Adventní novinky

Jojo, je tu advent...juchůůůů...ale začněme o pár dní dřív...děje se toho teď tolik, že nějak nestíhám psát:-).

Takže nejdřív se s vámi chci podělit o zážitky z pečení. Ondrášek moc rád pomáhá v kuchyni a na pečení cukroví se moc těšil. Pomáhal zadělávat těsto...a byl celý bílý:-). Nasmáli jsme se u toho a vůbec mi nevadilo, že byla mouka všude...opravdu všude:-). 

O nějaký den později jsem pekla a abych zabavila děti, dala jsem jim na konferenční stolek vál, těsto, váleček, vykrajovátka a jejich vlastní plech. Myslela jsem si, že jim jejich výtvory upeču...ale nebylo co péct, protože Ondík sice pracoval, ale Anička mu to z plechu stejně svižně užírala:-), takže vlastně nic k pečení nezbylo. Toho rána jsem umyla všechen nábytek...a tak nějak jsem sama sebe přesvědčila, že je vlastně jedno, když to teď kuchtíci umažou. Hlavní bylo, že byli spokojení:-)

Ondíkův hrad

V sobotu byl tatínek dopoledne na honu...vrátil se jako král honu:-)...a vplul rovnou do oslavy narozenin dětí. Babička Janička se opět vytáhla s krásnými dorty. Upřímně, každé narozeniny si říkáme, že hezčí už být ty dorty opravdu nemohou, ale pak jsou zase o chlup krásnější...tak kdoví, co nás ještě čeká. Posuďte sami...nejsou ty dorty krásné:-). Děti byli rozkošné, z dortů statečně užíraly a bylo složité je donutit udělat alespoň jednu rodinnou fotku s celým dortem:-). Dárečky se líbily. Ondík už je plně vybavený rytíř a Anička má miminko i kočárek. Největší radost..jak to bývá...udělaly baterky na ruční pohon z Ikei:-). 

Aniččiny kočky

Oslava se vydařila...dospěláci odjížděli s červenými tvářemi, děti měly plná bříška jedlých kaštanů, dortu a divokého oběda, pokojíček volá po probírce hraček, protože tímhle tempem, se sem za pár let nevejdeme. Teď...snad babičky a dědečkové a tetičky prominou...jsem si uvědomila, v jak zcestném světě žijeme...zahlcovat děti i sebe věcmi. Plníme své domy věcmi, které nám mají přinést štěstí...ale stejně tomu tak není...jestli by nebylo lepší, dávat jeden společný rozumný dárek, se kterým by si děti(stejně jako my kdysi) hrály celé dny a týdny. Ach jo...příště musíme být důslednější...Ne, že by teď děti neměly radost, to ne...ale tak nějak mi přišlo, že byly zahlcené...rozbalovaly jeden dárek za druhým....když rozbalily první, začaly si s ním hrát, ale pak přišlo:"Nene, počkej, ještě tu máš tohle a tohle." a kouzlo bylo tak nějak ta tam. Nastal zmatek a shon...a některé hračky zůstaly jen tak stát...Jak říkám, příště to musíme opravdu udělat jinak;-).

Andulka v užírací akci:-)

A v neděli jsme byli v útlumu...Anička v návalu zážitků skoro nespala...a já s ní. Kluci si hráli na rytíře. Ondík chvílemi ani nedutal. Anička chvilku nosila, chvilku vozila miminko...a pak tu běhala s rytířem a byla spojená. Sem tam nás osvítila záře baterky za doprovodu onoho vrrrrrrr vrrrrr:-) a bylo nám dobře. Abych neusnula na vavřínech, pustila jsem se do adventní výzdoby a do věnce...a když byl hotový, uvědomila jsem si, že nemám koupené svíčky. Do poslední chvilky jsem nevěděla, jaký věnec si udělám...Myslím, že u nás už je adventní nálada...a dnešní sněhový poprašek a mráz za oknem nás v tomto naladění jen a jen utvrdil. Přeji vám i nám, aby byl advent dobrou příprav...především duchovních...aby to byl čas klidu...abychom si dokázali plnými doušky užít tu vůni při pečení, abychom kupovali dárky s vědomím, že jimi uděláme radost lidem, které máme rádi, abychom se na sebe usmívali...a abychom si dokázali vychutnat i to tajemství, které bude na konci toho všeho. 

Na skok

Dnes jsem tu jen na skok...Naplno jsem se zavalila prací všeho druhu, abych měla zaměstnaný mozek. Vyhazuju věci, které nepotřebujeme, třídím skříně a rozesílám po známých a zbytek tu mám nachystaný, že ho dáme do kontejneru pro charitu. Tohle třídění a vyhazování má sice mnoho pozitiv, třeba, že je(nebo spíš bude) v domě víc místa a "líp se mi dýchá", ale taky to znamená, že je tu mnohem větší bordel než normálně. Blíží se první adventní neděle a v sobotu nás čeká oslava Ondráškových narozenin...už mu budou 4, to letí...a současně i Aničky oslava...té už budou 2:-). A moje domácnost místo aby se skvěla čistotou a já jen dolaďovala drobnosti, vypadá jako squaterské doupě;-). No co, to se nějak zmákne.
Každopádně jsem spokojená, protože hlavu mám zaměstnanou, Andulka se dnes smála, kluci si dnes hráli na rytíře a celé odpoledne statečně bojovali. Byla tu taková rodinná pohoda. To jsme potřebovali. Ještě včera jsem byla docela zoufalá, protože Andulka nechtěla jíst, sahala si na tvářičky a na krček a fňukala, asi jí to bolelo. Dnes byla lepší a veselejší, tak to ze mě spadlo. 
Náladu mi zvedla i pošta a DPD, protože mi dorazily jedny z posledních objednaných dárků...a už je budu mít skoro všechny:-)...nebo tedy ty, které jsem si naplánovala zařídit do konce listopadu, už jsou všechny. V lednici mám zadělané linecké(ze 4 dávek;-)) a nad jídelním stolem visí vánoční výzdoba...oujéééé...sice v tom čurbesu není tak krásná....ale to zítra poladím:-). Vařeno máme....tak se bude jen uklízet.

Jo a kdybyste se chtěli inspirovat a být taky blázni jako já, tak koukejte, kolik projektů musím ještě do Štědrého dne stihnout:

• doplést Ondráškovi svetr(chybí mi půlka rukávu a ramena)
• uháčkovat Andulce bolerko
• uplést Andulce šálu
• ušít Aničce quiet book
• uplést čepici pro švagrovou
• uplést bezprstové rukavice pro ségru

No a ty běžné věci, jako umýt okna, nábytek, udělat výzdobu, napéct cukroví(na to se těším nejvíc),zabalit dárečky(to bude taky super:-)) a hlavně udělat domácí vaječňák...ty ani nepočítám. Zimu a advent a Štědrý den prostě miluju...je to ten nejlepší čas v roce:-). Takže my...jedeme na adventní vlně a nenecháme se tím blbým nádorem rozhodit a nenecháme si to vůbec zkazit:-). Oujééééé;-)

NE, ne a ne...

...pláču a nevím co se sebou...bojuju s pocitem beznaděje a zároveň mám trochu vztek...
Dnes je to týden, co lékaři Aničce vysadili léky. Víte, že jsem to nesla docela těžce a byla jsem plná obav. Bohužel se ukázalo, že vůbec ne zbytečně. Za ten týden nádor vyrostl o víc jak centimetr. Nejdřív jsme si říkali, že na Aničku třeba jen něco leze a proto to trošku vyrostlo. Vyčkávali jsme...ale nic se nestalo...NIC v tom smyslu, že není nachlazená. A důvod byl tedy jasný...roste to vlivem vysazení léků. Dnes, po víkendu, kdy jsem poprvé za tu dobu, co Aničku máme nebyla doma(Anička byla s tatínkem sama doma), jsem se rozhodla zavolat na onkologii a poradit se. Ten rozdíl jsem totiž viděla hned, jak jsem se po víkendu vrátila. 
...a výsledek? "Okamžitě nasaďte léky, centimetr je na vás moc."...
Jo, moc to je...ale všechno je to moc...je to moc bolavé, moc zoufalé, moc šílené...
Spadla jsem z obláčku na hubu...fakt...mám pocit, že jsem spadla z vesmíru do propasti hlubší než je Macocha. Topím se v slzách, protože se bojím...
Ono totiž nejde jen o to, že se holt léky nasadí znovu...Ono je to všechno mnohem horší. Za tím vším stojí následující informace...bez léků by tu Anička nemusela být. Znovu jsem si uvědomila, jak není samozřejmé, že nádor neroste. Jak si musím znovu a znovu připomínat, že musím děkovat Bohu za každý den...co den...za každou vteřinu, kdy s ní můžu být. A současně, jak musím doufat, že bude pojišťovna ochotna léčbu hradit tak dlouho, jak bude třeba...protože je tak nákladná, že bychom ji nedokázali zaplatit. Musím doufat, že bude léčba fungovat a nebude pro ni znamenat další rizika.

Bože...jak jsem byla v klidu a nad věcí, jak jsem si užívala všech těch pokroků a jak jsem dokázala sama sebe přesvědčit, že mám "v podstatě" zdravé dítě...teď...vím, že to byla jen iluze....že to tak není.

Děkuju vám všem, kteří jste drželi palce...a prosím, myslete na nás i dál. Budu vděčná za modlitby...

Omlouvám se, za další ufňukaný článek, ale nějak mi to teď jinak prostě nejde,

Naděje

...a jejda...Tak přesně tohle jsem si řekla po mém včerejším telefonátu s mamkou. Četla jsem jí svůj včerejší článek a chtěla jsem poradit, jestli ta poslední věta není přes čáru, jestli není moc sprostá nebo nevhodná.
Vlastně vůbec nevím, proč jsem vůbec volala zrovna mamce, protože vím, že se v názoru na politiku moc(vlastně vůbec) neshodujeme, ale je to mamka a ta mi přece dobře poradí, ne?;-)
Milí zlatí, já se nestačila divit. Nejen, že jsem mamku zrovna nepobavila, ale spíš jsem jí vytočila. Dostala jsem přednášku o tom, že je to nebezpečné, psát politické názory veřejně...další komentáře na pana Z. nebudu psát, o to tu nejde(to si vyřešíme spolu;-). 
Nejhorší na celé té situaci mi nepřišlo ani tak to, že se mamce článek nelíbil, jako to co bylo schované za její reakcí. Byla jsem v šoku, jak totalita...komunistická totalita...dokáže ovlivňovat uvažování lidí i tolik let po svém pádu. Jak je možné, že lidé po tolika letech názorové svobody stále mají strach sdělovat svůj názor veřejně. 
I přes to, jak mi tento fakt přišel děsivý, uvědomila jsem si, že vlastně v tom všem zmaru, je vidět naděje, že my...další generace, už to tak nemáme. 
A plný naděje byl i ten včerejší svátek, projev studentů na Albertově byl nádherný, účast hojná a vlastně ze všech stran bylo slyšet to, co se nám nelíbí, ale i to, co chceme udělat pro to, aby se to změnilo. Vlastně generace naše a mladší už si uvědomuje, co to je svoboda a demokracie a nenecháme si ji vzít. Nebojíme se, říkat svůj názor a jsme připraveni bojovat(kvalitní diskusí) za to, aby nám tato práva byla zachována. 
Miluju své rodiče a myslím si, že mě vychovali dobře...a i když se politicky orientují doleva...já i má sestra jdeme doprava...a tak je tu naděje pro nás všechny a pro budoucí generace...že pravicově smýšlející voliči mohou vyrůstat v levicových rodinách....a o to větší chuť mají bojovat za své ideály.

Možná je to typický rys...že máme tendenci proti vlastním rodičům někdy revoltovat;-).

17. listopad...

...velký den plný velkých událostí a velkých slov...DEMOKRACIE a SVOBODA...až mrazí, když si člověk tato dvě velká slova dá do kontextu dění posledních měsíců...let...
Jojo, já vím, všichni chceme slyšet dobré zprávy, veselosti, neutrálnosti(i když vy jste ode mě zvyklí na ledasco;-)...ALE, prostě to teď nějak nejde. Dnešní den prostě vybízí k tomu rýpat do toho, co je shnilé a smrduté...a já si myslím, že toho je teď v té naší zemičce až až.
Omlouvám se, že sem tahám politické téma, ale prostě mi nějak nejde tvářit se, že je vše ok. Není...troufám si říct, že je to tu spíš pěkně v pr...
Bojím se...o demokracii v naší zemi. 
Bojím se...o svobodu svou, svých dětí i svobodu vás všech.
Bojím se...o budoucnost svých dětí.
Děsí mě, co všechno je v naší zemi tolerováno. 
Děsí mě, že se naši političtí představitelé neštítí stavět obchodní zájmy nad morální hodnoty. Jojo, já nejsem člověk uvažující prostřednictvím čísel, uvažuju srdcem, řídím se pocitem, řídím se zákonem, který mi byl Bohem vepsán do srdce...a prosím...
Prosím nás všechny, kdo můžeme, kdo máme hlas...jak volební, tak ten v hrdle...křičme, když se nám něco nelíbí, volejme, když nesouhlasíme...ALE současně jednejme. Snažme se kolem sebe, v našem blízkém okolí, ovlivňovat to, co je v našich silách. Snažme se co to jde vše ovlivňovat v duchu demokracie a svobody...vychovávejme tak děti, neskrývejme před nimi temné stránky naší historie, veďme je k občanství a lásce k naší zemi...veďme je k těm správným hodnotám.

Teď mi dovolte jednu vsuvku...Nedávno jsem se s Ondráškem dívala na Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Ondíka zaujal Kazisvět a povídal:"Mami, to je ten Kazisvět zlý král, viď? A jak je ošklivý....Mami a jaký je náš král." Uf...trochu jsem se musela držet a poskládat myšlenky, protože pro našeho prezidenta nenacházím slova úcty(třeba za tohle budu za pár měsíců potrestána odnětím svobody;-). Nadechla jsem se a řekla:"Ondrášku, my nemáme krále, my máme prezidenta. Jmenuje se Zeman. Je sice chytrý, ale slušné vychování nemá. Zlý asi není, ale nevadí mu, přátelit se zlými lidmi, a to nikdy nedělá dobrotu." "Aha...a je taky ošklivý?" "Jo, je." "Hm mami, a proč ho nevyměníme a proč ho taky nevyženeme, jako ty lidi v pohádce. Já bych vzal rytíří štít a meč a taky bych utíkal a vyhnal ho." Co mu na tohle mám říct? "Ondíku, taky by se mi to líbilo, ale takhle to nejde. Musíme počkat, až budou volby a pak se to třeba změní." Co vy na to?

Já si prostě a jednoduše myslím, že když platí pravidlo "Hovno padá vždycky ze shora." Musí platit i pravidlo, že "Ty největší a nejdůležitější změny se dějí vždy odspoda." Tak se dejme do práce, budujme v našich dětech cit pro svobodu a demokracii a zastavme tak tu záplavu hoven, valících se ze shora...


No, moc poetické to není, ale co.;-)

Dobré zprávy?!

Včera jsem byli opět v Praze v Motole na onkologii. Cesta probíhala (až na menší zdržení za Pískem) bez problémů a bylo krásné, i když mrazivé počasí. Stromy, pole a všechno kolem vonělo zimou, mrazem a tráva byla krásně bíle natužená:-). Do toho svítilo sluníčko a bylo jasno...prostě pohádkové počasí. 
A PAK...jsem pochopila, že asi ta cesta byla v pohodě proto, abychom měli dost sil na to, co přišlo. V čekárně bylo nezvykle plno, což je sice nepříjemné, protože si člověk musí počkat, ale hlavně se vždycky vyděsím, kolik nových dětských pacientů přibylo...a není mi z toho dobře. Nechápu, proč musí být nemocné děti. Tyhle čekárny by měly být neustále prázdné a sestřičky by měly sedět s rukama v kapsách.
I když...povzbudilo mě setkání s jednou maminkou, se kterou jsem se za ty dva roky už několikrát potkala. Na naše první setkání nikdy v životě nezapomenu. Byli jsme s Aničkou na jedné z prvních kontrol, bylo jí ani ne půl roku a spokojeně spinkala v kočárku. Na chodbě se z ničeho nic objevila paní...maličká(pod 160cm), hodně štíhlá tmavovláska s culíkem. V obličeji bylo vidět, že je hodně unavená a nešťastná. V náruči držela tak sedmiletou holčičku, která byla neskutečně hubená, ani ne snad bílá, jako spíš vosková, měla světle žluté šatičky a na hlavě slamáček. Visela mamince v náruči jako tělo bez duše. Ve chvíli, kdy maminka přicházela, se otevřely dveře sesterny a sestřička chtěla zavolat dalšího pacienta(vždy volají děti jménem, což je milé)...ale uviděla tuhle přicházející maminku a její dcerku. V očích jí bylo znát co si myslí:"Pane Bože." Hned je vzali dál a maminka hned ve dveřích hlásila, že je malé hrozně zle. Tenhle zážitek zprostředkované mateřské bezmoci, života na vlásku a neskutečného dětského utrpení mi z paměti už nikdo nevymaže....ALE včera jsem je potkala a to setkání bylo plné naděje. Ona maminka seděla na chodbě, kojila půlročního synka a kolem ní vesele pobíhala její starší holčička. Měla krásné mikado a růžové tváře a hrála si, počítala nahlas a maminka ji opravovala. Podle přízvuku hádám, že je jejich mateřštinou ruština nebo ukrajinština...ale počty v češtině šly maličké výborně. Kdybyste věděli jakou já měla radost a jak jsem v průběhu toho čekání byla pozitivně naladěná. Bylo mi dobře.
PAK...se otevřely dveře a sestřička volala Aničku, ta se k ní rozeběhla, ale hned mezi dveřmi se na mě přilepila. Chuděrka, stačí aby vešla do odběrové místnosti a ví, co se bude dít. Nabírání krve se bohužel změnilo v docela dlouhý souboj, protože se nedařilo napíchnout žílu. Andulka se svíjela jako žížala, dělala co mohla, aby nám utekla, což té situaci moc neprospělo, ale já ji chápu. Komu by se líbilo, kdyby mu někdo v ruce rejdil jehlou, nakonec nic nenapíchl, zalepil a zase píchal jinde. Naštěstí jsme musely(sestřičky a my s Ančou:-)) píchat jen dvakrát a podařilo se a krvička tekla rychle, takže jsem nabraly všechno, co jsme potřebovaly. Sestřičky vtipkovaly, že bychom mohly nabrat něco na příště:-)(což samozřejmě nejde). Andulička se brzy uklidnila a než si nás volal pan doktor, hrála si v herně a běhala po chodbě. 
Netrvalo to dlouho a šly jsme(já a Anička) do ordinace. Pan doktor se na nás usmíval a já si říkala, že to je jen rutinní návštěva. Řekla jsem, jak Anička pěkně jí, jak nám pomalu jde i pití, jak je šikovná a myslela jsem si, že z ordinace vyběhnu s receptem na léky a bude. ALE...pan doktor mě nechal domluvit, zeptal se na pár věcí a pak řekl:"Podívejte se, paní Hronková, já bych to viděl následovně. Aničce už budou dva roky. Léky, které bere jsou poměrně silné a teď je ten stav velice příznivý. Co kdybychom ty léky zkusili vysadit? Myslím, že by bylo dobré vyzkoušet, jestli má tenhle způsob léčby ještě nějaký vliv, protože přece nechceme, aby brala léky jen pro jistotu a ony třeba už ten útvar neovlivňují." Nevěděla jsem, co mám dělat. Na jednu stranu jsem měla radost, protože to bude pro nás o hodně lehčí. Nebudu muset hlídat, jestli je dost najedená a nebudu jí omezovat, když si v pět odpoledne vzpomene, že chce banán, ale já jí ho nemůžu dát, protože potřebuju, aby jedla až v šest, abych jí mohla dát léky. Nebudu u ní muset sedět a počítat každé sousto, abych věděla, kolik jí pak toho ještě musím dát do pegu...ALE...dostavil se i obrovský strach. Teď mám pocit jistoty, že nic nikde neroste a bojím se toho, že když léky vysadíme, že nádor zase poroste...že se to všechno a všude Aničce zvětší a když znovu nasadíme léky, nevrátí se to zpět a zůstane to větší. V ordinaci jsem se držela. Dostala jsem nějaké léky "pro strýčka příhodu", kdyby to nějak rychle a hodně rostlo, můžu po telefonické konzultaci hned nasadit...uffff. 
Jen co jsme sedli do auta...jsem se rozbrečela jako želva. Bože já se tak mooooc bojím...ANO, vím, že Aničky krevní obraz děsil jakéhokoli nezasvěceného lékaře, ano je možné, že už bere léky tak dlouho, že jejich negativa převyšují pozitiva, ano vím, že léky které bere jsou hrozně silné...a vím, že je tenhle krok nutný a snad i správný...ale změny mi prostě nesvědčí...jakákoli nejistota vždycky vyhrabe staré strachy a úzkosti....ALE já věřím, že se ten klid dostaví...doufám, že to bude dobré a že to bez léků zmákneme....
A teď nás čeká každodenní focení, abychom měli srovnání, jestli to roste nebo ne....protože když jsme s ní každý den, nemuseli bychom si změn všimnout...
Držte palce...nebo pěsti, ty prý nosí větší štěstí;-).

Mňam...husa

Jak všichni víte...byl svátek svatého Martina...a všude byla reklama na svatomartinskou husu...akce tuhle, akce tamhle...a tak můj milovaný Jiřík pronesl dnes už legendární větu:"Jojo Ondrášku, tohle nám maminka nikdy neupeče." A co já na to? "Dodejte husu a já ji upeču." Hned...fakt. Ve vteřině se kluci sebrali a jeli shánět husu. Samozřejmě, že přivezli milion dalších věcí(třeba konzole a sněhule:-)). Buď jak buď, už ode dveří volali:"Maminko, máme husu i zelí, a abys neměla tolik práce, koupili jsme hotové knedlíky." Miláčkové moji, takhle na mě myslí:-). Jdu se tedy podívat (na tu husu) a myslela jsem, že omdlím. Tohle snad ani není husa, tohle monstrum. Miláček můj(Jiřík) nadšením snad koupil tu největší, co měli. Pro sebe, mě, Ondráška(4 roky a nejedlíka) a Aničku(2 roky a díky Bohu konečně jedlíka) koupil pěti kilovou husu. Ten pták byl tak obrovský, že jsem okamžitě zavrhla nápad, že ho upeču v mém skvělém litinovém hrnci...a začala jsem prohrabávat kuchyni a hledat, v čem že toho ptáka upečeme. 
Nakonec se dílo zdařilo...pekla jsem ji v hlubokém plechu, přikrytou alobalem, v troubě měla z každé strany jen 1cm místa a jelikož jsme se nemohli s manželem shodnout, jak dlouho se takový obr peče, pekli jsme asi déle, než bylo třeba(ta rozšklebená záda by tam asi být neměla). Buď jak buď...suchá rozhodně nebyla...a jestli jsme něco víc spekli, taky neva, protože i tak ji budeme jíst minimálně 4 dny:-). ALE...na to, že to byla naše husí premiéra, si myslím, že dopadla výborně a s ní i celé obědové menu...husí vývar s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky...svatomartinská husa s bramborovým knedlíkem a zelím...pivo, víno, limo...a pak hodinka zaslouženého spánku...co víc si přát:-)

PS: Jen to odpolední montování konzolí prý manželovi zásadně pokazilo dojem z jinak báječné neděle:-)...a Ondík se jistě naučil mnoho zakázaných slovíček.

Jo a ještě jedna věc. Nevím jak vy, ale já záclony bytostně nenávidím, ale jelikož bydlíme v nízkém domku a poměrně nedávno jsem si všimla, že mi při převlékání náhodně okukoval prsa jeden náhodně procházející chlapík, rozhodla jsem se svůj názor na záclony ve svém domě změnit. Vodňany jsou přece jen malé město;-). Jo a pššštttt...Jiřík netuší důvod mé názorové změny, chtěla jsem ho ušetřit případných trápení, že mu někdo okukoval manželku;-).

Svatý Martin k nám opravdu dorazil na bílém koni....nebo spíš na bílém hříbátku...ale i to se počítá;-).

Tadááááá....naše první svatomartinská husa...asi se při pečení pokoušela odletět:-).

Bolavý zoubek

"Au, maminko, mě bolí zoubek, víš?" Tak takhle to v neděli začalo. Ondínka bolel zoubek. Zlobil ale jen občas, v neděli, v úterý a dnes, ale v pondělí a ve středu nebolel. Rozhodla jsem se Ondráška vzít k zubařce, abychom něco nezanedbali. Přišel ze školky a vyrazili jsme. Bylo to celkem daleko, tak jsem závodili, kdo bude dřív u stromu, u odpadkového koše, kdo uvidí jako první autobusové nádraží atd. Aby nebyla nuda, rozhodl se Ondrášek čůrat na křižovatce na travičku(a to byl doma, než jsme šli). Nedalo se nic dělat:-). Nejvtipnější bylo, že i přes mé vroucné prosby se Ondík otočil tak, aby měl výhled na křižovatku. No nevím...snad z něj nevyroste nějaký exhibicionista:-).
V čekárně měli skákacího koně, což můj malý rytíř ocenil a čekání uteklo. Měl slíbenou odměnu(Mrožíka-nanuka), a tak se do ordinace těšil. Paní doktorka byla zlatá. Pečlivě prohlížela a koukala...ale nic neviděla. Ondík má zoubečky zdravé a krásné a dostal velkou pochvalu. Ulevilo se mi a už jsem se viděla venku. V tom sestřička od počítače zvolala:"Paní Hronková, vám tu chybí preventivní prohlídka." Vytasila jsem se s tím, že to vím, že to nějak nestíháme. Paní doktorka se usmála a řekla:"Tak se posaďte, když už tu jste." Neeeee...vůbec jsem na to nebyla psychicky připravená,ale zuby jsem si pro jistotu doma vyčistila(nějak to neumím, jít k zubaři, i jako doprovod, a nemít vyčištěné zuby). Nechápu proč se mi tohle děje...Ondík má zdravé zuby a já mám jeden kaz a ještě mi leze osmička, úplně jinam než má, a i ten pidi kousek, který kouká, je zkažený. Paní doktorka mě uklidnila, že se to v tom místě opravdu špatně čistí, takže to není má vina. Uáááá...čeká mě vyříznutí osmičky. Ach jo. 
Jako chápete to? Jdete s dítětem k doktoru, vysmátá, že vám nebudou nic dělat(kdo má rád zubaře, že?)a odcházíte s tím, že dítě je v pohodě(a nese si Mrožíka)a vy si nesete lísteček s datem plánovaného utrpení. No...držte mi 17.12. palce. 

Ps: Listí zatím dál nepadá...asi zabrala terapie třezalkovým čajem, kafem s vaječňákem a večerním kakaem(to asi na ty zuby není super, co?).

Neskrývat

Po dlouhé době nevím, jak začít. Potřebuju se vypsat a mám pocit, že třeba i někomu můžu pomoct, že můžu někomu ukázat, že je dobré neskrývat...neskrývat své pocity, své úzkosti...že se vyplatí jít s kůží na trh, ukázat své slabé stránky, protože ty nás dělají lidmi. Právě ony z nás dělají lidské bytosti, silné a přitom zranitelné. Věřím, že dobrých lidí se srdcem na pravém místě, schopností empatie je mnoho a ti, kteří tak nevypadají jsou třeba jen zranění a obrátili svou bolest v kamennou tvář a rádoby tvrdé srdce. 

Co se děje. Vlastně nic...a taky všechno. Vím, že jsem dřív psala jeden vtipný článek za druhým a poslední dobou jsem spíš potížista, který píše chmury. Tak to prostě je. Asi jako stromy potřebují shodit listí, ulevit si, tak asi i má duše potřebuje shodit, co ji tíží a tak mi sem tam spadne nějaký ten lístek a já jsem pokaždé překvapená, jakoby to bylo poprvé.

A co se teda děje? Řekni to konečně. Říkáte si to? Tak já vám odpovím. Sama nevím, kde jsou ty spouštěcí mechanismy, ale tak nějak tuším, že jsou to okamžiky štěstí. Paradox, že? Poslední dobou, vždy, když jsem v nějakém okamžiku šťastná, sevře se mi srdce a v hlavě se mi odehraje situace, kdy jsem byla na dně. Nedávno jsem šla celkem brzy spát. Manžel mě přemluvil, abych neponocovala a šla si s ním lehnout, jen tak se pevně obejmout a spát. Moc se mi nechtělo, protože jsem měla pocit, že bych si měla číst a nebo plést, abych ten svetr pro Ondráška k narozkám stihla, ale šla jsem, protože jsme spolu opravdu málo. Přitulila jsem se k němu, bylo nám dobře. Špitl mi do ucha, že mě miluje a jen jsme leželi. On za chvilku usnul a já si říkala, jak je nám dobře...a pak, zničeho nic to přišlo. Vybavila jsem si, jak mě držel za ruku a pevně objímal, jak jsme si byli blízko, jako bychom byli opravdu jedno tělo a jedna duše, u Aniččiny postele na ARU. Jak tam ležela, uspaná jako andílek a přitom jako bez života. Ověnčená hadičkami neskutečného množství, jak za její hlavičkou šustil a oddychoval dýchací přístroj, díky kterému mohla dýchat. Vybavila jsem si doktorku, která neříkala vůbec dobré zprávy, jak kolem nás všichni chodili a uhýbali pohledem a když se neuhlídali a naše oči se střetly, jak se posmutněle a lítostivě usmáli. Moje duše křičela, volala o pomoc a bojovala. Bojovala s tím, že nechci svou dcerku ztratit, že se všichni mýlí a ono to bude dobré. 

Jen jsem u manžela dál ležela a opakovala si:"Je to pryč. Je to pryč. Teď tu Andulka spinká a je velká a šikovná." Trvalo mi dlouho, než jsem usnula. Nakonec se podařilo a asi za odměnu se mi nic nezdálo. Oklepala jsem se a řekla si fuj, to nebylo příjemné, ale noc byla klidná a teď bude krásný den...a taky byl. Užila jsem s dětmi spoustu legrace, přijela tetička Tondová a bylo dobře.

A dnes o další víc jak den dál jsem s Aničkou doma. Hrály jsme si, koukaly na pohádky, daly si oběd a já Andulku ukládala. Tentokrát chtěla víc chovat a zpívat. Miluje píseň Tobě patří chvála a Vyvyšuji tebe Pane. Tulila se a pak si ukázala na postýlku. Dala jsem ji pusinku, pevně ji objala a řekla miluju tě...a když jsem jí pokládala...BLESK...opět živá, hluboká vzpomínka...jak jsem se nad ní skláněla, pár minut před tím, než ji odvezli na operační sál, na operaci, která byla pokusem doktorů, přesvědčit sebe a ostatní, že opravdu zkusili všechno, i když ve zdárný výsledek málo kdo věřil. Stála jsem tam, chtěla jsem ji odnést, utéct daleko...chtěla jsem jí říct, že tu jsem pro ni a že to bude dobré....cítila jsem potřebu se s ní rozloučit a poděkovat jí za každou vteřinu, kterou jsem s ní mohla být...a nic z toho mi nešlo...Bylo to hrozné, šílené a já nevěděla co dělat. Hladila jsem ji a říkala jí, ať to udělá tak, jak to pro ni bude lepší. Že jsem tu pro ní, ať se rozhodne jakkoli, i když mé přání zná, že já ji chci mít u sebe, děj se co děj, i kdybych ji měla celý život nosit, vozit, koupat...ale že ji nechci držet násilím...Je to jen na ní a já tu jsem s ní ve všech těch možnostech.....Věřte mi, neznám nic horšího a věřím, že tohle je snad nejhorší, co může matka zažít. Brečím tu jak želva, ale vím, že to musí ven, musí to ze mě spadnout jako to listí ze stromů....a třeba si přes zimu odpočinu, budu jako nepopsaný list papíru a na jaře ten svůj strom začnu naplňovat vzpomínkami novými....a ty staré, budou zpracované, mnohokrát odžité a třeba mě už tak nesemelou, když se náhodou sem tam objeví...a třeba tenhle dlouhhhýýýýý text pomůže i někomu dalšímu, že není sám, komu padá listí.

Omluvte případné chyby, ale nemám teď sílu to po sobě číst. Díky, že to čtete. Mějte se krásně...

Černý štěstí

Chmury odpluly a my si užíváme domácí pohodičku. Venku už to krásně štípe do tváří, od pusy se kouří a doma hoří kamna.

Krásně praská dřevo, plamínky plápolají a naše černý štěstí chce být víc s námi. Už ho nebaví lítat si venku a vracet se s prázdným bříškem. Nene..pěkně se nacpat(x krát denně), ven jen vyběhnout a za chvíli být zpět...pěkně v teplíčku. Jen kdyby těch dětí nebylo, to by asi neodcházel vůbec. 
Anička ho miluje, pořád ho přikrývá peřinkami z kolíbky, nosí mu hračky a pokládá je přímo na něj. Má ale trpělivost, to se musí nechat(myslím kocoura;-)). Vždycky jen svěsí uši, "protočí" oči a mrská ocasem... a pak se zvedne a odejde. Andulka hned za ním. Pak kocourek mňouká(co mu hlasivky dovolí) u dveří na terasu a Andulka nad ním stojí a rozhazuje ručkama a brebentí s takovou kadencí, že je jasné, že ho nechválí:-). A ten vděčný pohled, když ho vypustím a toho domlouvání ho ušetřím, to byste měli vidět. Dnes mi dokonce donesl myš, dal mi ji do boty, asi abych věděla, že je jen pro mě, jako poděkování, za vysvobození a krmení:-).

Není to tak dlouho, co jsem konečně urvala chvilku a ušila dětem válecí pytel. Na kuličkovou výplň se zatím nedostalo,nějak teď finance směřujeme na něco k narozkám(obě děti je mají co nevidět) a pod stromek, tak jsem do něj zatím nacpala plyšáky(taky je považujete za lapače prachu?),nevyužité kojící polštáře a polštářky všeho druhu:-). Sice je sem tam boulovatý, ale i tak je super...a nejvíc ho miluje právě to naše černý štěstí.

Jak si užíváte vy? Taky vám doma praská dřevo v kamnech? A máte taky nějaké to chlupaté štěstí?

Před a po

Je sobota...a já nemám dobrý den...v podstatě nic tragického ani chmurného se neděje...ale veselo mi není. Padl na mě nějaký splín. Sice jsem uvařila, uklidila a pere mi pračka...ale nic se mi nechce. Znáte to? Nesnáším takovéhle nálady.

No a aby se maminka nenudila a zasmála se, rozhodly se veverky vzít sobotní plány do vlastních rukou:-).

Takto vypadala naše podzimní výzdoba na stole včera...

...a takhle vypadá dnes:-)...

..prostě kaštánková válka:-).

Miluju je, veverušky naše, člověk se s nimi nenudí:-).

Jo vlastně:-)...ještě jsme ráno stihli s Ondráškem vyrobit dárek pro tchána...jablíčkové tričko, ale pššššt;-).

Mějte se krásně...ať vás chmury míjí a je vám jen a jen veselo.

Ohnivý dýňák

Dušičky nebo Halloween...u nás jednoznačně dušičky, ale s ohnivým dýňákem:-).

Ondráškovi se hrozně moc líbí vydlabané dýně. Myslím si, že velký podíl na tom má tento díl Bílé paní na hlídání. Ondrášek měl období, kdy na nic jiného nekoukal a tento díl, běžel dokonce x krát za sebou. No...a když jsme od sousedů dostali velikánskou dýni, bylo rozhodnuto, co s ní. 

Ondík nadšeně dlabal a vysvětloval, že on ale chce "TRAŠNĚ TRAŠIDELNÝHO" dýňáka, žádnýho veselýho. Takže jsme tvořili a vytvořili dýňáka. Každý večer ho rozsvěcujeme na terase a děti sedí jako hříbci u okna a kochají se a žulí se.

Když už jsme byli v tom tvoření, vytáhli jsme vodovky a nabarvili několik netopýrů. Mám radost, že to Ondínka bavilo. Nemůžu se dočkat, až trošku poporoste a budeme smět tvořit o sto šest. Jediné, co mi trošku kazilo ze společné tvorby dojem, byly pohádky...ale oni prostě na toho Mílu museli koukat:-). Třeba ale možná právě tohle mělo podíl na tom, že to vydrželi tak dlouho. Anička také tvořila, pastelkou vybarvovala(nebo spíš propichovala) netopýra. Tvářila se u toho důležitě a sem tam nám něco vyprávěla....ale co, ví Bůh:-). Ondínek jí přitakával a říkal:"Jojo, Ančo, máš pravdu. No jo, ty naše beruško." :-) Jsou kouzelní.

Zásek u Míly:-).

Tadááá...hotový dýňák. Ondík ještě kontroluje, jestli odpovídá jeho nákresu:-).

Andulka vybarvuje ve vzduchu....Každý má holt svou osvědčenou techniku;-).