětí a tatínek bude hlídat. V rámci terapie jdu tento týden třikrát, abych navnadila sebe v odhodlání a podpořila se ve vytrvalosti a manželovi i dětem ukázala, že to opravdu myslím vážně, a hlavně že to tu spolu zvládnou:-). Slibuji a přísahám, že si budu svobodu užívat střídmě, ne jako v pátek…kdy to děti i tatínek zvládli skvěle, ale já v sobotu zjistila, jak kruté je mít kocovinu, vařit svíčkovou a hlídat dvě děti. Děkuji Bohu za spásu…švagrovou:-). Ne že by pila míň než já, ale přece jen má čerstvě po státnicích a tudíž její tělo po oslavách získalo jistou odolnost.  Mé tělo odolné není vůbec, protože tohle bylo po skoro čtyřech letech těhotenství, kojení, starání a zase těhotenství,  „kojení“ a nepřetržitého starání první povyražení. Na dlouhou dobu si dám pokoj:-)…od alkoholu:-)…vodky s džusem zvláště:-).

No, držte mi palce, aby mi má předsevzetí vydržela. Kdyby ne, tak bude doma alespoň dokonale uklizeno:-). Oprava…žádné kdyby ne…ona mi  ta předsevzetí prostě a jednoduše vydrží:-).

Kde je slunce

Už je to dlouho, co jsem něco napsala...proč? Protože doma nastala totální kalamita.
Manžel odjel na pět dní mimo republiku a já zůstala doma s dětmi. Naplánovali jsem si, jak nás navštíví kamarádky s dětmi, že budeme společně opékat buřtíky a užívat si. Náš tatínek je totiž jezevec, který je rád zalezlý a návštěvy, natož návštěvy s dětmi jsou pro něj náročné a není za ně rád. Ne, že by neměl rád lidi, to zase ne, ale prostě si rád někam zaleze a...kašlu na to, nebudu to rozpitvávat:-). Prostě jsme se s dětmi těšili, že si užijeme týden bez tatínka, přítomnost našich přítel a kamarádů a že v našem domě bude týden otevřených dveří.
Realita byla ale naprosto jiná. Už v neděli odpoledne začalo téct Ondráškovi z nosíku. Večer už i kašlal. Manžel si jen posteskl, že to je pech, že bude Ondra asi nemocný a on tu nebude. Pak dodal, že je štěstí, že je Anička v pohodě. Za hodinu poté, začala rýmovat i Anička...a to je pro nás peklo, protože odsáváme a odsáváme a minimálně tři noci nespíme. Přesně tak to bylo. Celou noc jsem nespala.
Ráno manžel odjel a děti rýmu doplnily horečkou a kašlem. Jen jsem běhala od jednoho k druhému. Oba synchronně plakali a kňourali a chtěli se chovat. Mazlila jsem je co to šlo a bylo mi jich neskutečně líto. Ondrášek polehával a Aničce bylo stále hůř a hůř. Pořád jsem měřila teplotu, saturace (okysličení krve), protože musí mít hodnotu nad 93, jinak musí dostat kyslík a ten doma nemáme. Hodnoty skákaly jako na houpačce...95..94...92...96...93...97...92. Bylo to peklo. Měla jsem strach a netušila, co bych dělala. Kam bych dala Ondráška, když bych musela s Aničkou do nemocnice a vůbec se mi ho nechtělo opouštět, když byl také nemocný. Prosila jsem, aby se to nějak uklidnilo. 

Ale..situace se moc nelepšila. "Lehla" jsem i já. Nakonec jsme měli horečku všichni. Měla jsem pocit, že mám zánět dutin, chřipku a angínu dohromady. Anička se trošku zlepšila, saturace se ustálily na hodnotě 95, což mě docela uklidnilo. Přes den to už také šlo. Sice ani jeden přes den nespali, ale byli klidnější. A večer jsem se těšila, že usnou hned po večeři, protože byli unavení. Snila jsem si, jak půjdu brzy spát a budu mít chvilku klid a dám si jeden teplý čaj. Chyba lávky...Aničce oteklo a zarudlo okolí tracheostomie, vyděsila jsem se a volala do Motola. Měla jsem štěstí, protože sloužil pan doktor, který Aničku operoval a uklidnil mě a poradil mi to namazat mastičkou, kterou jsem měla naštěstí doma. No a Ondrášek, začal plakat, že ho strašně bolí ouško. Dala jsem mu Nurofen, protože měl i vysokou horečku a chovala ho, dokud se neuklidnil. Aničku jsem současně houpala nohou v lehátku a zpívala si Vyvyšuji:-). Děti usnuly, položila jsem je do postele, dala si sprchu, uvařila si čaj a složila se...Tak moc jsem dlouho neplakala a nepamatuji si, že by mi kdy za poslední dobu bylo hůř. Pak jsem šla spát...A vyhlížela čtvrtek, kdy mi přijela pomoct švagrová. Přijela...vyspala jsem se a těšila se na pátek, na manžela.

Ne nadarmo se říká, že těšit se na něco není úplně moudré, protože se to většinou nepovede...Nám se ten pátek také nevyvedl. Manžel přijel, ale nějak jsme se nepohodli. O tom tu psát nechci.

Prostě a jednoduše se vám moc omlouvám, že jsem po dlouhé době odmlky nenapsala nic vtipného a zábavného. Venku prší, jsem unavená a smutná....a vyhlížím slunce...venku i uvnitř. Kéž se vy máte líp... 

Jsem z toho jelen

Že by se léto(=slunné počasí)blížilo nějakou extra velkou rychlostí, to se mi zatím nezdá. Ale co se mi zdá, nebo spíš nezdá, je, že všichni řeší plavky....a s plavkami i postavu do plavek. 
Na trhu lze sehnat mnoho druhů plavek v mnoha barevných kombinacích a všechny reklamy se tváří, že na každou z nás mají krásné plavky, ve kterých budeme prostě sexy. Haha...Ale nechápu, proč někdo ještě nevymyslel metodu, jak bez potu a odříkání získat tu super postavu. Já bych to brala. 
Nepatřím sice mezi nijak silné ženy a číslo, které mi ukazuje váha mě nijak neděsí. Ale...nesnáším, když si oblíknu spodní díl plavek a přes něj se mi vyvalí špek...takové to volné, minimálně o dvě čísla větší tukové fuj, které je sice pokryté kůží, ale ta je posetá striemi, kterých by si nevšiml jedině krtek. Jo, je to daň za dvě krásné děti (a mé mlsání:-)). Nebo...když se u zrcadla natočím na bok a chci se podívat na svůj zadek a kůže od lopatky k bokům se srazí a vypadám jako šarpej. Chjooo...
Rad by se našlo mnoho, ale kdo se v tom má vyznat. Když si postěžujete na postavu ala šarpej, každý vám řekne: "Cvič a nežer." Pak vylíčíte svou psychickou zátěž a každý poradí: "Nervy se mají obalovat." a podá vám Milku nebo jinou čokošku. Jsem z toho jelen...co si vybrat?
Dumala jsem dlouho a když jsem si dala jednu k jedné, rozhodla jsem se plavky neřešit. Jsem hrozná, když si řeknu, že nebudu jíst sladké, mám na něj dvojnásobnou chuť a nevydržím to a žeru ho víc než jindy. Sport...to nepřipadá v úvahu, nehodám se zabít. A když ve mě hlodala představa, že bych se přece jen mohla trochu přemoct, slyšela jsem v rádiu už tolik známý hit Ewy Farné Mám boky jako skříň skříň...a bylo mi dobře a cítila jsem podporu ve svém rozhodnutí:-).
Díky :-)

Proste a bude vám dáno

Dnes jsem se přesvědčila, jak pravdivé je toto tvrzení. Včera jsem nebyla ve formě. Bylo mi smutno, bylo mi úzko a měla jsem pocit naprostého zmaru. 
Děti relativně brzy usnuly (zato se často budily) a manžel odešel do lesa. Zůstala jsem se svou mizernou náladou sama. Dala jsem si sklenku vína, výbornou večeři, napsala článek na blog a prosila, abych pocítila Jeho milost, aby mi dal sílu a dopřál mi něco, co mě zahřeje na duši.
A dnes jsem dostala všechno, o co jsem prosila. Děti byly úžasné, nezlobily a poo vzorně spaly. Oběd se mi podařil. Vařila jsem dva chody (houbovou omáčku a steaky), oba se podařily a buchta měla také úspěch. Zvládla jsem poklidit a ještě jsem měla čas na motání. Zvětšuji Aničce muchomůrkovou deku, už se pod ní jen tak tak vejde a toto léto bude potřeba. Baví mě to:-). Háčkované deky jsou super věc. Uděláte maličkou, když máte miminko a když povyroste, jen ji zvětšíte, a tak můžete celý život zvětšovat a zvětšovat a nikdy z ní nevyrostete:-).
Největší milostí, kterou jsem dnes byla podarována, bylo počasí. Ani horko, ani zima a hlavně nepršelo. Po miliardě let jsme jako rodinka vyrazili na hřiště. Máme tu takové krásné, celé dřevěné hřiště. Jmenuje se Úhoří stezka a je krásné. Úplně jiné, než všechna ta modulová stereotypní hřiště, která jsou ve všech městech napříč republikou. Tohle hřiště je prostě originální a krásné. Máme ho docela daleko, a tak jsme na něm byli teprve podruhé. Poprvé nebyl Ondra nadšený, byl maličký a moc si ho neužil. Zato dnes by nadšený. Vyzkoušel většinu prolézaček a potkal stejného raubíře, jako je on sám. Já si už po cestě oprášila předsevzetí, že mu dopřeju volnost a nebudu helikoptéra a světe div se...zvládla jsem to já i on. Ušetřila jsme si řešení počínajících konfliktů a zasáhla jen v případě počínající bitky. Maminka kloučka, který se s Ondráškem pral, byla normální a jen se usmála a obě jsme klukům doporučili pokračovat v prolézání a hraní na honěnou a bitky nechat stranou. Kluci se usmáli, řekli, že by to šlo a běželi. Anička si užila houpačku, klouzačku a nadšeně za ruce probíhala celé hřiště...a já jsem měla pocit, že alespoň jeden den, žiju jako normální maminka a že jsme jako normální rodina. Manžel návštěvu hřiště také zvládl na jedničku a dokonce poznamenal, že to bylo fajn a že můžeme někdy zase vyrazit (což je obrovský úspěch, neboť hřiště nesnáší snad víc než já:-)).
Po cestě ze hřiště jsme potkali ovečky. Ač do Aničky x měsíců hustím zvuky zvířat, ovečky nevyjímaje, nenaučila se nic jiného než rybičku (zvuk pusinkou) a haf haf. Najednou se zájmem sledovala ovečky a když jedna udělala: "Beeee." Anička se usmála a dělala beeeee až na náměstí, kde ho vyměnila za: "Ňamíííííí." (nové slovo z minulého týdne:-)), protože chtěla moje horké maliny a Ondráškův pohár. Děti si pomlaskávaly a já, ač jsem z malin neměla skoro nic, jsem byla spokojená. 
Po cestě domů Anička broukala a Ondík se spokojeně nesl na koni (na manželovi). Jiří se těšil, že dodělá omítku na zahradní zdi a já se těšila, jak si večer budeme s Ondráškem číst novou knížku.
Měla úspěch :-). Nejvíc jsem se pobavila u Mikulášské pohádky, protože Ondrášek, vida obrázek Mikuláše, který měl i rohy a křídla, poznamenal, že je to popletené, protože s Mikulášem chodí přece čert a princezna. Nenechal si to vymluvit. Prostě Anděl je princezna a hotovo :-).
Dnešní den byl obrovskou milostí a já Mu děkuji, za vyslyšení mých vroucných proseb.
A pro vás mám jedno doporučení...PROSTE A BUDE VÁM DÁNO! Jako fakt ;-).

A dost!

Tak...dnes jsem se pořádně nasr...(mírnějším povahám se omlouvám). Už toho mám všeho tak akorát dost. Pořád jen uklízím, vařím, starám se o všechny a o všechno (kromě účtů a nákupů, ty má na starosti manžel) a hlavně jsem doma jako v kleci. ANO, Anička je nemocná a jsme dost omezení v pohybu venku. ANO je složité se o ní postarat a proto ji může hlídat jen manžel. Ano, můj manžel je dost vytížený a pak je rád, když má chvíli klid. ALE já jsem unavená. Moc si přeju mít čas pro sebe, pro své koníčky, pro své přátele...ideálně bez dětí za zády, protože ruku na srdce, kdo z nás si v klidu vychutná kafe s kamarádkou, když má s sebou dvě děti, které pořád něco chtějí, nutně potřebují nebo prostě jen tak řvou. 
Své děti moc miluju a jsem tu pro ně vždy a nikdy se to nezmění, ale nemyslím si, že by to, že si mamka denně na hodinku někam odejde, byť jen pro rohlíky, ublížilo jejich citům.
Nedávno jsem uspala děti a šla jsem na zahradu. Začala jsem povolovat karabiny a sundavat dětskou houpačku, abych si tam mohla pověsit svou. V tom se zpoza keře ozvalo: "Dobrý den, co to tam děláte? Snad se nejdete oběsit?" Sousedka měla strach o mé zdraví. Nebojte se ani vy, tak zle na tom ještě nejsem. Toho dne jsem si jí totiž posteskla, že to jsou už skoro dva roky (ne že by to bylo na mateřské s Ondráškem o moc lepší) co jsem zavřená doma. 
Tak moc bych si přála mít denně hodinku pro sebe a klidně bych ji strávila v obchodě nakupováním rohlíků a jogurtů a klidně bych i táhla tašku tak plnou, že bych ji sotva unesla, jen abych mohla ven. 
Dnes mi došla trpělivost a manželovi jsem suše oznámila, že hlídá děti a já jdu do zdravé výživy nakupovat, tam on chodí k smrti nerad, tak byla šance, že nebude protestovat. Ondrášek chtěl jít se mnou a tak jsme vyrazili. Prcek byl vtipný, za každou cenu musel mít na očích sluneční brýle se Spidermanem, i když to vypadalo spíš na déšť a slunko nikde, a kdyby náhodou pršelo, tak si nesl velký deštník, jak jinak než se Spidermanem. Vybaveni do všeho počasí, jsme vyrazili. Byla jsem ráda, že budeme chvilku jen spolu a pro něj to bylo také dobrodružství. Dokonce řekl, že je to sranda, že budu taky nakupovací jako tatínek:-).
Nakoupili jsme si jáhly, špaldovou mouku, celozrnné kaše, bulgur, kuskus, Umeocet a další dobroty. Pak jsme se zastavili v galanterii pro zelená klubíčka, abych mohla udělat Aničce háčkovanou brokolici, hrášek atd. a koupili jsme i gumy, abych mohla ušít nějaké pěkné sukně.
Pak jsem prošli kolem vietnamského obchodu a Ondrášek uviděl cros boty (napodobeninu), jal se mě přesvědčovat, že jsou Samovské(=požárnické, =modro-červené) a nutně je potřebuje. Vlastně by se mu na zahradu hodily, aby se když se mnou běží jen pro bylinky nemusel složitě nazouvat do tenisek. Zkusili jsme je a když jsem se ohlídla, vidím super kabelku. Nebyla ani malá, ani velká, "koženková", měla dost kapsiček uvnitř a dvě zvenku a byla pruhatá, modro-růžovo-žlutý proužek. Prostě byla akorát pro mě a stála jen 300 Kč, tak jsem si řekla, že co, že mám sice jednu oblíbenou a podstatně dražší koženou kabelku, ale ta mi teď velikostí a tvarem nevyhovuje (hlavně se nedá pověsit na kočár:-)) a ostatní menší už by chtěly vyhodit. No co, Ondrášek dodal, ať si ji koupím, ať si udělám radost a bylo. Měli jsme tak radost oba, on z bot a já z kabelky.
Manžel nám minimálně dvakrát volal, kde jsme a kdy přijdeme (byli jsme z domu 1,5 hodiny), doma to bylo jako po boji a z nákupu rozhodně neměl takovou radost jako my s Ondrou, ale co. Náladu mi to zpravilo a rozhodla jsem se, že si tenhle lék, čistý vzduch a sem tam nějaký nákup budu dopřávat častěji. A kdybych náhodou chtěla změnit názor, věřím, že mám kolem sebe dobré duše (viď Jani, Soni:-)), které mi tento můj plán připomenou.

Dovolte mi ještě poznámku pro ty, kteří mě osobně neznají. Opravdu nekecám. Jsem v podstatě pořád zavřená doma (kontroly a jednou nebo dvakrát do měsíce nákup v Albertu nepočítám) a ruku na srdce, komu by z toho nehrabalo :-). 

A na závěr dne, jsem se ještě odměnila super večeří. Udělala jsem si hovězí steak, jako přílohu salátek a směje se tu na mě sklenka akorát vychlazeného vína:-)...manžel je v lese a děti zázračně spí:-). Přece jen mě má Pán opravdu rád...a mám chvilku pro sebe.

Doba panenková

Už několik dní si říkám, že je Anička už velká holka. Tím, jak má ve všem své tempo a je trošku pozadu oproti zdravým dětem (nechodí a hůř komunikuje), mám tendenci ji vidět jako malé mimčo, ale ono to tak není. Každý den se učí nové věci a je neskutečně šikovná. Učí se drobná slůvka, ale tracheostomie ji v komunikaci hodně omezuje. Složitější slova nahrazujeme znaky. Když jsem s nimi začínala, byla jsem zklamaná, protože je Anička neopakovala. Teď se vše zlomilo. Znaky se učí velice rychle a nejen to, poslední dobou napodobuje vše, co vidí:-).

Nedávno jsem si všimla, že si vyndala z krabice Ondráškovo hrací nádobíčko a začala míchat a vařit. Hned jsem k ní přiskočila a vyndala panenky a další hrnce a vařila jsem s ní. Panenky jsem "krmila" lžičkou a říkala: "Ňam, ňam." Pak jsem panenky chovala a hladila. Anička na mě koukala a hned mě začala napodobovat. Ani nevíte, jakou mi to udělalo radost.

Konečně přišel můj čas. Moc jsem se těšila, až budu Ondráškovi háčkovat zvířátka a hračky, ale jediné, co u něj mělo úspěch, byl žabák. Jinak ho bavila spíš auta a ta se musela hýbat, jezdit, troubit a dnes už musí mít i sirénu, takže jsem měla smůlu. Trochu mě to mrzelo. 

Teď jsem se ale dočkala. Vyndala jsem panenky z ovčího rouna, které jsem šila. Jednu zrzku, kterou jsem šila dlouho před tím, než jsem měla děti a jednu blondýnku, kterou jsem šila Aničce k Ježíšku. Mají úspěch a já jsem šťastná. 

Včera večer jsem ji sledovala, jak vaří a míchá prázdný hrnec a hned mě napadlo, že vyndám zbytky přízí a uháčkuju jí zeleninu. Hned jsem to vyndala a do půlnoci jsem háčkovala mrkev, ředkvičku, dvě jahody, omeletu a koláček. Manžel se jen usmíval a zkonstatoval, že jsem ve svém živlu. Měl pravdu. Zvlášť, když jsem ráno viděla, jak byla Anička nadšená. Už jsem si našla obrázky a hodlám dětem uháčkovat snad všechnu zeleninu a ovoce, na které si vzpomenete. Z papíru jim upletu košíky a misky a chystám se i na koláčky a dortíčky. Ve skříni mám schovaný materiál na další ovčí panenku, kloubovou, oblékací a nemůžu se dočkat, až se do ní pustím a až na ní budu šít a háčkovat oblečky. No není to skvělé, že u nás konečně nastala doba panenková?