Člověk míní...Pán Bůh mění

Dnes se mi nepíše lehko...všechny radosti a juchání z minulého příspěvku jsou pryč. Všechno je jinak...

Nenacházím moc sil na dlouhosáhlé opisování, takže k věci...

Anička chytila nějakou virozu, která byla silnější, než se zdálo. Byly jsme týden v nemocnici, spousta opichování, pláče a bolístek na duši...a teď, déle než týden poté, přišel jasný verdikt. Nádor se dal do pohybu... 

...a v lednu nás čeká magnetická rezonance a po ní naplánování operace...alespoň kousek musí pryč, třeba se to potom zajizví a přestane to na čas zlobit...ano na čas, protože žádná trvalá a jasná řešení před sebou nemáme...

...jen jedno jediné...konec mojí práce...

Ale...já to PŘIJÍMÁM a ráda tu pro tu svou Berušku budu... ve všem, co bude potřebovat, připravena tulit, mazlit, opečovávat...MILOVAT...do krajnosti...daleko za hranice svých vlastních sil.

S doktory jsme se domluvili, že bude Anička chodit na dvě až tři dopoledne do školky, aby si mohla pohrát s dětmi. 

A já budu doma, pečovat o domácnost (aby tu všem bylo dobře) o sebe (abych měla dost sil do následujících měsíců) a šít (abych něco málo vydělala, abych vypnula mozek a meditovala u vrnění svých strojů, abych tvořila krásné a trvalé věci, které někomu udělají radost)...

Takže krok zpět...třeba jsem se v září rozhodla špatně... a teď mě Ten, který VÍ nejlépe, vrací zpět...nebo se pletu a není to krok zpět...ale velký krok kupředu...

...tak či tak...já jsem VDĚČNÁ...

...za všechny Linhartovské přátele s velkým sdrcem...za to, že je znám, že jsem s nimi mohla ten krátký čas být a třeba...ještě někdy...zase budu..

...za to, že můžu věřit, že všechno tohle má nějaký smysl, byť ho teď nejsem schopna vidět...za to, že vím, že ON nás miluje a nenaloží nám nic, co bychom neunesli...

...za to, že ať je naše cesta jakkoli těžká, ON po ní kráčí s námi...
 

Motolení a samé novoty

Po dlouhé době sbírám sílu k napsání dalšího příspěvku. Září bylo plné změn. Ti z vás, kteří četli mé fb příspěvky možná tuší (alespoň z části). 
Prvního září jsem oficiálně nastoupila do nové práce, pracuju v neziskové organizaci v Domově sv.Linharta v Chelčicích. Více info o Lunhartu si přečtěte na jejich webovkách zde:-). Pro mě je podstatné, že jsem tam neskutečně šťastná. Vše je tam milé a příjemné a kdykoli se naskytne nějaký problém, společně jej vyřešíme. Práce je to velice pestrá, i když převážně kancelářská, ale pro mě znamená velice příjemnou změnu. Především to ticho je skutečně ozdravné.
S mým nástupem do práce souvisí i Andulčin nástup do školky. Jako vždy jsem z toho měla větší obavy než ona. Stejně jako Ondík kdysi,  mě i ona v šatně přesvědčovala, že se nemusím bát, že to zvládne. Ve školce se jí líbí a je tak nadšená, že nechce domů...ani poo ani ve čtyři odpoledne, vždy ji musíme ze třídy odnášet:-). Neodpustím si trochu škodolibou poznámku, že manžel ji odnáší a se mnou běží domů ráda;-). Myslím si, že je to spíš tím, že ji Jiří vyzvedává podstatně častěji než já. 
Ondrášek už je předškolák. Je neskutečné, jak ten čas letí. Než se člověk naděje, má doma velkého, šikovného kluka. Nevěřila bych, jak velký krok všichni během jednoho léta uděláme. Ještě v červnu jsem nebyla ochotná připustit, že by šla Anička do školky na víc jak dvě dopoledne v týdnu, nebyla jsem ochotná připustit, že bych Ondráška pustila z dohledu a ejhle. Ondrášek v červnu udělal přijímačky na Kolečko do místní hudebky, jedná se o přípravku pro předškoláky, kde si děti vyzkouší taneční, hudební a výtvarné obory. Podle míry "talentu" v jednotlivých oborech nám paní učitelky doporučí, kterým směrem dítko rozvíjet. Ondrášek je zatím neskutečně nadšený a baví ho všechno:-). Podařilo se nám přesvědčit místní Skauty, aby ho vzali do Vlčat už letos. Během první schůzky se ukázalo, že je opravdu šikovný a hravě stačí větším dětem. Nechtěla jsem na něj nijak chvátat, ale on o to tak moc stál a navíc mu všichni kamarádi odešli do školy a on zůstal ve školce "sám". Myslím si, že ty tři měsíce, za které mu bude šest, nehrají tak významnou roli...pokud jde o kroužek;-).
V září jsme byly opět v Motole. Ano, na té obávané hospitalizaci. Bohužel se ukázalo, že obavy nebyly úplně zbytečné. Anička operaci zvládla výborně, i když byla o něco složitější, než se předpokládalo. Pobyt na ARU byl ale náročný, neskutečně náročný. První den jsem to úplně nezvládla. Překvapivě mě tolik "neničil" pohled na vlastní uspané a zaintubované dítě, ale psychicky mě vysál zvuk umělé plicní ventilace. S jedním jediným "fouknutím", s jedním jediným zvednutím Andulčina hrudníčku, se mi z paměti a ze srdce vyvalil proud vzpomínek a hluboce zakopaných pocitů a z očí vyhrkly proudy léta potlačovaných slz. No...náročné to bylo. Jelikož jsem tam s ní nemohla být, spala jsem u kamarádky Lindy a děkuju Bohu jí i její rodině za dokonalé zázemí, naprostou svobodu ve sdílení informací a pocitů a naprostou svobodu v míře samoty, kterou jsem potřebovala. 
Anička si pobyt na ARU, jak je jí vlastní, zařídila po svém. První den spinkala, druhý den víceméně taky, ale už odintubovaná. Probudila se až večer, když jsem tam nebyla a personál jí vyšel ve všem vstříc. Podrobnosti jsou neskutečně vtipné, ale slíbila jsem, že je nebudu sdílet na sítích, páč nic z toho neodpovídalo režimu oddělení. Jsem na ni hrdá, jak si umí poradit. Jako odměnu dostala čtvrtku medovníku, zbytek jsem dala sestřičkám a doktorům za nadstardardní služby:-)). I přes veškerou snahu sester a lékařů si Aninka odvezla strachy, které ale pomalu mizí a za pár týdnu se všechny rány na duši(její i mé) zahojí. 

 
 

Motol...na dvakrát

...moje jarní i letní noční můra...moje obavy vměstnané do jednoho jména a do jednoho data...moje představy o průběhu...

...a nakonec všechno úplně jinak...

...místo jednoho data tři...dvě za námi a jedno, velké a nejvíc obávané před námi...

Dost teček. K věci. Ve zkratce, neb na víc nemám enrgii(proto tak dlouho odkládám tento příspěvek). 

Přijeli jsme plní obav a strachů. Přijeli jsme s obr kufrem, páč plánů bylo mnoho a termín propuštění nikdo nesdělil. A nic nevyšlo. Na orl na nás koukali jako na zjevení, že jedeme na jednu noc s kufrem na měsíc. Co??? Na jednu noc??? A co vyjmutí pegu, co zašití stomatu? Nic. Přijeli jsme, druhý den udělali magnetickou rezonanci v anestezii. Probouzení dost divoké, bojovné a náročné. Kapačka vydržela ani ne dvě minuty, protože takový boj, aby si ji Aninka nevyrvala, to jsem nezažila. Tlumící léky jsem odmítla. Však tři narkózy v rozmezí ani ne dvou měsíců budou stačit, ne? Tři narkózy? ANO, přesně tak. Proč? Protože...komunikační šum. Jaksi nám zapomněli vše přeobjednat najednou. Pro nás to znamenalo, že jsme přijeli jednou, odbyli magnetickou a druhý den jeli domů. Za ani ne dva týdny jsme jeli zpět, absolvovali další narkózu, pěkně s intubací a vyjmutím pegu. Naštěstí probouzení klidné a poprvé s námi mohl být tatínek...tímto velké díky personálu!!! Dvě noci v nemocnici a opět hurá domů. S nezašitou dírkou. Jen vyjmuli peg a samo to prý zaroste. Skvělé, ne?!

A další hospitalizace nás čeká v polovině září...ta velká, se zašitím stomatu po tráše, s pobytem na ARU...tak se dál bojím a čekám a jsem tak unavená a spavá a neschopná žádného úklidu, že se snad na to všechno začnu těšit, už jen proto, aby to bylo konečně za námi. 

První hospitalizace...papírování a kafe pro mě a dortík pro Áňu...aneb...děláme si to tu hezký:-).

Aninka strouhá na pizzu parmezán...škoda, že jen jako:-).

Aninka skoro spala, ale jen co zdravotní bratr řekl, že po půlnoci nesmí nic jíst, navzdory únavě a pokročilé večerní hodině, snědla polovinu tvarohového závinu:-).

Páta hora

...od Coelha...je zvláštní kniha. Líčí příběh proroka Eliáše. Těšila jsem se na silný příběh statečného muže, ale nee. Prorok Eliáš byl představen v úplně jiném světle, jako člověk se všemi lidskými pochybami. V závěru knihy však velice překvapí...Přečtěte si to. Možná budete naštvaní a chvílemi zklamaní prorokovou "slabostí", ale rozhodně se začtete tak, že přestanete vnímat čas kolem. Já nevnímala ani nevybalené kufry, ani běhající děti:-).

Ano...toto jsem potřebovala vidět černé na bílém:-).

Výstava na Lipně

A je konec...dovolené...byla super a aby ten poslední dovolenkový den nebyl jen o cestě domů, zastavili jsme se na Lipně na výstavě Obři oceánů. Plakátek lákající na výstavu sliboval, že se nám zatají dech...a nezatajil. Děti výstavu proběhly za pět minut a chtěly na vedlejší hřiště:-(. Čekala jsem od toho víc, alespoň mohla být zvířata v nějakém rovnoměrném poměru ke svým reálným velikostem, aby se dětem snáz ukazovalo, jak kdo je oproti komu velký a bylo by fajn mít u každého tvora postavičku člověka, což by dětem představu velikosti zvířat také lépe přiblížilo...no nic. Každopádně si s výrobou tvorů dal někdo pořádnou práci a vypadaly reálně, takže i tak klobouk dolů...znovu už bychom na ní ale nešli...děti rozhodně ne a my dospělí bychom cenu za vstupně asi raději nechali v naší Vodňanské kavárně U Lípy:-).

Turnerova chata a Sovinec

Další výlet na Turnerovu chatu. Původní plán byl dojít jen k mostu, protože předpověď byla víc něž nepěkná...ale Ondík šlapal statečně a řeka tak krásně hučela, že se nešlo zastavit:-). Turnerova chata krásná, ale předražená. Chtít 80Kč za porci bramboračky, byť výborné, mi nepřijde etické. Dvě palačinky stály 170kč, to už je úplně šílené:-)....ale jedna bramboračka nakrmila dva skřítky, po jedné lžíci zbylo i na rodiče a než jsme ji snědli, tak se venku vypršelo a začalo až když jsme seděli pěkně v autě a mířili do Borové Lady na prohlídku Sovince...dost dobrý to bylo. Všechno. 

Na Borovce jsme si dali kafe, děti pohrály v dětském koutku a dokonce tu měli otevřenou poštu, takže jsem konečně mohla poslat došitou zakázku...oujééé...super den:-)

Králové...

Čtvrtý den jsme vyrazili na Kvildu. Předpověď byla deštivá...a výjimečně vyšla:-). Jeden pršák jsme strávili v infocentru v centru Kvildy. Můžu jen doporučit, skvělá expozice, která zaujme a zabaví děti na hodně dlouho. My tam byli déle než hodinu a půl . Áňa nadšená z přízemí a Ondík blažený z kina v patře.
Pak jsme kousíček popojeli a prošli se výběhem pro jeleny. Žádná klec, u které stojíte, ale vyhrazená cestička uvnitř oplocené ohrady. Kdyby jelen chtěl(o čemž pochybuji), mohl by jít v podstatě vedle vás. Součástí stezky je i výběh pro rysy, ale toho jsme narozdíl od jelenů neviděli:-).
I zde mají infocentrum, o dost slabší než na Kvildě...ale jeho návštěva se nám "nevyplatila".
Celou dovolenou jsme se snažili užívat si...ale s mírou, páč nás v srpnu čeká zvelebování domečku. Vzhledem k tomu jsme vybírali atrakce bez vstupného nebo s minimálním vstupným...no...a protože přece šetříme, tak jsme dětem koupili dva plyšáky...rysa a kolouška...Ach, taková blbost:-). Asi se v nás probudila nějaká neukojená touha z dětství.  (*Světe div se...plyšáci jsou v kurzu už x dní, jsou z nich mazlíčci číslo jedna.)
V pozdním dpoledni se nám(za deště) podařilo navštívit místní stáje s koňmi(Áňa byla šťastná jako blecha) a při procházce lesem objevit nádherné hřiby. Tatínek objevil hříbkového velikána....krále...

Takže jsme dnes viděli krále dva...jednoho majestátního(jelena) a druhého jedlého;-).

A z čeho jsem měla největší radost já? Přece z toho, ze byli všichni  šťastní ...a taky z toho, ze jsem dostala k večeři houbové řízky až pod nos:-).

Den třetí

...celý výletní. Dopoledne jsme vyrazili na Hauswaldskou kapli. Krásná procházka téměř po rovině, což nebránilo Anče v tom, aby se nosila;-)) a podél řeky, což nadchlo tatínka a stále dokola říkal:"No to je nádhera. Vidíš tohle a tamto." Neustále nám ukazoval rybky a všemožné druhy vodních rostlin:-). Vlastně jsme měli skvěle komentovanou vzdělávací prohlídku:-). 
Z Hauswaldské kaple zbyl jen půdorys, vlastně tři půdorysy třech staveb. Nejkrásnější na tomto místě byl pramen a jeho okolí. Pramen je svedený pomocí korýtek, jejichž spoje symbolizují korálky růžence a ústí do spojených skleněných dlaní. Nádhera! 
Odpoledne jsme se jeli podívat do vlčího výběhu do Srní. Byli jsme tam minulý rok a viděli celou smečku. Tentokrát jsme viděli, jak řekl Ondík, jen ucho za stromem a jednu na chvilku zvednutou hlavu:-). 
K večeru jsme si zašli na výbornou večeři a na hřiště, ze kterého nás vyhnal mírný letní dešík. 
A večer ...místo už třetího plánovaného romantického večera, jsme koukali s Ondíkem na Cestu do pravěku, a když film skončil,rozesmál nás Ondík tak, že jsme málem vzbudili Anču. Řekl:"To jste ale rádi, že jsem to vydržel a neusnul s Ančou, co? Každej večer si budeme pouštět film, kterej já vyberu a budeme u toho jíst ty bakerols, jo?"No není on k sežrání?

Prášily den druhý

Neděle netradičně...výletujeme...a jak řekl Ondik:"Jakože žádnej kostel?" Přesně tak;-). 
Ráno jsme pěkně v klidu a s jistotou skvělého počasí vyrazili směr Prášilské jezero. Děti natěšené a my zvědaví, jak jim to bude ťapat. Cesta nahoru byla super, žádné velké zdržování a dostatečný přísun borůvek:-).
V cíli krásné jezero, kač, kač a svačinka. Po cestě zpět nádherný potok, unavené nožičky, obložený tatínek, opět bizony a zasloužená zmzlina:-).

Aňa se fotit nechtěla...měla kačky:-).

Vegetíme v Prášilech

Hurá, hurá, stokrát hurá...jsme na dovolené. Jako každé léto jsme i tentokrát na Šumavě. Tentokrát v Prášilech...v penzionu Kovárna.

Po loňské zkušenosti s nevýhodou ubytování bez možnosti vaření, jsme tentokrát zvolili apartmán a udělali jsme dobře.  První den jsme zjistili, kde je řeka, cukrárna, restaurace, infocentrum a hřiště .

 Navštívili jsme botanickou zahradu a obdivovali výběh s bizony. Ondík nás hned poučil, ze je to přece Tatonka a Aňa se toho chytla a stále nám to opakovala a bude opakovat až do konce dovolené:-). 

Od bizonů jsme zamířili na zmrzlinu a na hřiště, které se ukázalo jako to nej, co v Prášilech je. A kdybyste někdo tápal nad důvodem, pro který se vydáváme s dětmi na dovolenou, Ondík vám to vysvětlí:"Na dovolenou jezdíme přece proto, abych mohl každý den na zmrzlinu a do restaurace."

Tak tak...první den mu ta představa vydržela. Večer si stavěl s Aňou lego, tatínek vařil večeři a já dočetla super oddechovku od Hartla:-).

Motol

Ach jo..po pravdě se mi nechce napsat ani jediné slovo, nechci nad tím vším přemýšlet a vlastně ani nevím, jestli vůbec chci, aby to někdo četl...ale už jsem začala...posilněna kávou a otevřenou bonboniérou(díky Zlato, vím, že je tvoje, ale;-)).
V dubnu jsme byli na kontrole v Motole. Nebyla to běžná kontrola se slzičkami a bojem kvůli odběru. Byla úplně jiná. Celý ten den byl jiný a zvláštní a nic a nikam se mi nechtělo, i když se nemělo dít vůbec nic nepříjemného. 
V čekárně skoro nikdo nebyl, jen dva nebo tři onkoláčci, miláčci. A tihle dva, či tři spolu s mými dvěma rarášky zaplnili svým smíchem a rykem celou chodbu, halu i hernu. Bez jediného slova všichni nasedli na motorky a odrážedla a dělali závody. Sestřička nevycházela ani ze dveří, volala jen z poza prahu, aby ji někdo nesrazil. A nikdo z nás rodičů, neřekl jediné slovo...nikomu nevadilo, že naše děti dělají hluk, ohrožují všechny kolem a já nevím co ještě...všichni jsme tam seděli a byli šťastní, že je v nich tolik života. (Na tohle si musím vzpomenout, až budu zase Áňu večer nahánět do postele;-).
Pak na nás přišla řada. Pan Mudr. Mališ je anděl a nikdo mi to nevymluví. Málokdo umí sdělovat pravdu tak krásně a čistě a příjemně a přitom bez obalu. Upozornil nás na to, že se mu zdá Aničky nádor na pohled objemnější než před vysazením léků. Kvitoval s nadšením Aničky pokroky, jak mluví a jak je velká a samostatná a patřičně ocenil všechny svéráznosti jejího pokroku;-). Prdelka se předvedla. Běžela za sestřičkou s prstíkem a ručičkou připravenou k odběru a divila se a říkala:"Nebude bebí, ne?" 
Opravdu nebylo bebí. Potřebovali jsem si s doktorem vyjasnit co je před námi a jak jsme na tom teď. Tak trochu jsme si mysleli, že když nebereme léky, můžeme se zvolna vracet k normálnímu životu, ani ne vracet...spíš po letech znovu objevovat, protože od poloviny těhotenství(s Aničkou) nebylo normálního nic. Ano, pan doktor nám potvrdil, že opravdu opatrně(mnohem opatrněji než jsme čekali a než jsem dodržovali:-(). Perfektně jsme se domluvili ohledně neočkování, případném nástupu do školky...maličkého kolektivu, s asistentem...na dvě, max tři dopo v týdnu. Po sem dobré...
ALE..pak přišla standardní řeč o následném postupu s mnohým ALE a JESTLI...takže 5.6. nastupujeme do Motola. Následující den bude mít Anička magnetickou rezonanci v narkóze a DLE VÝSLEDKU se bude postupovat dál, když to nebude dobré, tzn. větší nález, nasadíme léky zpět...když to bude dobré, podstoupí Aninka v následujícím dni vyjmutí pegu(ona by tu hadičku tak ráda dala pryč...a my též)...tak či tak nás po magnetické čeká další operace, zašití stomatu(dírky po tráše), protože ať jsme dělali co jsme dělali, nezarostla...a po operaci pět dní v umělém spánku na ARU.

Ta poslední věta se mi honí v hlavě od chvíle, kdy ji dr vyslovil. Budí mě ze spaní a nedá mi chvilku klid. Bojím se...Ano, vím, že je to všechno posun kupředu, že se lepší a je báječná a skvělá a já nevím co...ALE já se prostě bojím! Nechci vstupovat do těch stejných dveří, zouvat boty, oblékat modrý plášť, brát si roušku, desinfikovat se...a pak sedět u postýlky své princezny, která bude uspaná, ohadičkovaná, bílá a jako bez života...všude kolem budou blikat, pípat a NEDEJ BOŽE pištět všechny ty blikající obludy...nechci sledovat monitor a posouvat očima tu hodnotu výš a tu níž...to teď snad nehrozí, ale ta vzpomínka je ve mně...jak jsem tam seděla a říkala si:"Půjdu domu až..."tahle hodnota bude na tolika a tolika....a ona se nehne a když, tak úplně jinam než chci. Tíží mě to...ty vzpomínky na rozdýchávání s ambuvakem...na tu větu lékařů:"Počkejte chvilku na chodbě."tzn venku před oddělením, na ten šum všech volných rukou....tíží mě myšlenky na budoucnost...na výsledky MR, na to, jak zvládne ty všechny narkózy, jak já zvládnu od její postýlky odejít, když s ní na aru být nesmím...ne spát atd. Tíží mě to všechno a není mi dobře...je mi smutno a ani všechny možné rodinné akce a posezení s přáteli a dobrá atmosféra doma a velká manželova bonboniera nefungují...

Zpětně duben

Je toho v poslední době nějak mnoho. Duben byl opravdu náročný...po všech směrech.

...marodili jsme...stále dokola, se vším možným, všichni...

...práce bylo moře...

- třeba jsem šila závěsy a katalogy na výstavu Pavlíka a Hiromi...haiku ručně vyšívané nití po babičce na plátěná prostěradla po dědečkovi...i já sešívala katalogy nití po babičce...perfektně vymyšlené a vše červenou nitkou provázané;-)

- nebo jsem šila trojúhelníčkovou výzdobu na zítřejší svatbu Barči a Vasila :-)

...také nějaký ten výlet jsme stihli...(foto už ne)

...a také jsme byli na kontrole v Motole...o tom ale v dalším příspěvku, protože by se mi to sem nevešlo a vás by to umořilo;-)

Makám:-)

NaVZDORY všem nástrahám tvořím. Nový stroj přišel, ale nesedlo mi seřízení a steh, který nejvíc potřebuju, zlobil. Majitel firmy i ostatní, se kterými jsem od nich mluvila byli báječní. Stroj odvezli, seřídí ho, aby mi vyhovoval a pošlou zpět. Zlatí jsou. Do té doby tvořím to, co jde...něco zcela hotové...zbytek rozdělaný a připravený na dokončení...ale radost...ta tu je:-).

Trička s logem...brzy na fleru:-)...

Spokojený Eliášek na přebalovací podložce ode mě...petrolejová heboučká minky...a sloníková nepromokavá  kočárkovina

Jak rodí zajíčci

Ve středu se u Ondráška ve školce konal VELIKONOČNÍ JARMARK:-). Mnoho rodičů(především asi maminek) se podílelo na tvorbě předmětů k prodeji. Pár dní jsem přemýšlela, co vytvořím a nakonec jsem se rozhodla, že ušiju látkové tulipány. Zápichy se hodí všem, ne?
Jenže...dvakrát jenže...není vždycky všechno tak, jak si naplánujeme. V mém případě můžu klidně napsat, že NIKDY není NIC tak, jak si naplánuju. Jestli ono to nebude tím, že blbě plánuju:-).
Celou středu jsem si v pohodě četla, střihala látky a hrála si s dětmi. U večeře mi Ondík říká:"Maminko, co dáš zítra paní učitelce na ten jarmark?" COOOOO....zítraaaa? Chvilku jsem Ondíka i sebe přesvědčovala o tom, že je jarmark přece až příští týden, ale pak jsem se podívala do mailu a ANO, je to UŽ zítra. Nu což, ušiju přece ty tulipánky, ne?
Ejhle...druhé jenže...nejsou špejle....přece si s nimi Ondík s Áňou hráli a všechny je zlámali... AHA, ale co teď? Zrodit malé zajíčky, přece:-).

Nejdřív předkreslit obličeje a ručně a s LÁSKOU je vyšít. Ta láska je na tom všem nejdůležitější, protože děti si ji zaslouží. Věřím tomu, že hračky vyráběné s láskou mají v sobě tu energii, tu pohodu a dobrou náladu a věřím, že děti to opravdu cítí. 

Potom je třeba ke každému obličeji najít tu nejsprávnější látku na tělíčko a ouška.

A nakonec je naplnit(tak akorát) tím nejměkčím dutým vláknem, které nebude zlobit žádného alergika....a tadáááá...deset zajíčků se tu narodilo...a radost udělalo...mně, že se ve dvě v noci zrodili...a láskou mě naplnili, až jsem z toho nemohla pěkně dlouhou chvíli usnout...a svůj úkol splnili...protože dnes prý všechny děti, kterým je rodiče koupili, je do školky donesli, jako své mazlíčky.

Pšššt...když jsem byla pro Ondráška, jedna maminka říkala paní učitelce, že její synek zajíčka od včerejšího odpoledne nepustil z ruky. Chápete to? To je ten největší dar, ta největší cena pro mě, když udělám radost:-), když svítí očka. Za to ty probdělé noci prostě stojí:-)

Kabelka pro segru

...název vše vysvětluje...černá koženková kabelka pro segru...uvnitř nádherná americká látka... vnitřní kapsičky, karabinka na klíče a zapínání na magnet:-)...