Tátové a dcery

Tento víkend jsem strávila se svým tatínkem a uvědomila jsem si, jak lživé je ono klišé, že každý chlap chce syna. Možná vlastně tak úplně lživé není. Možná je to opravdu tak, že si každý muž přeje syna, ale co je jisté (a nejen možné) je fakt, že na zadek si všichni sednou až z dcery.
My (já a můj muž) máme syna i dceru. Syn Ondrášek je prvorozený a milujeme ho. Anička je druhorozená a také ji milujeme. Ale...co se týče výchovy a nějaké přísnosti, tak je to tak, že já mám problém být přísná na synka. Rve mi srdce, kdykoli na něj musím zakřičet. Stále se utvrzuji v tom, že on se svou svéráznou povahou potřebuje řád a hranice a někdy i pevnou ruku. Vím, že můj sen o domlouvací výchově bez trestů je ta tam a jsem smutná, že to tak nemůže být. No...ale zpět k tématu. Můj syn mě má v hrsti. Manžela v hrsti nemá. Moji muži mají svůj svět s pevnými hranicemi a klape jim to. ALE...ten, kdo má manžela absolutně v hrsti, je naše Anička. Jojo...tatínek a dcera.
Můj tatínek má dcery dvě, mě a mou o šest let mladší sestru. Já jsem byla celkem poslušné dítě. Pubertu jsem si odbyla v jednom roce (od 15 do 16 let:-) a tak nějak jsem si nikdy netroufala rodičům lhát, obcházet jimi nastavená pravidla a respektovala jsem i věci o jejichž smyslu dodnes pochybuji:-). Moje sestra byla a je rebel. Vždy si dělala co chtěla a nikdy neřešila, jestli ji čeká nějaký trest. Jak já jí vždy záviděla a závidím (vím, nemá se to:-)) tenhle její přístup k životu, tu lehkost a bezstarostnost. Každá jsme jiná, ale jedno máme stejné...rodiče. Mamku, která tu naši výchovu "oddřela" a taťku, který byl ten hodnější.
Dodnes si pamatuju, jak jsme něco vyvedly a mamka ječela a sem tam nám nějakou pleskla (mohla i víc:-)), vydala zákaz (např. tv na týden) a druhý den vše zase dovolila:-)...a když už nevěděla co dělat, vyslala taťku, aby nám přece také něco řekl. Otevřely se dveře do pokoje, vešel tatínek a řekl: "Holky, no tak, nechte toho. Vídíte, že se maminka zlobí:-)." To vše s úsměvem na rtech a občas potichoučku poznamenal, že v tv běží jeho pořad a byl by rád, kdyby byl klid:-). 
Když jsem měla průšvih nebo nějakého kluka, vzal mě taťka na procházku nebo jsme se smluvili, že na něj večer počkám. Když měl odpolední směnu, vracel se kolem jedenácté večer a jelikož jsem byla sova a do noci jsem si četla, čekala jsem na něj (ostatní spali). Dali jsme si večeři a povídali dlouho do noci. On mi jen v klidu domluvil, optal se, co ten nový objev a culil se. Když jsem byla na střední, občas ke guláši donesl dvě plechovková piva a seděli jsme a bylo nám dobře. 
A dobře nám bylo i tento víkend. Pomohl mi s dětmi, se vším, co bylo třeba a hlavně s sebou přivezl klid, pohodu a nadhled. V sobotu jsem vyrazili i s dětmi na trh (to by manžel nedal:-)), nakoupili co jsme potřebovali a nemuseli jsme nikam chvátat. Ráno mě nechal přispat a pořád vtipkoval:-). 
Ondrášek kolem něj běhal a povídal a povídal. V sobotu spolu chystali oheň a taťka nesl věci na podpal...noviny, dřevo, zapalovač a pod paží nesl deku. Ondík na něj volal:"Dědo, co to neseš?" Taťka odpovídal: "Věci na podpal." Ondrášek zvedl obočí a z pískoviště přes celou zahradu ječel: "A tu deku zapálíme taky, dědo?" Ještě než taťka odpověděl, letěl za ním a těšil se, jak bude deka hořet:-). Když se dozvěděl, že se deka pálit nebude, pronesl své oblíbené: "Ach jo."
Nebo hned v sobotu ráno. Povídali jsme si s taťkou a Ondík na něj najednou volal: "Taťko, pojď se mnou hasit." Taťka se zvedl a Ondík pokračoval:"Ty si teď náš nový tatínek, viď? To budeme mít dva, to bude prima." Hned jsme mu vysvětlovali, že tatínek je to můj, ale jeho je to děda, ale prcek se tvářil, že nechápe, co tu vlastně řešíme a v klidu dál hasil:-).
A pak, v sobotu večer, přijel náš tatínek. Aničce zasvítila očka a hned se na něj pověsila. Tulila se k němu a užívala si s ním každou minutku. On jí vše dovolil. Když něco vyvedla, jen drobet jí domluvil a tulil jí a tulil. Já tulila svého taťku a stejně tak, jako Anička, jsem si užívala každou minutku s ním...a dnes, když odjížděl, jsem uronila slzu (jako fakt). Můj tatínek je moje zlatíčko. Co ten váš? Máte to taky tak?