Nesoudit...USUZOVAT

Jojo..ožehavé téma nás všech. Chytněme se za srdce a vzpomeňme si, kdy naposledy jsme někoho soudili...v myšlenkách, slovech. Není to zase tak dávno, že? ALE pozor. Nic není jen tak. Je třeba zpozornět. Protože...vše má svou příčinu.
Nebojte se, nechci se tu někomu šťourat ve svědomí (mám dost práce s tím svým;-)). Nechci říkat co se má a nemá a zatěžovat vás podobnými žblepty, po kterých se nám všem ježí vlasy na hlavě(kdo je nemá, tak třeba chlupy na zádech:-)).
Jsem žena, která má kolem sebe mnoho krásných, schopných a výjimečných žen...a všechny máme jednu věc (možná víc:-))společnou...procházíme, procházely jsme, budeme procházet krizí. Krizí spojenou s mateřstvím. S mateřstvím, které nás na jedné straně činí neskutečně šťastnými a na druhé nás vysiluje. Všechny do jedné své děti milujeme, dýcháme pro ně a každý jejich drobný pokrok (první krůčky nebo noci a dny bez dudlíku) nás dojme a jsme hrdé. Každý den od rána do noci a od noci do rána jsme tu pro ně, pro ně všechny, cele, jak nejlépe dovedeme. 
To vše však neznamená, že nepřicházejí chvíle, kdy jsme do morku kosti vyčerpané a jediné, po čem toužíme je pár minut, hodin, dní se o nikoho a nic nestarat. Jen být a žít. S tímto stavem totálního vyčerpání přicházejí pochybení. Některá z nás (já) je netrpělivá a ječí, jiná děti plácne, jiná volá pomoc a zdůrazňuje, že se zhroutí (což asi neudělá, protože ví, že si to nemůže dovolit...a ona je kurňa zodpovědná)...každá máme svůj způsob, na který nejsme hrdé, a přesto se toho všeho dopouštíme. V očích okolí jsme možná hysterické matky, tyranky nebo kdoví co ještě. 
Sama si vzpomínám na okamžik, kdy jsem jako těhotná bloudila nákupním centrem a byla svědkem (dnes mi známé) situace, kdy maminka s dvěma dětmi(jedno cca 4 roky, druhé cca 6 měsíců), obložena horou jídla v nákupním košíku ječela na starší dítě, že mu tu sušenku nekoupíííí, a když se rozplakalo miminko, vrazila mu dudlík do pusy se slovy: "A ty už taky neřvi." Vyděsila jsem se a okamžitě ji odsoudila, protože co by jí to udělalo, koupit jednu blbou sušenku. No a jak mluvila s tím miminkem? Hrůza! Teď, jsem-li svědkem podobné situace, okamžitě si uvědomím, že chudák ženská měla pekelný den. Miminko od rána řve, ač mu nic nechybí, starší dítko má v hlubinách košíku minimálně dvě jiné dobroty, které si vybralo v předchozím regálu. Připočtu probdělé noci a nedej Bože nechápavého muže a odsouzení se nekoná. Jen soucit.
No jo, to jsme my...matky. My víme jaké to je. Nespat. nejíst. Nepít. Milionkrát denně dělat drobné služby (zapnout, rozepnout, opravit, utřít, přebalit, uklidit, vyprat, vyžehlit, vytřít, a znovu vytřít, protože někdo proběhl byt s nožičkami od bláta, číst, hrát si, odpovídat na PROČ, chválit, usměrňovat....bla bla miliardkrát bla), které nikdo neocení, rázem nejsou vidět. Jen my víme, jaké to je se v klidu ani nevy...Ano, jsme přece matky. ALE...jsme taky lidi. Svébytné bytosti, které mají sny, touhy, záliby. Máme právo na uznání a ocenění. AAAA pokud se dopouštíme chyb, voláme o pomoc, a ta by nám měla být dána.
Tak prosím, vás všechny, pokud máte kolem sebe nějakou matku, s jejímž jednáním někdy nesouhlasíte, zkuste nahlédnout pod pokličku, poslouchejte ji, vnímejte rozdíly a pomozte jí, vyslyšte její prosby, dopřejte jí čas pro sebe.