Dobré zprávy?!

Včera jsem byli opět v Praze v Motole na onkologii. Cesta probíhala (až na menší zdržení za Pískem) bez problémů a bylo krásné, i když mrazivé počasí. Stromy, pole a všechno kolem vonělo zimou, mrazem a tráva byla krásně bíle natužená:-). Do toho svítilo sluníčko a bylo jasno...prostě pohádkové počasí. 
A PAK...jsem pochopila, že asi ta cesta byla v pohodě proto, abychom měli dost sil na to, co přišlo. V čekárně bylo nezvykle plno, což je sice nepříjemné, protože si člověk musí počkat, ale hlavně se vždycky vyděsím, kolik nových dětských pacientů přibylo...a není mi z toho dobře. Nechápu, proč musí být nemocné děti. Tyhle čekárny by měly být neustále prázdné a sestřičky by měly sedět s rukama v kapsách.
I když...povzbudilo mě setkání s jednou maminkou, se kterou jsem se za ty dva roky už několikrát potkala. Na naše první setkání nikdy v životě nezapomenu. Byli jsme s Aničkou na jedné z prvních kontrol, bylo jí ani ne půl roku a spokojeně spinkala v kočárku. Na chodbě se z ničeho nic objevila paní...maličká(pod 160cm), hodně štíhlá tmavovláska s culíkem. V obličeji bylo vidět, že je hodně unavená a nešťastná. V náruči držela tak sedmiletou holčičku, která byla neskutečně hubená, ani ne snad bílá, jako spíš vosková, měla světle žluté šatičky a na hlavě slamáček. Visela mamince v náruči jako tělo bez duše. Ve chvíli, kdy maminka přicházela, se otevřely dveře sesterny a sestřička chtěla zavolat dalšího pacienta(vždy volají děti jménem, což je milé)...ale uviděla tuhle přicházející maminku a její dcerku. V očích jí bylo znát co si myslí:"Pane Bože." Hned je vzali dál a maminka hned ve dveřích hlásila, že je malé hrozně zle. Tenhle zážitek zprostředkované mateřské bezmoci, života na vlásku a neskutečného dětského utrpení mi z paměti už nikdo nevymaže....ALE včera jsem je potkala a to setkání bylo plné naděje. Ona maminka seděla na chodbě, kojila půlročního synka a kolem ní vesele pobíhala její starší holčička. Měla krásné mikado a růžové tváře a hrála si, počítala nahlas a maminka ji opravovala. Podle přízvuku hádám, že je jejich mateřštinou ruština nebo ukrajinština...ale počty v češtině šly maličké výborně. Kdybyste věděli jakou já měla radost a jak jsem v průběhu toho čekání byla pozitivně naladěná. Bylo mi dobře.
PAK...se otevřely dveře a sestřička volala Aničku, ta se k ní rozeběhla, ale hned mezi dveřmi se na mě přilepila. Chuděrka, stačí aby vešla do odběrové místnosti a ví, co se bude dít. Nabírání krve se bohužel změnilo v docela dlouhý souboj, protože se nedařilo napíchnout žílu. Andulka se svíjela jako žížala, dělala co mohla, aby nám utekla, což té situaci moc neprospělo, ale já ji chápu. Komu by se líbilo, kdyby mu někdo v ruce rejdil jehlou, nakonec nic nenapíchl, zalepil a zase píchal jinde. Naštěstí jsme musely(sestřičky a my s Ančou:-)) píchat jen dvakrát a podařilo se a krvička tekla rychle, takže jsem nabraly všechno, co jsme potřebovaly. Sestřičky vtipkovaly, že bychom mohly nabrat něco na příště:-)(což samozřejmě nejde). Andulička se brzy uklidnila a než si nás volal pan doktor, hrála si v herně a běhala po chodbě. 
Netrvalo to dlouho a šly jsme(já a Anička) do ordinace. Pan doktor se na nás usmíval a já si říkala, že to je jen rutinní návštěva. Řekla jsem, jak Anička pěkně jí, jak nám pomalu jde i pití, jak je šikovná a myslela jsem si, že z ordinace vyběhnu s receptem na léky a bude. ALE...pan doktor mě nechal domluvit, zeptal se na pár věcí a pak řekl:"Podívejte se, paní Hronková, já bych to viděl následovně. Aničce už budou dva roky. Léky, které bere jsou poměrně silné a teď je ten stav velice příznivý. Co kdybychom ty léky zkusili vysadit? Myslím, že by bylo dobré vyzkoušet, jestli má tenhle způsob léčby ještě nějaký vliv, protože přece nechceme, aby brala léky jen pro jistotu a ony třeba už ten útvar neovlivňují." Nevěděla jsem, co mám dělat. Na jednu stranu jsem měla radost, protože to bude pro nás o hodně lehčí. Nebudu muset hlídat, jestli je dost najedená a nebudu jí omezovat, když si v pět odpoledne vzpomene, že chce banán, ale já jí ho nemůžu dát, protože potřebuju, aby jedla až v šest, abych jí mohla dát léky. Nebudu u ní muset sedět a počítat každé sousto, abych věděla, kolik jí pak toho ještě musím dát do pegu...ALE...dostavil se i obrovský strach. Teď mám pocit jistoty, že nic nikde neroste a bojím se toho, že když léky vysadíme, že nádor zase poroste...že se to všechno a všude Aničce zvětší a když znovu nasadíme léky, nevrátí se to zpět a zůstane to větší. V ordinaci jsem se držela. Dostala jsem nějaké léky "pro strýčka příhodu", kdyby to nějak rychle a hodně rostlo, můžu po telefonické konzultaci hned nasadit...uffff. 
Jen co jsme sedli do auta...jsem se rozbrečela jako želva. Bože já se tak mooooc bojím...ANO, vím, že Aničky krevní obraz děsil jakéhokoli nezasvěceného lékaře, ano je možné, že už bere léky tak dlouho, že jejich negativa převyšují pozitiva, ano vím, že léky které bere jsou hrozně silné...a vím, že je tenhle krok nutný a snad i správný...ale změny mi prostě nesvědčí...jakákoli nejistota vždycky vyhrabe staré strachy a úzkosti....ALE já věřím, že se ten klid dostaví...doufám, že to bude dobré a že to bez léků zmákneme....
A teď nás čeká každodenní focení, abychom měli srovnání, jestli to roste nebo ne....protože když jsme s ní každý den, nemuseli bychom si změn všimnout...
Držte palce...nebo pěsti, ty prý nosí větší štěstí;-).