Ondráškova sovičková deka

Jojo...to je už docela dlouho...ale přesto stojí za to, o tom všem napsat:-).

Když byl Ondrášek maličký, ale už ne tak maličký, abych padala únavou z neustálého kojení a přebalování, cítila jsem potřebu tvořit. Zhmotnit čas. Vidět za sebou práci. Zkusit něco nového. Ale co? Plést umím. Háčkovat taky. Pletení košíků z papíru a pedigu taky umím. Patchwork? Ale jo, to by šlo. 

ALE...nemám šicí stroj. Zalarmovala jsem taťku, který měl doma starý stroj po babičce. Hurááá. Vysnila jsem si, jak mi taťka přiveze stroj a já k němu sednu a všechno budu umět. Ha ha ha. Taťka přijel, sedli jsme ke stroji, vše mi ukázal a já zkoušela, zkoušela a zkoušela...a ono nic. Nešlo mi to. Jsem asi levá. Taťka, jelikož je výbušný jako já, měl slabé chvilky:-) a sem tam to se mnou nevydržel. Chvíli se vztekal, ale kupodivu jsem středem jeho vzteku nebyla většinou já, ale ten stroj:-). Ten už mě měl totiž také plné zuby, tak se pro jistotu rozhodl stávkovat a motal spodní nit nebo nepouštěl tu horní:-). Strávili jsme víkend zkoušením, trpělivostí, výbuchy vzteku...na stroj, na vlastní neschopnost...a po tom všem jsme se s taťkou loučili s tím, že mi přál: "Tak Prďko (je to venku, tak mi říká...ano i teď, když mi je skoro třicet...a já to oslovení od něho miluju. POZOR, toto není výzva pro vás ostatní, abyste mě tak oslovovali:-))...ať vám to spolu šije. Zkoušej to a ono se to poddá, uvidíš, a kdyby něco, tak volej."

To kdyby něco, bylo pořád. Byla jsem zoufalá a tak moc jsem se snažila s tím pekelným strojem naučit, že mě manžel obdivoval jako nikdy. Stále říkal: "Že se na to nevykašleš. Nemůže ti jít všechno." A já se snažila a trpěla a plakala a nadávala a chvílemi jsem myslela, že se na to opravdu vykašlu, ale pak jsem si zase řekla, že to dám.

Výsledek byl takový, že mi Ježíšek naježil stroj nový, krásný, červený. Sice za pár korun z Lidlu, ale je fakt super. (Mám ho tři roky a šlape skvěle.) A já a tenhle nový stroj jsme společně, ruku v ruce vytvořili deku pro muže mého života, pro Ondráška. 

Nejdřív jsem brouzdala netem a hledala inspiraci, pak jsem si vybrala vzor, nakoupila pomůcky...podložku, řezák, pravítko a látky...a pustila se do práce. Měřila jsem, řezala a špendlila a trvalo to stááášněěě dlouho. Když jsem měla hotovo, začala jsem sešívat jednotlivé dílky. Vznikaly dílčí celky, které jsem následně sešívala dohromady. Uf, přední vzorovaný díl je hotov. Pak jsem se podívala pořádně a vidím, že mi to tady nesedí, tamhle přečuhuje, tady chybí. Z dálky to vypadalo skvěle, ale pohled kritickým okem byl zoufalý. Všude chyby. Co s tím? Volala jsem známé, která patchworku propadla, prosila jsem o radu, ale tak nějak jsem nechtěla slyšet tohle: "No jo, to musíš holka měřit, počítat, aby ti to vycházelo. Buď to, co nesedí vypárej,nebo se smiř s tím, že to máš blbě. Být tebou, párám." Chápete to? Já se tady po nocích a po všech pidi volných chvilkách pinožím s dekou a teď ty hodiny práce završím tím, že budu párat? Ono totiž v mém případě....to, co nesedí vypárej...znamená celou deku...Neeeeee. Opět jsem použila Kamilčino heslo "se neposeru", a usoudila jsem, že Ondrášek bude snad rád, i když deka nebude dokonalá a já se smířím s tím, že se mi to prostě úplně nepovedlo:-). 

Následovalo kompletování, což obnášelo sešití horního dílu, vatelínu a spodní látky. Myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Omyl...tohle bylo šílené. Kdysi, když jsem ještě neměla děti, mi přišlo šílené, že se dá takovou pidi dirkou prostrčit obr dítě. Teď děti mám a vím, že to jde ;-). Ale vysvětlí mi kurňa někdo, jak mám tenhle mega tlustý válec nacpat mezi jehlu a zbytek stroje, když tam je deset centimetrů a srolovaná deka má v průměru 15??? Kdybyste mě viděli. Bojovala jsem a opravdu jsem byla zoufalá. Plakala jsem já, deka i stroj. Nakonec jsem se naprosto vzdala veškeré touhy po jediné rovné čáře, po jediném rovném a pěkném švu a jen jsem se modlila, aby to všechno drželo pohromadě. Děj se co děj. 

Nakonec...byla deka hotová. I přes všechny nepřesnosti jsem z ní měla radost. Přežila jsem to já, stroj i všichni a všechno kolem. Obřadně jsem deku předávala synkovi, upozorněna od všech, že děti z dek radost nemívají a doufala jsem, že můj syn to ocení. A on...měl radost a dodnes ji má v posteli a je součástí jeho ranního rituálu, společně s pohádkami a kakaem. Miluju ten pohled, jak on, můj Ondík, leží na gauči, cumlá lahvičku s kakaem (vím, je velký, ale sama dodnes jím nejraději dětským příborem, tak proč mu ten jediný rituál brát:-)), kouká na pohádky a je přikrytý sovičkovou dekou. 

Přísahám, že když jsem deku dodělala, slíbila jsem si, že to bylo naposledy, že tohle už opravdu neeeee. Trvalo to dlouho, bylo to k vzteku...ale výsledek je pěkný...stojí však za to? Teď koketuju s tím, že bych udělala ještě jednu deku pro Aničku. Látky mám koupené, vatelín taky...jen najít čas a odvahu:-).

Ještě jsem si vzpomněla, že když jsem byla před dvěma lety na kurzu Dhalia, jedné z patchworkových technik, instruktorka se mě ptala, zda mám už nějaké zkušenosti nebo výtvory a já se pochlubila fotkou Ondráškovi deky a ona se smála a říkala: "To je dobré, že jsi (patchworkářky si prý všechny tykají:-)) pro Ondřeje udělala Ondřejovu hvězdu:-)." Podotýkám, že jsem vůbec netušila, že vzor, který jsem si vybrala, se tak jmenoval. Nicméně mám o důvod k radosti víc:-).