Blbý nápad

Je léto a to si žádá výlety:-). Snad už budou všechny nemoci za námi a teď, konečně, si užijeme i nějakou tu zábavu. 

V pátek jsme byli na devátou ranní objednaní v Motole na dětské hemato-onkologii na pravidelné (1x za měsíc) odběry. Anička má nasazenou biologickou léčbu a je třeba hlídat hodnoty léku v krvi. Vždycky chuděrka strašně pláče, protože má z pobytu na ARU,a také z toho, že je nedonošená, špatné žíly. K tomu bere léky, které sráží krev, takže je velké umění ji napíchnout a ještě odebrat potřebné množství krve naráz. Je to náročné pro ni, ale i pro mě, psychicky i fyzicky, protože už je velká a je velice těžké ji udržet. Nicméně jsem si řekla, že když už ji čeká takové trápení, a když už budu vstávat a lifrovat děti (bez požití jediné kapky kafe) do auta a trpět ty dvě hodiny cesty do Prahy, tak to spojíme s výletem...do ZOO. Co by přece děti mohlo bavit víc, než krásná, exotická zvířata.

Upřímně...byl to, jak řekl Ondík, BLBÝ NÁPAD, i když jsem to měla naplánované skvěle.

Říkala jsem si, že ráno zvládneme odběry, pak ZOO, kde si dáme oběd, a abychom nejeli domů pozdě a nenarušili Aničce spánkový režim (který v létě dost pokulhává:-)), přespíme u mého taťky a domů pojedeme až ráno. Všechno jsem zabalila, oblečení, léky, svačinky, všechen zdravotnický materiál, prostě všechno. Poprvé jsem NIC nezapomněla. Jsem dobráááá, joooo:-). 

Ráno jsem se navzdory svému já, které psychicky vstává až kolem půl desáté, dokázala přemluvit a vylezla jsem z postele dřív než děti, dobalila potřebné věci, a pak postupně budila děti a oblékala je a krmila a ptala se: "Kdo chce do ZOO?" Ondík skandoval: "Já." Otázek padlo několik např. Kdo chce vidět žirafu...slona...zebru...bílého medvěda...a on pokaždé skandoval: "Já." V autě jsme už skandovali všichni a vypadalo to na super výlet. 

Cesta dopadla nad očekávání dobře, tím myslím dopravní situaci, nikoli klid v autě :-). Odběry dopadly báječně. Sestřičky ji píchly na poprvé, odebraly jsme jen pár kapek a usoudily, že když nás v srpnu čeká plánovaná hospitalizace, tak se ten krevňák (krevní obraz) dodělá pak, protože stejně bude třeba před narkózou. Pak jsme přejeli do další budovy, vyzvedli léky a mohlo se frčet do ZOO.

Když jsme projížděli branou a manžel platil parkovné (v Motole), chtěla jsem navázat na nadšené skandování z rána, abych dětem zdůraznila, že to ble je za námi a teď už bude jenom bžunda. Nicméně Ondráškovo ranní: "Já" vystřídalo: "Já neeee." Když jsem se ptali proč, tak zkonstatoval, že už chce dědu Jiříka a tetu Péťu. Nicméně jsme mu vysvětlili, že je uvidí pak a teď si užijeme legraci v ZOO.

V ZOO jsme zaplatili vstupné a Ondra nasadil otrávený obličej a šli jsme na želvy. Uf...měl radost. Na celý pavilon jásal: "Jééé mamí, taková obr želva...a jak pomalu ťape....a koukej, má malý telátko." :-) Ať trénujeme, jak trénujeme, nepovažuje správné přiřazení mláďat a barev za podstatné:-). Lidé v pavilonu se zasmáli a my taky a trochu se mi ulevilo, že snad bude nadšený. 

Následoval pavilon šelem. Šli jsme dovnitř, kde nebyla ani noha. Vlastně noha jo, ale jen lidská. Aby návštěvníci viděli alespoň něco, běželo tam video. V momentě, kdy si ho všiml Ondrášek, promítali páření tygrů. Ondík se rozzářil a opět hlasitě zvolal: "Tatí, koukej, oni se tulí:-)." Nakonec jsme lvi, tygry a levharty našli venku. Byl překvapený, že jsou ty kočičky tak obrovské. Když jsem zvedala Aničku, která se v kočárku šponovala, tak Ondrášek ječel:"Mamí, neházej jí tam, oni jí okousají a to budeme smutní." Vysvětlila jsem mu, že se nemusí bát, že Aničku žádnému zvířeti nedáme. Evidentně se mu ulevilo.

Další nadšení způsobil nanuk, kterým jsme byli olepení všichni, ale upřímně, moc velkou roli to nemělo, protože OBĚ děti dostaly od sestřiček v nemocnici lízátka a byly olepené už při vstupu do ZOO. ANO i Aničky bílé volánkové šaty, které jsem žehlila o půlnoci, což vlastně pozbylo smyslu už v momentě, kdy ji Jiří posadil do sedačky a jelikož sám šaty nikdy neměl, neřešil, jak jí tam posadí. Kromě totálně zmačkaných šatů byla i bonusově olepená...kompletně olepená...včetně vlasů. 

O další zábavu (nejen nás, ale i všech, kdo tam byli...a že jsme se tam sotva vešli)se postaral opět Ondík, tentokrát u krokodýlů. Jiří mu říká: "Ondíku, koukej, vidíš toho velkýho krokodýla? Ten má zuby, co?" Ondík jen zvedl obočí, vzdychnul a řekl:"Ale tatínku, ten přece není opravdickej, ten je jenom jako." Smích všech. Jiří na to:"Ondí, ten je opravdickej." O.:"Nene, vždyť se vůbec nehýbá." Smích všech. Načež se krokodýl milostivě pohnul. Ondík vykulil oči a řekl:"Fakt je živej. To je supr." Smích opět všech. Před pavilonem jsme mu museli vysvětlit, že jsou všechna zvířata v ZOO živá (i když ten spící tygr vypadal jako vycpaný:-)). Byl překvapený. Chudák, asi si myslel, že jsou na baterky nebo co:-).

A pak ... následovaly škleby. Jednak manželovy, protože se mu místní restaurace zdála moc plná. Kdo by to čekal, že? Svačiny bylo dost, takže to ani moc nevadilo(a u taťky na nás čekala prvotřídní svíčková, tak bylo alespoň dost místa v bříšku:-)). Ondík začal skuhrat, že ho bolíííí nožičky...že je přece maličkýýý. Nesl se "na koni". Pak ho oslnil lesk skluzavky, tunelu u ledního medvěda. Vylezli jsme schody nahoru, vystály frontu a když byl na řadě, začal vřískat, že se hrozně bojí, že musím s ním. Chvíli jsem vzdorovala a přesvědčovala ho, že je velký kluk, ale fronta byla stále delší, a tak jsem sedla a jela s ním. Byl nadšený. Maminky dole ocenily moji odvahu, nicméně dodaly, že dítka přesvědčují, že se tam dospělý nevejde, což už teď neprojde. Uhrály to na to, že já jsem malá maminka a ony jsou vyšší a proto se tam opravdu nevejdou. My si s Ondrou užili tři jízdy a šli okukovat medvěda. Myslím si, že medvědi jsou opravdu báječní, protože kdykoli se v pražské ZOO objevím, jsou akční. 

Doploužili jsme se ke slonům, o kterých Ondra pronesl, že jsou to ošklivá zvířata. Žirafy, kvůli kterým jsme tam jeli, protože miluje pohádku o žirafě, kterou bolelo v krku, protože lízala zmrzlinu a babička jí pak musela uplést dlouhou šálu (Z. Pospíšilová:Pohádky do hajan, O mlsné žirafě), byly prý moc malé. 

Až tady, na konci, u žiraf jsem si uvědomila, že jsem neudělala skoro žádnou fotku. Tak jsem fotila kluky s žirafami, zvládli jsme i selfie u slonů a Ondík se začal bavit. Nechápu proč, ale na každé fotce si strkal prst do nosu a měl z toho srandu. Vlastně jen díky němu a tomu jeho nosoprstu jsou fotky rozesmáté. 

Závěrem bych chtěla podotknout, že jsem v ZOO viděla jen dva typy rodin, 1. s dětmi, které byly nadšené a pobíhaly tam a sem a vyřvávaly, co je to a ono za zvíře, co umí a jak je to božííííí...2. s dětmi, které bolely nožičky, chtěly domů....a nebo za tetou Péťou a dědou Jiříkem. 

Když jsme odcházeli od žiraf, tak se Ondík zeptal:"A teď už konečně můžeme jet za tetou Péťou a dědou Jiříkem?" Asi jsme ho celou dobu zdržovali nebo co?:-)

Když jsme k taťkovi dojeli, všichni se ho nadšeně ptali:"Jak se ti líbilo v ZOO, Ondíku." Ondík se zamračil a řekl:"Špatně, tenhle výlet byl blbý nápad." :-)...Možná jo...ale my jsme si ho s Aničkou užily. Daly jsme si výbornou sváču a nanuka. Viděly jsme zajímavá zvířata. Počasí nám přálo, protože bylo akorát teplo, akorát vlhko a pršelo jen, když jsme byli v autě, a takovéhle počasí je jednou za rok. Anička se proběhla, pak v kočárku spokojeně usnula a jednoznačně byla nadšená, protože tolik lidí v životě neviděla....ANO, je možné, že bude nemocná, protože hodně lidí po hromadě pro ní není dobře, ale byli jsme s ní venku, kde se to snad rozptýlí...a hlavně si ta naše beruška také nějaké to vzrůšo zaslouží. 

Děkuji všem, kteří dočetli až sem:-).

Nesoudit...USUZOVAT

Jojo..ožehavé téma nás všech. Chytněme se za srdce a vzpomeňme si, kdy naposledy jsme někoho soudili...v myšlenkách, slovech. Není to zase tak dávno, že? ALE pozor. Nic není jen tak. Je třeba zpozornět. Protože...vše má svou příčinu.
Nebojte se, nechci se tu někomu šťourat ve svědomí (mám dost práce s tím svým;-)). Nechci říkat co se má a nemá a zatěžovat vás podobnými žblepty, po kterých se nám všem ježí vlasy na hlavě(kdo je nemá, tak třeba chlupy na zádech:-)).
Jsem žena, která má kolem sebe mnoho krásných, schopných a výjimečných žen...a všechny máme jednu věc (možná víc:-))společnou...procházíme, procházely jsme, budeme procházet krizí. Krizí spojenou s mateřstvím. S mateřstvím, které nás na jedné straně činí neskutečně šťastnými a na druhé nás vysiluje. Všechny do jedné své děti milujeme, dýcháme pro ně a každý jejich drobný pokrok (první krůčky nebo noci a dny bez dudlíku) nás dojme a jsme hrdé. Každý den od rána do noci a od noci do rána jsme tu pro ně, pro ně všechny, cele, jak nejlépe dovedeme. 
To vše však neznamená, že nepřicházejí chvíle, kdy jsme do morku kosti vyčerpané a jediné, po čem toužíme je pár minut, hodin, dní se o nikoho a nic nestarat. Jen být a žít. S tímto stavem totálního vyčerpání přicházejí pochybení. Některá z nás (já) je netrpělivá a ječí, jiná děti plácne, jiná volá pomoc a zdůrazňuje, že se zhroutí (což asi neudělá, protože ví, že si to nemůže dovolit...a ona je kurňa zodpovědná)...každá máme svůj způsob, na který nejsme hrdé, a přesto se toho všeho dopouštíme. V očích okolí jsme možná hysterické matky, tyranky nebo kdoví co ještě. 
Sama si vzpomínám na okamžik, kdy jsem jako těhotná bloudila nákupním centrem a byla svědkem (dnes mi známé) situace, kdy maminka s dvěma dětmi(jedno cca 4 roky, druhé cca 6 měsíců), obložena horou jídla v nákupním košíku ječela na starší dítě, že mu tu sušenku nekoupíííí, a když se rozplakalo miminko, vrazila mu dudlík do pusy se slovy: "A ty už taky neřvi." Vyděsila jsem se a okamžitě ji odsoudila, protože co by jí to udělalo, koupit jednu blbou sušenku. No a jak mluvila s tím miminkem? Hrůza! Teď, jsem-li svědkem podobné situace, okamžitě si uvědomím, že chudák ženská měla pekelný den. Miminko od rána řve, ač mu nic nechybí, starší dítko má v hlubinách košíku minimálně dvě jiné dobroty, které si vybralo v předchozím regálu. Připočtu probdělé noci a nedej Bože nechápavého muže a odsouzení se nekoná. Jen soucit.
No jo, to jsme my...matky. My víme jaké to je. Nespat. nejíst. Nepít. Milionkrát denně dělat drobné služby (zapnout, rozepnout, opravit, utřít, přebalit, uklidit, vyprat, vyžehlit, vytřít, a znovu vytřít, protože někdo proběhl byt s nožičkami od bláta, číst, hrát si, odpovídat na PROČ, chválit, usměrňovat....bla bla miliardkrát bla), které nikdo neocení, rázem nejsou vidět. Jen my víme, jaké to je se v klidu ani nevy...Ano, jsme přece matky. ALE...jsme taky lidi. Svébytné bytosti, které mají sny, touhy, záliby. Máme právo na uznání a ocenění. AAAA pokud se dopouštíme chyb, voláme o pomoc, a ta by nám měla být dána.
Tak prosím, vás všechny, pokud máte kolem sebe nějakou matku, s jejímž jednáním někdy nesouhlasíte, zkuste nahlédnout pod pokličku, poslouchejte ji, vnímejte rozdíly a pomozte jí, vyslyšte její prosby, dopřejte jí čas pro sebe.

Achjo a ejchuchu

Přesně takhle se teď cítím...rozporuplně. 

Na jedné straně stojí velké ACHJO, protože má Anička zase antibiotika...penicilin. Jedny antibiotika dobrala, měla 14 dní klid a bere další. Tentokrát má spálovou angínu, ale nějakou zvláštní, bezpříznakovou. Myslela jsem si, že má jen rýmu, ale hleny, které jsme odsávaly z tracheostomie byly nazelenalé, což značilo nějakou infekci. Hlavně jsme odsávali pořád, dnem i nocí, hodinu co hodinu, minutu co minutu. Několik dní jsme nespali. Teď už skoro tři týdny v kuse. Bylo to peklo. 
Výtěry z nosu i krku ukázaly na původce a antibiotika konečně zabrala. Poslední dvě noci jsme spali, celé, v kuse:-). Snad to nezakřiknu:-). Pořád jsem unavená, ale je to lepší. 
Co lepší není...ani trošku...je moje psychika. Tento týden měl totiž Ondrášek být na prázdninách u babičky (mojí mamky) a strašně se na to těšil. Místo toho zůstal doma (chudáček můj, nemá to s námi lehké), protože jsme museli všichni na výtěry a dokud nebudeme mít výsledky, držíme se doma, abychom nezkazili prázdniny i někomu jinému. Je to už na hlavu. Ať prší nebo svítí slunce, jsme doma...nebo na zahradě...alespoň. Přijdu si tu jako zvíře v chráněné rezervaci. Je tu relativní bezpečí i výběh, ale pořád je to "klec". Kdo nezažije, nepochopí. Permanentní stres, strach, jestli to bude dobré nebo ne, protože nádor reaguje na každé nachlazení a tentokrát vyrostl dost, asi jeden a půl centimetru. Dnes se zdá, že se to trošku lepší a je drobet menší, ale je to peklo. Žijeme se smrtí v zádech, pořád si říkáme, kdy se to zvrtne a když si náhodou dovolíme na tu obludu zapomenout a žijeme jako "normální" rodina, nezapomene se ozvat a připomene, že je pořád tady, tak ať nejásáme. Mám nějakou krizi...nic se mi nechce a nic mě nebaví...ležela bych v posteli a spala...
Tolik mé deprese...raději se v tom nebudu pitvat...nebo se v tom utopím.

ALE...přece jen se v tom všem bahně najde i nějaké to EJCHUCHU... Největší...vlastně dvě největší:-)...je to, že 1. Anička chodí:-)...joooo...konečně se odhodlala a chodí. Někdy metr, někdy dva a dnes tři, pak se zastaví, něčeho se přidrží nebo si sedne a zase jde. Když chce být někde rychle, vezme to po kolenou, ale i tak. Obrovskou radost mi dělá každý její krůček a ten nadšený a zároveň trošku ustrašený a současně překvapený výraz v jejích očích, to je fakt pecka. Je to nádhera:-). 2. Přijela mamka. Moje mamka. Přijela v úterý, odjela dnes. Hrála si s dětmi od rána do noci a já si stihla něco udělat i odpočinout i si ji užít. Tři rána jsme mohli vstávat v osm, děti si užili hry, mazlení, dovádění a skotačení s babičkou, my si s manželem užili, že jsem pár dní tohle všechno dělat nemuseli:-). Pěkně jsem si s mamkou popovídala, připomněla mi, že rozmazlovat umím skvěle, ale s důsledností je to horší. Ach jo...co s tím, když jsem taková? Pardon...tahle část je věnovaná ejchuchu a ne achjo, takže budeme dělat, že to tu nebylo:-). Ondrášek nezapomněl perlit:-). Hned jak mamka přijela, usoudil, že je to čokoládová babička (je do hněda opálená:-) a při hře na hasiče dostala roli černocha:-). Když ráno došlo mlíko (má neskutečnou spotřebu..Ondra ne mamka:-)) a ještě v TV nebyly pohádky (4:30), řekl: "Babičko, s tebou není žádná sranda." Mermomocí chtěl jít babičku doprovodit, když jsem mu to dovolila, řekl:"Dobře maminko, doprovodíme babičku a ty nám pak budeš mávat." Chvilku jsem koukala a pak mi to došlo. Chtěl jet s babičkou:-). Když jsme šli mamku doprovodit na autobus, zasekl se na hřišti, a když babička zmizela, hrozně ji potřeboval, takže jsme za ní běželi a stihli jí dát jen jednu pusu a mávat, až nám ruce padaly:-). Za deset minut se mě Ondík ptal, jestli už je babička doma:-), ujistila jsem ho, že určitě ne, že bydlí daleko. Upřímně, dvě stě kilometrů za deset minut by asi nedala:-)...zvlášť autobusem:-). Miluju dětské vnímání času, vzdáleností a světa obecně:-).
Cestou domů jsme koupili Aničce k svátku ještě dřevěnou kolíbku pro panenky a bábovičky na písek(asi nám je něco žere:-)). Ještě jí chci ušít nové oblečky na panenku. Je zamilovaná do Chaloupky na vršku a pořád si na to, co tam vidí, hraje. U všeho si zpívá a včera chodila s pomlázkou a všechny a všechno "hodovala":-). Jak vidíte, máme doma kde co, ale kolíbka nám chyběla. Panenku nově "vystajlujeme" do módy a la Chaloupka na vršku a bude to dokonalé:-). Držte palce, ať to stihnu.

Na závěr se chci omluvit všem pravidelným čtenářům a čtenářkám, že jsem teď jaksi netvůrčí...jsem fakt ko...ale polepším se...nebo se o to budu alespoň snažit:-).

Upršené dny a nové objevy:-)

Prší a prší...a nám to nevadí:-). Miluju tu dešťovou atmosféru. Kapky pravidelně bubnují na okno, je taková spavá a klidná atmosféra a je čas na znovuobjevování toho, co je doma skryté:-).
U nás se to má tak, že spavo je jen nám, dospělým:-). Děti mají energie přehršel. Anička opět rýmuje, takže už několik nocí v podstatě nespíme, i když musím připustit, že ta dnešní noc celkem šla. Ondrášek sice usíná kolem desáté, ovšem vstává stále stejně(nejdéle v 6:30):-). Hrnky ranní kávy se tak úměrně nevyspání zvětšují:-). Už jsme na 4dl :-). Asi budu muset zvážit koupi nějaké konvičky, teď by bodla:-).
Dost nářků:-). Pršavé počasí přineslo i několik objevů. Zjistili jsme, že náš prcek, zvládne koukat na celou pohádku nebo film. Nadšeně s námi sledoval Pod jezevčí skálou a Na pytlácké stezce a pak si vyžádal pohádku, ve které rytíř bojuje s drakem. Bajaja nám přišel strašidelný až moc, ale Z pekla štěstí se nakonec ukázalo jako výborná volba. Jen to naše zlatíčko chce stále dokola jen tu scénu souboje s drakem:-). Když jsme počítač vypnuli, přestali jsme rázem hasit(mnoho měsíců si hrajeme na hasiče) a nutně jsme potřebovali brnění(zachránila to mikina s kapucí:-)), pásek s mečem(ten zvládl vyrobit manžel) a draka, minimálně dvojhlavého(posloužila velká háčkovaná ještěrka, na kterou jsme oblékli karnevalovou masku dinosaura a bylo:-)). Všechny nástrahy jsme vyřešili a mohli jsme bojovat s drakem. Anička a já jsme byli princezny a Ondrášek nás zachraňoval. Anička si hrála a já si čekání na záchranu zkrátila čtením:-). 
Další objev, tentokrát naší Aničky, je konečně chůze. Už víc jak půl roku běhá kolem nábytku a za obě ruce, ale ne a ne se pustit. Teď, přišla na to, že může chodit jen za jednu ruku a dokonce se sem tam odhodlá a udělá sama 10-15 krůčků. Vždycky jí všichni nadšeně tleskáme a chválíme, tak snad sebere odvahu a rozběhne se.
Má teď super období a ochotně se učí i nová "slova"=znaky. Už umí "říct" světlo, ptáček, koupání, pití, čistění zubů. Slovně zvládne haf haf (což jsou všechny čtyřnohá zvířata:-), máma a táta, mám:-). Jsme na ní pyšní a snažíme se i my, učit všeho víc, abychom mohli znaky naučit i ji. S vyhlídkou na rušení tracheostomie jsme se znaky zbrzdili, ale je na čase opět začít.
S Aničkou souvisí i další objev, který není moc optimistický, ale my se nehroutíme. Však to není v našich rukou a bude vše tak, jak má být....a jedině pak to bude dobře pro nás všechny. K věci...v srpnu máme "objednaný" pobyt v Motole. V plánu je ucpávání tracheostomie, magnetická rezonance a následné zrušení tracheostomie. Moc jsme se na tento okamžik těšili a netrpělivě ho vyhlíželi....ale...Anička je teď nastydlá a ucpání vůbec nezvládá. Dusí se, takže ji netrápíme a postupně se smiřujeme s tím, že nám tracheostomie zůstane. Třeba budeme překvapeni a bude to jinak, ale v tuhle chvíli tomu nevěřím.
Čemu jsem také nevěřila, bylo to, že manžel, sám, dokáže postavit pergolu na dřevo za pár dní. Dokázal to. Pergola je tak krásná, že je až škoda, pod ní skládat dřevo. Nejraději bych si tam udělala sezení, protože pergolu u domku ještě nemáme. Jsem na něj opravdu pyšná:-). (Foto dodám, až bude vše kompletně hotové:-).)
Na sebe jsem pyšná taky, protože dokončuji ten proklatý svetr:-) a vypadá dobře. Už se těším, až ho budu nosit. A těším se i na další projekt:-). Každou chvilku čekám balíček s třiceti klubíčky a budu háčkovat přehoz do ložnice:-). Uáááá...ať už tu to PPLko je:-).
Musím se přiznat, že s příchodem prázdnin, s tím, že to doma odevšud bzučí a všude jsou hračky, prádlo atd, jsem se nějak uklidnila. První dny jsem běhala kolem dětí, plotny a domácnosti a byla jsem nevrlá, že se nezastavím a stejně je tu všude čurbes:-). Pak mi manžel řekl: "Tak si sedni a nedělej to, vždyť to stejně nemá cenu." A má pravdu. Uklidím to nejhorší a pak si hraju s dětmi, čteme si pohádky, koukáme na pohádky a prázdninové filmy, povídáme si a já si sem tam najdu čas pro sebe, čtu, pletu, odpočívám...a je nám všem dobře. Takže náš plán na prázdniny je jasný:

• být spolu
• dělat co nás baví
• neřešit prkotiny
• zkoušet nové věci
• zkoušet nové chutě
• potkávat milé lidi
• dělat to, na co běžně není čas
• a to běžné odložit na později:-)

A mnohoooo dalšího... 

Co máte v plánu vy? Jak si užíváte upršené dny? Pište, zajímá mě to:-).

Patchworková deka pro Aničku

To se tak jednou odpoledne, když tchánovci hlídají Ondráška, rozhodnu pustit se do šití. Původně jsem měla v plánu ušít Aničce na léto pár šátečků kolem krku, protože filtry na tracheostomii prostě nejsou k dostání. Pro maminky znalé péče o tracheostomii si dovolím dodat, že máme pořád Scheylu 3,5 PED, na kterou sedí jen filtry HumidVent mini, které v ČR nejsou :-( (nebo tak nám to alespoň bylo řečeno v Motole a dosud jsme nesehnali lékárnu, která by je byla schopna sehnat).
Jak jsem se tak prohrabovala látkami, objevila jsem rok starý balíček látek kupovaný se záměrem ušít Aničce deku. Hned mi zasvítili oči, v hlavě se zrodil plán a vzpomněla jsem si, že jsem si tenkrát objednala i vatelín. Jojo, našla jsem ho pečlivě zabalený v pytli na půdě....a bylo zpečetěno. Jdu na to. Vzpomněla jsem si i na vás, na své čtenáře a čtenářky, a tak jsem průběh šití nafotila:-). Třeba se inspirujete a budete taky šít. Když si zvolíte jen čtverce, jako já teď, bude práce rychle utíkat a nestrávíte nad dekou mládí, jako já u té Ondráškovy:-).

Jdeme na to:-).

Připravte si látky(několik různých na horní stranu deky a jeden velký kus látky, který použijete na zadní stranu deky), nůžky, šicí stroj, špendlíky a pravítko...ty vybavenější z vás užijí i speciální podložku a řezák. Speciální podložka je super v tom, že je z materiálu, který ostrým řezákem neproříznete. Další její výhodou je to, že má na sobě míry i vyznačené úhly a vy pak máte snadnější řezání látky. Řezák je opravdu ostrý, a tak můžete přeříznout (velice přesně) několik vrstev látky najednou, což u patchworku uvítáte. Nebojte se, obejdete se i bez těchto vychytávek:-).

Ty nejzkušenější patchworkářky to s látkami dělají, že si je nejdřív vyperou, usuší a vyžehlí. Každá látka se totiž sráží a jelikož při patchworku sešíváte kousky různých látek, může se jejich procento srážlivosti lišit a pak by se mohlo stát (pokud látky nevyperete), že vaše dílo bude po prvním vyprání zničeno. Je to jistě dobrá rada a vy se jí řiďte. Teď mě klidně ukamenujte ;-), já to nedělám. Před šitím látky jen vyžehlím a jdu na to. Prostě vždycky šiju z momentálního nápadu a hlavně ve chvíli, kdy jsou děti hodné...tzn. starší "z domu" a mladší spící nebo zaujatě si hrající:-), takže na praní není čas.
Ještě jedna rada...když budete žehlit látky na osušce, na stole, tu podložku sundejte:-), drobetko se horkem vybouluje:-).

Změřte si, jak chcete čtverce velké. Já zvolila velikost 15x15cm. Především kvůli času, kterého bylo málo (jedno odpoledne, hluboká noc a hodinka dopoledne). Jinak bych volila velikost 10x10cm nebo maximálně 12x12cm. Pokud ale chvátáte, nebo máte v plánu obr deku, 15x15cm vypadá taky dobře:-).
Látku jsem si poskládala a nařezala na vybranou velikost.

Další bod mi trval docela dlouho. Chtěla jsem čtverce rozmístit ledabyle, hlavně žádná pravidelnost a bylo to na halvu (vidíte:-), tak náročné to bylo:-))..na hlavu:-). Poskládat vše tak, aby nebyly vedle sebe, nad sebou nebo okolo sebe stejné látky, bylo náročné.
Když se doberete kýženého výsledku, vezměte tužku a začátky řad si z rubu popište...volila jsem číslice. Tento krok nepodceňte, protože vynecháte-li ho, nemuseli jste ztrácet čas rovnáním:-).

Vyrovnané řady sešpendlete. Myslím, že dva špendlíčky stačí. Dejte si pozor, abyste měli hlavičky špendlíku tak, aby se vám za ně špendlíky při šití dobře vyndavaly. Prostě tak, abyste při šití měli špendlíky hrotem k patce:-).

Vrrrrrrrrrrrrrnnnnnnnnnnnnn...je to tu:-)....šijemeeeeee. Miluju ten zvuk:-). Dost emocí...zpět k návodu:-). Pěkně si jednotlivé čtverečky sešijeme a vzniknou nám úhledné řádečky:-). Omlouvám se za ty zdrobněliny...prostě jsem už evidentně dlouhoooo na mateřské:-). Myslím, že název mateřská mise by byl lepší, než mateřská dovolená. Přijdu si spíš jak voják v minovém poli (zvlášť, když je všude legooo:-)), než jako někdo v plavkách na písčité pláži s knížkou v ruce:-).

Teď přijde další sporný bod. Když přiložíte k sobě dva vzniklé pruhy nebo řady, jak chcete:-). Je třeba je srovnat k sobě tak, aby jednotlivé čtverce seděly na sebe. Pozor...všimnete si, že vám švy "překážejí". Někdo razí teorii vzniklé "trčáky" sežehlovat na jedné řadě doprava a na druhé doleva a pak vám při špendlení vznikne tzv. zámeček. Tuto techniku volím já. Snad je to patrné z fotky....snažila jsem se:-).
Někdo naopak "trčáky" rozžehluje na placky a pak mu látky sednou k sobě také.
Udělejte to jak chcete :-). Jen si hlídejte, aby se vám švy a "trčáky" nekroutily, aby jednou nebyly tak a při sešívání další řady zase jinak, pak to totiž dělá boule a není to moc pěkné:-)...i když...ze zkušenosti s první dekou vím, že nesrovnalostí si všimnete vy, ale ostatní většinou až po upozornění:-). Ale buď jak buď, chceme to mít pěkné, ne:-).


Vrrrrrrrrrrrrnnnnnnnnnnnn...pořádně našpendlené a zkontrolované (připomínám...bacha na "trčáky") řady sešijeme:-). Dejte si OBR pozor na to, abyste sešívali řady tak, jak jdou po sobě. V tomto bodě jsem udělala dvě chyby. Byla jedna hodina v noci a já se těšila do postele a nakonec jsem do tří ráno sešívala a párala atd, než jsem se z toho vymotala. Takže fakt platí pořekadlo: "Dvakrát měř, jednou řež." V našem(mém) případě: "Dvakrát kontroluj, jednou šij."

Juchů, už to vypadá kráááásněěěě:-). Teď přichází na řadu spojení vrstev deky. Patchworkářky to dělávají prý různě. Někdo sešpendlí vršek deky a vatelín a prošije a pak přišpendlí a přišije zadní látku. Uděláte-li to tak, budete mít zadní látku hladkou, bez jakéhokoli švu (jo, ten závěrečný lem, tam bude vidět, ale to je vše). Já mám ráda, když je i na zadní straně vidět mřížka švů, takže rovnou špendlím všechny tři vrstvy dohromady. Líp se mi to tak šije, protože při "správném" postupu se mi vatelín zachytával do stroje a bylo to k vzteku. Mám ale stroj za pár kaček z Lidlu, tak třeba to je tím...ale já ho stejně miluju:-).
Špendlíků použijte co nejvíc, je třeba látky opravdu pevně chytit. Doporučuji provlíknout špendlík víckrát, než je na fotce, protože mi špendlíčky vypadávaly. Když jsem je protáhla látkou víckrát, tak to nedělaly:-).

Zadní látka (i vatelín) by měla přesahovat vrchní díl. Jednak se prošíváním deka trošku smrskne (maličko), a navíc budete potřebovat deku olemovat. Jelikož jsem si na začátku vypočetla množství látky na velikost deky jinak, potřebovala jsem nahnat nějaké ty cenťáčky, a tak jsem nechala vatelín i zadní látku o hodně větší a použila je k olemování deky. Mám tak lem tlusťoučký a měkoučký. 
Kupovala jsem si látky s tím, že budu řezat čtverce 10x10cm a jelikož jsem řezala 15x15cm, zbylo mi dost odřezků (bude polštářek:-),a pak mi chyběla látka na deku. 
Dalším krokem by mělo být sešití deky. Pozor. Začíná se uprostřed. Sešívám od středu a pokračuji doprava. Pěkně řada za řadou. Pak sešívám od středu doleva. U čtverců můžete deku sešívat různě. Zvolila jsem si sešívání ve švu, takže na vrchní straně není vůbec vidět, že je deka prošitá. Sešívala jsem ob jednu řadu a na zpevnění deky to bohatě stačí. Pokud chcete, můžete šít podél švu na šířku patky a v každém čtverci vám vznikne rámeček. Nebo můžete deku prošít napříč. Prostě jakkoli chcete:-).

Bohužel jsem zapomněla nafotit postup olemování. To jsem totiž dělala tu jednu hodinku dopoledne, která byla šílená. Anička nechtěla pochopit, že to musím dodělat:-)...a ječela (chudinka) v postýlce. Každou chvilku jsem jí podávala nějakou novou hračku, ale nakonec zabrala jen čokoláda, na maličké kousíčky, v mističce...a stálo mě to převlékání celé postýlky(máme ji v obýváku místo ohrádky:-)), Aničky, sebe a očištění hraček, rohu sedačky a o tom malém flíčku na zdi....pššššttt. Manžel si ho ještě nevšiml:-). (Miláčku, jestli to čteš, tak se moooc omlouvám:-).
...Na plotně bublal oběd a hodiny utíkaly rychleji, než jsem potřebovala. Omlouvám se, ale na netu najdete mnoho návodů. 
Většinou...nebo vlastně vždy, se to dělá tak, že když máte spojené, tzn. sešité, všechny vrstvy deky, použijete pruh látky, kterým olemujete deku. Jak jsem už psala. Dělala jsem to jinak, ale jen pro tentokrát, protože olemování pruhem látky vypadá lépe. Já jsem olemovala deku přečnívající zadní látkou i s vatelínem. Lem mám huňatý a měkoučký. Udělala jsem to tak, abych nahnala potřebných pár cm navíc. Deka je ale hotová a já se těším, až jí Anička dostane k svátku:-). 

Doufám, že byl pro vás postup srozumitelný. Jen chci upozornit, že nejsem žádná dokonalá patchworkářka. Prostě a jednoduše mě šití baví a nějaké chyby, či nedokonalosti, beru jako výzvu pro další zlepšení. Moji blízcí mají z výtvorů radost, já si odpočinu a máme to doma zase o trošku hezčí:-). 

Pokud hledáte profi rady, zkuste hledat třeba tady, tam koukám já:-).

Co vy? Pustíte se do něčeho podobného:-).

Ondra v hlavní roli

O tohle se musím podělit. Pár vtípků z úst mého synka:-).

Ondík: "Maminko, já jsem zase nemocný."
Já: "Já vím, Ondrášku, ale neboj, až ti pan doktor na podzim vyndá ty zlobivý mandličky, tak už tak nemocný nebudeš."
O: "To na to má pan doktor asi nějaký speciální kleště, viď?"
J: "Nevím. Můžeš se ho na kontrole zeptat."
O: "To je jistý. Jak jinak by to dělali, ne?":-)

O: "Maminko, ty máš pěkný prsíčka."
J: "Ondíku, neřeš moje prsíčka a uklízej ten pokojík."
O: "Až budu velká holka, tak budu mít taky takový prsíčka, že jo?"
J: "Ondíku, ty jsi kluk, ty nebudeš holka nikdy, víš? Proto taky nikdy nebudeš mít velký prsíčka. Ty budeš mít prsíčka jako tatínek, jenom malinký, placatý."
O: "Ach jo."
(Manžel za rohem umíral smíchy a jen šeptem (tak aby to prcek neslyšel)dodal: "Až budeš velkej, budeš na ně holkám sahat, a to je mnohem lepší." (Se vybarvuje, katolík jeden:-)

Hrál si na zahradě a přišel celý promočený, obalený pískem a bahnem a volal: "Maminko, já jsem se trochu umazal. To nevadí viď, to se vypere:-)." Co mu na to říct:"Jasně, že to nevadí, se to vypere:-)."

Stojím u vchodových dveří a povídám s kamarádkou. Přiběhne Ondra v šortkách a tričku. Zkontroluje, kdo to je a zase odběhne. Po chvilce přiběhne bez trička, bafne a zase zmizí....a pak přiběhne jen v ponožkách, kroutí se v bocích a zpívá: "Teto, já mám pinďu, pinďu, pinďu:-). Koukej:-)." Když teta nereaguje, stoupne si před zrcadlo a pokračuje. Pak se zastaví, dá ruce v bok a řekne: "Jsem krásnej." Uteče a zase se vrátí, oblečený:-). Asi divadlo pro tetu:-).

K obědu byla dýňová polévka (druhý pokus za tři roky:-). Postavím před něj talíř. On vykulí oči a řekne:"Co má tohle znamenat?":-).

Přiběhne ze zahrady a je vyděšený. "Maminko moje zlatá, nezlob se na mě na mě, já jsem zlomil stromeček, ale já jsem ho zalil, to bude dobrý." Ten stromeček byla na jaře zasazená meruňka, která krásně rostla a košatila naprosto symetricky a byla manželovou chloubou. "Naštěstí" zlomil jen jednu větev. Já mu vysvětlila, proč musí dávat pozor a že ten stromeček bude plakat...S manželem to bylo horší:-)

Je to zlatíčko. Perlí každý den a nemůžu se ho nabažit:-). Asi si budu ty hlášky muset psát, protože jsem jich měla v plánu napsat víc, ale nemůžu si najednou vzpomenout:-). 

Prázdninové vůně, setkání a "posranej patník"

Miluju prázdniny. Všichni milujeme prázdniny. Když slyším to kouzelné slovo PRÁZDNINY, vybaví se mi chutě, vůně, zážitky, umazané ruce, černé uběhané nohy a moje babička v noční košili, brzy ráno u záhonku s hráškem.
Jako dítě jsem prázdniny zbožňovala. To napětí a vyhlížení vysvědčení. Bylo mi jedno, jaké budu mít známky, zoufale moc jsem si přála to volno. Ten pocit nekonečna, když se řeklo: "Dva měsíce prázdnin." 
Milovala jsem, když jsme se celá rodina - tetičky, strýčkové, sestřenice - scházeli u babičky a dědy na zahrádce, seděli jsme v altánku, koupali se v bazénu a hráli si a jedli. Jedli jsme jahody, které byly červené a sladké i kyselé zároveň. Když byly v misce, vonělo to všude kolem a každý je už už chtěl jíst, jen tak nebo se smetanou, mlíkem a cukrem. Nebo...jako "posranej patník". Tak se u nás říká jahodové omáčce s knedlíkem:-). Manžel tohle pojmenování nesnáší a vždy dodá: "No jo, to jste vy tam u vás." Musím uznat, že takovéhle pojmenování jídla je asi dost nechutné, ale my to tak milovali, a tak moc nám to chutnalo, že nám to pojmenování nevadilo:-).
Jedli jsme také "zahrádkovou polívku" a mohli jsme se utlouct. To se babička proběhla po zahradě a my s ní a do košíčku jsme dávali zeleninu a bylinky, od slepic jsme si vzali vajíčko, po cestě podrbali kočku za uchem a pak jsem se motali v kuchyni, protože to tak krásně vonělo, že se nám nikam nechtělo. 
Večer jsme pekli buřty, grilovali masíčko a zpívali a přišli sousedi s kytarou a hrálo se a zpívalo a pak se koupalo v bazénu. Nás děti pak zahnali na kutě a zpívalo se dál a pilo a veselilo...a taky koupalo...na Adama:-). Na chatě se totiž spalo v podkroví. Lezlo se tam po žebříku a bylo tam krásně. Velké péřové peřiny člověka zamáčkly do matrace, objaly a bylo jako v nebi. A jako z nebe, tam byl i výhled:-). Potají jsme dlouho do noci šmírovali dospěláky a pak si x dalších dní špitali, co kdo viděl a co komu uteklo a taky jsme se těm "naháčům" trochu smáli:-).
Ráno ptáčci zpívali, vonělo to létem a kafem. Babička vstávala první, uvařila si kafe, sedla si do altánku, zapálila cigaretu a pak šla "zobat" hrášek. Nikdy nezapomenu na ten pohled. Já, ospalá, pod tou duchnou, vykukující pod záclonkou a vidím to jasné sluníčko, na trávě rosičku a babičku u hrášku, v noční košili. Přišla mi krásná a moudrá a tajemná. (Teď, když mám vlastní domek, jsem si přála záhon s hráškem, abych tak, jako moje babička, mohla ráno zobat hrášek ještě v noční košili. ALE..jsem spáč, takže mě budí děti a pak je šrumec a navíc jsem zahrádkář naprd a všechno mi pomře, nebo nevzejde...jako ten hrášek:-(. Třeba musím počkat, až budu taky babička...a pak se dočkám.)
Teď jsem "velká", dospělá a přijde mi, že jahody už nejsou tak sladké, melouny tak nevoní a není to ono. Není tu žádné tajemství léta.
Co ale zůstalo stejné? Prázdninová setkání. Léto...prázdninové léto...ne to kalendářní:-)...je na svém začátku a já už si užila několik krásných prázdninových setkání s lidmi, které mám ráda a vidím je tak málo a jsem trdlo trdlovatý, protože jim i málo píšu a málo volám a jsem jim vděčná, že táhnou ten provaz oni a že se ozývají a jsou ochotni přijet. Budu se snažit se polepšit. Protože nejen manželství, ale každý vztah, třeba i ten přátelský, se musí opečovávat a hýčkat. 
Tak tedy, my všichni, opečovávejme a hýčkejme...si ty prázdniny...si ty žaludky:-)...si ty vztahy...a taky sami sebe:-).

Mám knír

Ach jo, zase to zavání tím, že se v návalu emoce přiznám k velice osobní a choulostivé a nadmíru intimní věci. Jsem holt taková.
Ve světě, ve kterém žiji, je spousta věcí, které mě přesvědčují o tom, že Bůh je fakt BOREC a měl (a pořád má) to skvěle vychytaný:-). Bohužel je tu ale jistá řada, velice dlouhá řada, toho, co mu trošku uniklo a co úplně nevychytal...nebo ano? 
Buď jak buď, dovolím si jeho perfektnímu stvoření oponovat. Války, utrpení atd. ponechme stranou, jsou to věci, které jsou na mém žebříčku Božích "nevychytávek" na prvním místě. Tentokrát tu budeme řešit námitku snad úplně poslední...můj knír.
Jo, chlapi s plnovousem se mi moc líbí (i když můj muž bývá oholený - mně navzdory:-)), ale já bych plnovous mít nemusela. Nebojte, nejsem žádná obluda s knírkem do vrtulky. Jsem normální ženská, jejíž původní barva vlasů je obyčejná středoevropská myšina, v mém případě drobet víc do zelena. Můj knírek je vcelku miniaturní. Sem tam mi pod nosem a nad horním rtem vykoukne nějaký ten světlý, průhledný, někdy trošku tmavší a někdy mega tmavý chlup...nebo vous? Ó Bože, fakt to tu chci řešit? No...už jsem začala a alespoň někoho pobavím :-). Třeba. Snad:-). 
Každopádně k faktu, že mám knír je třeba připomenout i fakt, že jsem matka dvou dětí, které si zrovna nepotrpí na dlouhý a nepřerušovaný spánek. Večer běžně padám únavou do postele a ráno se fyzicky probouzím kolem šesté, psychicky však až tak v deset a tak můj pidi čas v koupelně trávím se skoro zavřenýma očima a tak se stává, že si knírku nevšimnu a nezničím ho včas.
Třeba dnes. Jeli jsme na celý den ke tchánovcům na oslavu. Odjížděli jsme v deset, takže jsem všechny věci balila v polospánku. V polospánku jsem nachystala děti i sebe (slušelo nám to) a dokonce jsem si stihla udělat mega rychlý make-up svými nádhernými, heboučkými a dokonalými a neskutečně milovanými kosmetickými štětci. Jako fakt...stihla jsem make-up, korektor, bronzer, rozjasňovač i řasenku. Měla jsem pocit, že jsem kočka a bylo mi skvěle. Přišla jsem si jako dokonalá matka a krásná žena, protože jsem nic nezapomněla. Děti byly hodné a zpívali jsme si v autě a bylo to fajn....a pak, jsem si chtěla natřít pusu a uviděla jsem ho! ÓÓÓ...néééé...je tam. Knírek. Zase?
Přišla jsem si podstatně míň sexy, ale můj muž mě uklidnil, že jsem sexy a že nic nevidí:-)....a kdyby i jo, tak musí být hodně blízko, a tak blízko se nikdo nepřiblíží:-). Trochu mě to uklidnilo, ale znáte to, ten pocit, když zjistíte, že něco není ok...pak nejde dělat, že je. 
No..nebudu kecat, zase tolik mě to nerozhodilo:-). Jen mě tak napadlo, jaký to má smysl? Proč dělal Bůh ženám kníry a chlupaté nohy, podpaží atd? Jo, kdysi..hodně kdysi to mělo smysl, ale teď rozhodně ne:-). Jestli by s tím bylo Bože hodně práce, tak prosím "vypni" chlupy na nežádoucích místech jen u mě;-).
Bohužel...modlitby nefungují, zatím. Co funguje fakt skvěle, jsou voskové pásky. Bolí to jako...Teda alespoň poprvé máte pocit, že vám to utrhne i to, co nechcete:-), ale pak si člověk zvykne a už to tolik nebolí. Teda nemyslete si, že to vůbec nebolí, to jako fakt ne...bolí to pořád dost, ale babička mi říkala, že se pro krásu musí trpět, tak sem tam trpím. 
Pokud se na podobný deknírovací proces chystáte, tak směle do toho. Jen doporučuji dělat to večer, před spaním, protože pak máte x hodin rudý "knír" (vlastně neknír:-)). Z vlastní zkušenosti vím, že není dobré se zkrášlovat dvě hodiny před návštěvou a pak hledat výmluvy (většinou se nevymlouvám a prásknu to na sebe hned).

A co vy? Máte knír? A taky si myslíte, že je to Boží chyba?

Anča je kočka

Je to už nějaká chvíle, kdy měli v Kiku příze, pěkné, bavlněné a hlavně celkem levné. Nakoupila jsem dostatek klubíček na svetr pro Aničku, Ondíka i pro sebe a našla jsem super návody, podle kterých nám svetříky vytvořím.

 První jsem se pustila do svetříku pro Aničku. Návod jsem hledala na stránkách Dropsu i na youtubu. Vyhrál tento video návod. Paní nebo slečna, která ho natočila má velice příjemný hlas a vše bylo velmi přehledné a jasné. Pokud se tedy chystáte něco podobného vytvořit, tak vřele doporučuji:-).

Svetřík je háčkovaný, takže šla práce pěkně od ruky. Teda...když zrovna Anička nepárala:-), protože se mi několikrát stalo, že jsem si večer zapomněla košík s háčkováním na sedačce a ráno Aničku po snídani vypustila (:-) matky pochopí) a šla stlát postele. Než jsem si jí všimla, měla za sebou kus práce a všude kolem sebe, před sebou i na sobě měla namotanou vypáranou přízi. Seděla, hleděla na mě, jednou rukou tahala šňůrku a v druhé držela háček a píchala do zbytku svetříku:-). Tvářila se důležitě a pobrukovala si nějakou píseň. Myslím, že si "zpívala" Holku modrookou:-), ale jelikož nemluví a jen vydává zvuky v určité melodii, tak to klidně mohlo být něco úplně jiného:-). Když jsem jí dělala tyty, koukala na mě nechápavě a v klidu pokračovala v práci:-). V duchu jsem se smála a taky jsem byla trošku pyšná, protože mě vlastně napodobovala a jdu jí dobrým příkladem;-)(ne v párání, ale v háčkování:-)...nebo, že by to bylo úplně jinak? :-)).

Zpět ke svetříku. Práce šla od ruky, bavilo mě to a jelikož si tchánovci (díky jim za to) vzali prcka na víkend a Anička byla extrémně hodná (ten víkend objevila kouzlo vaření a zamilovala se do Chaloupky na vršku), měla jsem dost času na tvoření. Háčkovala jsem dlouho do noci a ejhle. Svetřík byl za víkend hotový. 

Pravda...ještě další týden čekal na knoflíky a další víc jak týden (to už nebylo hlídání a školka padla, protože jsem zase smrkali a kašlali:-)) jsem háčkovala baretku, bez které by Anuščin nový outfit nebyl dokonalý:-).

Kdyby někoho zajímala velikost a spotřeba materiálu:-), tak jsem na svetr velikosti cca 86-92 spotřebovala 3,5 klubíčka (jedno mělo 50g, takže necelých 200g) a na baretku dvě klubíčka (100g). Háčkovala jsem háčkem velikosti 4:-).

Svetřík zpředu. No nejsou ty knoflíky božíííí:-).

Zezadu, ale to asi každému dojde, že:-).

Baretka. Vidíte ten knoflík? Ten mám v šití už víc jak rok a konečně se dočkal a dělá parádu:-).

Baretka z druhé strany;-). 

Omlouvám se za nekvalitní fotky. Bohužel nevlastním žádné slušně fotící zařízení:-(.