Jíst, číst, spát...být

Někdy je toho na člověka moc, příliš, víc než je schopen unést. V ten moment je dobré vystoupit ze všednosti. Odjet. I na mě toho bylo za poslední dny, týdny, měsíce, roky příliš a musela jsem odjet. Ve stavech vyčerpání těla, duše i ducha odjíždím na Lomec.

 Jezdím tam jako do lázní, kde mám jediný plán...jíst, číst, spát, modlit se a BÝT. Užívám si moment, kdy sedím v pokoji, v křesle, hledím oknem do lesa a cítím každý milimetr svého těla, vnímám svůj dech a slyším jemný výdech. Všednosti zdá se, ale v běžném shonu o nich člověk nic neví, dýchá, ale nepřemýšlí nad tím. Jede jako stroj, dělá co je třeba, co se žádá, ale prožitek se nedostavuje. Na Lomečku vše funguje jinak. 

To místo je vskutku magické. Přijíždím zlomená, unavená, s pocitem, že nedokážu udělat jediný krok a bolí mě celá duše. Odjíždím znovuzrozená, odevzdaná a smířená...i s tím, co stále bolí. Však i Ježíš v Getsemanské zahradě, v modlitbě, mluvil se svým Otcem s odevzdaností a říkal:"Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím jej pít, staň se tvá vůle." Matouš 26,42