Byla jednou jedna...

...takhle začínají snad všechny pohádky, že? Ale hodí se takovou kouzelnou formulkou začínat blog? Já nevím. Snad ano, snad ne, ale nechme to být. Nějak se začít musí:-). 
 Je ráno, jsem už od třičtvrtě na šest vzhůru, a to jsem domů přišla po půlnoci. Ne...nejsem nespoutaná pařmenka. Jsem máma od dvou dětí a jednou za čas vyrazím na pokec s kamarádkami. Jsme velice různorodá skupinka. Žádná z nás není snad v ničem stejná. Každá máme jinou postavu, jiné profesní zaměření a jiný životní styl. Spojuje nás to, že jsme něčí manželky, matky a troufám si říct, že jsme všechny vzdělané a lačnící i po jiných tématech, než jsou plenky, dudlíčky, domácí úkoly a drobky na podlaze. Hodně mě tahle partička obohacuje a žene vpřed. A vlastně jen díky ní právě vzniká tento blog. 
 Už několik měsíců slýchám dotazy, zda už píšu, a ať se konečně odhodlám. Tak jsem se právě vlivem těchto báječných ženských a asi i vlivem únavového deliria rozhodla, že dnes blog založím a začnu psát. Uvařila jsem si kafe a sedla k pc. Záhy jsem zjistila, že jsem absolutní počítačový negramot. Netuším, jak nastavit to a ono a přitom všude psali, jak je ovládání blogu intuitivní. Tak budu přát sobě i vám, abych se co nejdřív dostala do kondice a našla nějakého pomocníka, který mi pomůže a poradí. 
 Překonání první překážky jsem tak nějak zvládla, a pak se přede mnou objevila první prázdná stránka a věřte mi to nebo ne, netušila jsem, jak bude těžké začít. Snad hodinu jsem dumala nad názvem prvního příspěvku. Prosté "Začínám" bylo moc strohé a všechny další nápady mi přišly ještě hloupější, a tak jsem zvolila začátek možná ze všech nejhloupější:-), ale když už nic, tak bude alespoň roztomilý...a abych mu dopřála správného pokračování a alespoň trochu představila sebe, dokončím v názvu započatou větu.

Byla jednou jedna žena, maminka dvou dětí, maželka, nadšená "pletařka" a "háčkařka", milovnice literatury a ta se rozhodla, že bude psát blog, kde bude sdílet svůj život, své tvoření a předá snad pozitivní pohled na vše...i na to, co se pozitivním nezdá.

Tak, věta dokončena. Ještě na závěr mi dovolte podotknout, že blog a jeho obsah nebude jen happy. Mám nemocnou dcerku a i když je pro mě velkým darem a denně děkuji za to, že ji mám, občas mě přepadnou chmury a stesky a sem tam se z pohodlí domova přesuneme do Motola, a tak to ne vždy bývá happy, takže tu sem tam bude asi i něco ne úplně veselého, ale já to vyvážím...protože s úsměvem se to lépe táhne.

Budu ráda, když potěším jediného člověka svými řádky a děkuji všem, kteří se prokousali až na konec:-).

Pěkný den:-)
Mannonka