Motol, Motol a zase Motol

Poprvé z mobilu...
Moji milí čtenáři, přátelé blízcí i vzdálení,
ani netušíte jak divné to je. Co? Všechno? Když jsem doma a mám nějaký emoční přetlak, sednu k počítači a vypíšu se a uleví se mi. Teď to ale nejde. Sedím v Motole v pokoji a přetlak mám takový, že kdybych byla solární panel, vyrobila bych energii pro celou Prahu.
Anička už toho má dost. Všechny ty zdravotní potíže se stále točí dokola. Jen co se v pokoji objeví sestra, doktorka nebo i uklízečka...prostě kdokoli v uniformě, spustí řev, kope nožkama a volá:"Ne, ne,neee!" Já taky volám a křičím, ale jen uvnitř, protože musím být v klidu, aby byla i ona.
ALE my jsme holky silné a šikovné a jen tak nás ta depka nedostane. V mezidobích kontrol a vyšetření si hrajeme, tulíme se, učíme se znaky a běháme po chodbě.
Možných teorií, co že to Aničce je, je mnoho. Nejvíc nás straší ta, že má další nádor v bříšku. To by byla snad ta nejhorší varianta. Když jsem měla tendenci bulet a smutnit, řekla jsem si:"A co s tím uděláš? Nic. Změníš to? Ne." Takže mi zbývá jen zvednout hlavu, vypnout ramena a s pokorou čekat na výsledky...a pak, bez ohledu na to, jaké budou, dál s bezmeznou láskou a pokorou pečovat a tak jako doposud děkovat za každý společný den.