Kde je slunce

Už je to dlouho, co jsem něco napsala...proč? Protože doma nastala totální kalamita.
Manžel odjel na pět dní mimo republiku a já zůstala doma s dětmi. Naplánovali jsem si, jak nás navštíví kamarádky s dětmi, že budeme společně opékat buřtíky a užívat si. Náš tatínek je totiž jezevec, který je rád zalezlý a návštěvy, natož návštěvy s dětmi jsou pro něj náročné a není za ně rád. Ne, že by neměl rád lidi, to zase ne, ale prostě si rád někam zaleze a...kašlu na to, nebudu to rozpitvávat:-). Prostě jsme se s dětmi těšili, že si užijeme týden bez tatínka, přítomnost našich přítel a kamarádů a že v našem domě bude týden otevřených dveří.
Realita byla ale naprosto jiná. Už v neděli odpoledne začalo téct Ondráškovi z nosíku. Večer už i kašlal. Manžel si jen posteskl, že to je pech, že bude Ondra asi nemocný a on tu nebude. Pak dodal, že je štěstí, že je Anička v pohodě. Za hodinu poté, začala rýmovat i Anička...a to je pro nás peklo, protože odsáváme a odsáváme a minimálně tři noci nespíme. Přesně tak to bylo. Celou noc jsem nespala.
Ráno manžel odjel a děti rýmu doplnily horečkou a kašlem. Jen jsem běhala od jednoho k druhému. Oba synchronně plakali a kňourali a chtěli se chovat. Mazlila jsem je co to šlo a bylo mi jich neskutečně líto. Ondrášek polehával a Aničce bylo stále hůř a hůř. Pořád jsem měřila teplotu, saturace (okysličení krve), protože musí mít hodnotu nad 93, jinak musí dostat kyslík a ten doma nemáme. Hodnoty skákaly jako na houpačce...95..94...92...96...93...97...92. Bylo to peklo. Měla jsem strach a netušila, co bych dělala. Kam bych dala Ondráška, když bych musela s Aničkou do nemocnice a vůbec se mi ho nechtělo opouštět, když byl také nemocný. Prosila jsem, aby se to nějak uklidnilo. 

Ale..situace se moc nelepšila. "Lehla" jsem i já. Nakonec jsme měli horečku všichni. Měla jsem pocit, že mám zánět dutin, chřipku a angínu dohromady. Anička se trošku zlepšila, saturace se ustálily na hodnotě 95, což mě docela uklidnilo. Přes den to už také šlo. Sice ani jeden přes den nespali, ale byli klidnější. A večer jsem se těšila, že usnou hned po večeři, protože byli unavení. Snila jsem si, jak půjdu brzy spát a budu mít chvilku klid a dám si jeden teplý čaj. Chyba lávky...Aničce oteklo a zarudlo okolí tracheostomie, vyděsila jsem se a volala do Motola. Měla jsem štěstí, protože sloužil pan doktor, který Aničku operoval a uklidnil mě a poradil mi to namazat mastičkou, kterou jsem měla naštěstí doma. No a Ondrášek, začal plakat, že ho strašně bolí ouško. Dala jsem mu Nurofen, protože měl i vysokou horečku a chovala ho, dokud se neuklidnil. Aničku jsem současně houpala nohou v lehátku a zpívala si Vyvyšuji:-). Děti usnuly, položila jsem je do postele, dala si sprchu, uvařila si čaj a složila se...Tak moc jsem dlouho neplakala a nepamatuji si, že by mi kdy za poslední dobu bylo hůř. Pak jsem šla spát...A vyhlížela čtvrtek, kdy mi přijela pomoct švagrová. Přijela...vyspala jsem se a těšila se na pátek, na manžela.

Ne nadarmo se říká, že těšit se na něco není úplně moudré, protože se to většinou nepovede...Nám se ten pátek také nevyvedl. Manžel přijel, ale nějak jsme se nepohodli. O tom tu psát nechci.

Prostě a jednoduše se vám moc omlouvám, že jsem po dlouhé době odmlky nenapsala nic vtipného a zábavného. Venku prší, jsem unavená a smutná....a vyhlížím slunce...venku i uvnitř. Kéž se vy máte líp...