Jehlou i jehlicemi

...jsem se oháněla, jak to jen šlo. Šila jsem a pletla. Nejnadšenější jsem ze šití nosítka pro panenky, pro dcerku mé kamarádky Marušky, která si jednou tak posteskla, že nestíhá ušít vše, co měla v plánu. Vzbudila ve mně zvědavost a hned jsem začala zjišťovat, co že to má za plány. Tvorby nosítka jsem se s nadšením ujala. Šila jsem nosítko Mini Mei tai z blogu backontrees.cz. Jsem Marušce vděčná za objevení blogu, střihu i možnost šít nosítko, protože to bylo blaho...v průběhu i na konci.

Také se mi(konečně) podařilo ušít pět dlouho slibovaných triček pro dítka mých kamarádek. Už mi bylo stydno, že je stále nemám hotová...a teď si můžu oddychnout, že jsou tam, kde mají být a snad za pár dní vykouzlí úsměv na rtech svých majitelů. 

Abych svá dítka neošidila, našila jsem Ondráškovi trenýrky(veselé, ze zbytků), Anince dvě trička a oběma čepice a nákrčníky a mnoho dalšího zůstává zatím jen nastřiženo:-). 

Když nebyl prostor a energie na vrčení stroje, pletla jsem:-). Pletení je báječné v tom, že se k němu můžete vrátit jen na chvilku, odložit a uložit do nějakého košíků, který nepřekáží tolik, jako velké šicí stroje a kopa nití a odstřižků kolem vás:-). Rozpletla jsem rukavice(palčáky) s báječným vzorem..leč nedopletla. Vzorek je vskutku náročný na pozornost a po několika páraných řadách mi došla energie...snad příští zimu budou hotové;-). 

Podobně dopadly i druhé rukavice(prsťáky). Tentokrát nebyl kámen úrazu v náročnosti vzorku, ale spíš v tom, že byly pro mě...všechny projekty určené pro mě, leží u ledu, dodělám je ve chvíli, kdy budu mít hotové věci pro všechny kolem mě;-).

Málem bych zapomněla na pár šitých drobností pro Domov Žlutý petrklíč. Místní snad vědí o co jde, pro Vás vzdálené upřesním. Jednoho dne se dalo dohromady pár skvělých maminek, které vědí, jak náročná je péče o děti...a o nemocné děti zvlášť...a rozhodly se založit Domov Žlutý petrklíč, který bude sloužit jako odlehčovací zařízení pro rodiny s těžce nemocnými dětmi. Rodiče budou mít možnost na pár dní předat dítko do péče domova a odpočinout si, zařídit důležité úřední záležitosti nebo třeba vzít další(zdravé) děti na dovolenou či výlet, který by s nemocným sourozencem nebyl možný. Sama vím, jak je vzácné, když člověk může vypnout a odpočinout si, i kdyby jen na pár hodin, a představa několika volných dní je vskutku rájem na zemi. Domov je stále ve výstavbě. Bude sídlit v prostorách kláštera Šedých sester na Lomci. Klientům tam bude krásně, budou mít zajištěnou báječnou péči a kolem sebe lidi s dobrým srdcem. Jelikož se projekt stále rozbíhá, je třeba každá korunka, proto je možné vidět stánky s výrobky pro podporu domova na různých adventních koncertech i dalších akcích pořádaných během celého roku. Aby bylo co prodávat, přidáváme ruku k dílu i my ostatní. Ušila jsem pár obalů na knihy, látkové gumičky a s manželem jsme vyrobili dvacítku "polínkových andělů". Některé věci jsou již prodané, ale pár jich bude ještě k mání v pátek na Lomečku, před a po adventním koncertě:-).

Jelikož většina šitých výtvorů vznikala uprostřed hluboké noci, nejsou fotky nejlepší...snad prominete.

Tvoření zdar a zahálce zmar;-).

Ticho...

Je tu, že? Ano, uznávám a slibuji, že už nikdy nebudu slibovat, že se polepším;-). 
Bez legrace:-). Ticho tu bylo, ne proto, že by se nic nedělo, ale proto, že se toho dělo moc. 

Nemocní jsme byli. Nejdřív jeden, pak druhý, chvíli všichni najednou...a tak stále dokola. 

Dobrotami jsme se rozmazlovali...a pekli a vařili a na psaní nebyl čas:-). Něco málo na ochutnávku i pro vás:-).

Lívance..nejoblíbenější jídlo našich malých veverek:-).

Mňam...čokoládový dort podle receptu z knihy 26 deka veganského štěstí...naprosto "bezmléčný" recept pro našeho "bezmléčného" chlapečka:-)...zato je v něm moře dost kvalitní čokolády a kopice výborného ovoce:-).

Jediná fotka domácího kváskového chleba...nevěřili byste, s jakou rychlostí dokáže zmizet:-).

Jablečný ježečkový dort z listového těsta:-).

Slavili jsme narozeniny dětí, na několikrát...fota jsou kdesi v jiném médiu než v mém:-). Byl to šrumec;-)...ale plný radosti:-).

Za kulturou jsem vyrazila...do studentského divadla SUD v Českých Budějovicích na rétoricky a divadelně dokonale zpracované ukázky z připravované knihy o Janu Zrzavém.

...a bylo toho víc...ale to zase příště:-).

Motolení...

Motol...místo, kam se neustále vracíme, ať na běžně kontroly, tak na kratší či delší hospitalizace. V září jsme měly(já a Aňa) naplánované hospitalizace dvě, ale ani jedna nevyšla. Poprvé měla Anička záhadnou jednodenní rýmu:-). Podezříváme ji(právem), že si ji Beruška vykouzlila, aby nikam nemusela. Podruhé ji napadl zákeřný komár, který ji poštípal v obličeji a chudinka celá otekla. V říjnu už nás hospitalizace neminula a byla plná překvapení. 

Nejdřív nás překvapil fakt, že jsme sice přijely na tři...maximálně čtyři...dny, ale ve výsledku jsme tam byly dní čtrnáct. 

Místo plánovaných dvou narkóz ve dvou dnech byly narkózy tři. První dvě opravdu po dvou dnech a ta třetí o týden později.

Kromě magnetické rezonance a nového pegu jsme jako bonus dostaly i laryngo-bronchoskopii:-).

...Pozor...teď přijde to nejdůležitější!...

Největším překvapením bylo to, že nám zrušili tracheostomii...takže tadá! Máme úplně novou Áňu bez "komínku". Trochu naše pány doktory podezřívám, že se na nás domluvili, ale vlastně jsem za to ráda. Manžel nás v průběhu času zásoboval oblečením a jídlem, protože jsem sice jela vybavená na nějaký ten den navíc, ale na čtrnáct dní jsem věci opravdu neměla:-). 

Anička si pobyt přes všechna příkoří vcelku užívala. První večer se tvářila, že je spíš v hotelu, než v nemocnici.

Pondělí dopoledne proplakala, protože nesměla jíst ani pít. Zbytek dne pak prospala. Trochu jsem se divila, že mi ji vezou spící, protože vždycky bývá napůl probuzená, ale pan doktor mi to vysvětlil:"No víte, ona na ně Anička při probouzení zkoušela nějaké agresivní výpady, tak si to s ní anesteziologové vyřídili po svém." 

Takže tak...vyspala se do báječné nálady a bylo zase dobře.

Zvlášť odpoledne, když přišli nemocniční klauni:-).

V úterý to bylo horší. Dopoledne plačtivá, vzteklá, hladová a žíznivá. Po narkóze agresivní a vzteklá. Trhala ze sebe všechna čidla, chtěla si tahat i za nový peg a s příchodem personálu spouštěla takový ryk, že k nám radši nikdo nechodil. 

Nic z toho však nebylo bez důvodu. Na sál jsme ji vezli dřív, než zabrala premedikace, takže mi ji brali z náruče bdělou a naštvanou. Nedařilo se jim ji uspat, protože měla malou trášu a foukalo jim to okolo. Asi se tam spolu dost dlouho prali...chuděrka moje. Nicméně i zde platí, že vše zlé, je pro něco dobré, protože právě oni dali podnět na ORL, aby nám trášu buď zrušili nebo dali větší. 

Musím se přiznat, že jsem měla strach z obou těchto možností. Kdyby nám dali větší, Anička by přestala říkat i těch pár slov, které jsem ji pracně naučila. Opět by nebyla slyšet, když by plakala. Všechno by bylo horší. Na druhou stranu ani představa, že trášu nebudeme mít vůbec, nebyla příjemná. ANO, je to bez ní lepší, snazší, znamená to možnost plně mluvit, otevírají se nám nové možnosti...třeba se najde někdo, kdo bude ochoten mám ji pohlídat...ALE...vše bude jiné a nové. Najednou mě pohltil strach, jestli to s ní zvládnu, jestli bude dobře dýchat, co budu dělat doma, když nádor poroste a ona nebude mít trášu. Nevěděla jsem, co se svými pocity a byla jsem zmatená, ALE Anička byla úplně v klidu. Když jsme jí trášu ucpali a zkoušeli, jak se jí dýchá, měla lepší saturace(hodnoty okysličení krve) než s trášou, když nás po týdnu dr volal na ošetřovnu, ptala jsem se jí:"Aničko, dáme komínek panu doktorovi?" Ona se na mě usmála a řekla:"Jo." Zvedla se, šla na ošetřovnu, doktorovi na stejnou otázku, jakou jsem jí dala před chvilkou já, odpověděla stejně a nastavila krk a řekla:"Na." Pan doktor si komínek vzal, dírku v krčku jen zalepil a šel si s Aničkou kopat na chodbu míčem. Po chvilce to Aničku přestalo bavit, tak vzala balon, řekla doktorovi: "Čau." a vyrazila zpět do herny. 

Jako vždy to Anička zvládla skvěle...lépe než já...s noblesou a humorem. I já se snažím být klidná a nebát se...a usmívat se.

Pěkný výhled jsme měly:-).

Tadá...nová "bezkomínková" Anča

Kdyby se vám zdálo, že Anička sedí na topení, byl by to obrovský omyl, to totiž není topení, ale kůň:-)

Tak moc se jí nelíbil fakt, že jí svítila noha(saturační čidlo).

Botičky a kabelky

Boty...nové boty...úžasné boty...kožené boty...láska na první pohled! Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla milovat boty, ale je to tak. V mém životě bylo několikero bot, které jsem měla ráda a nosila je do roztrhání nebo prochození podrážek, měla jsem je ráda, ale nemilovala jsem je. Pokud jsem je umazala, poškrábala nebo byly pošlapány, nevadilo mi to. Stačí ale potkat někoho, kdo boty tak miluje, že schová svůj magisterský diplom a zahodí práci, pro kterou léta studoval a jde prodávat boty. Má milovaná Magduška, ta, která najde boty přímo pro vás, ta která mě vysvobodí od cesty do obuvnictví a zazvoní mi u dveří...s úsměvem a jiskřičkami v očích...obklopena taškami plných krabic s botami...a nechvátá...ta, která našla boty, do kterých jsem se zamilovala...a hned dvoje...

...první tyto...krásné červené Coca-coly...a nebyla bych to já, kdybych si k nim rovnou neušila kabelku:-)...

...a druhé tyto...nejúžasnější, nejpohodlnější kožené boty v naprosto dokonalém odstínu...och...

...bohužel mi teď nezbývá čas ani energie na ušití dokonale ladící kabelky...ale prozatím jsem sehnala tuto...není úplně dokonalá...odstín není báječný...ale vlastně jsem spokojená:-).

Jíst, číst, spát...být

Někdy je toho na člověka moc, příliš, víc než je schopen unést. V ten moment je dobré vystoupit ze všednosti. Odjet. I na mě toho bylo za poslední dny, týdny, měsíce, roky příliš a musela jsem odjet. Ve stavech vyčerpání těla, duše i ducha odjíždím na Lomec.

 Jezdím tam jako do lázní, kde mám jediný plán...jíst, číst, spát, modlit se a BÝT. Užívám si moment, kdy sedím v pokoji, v křesle, hledím oknem do lesa a cítím každý milimetr svého těla, vnímám svůj dech a slyším jemný výdech. Všednosti zdá se, ale v běžném shonu o nich člověk nic neví, dýchá, ale nepřemýšlí nad tím. Jede jako stroj, dělá co je třeba, co se žádá, ale prožitek se nedostavuje. Na Lomečku vše funguje jinak. 

To místo je vskutku magické. Přijíždím zlomená, unavená, s pocitem, že nedokážu udělat jediný krok a bolí mě celá duše. Odjíždím znovuzrozená, odevzdaná a smířená...i s tím, co stále bolí. Však i Ježíš v Getsemanské zahradě, v modlitbě, mluvil se svým Otcem s odevzdaností a říkal:"Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím jej pít, staň se tvá vůle." Matouš 26,42
 

Být princeznou

Dnes jsem na jedné báječné akci s tlupou dětí, mnoha rodiči a dalšími báječnými lidmi(zvláštní dík patří Danušce, pořadatelce:-))měla možnost pozorovat, jak si pár malých slečen hrálo na princezny. Motaly si do vlasů fáborky z šipkované a dělaly pukrlata. Sledovala jsem je a trochu jim záviděla, tu volnost, tu svobodu, tu hru...a pak mi došlo...že

...my, ženy 21. století, dokážeme být úspěšnými podnikatelkami, lékařkami, manažerkami, herečkami...matkami. Jsme těmi, které zvládnou všechny povinnosti a vždycky ještě kousek navíc. Jsme těmi, které pečují o všechny a všechno kolem. Jsme těmi, které dokáží vše, když chtějí...A přesto všechno, přes všechnu tu zdánlivou dokonalost, která může být někdy zaměňována s určitou (u žen nezvyklou) tvrdostí, jsme stále těmi, které touží být princeznami. Každá z nás si ve svém nitru přeje být princeznou, pro kterou se zabíjejí draci, dobývají území a přepisují dějiny...

...jen ti muži to nějak nevidí...Všichni chlapečci byli příliš zabraní do fotbalu, kutálení se z kopce uvnitř sudu a zapalování klacíků u táboráku...a ti velcí měli jiné hovory a jiné zábavy...ale princezny tam neviděl žádný z nich...nebo se pletu;-)? To se klidně může stát...

Suma sumárum

Léto je pryč. Bylo první za mnoho let, které jsem s nadšením vyhlížela, a které uteklo jako voda. Děti byly úžasné a nadšené. Jen já mám z tohoto léta zvláštní pocit. Nebylo snadné a mohli jsme toho víc...víc vidět, víc udělat, víc zažít...ale i přes to nám mnohé dalo...především to, co jsme vůbec nečekali...

Co naopak jasné bylo...co je mou letní stálicí už mnoho let...je čtení. Každé léto čtu, čtu dost...Čtu Směšné lásky od Kundery. Čtu je každé léto...a tohle dokonce 2x:-)...a tohle z nich miluju snad nejvíc...A pak - člověk nikdy nezná míru své lásky. Ta je vždycky utajena a odhalí se jen v určitých chvílích a my jsme pokaždé překvapeni, ať už její malostí či její velikostí.(Já truchlivý Bůh)...nebo...ukazoval jsem jí konečně protější lesy a jejich sytě zelenou stěnu, tak kolmou, že nebylo obtížné představit si v ní maskovaná okna, k nimž by bylo možno přistavit žebřík, vylézt vzhůru a odejít těmi okny někam do jiného světa, někam mimo svůj spěch, někam, kde člověk má čas být sám sebou.(Sestřičko mých sestřiček)

Četla jsem i další knihy...

Jezero - Bianca Bellová 
S první přečtenou stranou jsem se utopila. Příběh mě pohltil. Bylo mi těžko, ale tak nějak krásně. Příběh je silný, zemitý a úchvatný. Veškerá ocenění, která autorka za tuto knihu dostala, byla udělena právem. 

Únava materiálu - Marek Šindelka 
Kniha aktuální a do jisté míry kontroverzní. Kniha, která ve mně vzbuzovala mnoho otázek a pocitů. Kniha plná extrémů...extrémní situace, pocity, hranice lidské i územní. 

Geniální přítelkyně - Ellena Ferrante
Zatím pouze rozečteno. Jsem teprve v polovině, tudíž nechci hodnotit...ale..tahle kniha mě zdaleka nepohltila tak, jako předchozí dvě. Stále čekám, kdy se to zlomí:-)....Problém zdá se, není v knize, ale v mně. Podle všeho jsem milovnice divných a těžkých knih:-).


Žlutý Baron - Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka
Tuto knihu jsem nedočetla. Ne proto, že by nebyla skvělá, to ona je. Autorům děkuji a knihu bych zařadila do seznamu povinné četby. Nedočetla jsem ji jednoduše proto, že jsem neměla žaludek číst o tom všem, na co má žaludek pan Babiš. 

Ve frontě na přečtení stále čekají Tančící Arabové(Said Kašua), Točité věty(Daniela Hodrová), Podle skutečného příběhu (Deplhine de Vigan). 

Myslím, že jsem vás dnes večer zahltila...snad to bude dostatečná omluva za ty dny mlčení...

Léto bylo...V.

...a my byli v Selibově v Pohádkové kovárně. Bylo to fajn, děti si to užily, všechno vyzkoušely, ohmataly, mnohé přemístily, králíčky nakrmily, s vodníkem mluvily, oslíky viděly, na koních jezdily, v bludišti bloudily...a do kavárny zabloudily...tvořily a domů spokojeně dojely.

Léto bylo...IV.

...a my byli u babi a u dědy...u každého zvlášť a všude to bylo fajn...

Anička krmila Kiru...a ta ji za to milovala.

Babička pro ně udělá cokoli...a zvedne je kamkoli, když si to přejí.

A hraje s nimi na rytíře a princezny a na lupiče a zloděje a klidně na všechno najednou:-).

Rybníček uprostřed lesa...nečekán...kvitován...obdivován.

Absolutně spící, absolutně rozmazaní, ale pořád dokonalí.

Léto bylo...III.

...a dovolená byla...V Železné Rudě.

Dovolenou jsem objednávala čtrnáct dní před odjezdem. Výběr byl malý. Šumava totálně obsazená, ale jeden pokojíček v Bobešově boudě se našel. Personál i majitel byli báječní. Dopředu jsem jim volala a sdělovala naše zvýšené požadavky na čistotu a s ničím nebyl problém. Pokoj byl krásný, čistý a připravený o víc jak hodinu dříve, než bylo domluveno. Super. Jídlo v restauraci nic moc, ale kvituji a děkuji kuchaři za respektování Ondráškovi diety. V areálu hotelu bylo malé oplocené hřiště, v restauraci dětský koutek, díky kterému jsme v klidu snědli oběd i my dospělí. Pro rodiny s maličkými dětmi opravdu ideální.
Jeli jsme jen na čtyři dny. První jsme strávili procházkou pro Železné Rudě, která má jen pár ulic, z nichž ta hlavní je lemovaná vykřičenými domy a kasíny. Děkovala jsem Bohu, že jsou děti tak malé, že to nemusím vysvětlovat...a v tom se Ondík zeptal:"Maminko, proč jsou všechny ty domečky růžové?" Hmmmm, co říct:"Asi proto, že tu mají lidé rádi růžovou barvu." Vím, nebyla to úplně pravda, ale myslím, že byl spokojený, protože se dál neptal. Anička byla nadšená. Jeden z růžových domů byl ozdobený neonovou postavou dámy, ve značně svůdné poloze, a aby byla ještě svůdnější, měla na hlavě kočičí uši a na zadečku ocas. Kdykoli jsme tento dům míjeli, Anička nadšeně ukazovala na onu neonovou dámu a volala:"Mňau, či čííííí." 
Druhý den jsem vyrazili na výlet na Čertovo jezero a odtamtud do Srní obhlédnou vlky:-).
Třetí den byl ve znamení obžerství. Oběd jsme si dali jinde než v hotelu a bylo to mňam. Poo jsme šli spát, protože noc nebyla dobrá. Aničce nebylo dobře. Pospa jsme vyrazili do místní cukrárny. Snad nikdy jsem nic tak úžasného neviděla. Dorty neodolatelné, poháry se nedaly sníst, vybavení cukrárny stylové a netradiční. Neznám další jinou cukrárnu, které by se u stropu co čtvrt hodinu proháněl dřevěný vláček. Vy ano?
Čtvrtý den jsme jeli domů. Kdybych měla dovolenou nějak shrnout, bylo by to složité. Neustále mě zaráží, jak může uprostřed nádherné přírody existovat tak hříšné město. Nemůžu se vzpamatovat z toho, jak stateční a šikovní ti naši skřítci byli, jak byli nadšení, že jsou na dovolené, jak Ondrášek statečně ťapal a vůbec jsme ho nemuseli nosit a hlavně jsem nadšená, že jsme se odhodlali a že jsem zjistila, že ono to jde...když se chce. 

Ti moji skřítci jsou tak šikovní, tenhle úkol vyřešili na jedničku.

"Hele mami, bobr."

  

Tatínek dělá bobra:-).

Co se honí tatínkovi hlavou:"Hmmm, takový parohy mi na zdi chybí."

Výletníci v akci. Anička usnula...a nebojte se, šňůrka jí nosík neutlačovala dlouho:-).

No není sladká...

Krmení kachniček...největší atrakce z celé dovolené.

Ach...já ta horská jezera prostě miluju. 

Vidíte tu energii...a to je foto z cesty zpět. Je to šikovník nejšikovnější.

Vlci v Srní...poslední výlet...už dost na krev...zničilo nás to všechny, ale vlky jsme viděli.

Nejkrásnější cukrárna...

...a nejlákavější dorty.