Naděje

...a jejda...Tak přesně tohle jsem si řekla po mém včerejším telefonátu s mamkou. Četla jsem jí svůj včerejší článek a chtěla jsem poradit, jestli ta poslední věta není přes čáru, jestli není moc sprostá nebo nevhodná.
Vlastně vůbec nevím, proč jsem vůbec volala zrovna mamce, protože vím, že se v názoru na politiku moc(vlastně vůbec) neshodujeme, ale je to mamka a ta mi přece dobře poradí, ne?;-)
Milí zlatí, já se nestačila divit. Nejen, že jsem mamku zrovna nepobavila, ale spíš jsem jí vytočila. Dostala jsem přednášku o tom, že je to nebezpečné, psát politické názory veřejně...další komentáře na pana Z. nebudu psát, o to tu nejde(to si vyřešíme spolu;-). 
Nejhorší na celé té situaci mi nepřišlo ani tak to, že se mamce článek nelíbil, jako to co bylo schované za její reakcí. Byla jsem v šoku, jak totalita...komunistická totalita...dokáže ovlivňovat uvažování lidí i tolik let po svém pádu. Jak je možné, že lidé po tolika letech názorové svobody stále mají strach sdělovat svůj názor veřejně. 
I přes to, jak mi tento fakt přišel děsivý, uvědomila jsem si, že vlastně v tom všem zmaru, je vidět naděje, že my...další generace, už to tak nemáme. 
A plný naděje byl i ten včerejší svátek, projev studentů na Albertově byl nádherný, účast hojná a vlastně ze všech stran bylo slyšet to, co se nám nelíbí, ale i to, co chceme udělat pro to, aby se to změnilo. Vlastně generace naše a mladší už si uvědomuje, co to je svoboda a demokracie a nenecháme si ji vzít. Nebojíme se, říkat svůj názor a jsme připraveni bojovat(kvalitní diskusí) za to, aby nám tato práva byla zachována. 
Miluju své rodiče a myslím si, že mě vychovali dobře...a i když se politicky orientují doleva...já i má sestra jdeme doprava...a tak je tu naděje pro nás všechny a pro budoucí generace...že pravicově smýšlející voliči mohou vyrůstat v levicových rodinách....a o to větší chuť mají bojovat za své ideály.

Možná je to typický rys...že máme tendenci proti vlastním rodičům někdy revoltovat;-).