...že jsme doma. Už týden. Díky Bohu:-). Musím se přiznat, že mě tento nemocniční pobyt dost vyčerpal. Jak fyzicky, protože Aninka něco váží a nosit ji celé dny bylo opravdu náročné, tak hlavně psychicky. Trápili ji nepříjemnými vyšetřeními a já se na nich podílela. Musela jsem ji držet, i když bych ji nejradši objala a zakřičela:"Dost." Ne, že by se to sem tam nestalo. Občas jsem prostě měla pocit, že je toho opravdu příliš. Naštěstí jsou v Motole opravdu skvělí a znají nás a vědí, že nerevoltujeme zbytečně a když už se ozvu, je k tomu důvod. Vyhověli mým prosbám. Někdy jsem měla pocit, že mé DOST bylo vysvobozením i pro ně:-). Buď jak buď, jsme doma...na cestu jsme vyfasovaly speciální baštu na noc(jakoby kapačka, jen se nenapojuje do žíly, ale na PEG) a vlastního gastroenterologa...s oblibou říkám, že nám přibyly další dveře do sbírky.
Doma nás čekal nemocný Ondínek a zablešený kocour. Ondík měl kašlík a horečky a opravdu mu nebylo dobře. Kocour přinesl blechy, protože jsme podcenili prevenci. Kdo by to řekl, že blechy žijí i v takových mrazech. Takže jsme kocourka odblešili. Ondínka vyléčili a s Aninkou jsme si zvykly na nový režim. Víc pijeme, napojujeme se na speciální baštu, užíváme si domov a psychicky se zklidňujeme. Dokonce nám i vyšlo počasí a skoro každý den jsme venku...už to tam voní jarem:-).
Snad teď bude klid...a čas...a budu víc psát.
Přeji krásnou sobotu:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat