Měsíc fuč:-)

Neuvěřitelné, jak ten čas letí...mám pocit, že jsem se ani nestačila oklepat ze zážitků z Motola a on je to už opravdu měsíc...

Jaký byl? Náročný...poučný...bolavý...vzteklý...

Bohužel, přesně takový. Hospitalizace nedopadla dobře...sestřičky zlaté, režim na oddělení neskutečně přívětivý a FRIENDLY...mohla jsem s Aničkou ležet v posteli a tulit, kdykoli bylo třeba, sestřičky pomohly, zařídily, donesly...ALE...doktorky...nenacházím slušné vyjádření, které by dostatečně odpovídalo tomu, jaké byly...leč...pokusím se. Doktorky byly arogantní, povýšené, agresivní, neschopné argumentovat, komunikovat...necitlivé k Aničce...zlé byly. 
Opravdu si vážím práce doktorů a jak jsem už psala ve svém insta a fb příspěvku, chápu, že mají moc práce, moc zodpovědnosti a nejsou za ni adekvátně ohodnoceni...i přesto žádám za svou úctu k nim, jejich úctu ke mně a hlavně k Aničce. I přes můj výslovný nesouhlas vytrhali Aničce všechny zoubky...bez ohledu na to, jestli byly zkažené úplně, trošku nebo vůbec. Vím, že její zoubky nebyly nejkrásnější, ale bylo mi řečeno, že zkažené vytrhají, co půjde opravit, to opraví...proto jsme tam šly. Kdyby mi někdo řekl, že jakmile dostanou zdejší dr pod ruku spící dítě trhají...všem a všechno, nikdy bychom tam nešly. Bylo nás víc a pochybuju, že by se na celém oddělení nenašlo jedno jediné dítě, které by nemělo v puse jediný opravitelný či zdravý zub. Proto podávám oficiální stížnost. Z věrohodných zdrojů vím, že se toto děje i v jiných nemocnicích. Proto, jak Motol hájím, opěvuju a jsem mu neskonale vděčná za Aničky život, radím vám se zubnímu oddělení vyhnout!
Pořád mě to bolí, protože se cítím zneužita a zahnána do kouta...byla pošlapána má práva...bylo Aničce ublíženo. Psychicky to těžce nesla, plakala, nechtěla nikam jít, když přišla pošťačka, kterou má ráda a jindy ji vítá, tentokrát se běžela schovat. Trvalo nám to dlouho, než se osmělila a chtěla do školky...a to jen díky báječným učitelkám, které přivedly celou její třídu k našim dveřím, aby jí dokázaly, že se nemá čeho bát...i přes to všechno, první co každému řekne, je věta o tom, že jí sebrali všechny zoubky. Bolí to...nás všechny. 
Anička je pro svou výjimečnost mnohdy dětmi nepřijímaná, neustále se jí kdokoli...i dospělí...ptají, co se jí stalo, proč má velké tváře, zda-li jí nebolí zoubek...a ona už není malé dítko, které si to tak nebere...vždy posmutní, vletí jí slzičky do očí a řekne:"Já jsem jenom nemocná, víš?"...a teď ještě dodává:"Ne, nebolí mě zoubek, já žádný nemám. Všechny mi je sebrali." ... Prostě a jednoduše si myslím, že by lékař měl vidět i psychické důsledky svého jednání...být citlivý...a pokud je takový zákrok nevyhnutelný, měl by o něm informovat včas, aby se na něj mohlo dítko připravit...

Asi to cítíte, ten vztek, který v sobě mám, když na to vzpomínám...snažím se ho přijmout...a víc se modlit a hýčkat nás všechny, aby nám bylo líp...ale ne vždy mi to jde...někdy se zlobím a křičím úplně kvůli koninám, jindy pláču a vyčítám si, že jsem ji dostatečně neochránila...ale nakonec dospěju k tomu, že jsme tam možná měly být pro ty ostatní, protože my si to líbit nenecháme...a pro ty ostatní lepší přístup, pravdivé informace a nějaké ty opravené a zachované zoubky vybojujeme:-).

Prostě život...někdy jsme nahoře a jindy dole...a já hodlám zase stoupat vzhůru:-)...v zase o něco okovanějších botách;-).

A jaký byl váš měsíc??? Prosím, piště, že lepší:-) 

PS: Dnes jsem četla něco krásného a neskutečně pravdivého, tak to sem musím vložit..."Bůh nám často dovolí, abychom se zahrabali do vlastní nepříznivé situace, zatímco on trpělivě čeká, až přijmeme především jeho vůli. A tato skličující období jsou tím pravým prostředkem, který Bůh používá k tomu, aby nás přivedl k hlubšímu přátelství se sebou samým." (Ch. Omartian, 28 let...z knihy Síla rodičovské modlitby)