...pláču a nevím co se sebou...bojuju s pocitem beznaděje a zároveň mám trochu vztek...
Dnes je to týden, co lékaři Aničce vysadili léky. Víte, že jsem to nesla docela těžce a byla jsem plná obav. Bohužel se ukázalo, že vůbec ne zbytečně. Za ten týden nádor vyrostl o víc jak centimetr. Nejdřív jsme si říkali, že na Aničku třeba jen něco leze a proto to trošku vyrostlo. Vyčkávali jsme...ale nic se nestalo...NIC v tom smyslu, že není nachlazená. A důvod byl tedy jasný...roste to vlivem vysazení léků. Dnes, po víkendu, kdy jsem poprvé za tu dobu, co Aničku máme nebyla doma(Anička byla s tatínkem sama doma), jsem se rozhodla zavolat na onkologii a poradit se. Ten rozdíl jsem totiž viděla hned, jak jsem se po víkendu vrátila.
...a výsledek? "Okamžitě nasaďte léky, centimetr je na vás moc."...
Jo, moc to je...ale všechno je to moc...je to moc bolavé, moc zoufalé, moc šílené...
Spadla jsem z obláčku na hubu...fakt...mám pocit, že jsem spadla z vesmíru do propasti hlubší než je Macocha. Topím se v slzách, protože se bojím...
Ono totiž nejde jen o to, že se holt léky nasadí znovu...Ono je to všechno mnohem horší. Za tím vším stojí následující informace...bez léků by tu Anička nemusela být. Znovu jsem si uvědomila, jak není samozřejmé, že nádor neroste. Jak si musím znovu a znovu připomínat, že musím děkovat Bohu za každý den...co den...za každou vteřinu, kdy s ní můžu být. A současně, jak musím doufat, že bude pojišťovna ochotna léčbu hradit tak dlouho, jak bude třeba...protože je tak nákladná, že bychom ji nedokázali zaplatit. Musím doufat, že bude léčba fungovat a nebude pro ni znamenat další rizika.
Bože...jak jsem byla v klidu a nad věcí, jak jsem si užívala všech těch pokroků a jak jsem dokázala sama sebe přesvědčit, že mám "v podstatě" zdravé dítě...teď...vím, že to byla jen iluze....že to tak není.
Děkuju vám všem, kteří jste drželi palce...a prosím, myslete na nás i dál. Budu vděčná za modlitby...
Omlouvám se, za další ufňukaný článek, ale nějak mi to teď jinak prostě nejde,
Žádné komentáře:
Okomentovat