A žížaly máš?

Je neděle. A co by se mělo dělat v neděli? V neděli by se mělo(nebo alespoň my katolíci bychom měli;-)) chodit do kostela. Od té doby, co máme děti v tomhle rituálu dost pokulháváme. Neměli bychom, ale je to tak. Někdy jsme prostě moc unavení, někdy nestíháme a většinou prostě nemáme nervy běhat za dětmi, usměrňovat je a z celé mše stejně nic nemít. Asi to od nás není správné...ale...mě do kostela jako dítě také nikdo nevodil a přesto víru mám, takže buď jak buď, nemám pocit, že je tohle něco, za co bych si měla sypat hlavu popelem, nebo se nechat kamenovat:-).

Každopádně se s manželem sem tam vystřídáme a do kostela jde alespoň jeden z nás. Dnes jsem se rozhodla na poslední chvíli a hlavně se rozhodl Ondrášek. Najednou slyšel kostelní zvony a divil se, proč ráno bimbají:-). Řekla jsem mu, že nás volají, abychom šli do kostela. Načež se mě Ondík zeptal: "A to už není kostel zavřený? Pan farář už nemá dovolenou?" Když jsme se totiž společně vypravili naposledy, měl pan farář dovolenou a mše byla místo od půl desáté v osm ráno, takže jsme přišli pozdě a Ondík pak jen přes mříže v kostele špital: "Ježíšku, my jsme přišli pozdě, ale neboj, příště to stihneme." :-) Miláček. Tentokrát mše byla a Ondík se ve čtvrt na deset rozhodl, že půjde se mnou. Představa poklidné procházky do kostela zmizela. Místo toho jsme se bleskově převlékali a do kostela běželi. Prcek z toho měl srandu a celou cestu vyprávěl, jak se tam těší, jak je ten kostel pěkný, jak má vysokou věž. Najednou se zastavil a říká:"A žížaly máš?" 

To máte tak. Když bývá Ondík u tchánovců, chodí do kostela pravidelně, každou neděli. A má tchynička, jakožto zkušená katolická matka, zná fígle, jak dítě v kostele udržet v klidu:-).

1. Držet ho od jiných dětí.

2. Zajistit mu výhled na oltář.

3. Ideálně ho posadit do první lavice a z každé strany mu posadit zábranu (z jedné babička, z druhé dědeček:-)).

4. Mít s sebou úplatky...v případě Ondíka...ŽÍŽALY...kyselé žížaly od JOJA, které si už doma pokrájí na pidi kousky. Když jde do tuhého a Ondík se ošívá, začne ho pomalu ládovat žížalkami. Schová kousek do dlaně a Ondík si ho musí pečlivě vydolovat.Chytrá babička:-).

Takže...já značně poučená, jsem šla do kostela s pytlíkem bonbonů(taky chyba...šíleně to šustí...asi je má tchýnička rovnou někde v kapse...to vychytáme). Žížaly došly, takže jsme měli Kyselé rybičky:-). Napůlit jsem je doma nestihla. Každopádně jsem ale Ondínka uklidnila, že mám a on se jen usmál a přidal do kroku.

V kostele bylo příjemně. Ani horko, ani zima, prostě tak akorát. Lidí jako vždycky. V každé lavici z každé strany někdo, uprostřed díra, ale obsadit ji je nemožné, protože by vás stráže ze stran pohledem probodly. Ano...i takoví jsou občas katolíci. Vzadu spousta místa, ale Ondík by neviděl. Takže...jsme vyrazili do koutku, kde bývají rodiny s dětmi. Jo, vím, první pravidlo jsem porušila. Tahle chyba se projevila v prvních pěti minutách, kdy si před nás sedla rodina s chlapečkem, který si přinesl pouta. Ondík mě hned zavalil otázkami, jak je možné, že si chlapeček nese pouta do kostela a on si meč nést nesměl. Proč? A PROČ? Nějak jsem z toho vybruslila. Popadla Ondráška a šli jsme dozadu. Vydržel relativně v klidu do přání pokoje. Najednou bylo v kostele živo, lidé se na sebe usmívali, podávali si ruce, chodili od jednoho k druhému...tuhle akci Ondík pochopil jako ROZCHOD a ve chvíli, kdy jsem si podávala ruku s jedním pánem, se mi protáhl pod rukou a zdrhal...ne směrem ven...ale směrem k dětem a k oltáři. Doběhla jsem ho jen tak tak. On měl pocit, že si hrajeme na honěnou a řehtal se na celý kostel:-). Vtipné to bylo a docela mu i rozumím, protože pro dítě je mše opravdu dlouhá, ničemu nerozumí, jazyk bohoslužby je složitý a bohužel se u nás kázání zvlášť pro děti nedělá. Zpívají se písně z Kancionálu, nějaké rytmické písně třeba z Hosany nehrozí. Nechápu, proč se novoty v církvi prosadí mnohdy až ve chvíli, kdy už jsou zase zastaralé...např. II.Vatikánský koncil...výsledky, ke kterým dospěl, se v naší(české) církvi stále neobjevily...no nic. To je téma pro jiné.

Od téhle rozcvičky už bylo jen špitání a vytasila jsem rybičky, kroutila jim hlavičku, pak ocásek a pak dávala Ondíka do pusinky i "pupík" rybky a bylo chvilku ticho...pak rybky došly:-). 

A zase to začalo:

Ondík:"Mami, proč je ten kostel tak starý?" 

Já:"Protože ho postavili před mnoha lety." 

O:"Ale my jsme ho nestavili, že ne."

J:"Ne, to jsme ještě nebyli na světě."

O:"Ani ty ne?" (údiv)

J:"Ne." (Co si to dítě o mně myslí? Že jsem stará?:-))

O:"To ho postavili nějaký kluci, viď?"

J:"Kluci ne, ale pánové jo. Na to byla potřeba velká síla, to by kluci nezvládli."

O:"A proč ho ti pánové stavěli?"

J:"Protože měli Ježíška rádi. Postavili kostel, aby za ním mohli lidé chodit."

O:"To on je smutný."

J:"Proč by byl smutný?"

O:"No když tu pak nikdo není."

J:"Ale ne, to on se zase těší, až někdo přijde."

O:"A to taky někam chodí?"

J:"Jojo, všude kam chce."

O:"Tak to má dobrý, viď."

J:"To jo, nejlepší. A pššššt."

Zbytek mše se pořád ptal, jestli už můžeme jít domů. Posadila jsem ho dozadu na stolek mezi zpovědnicemi, nemohl dolů, takže mi neutíkal, byla tam nástěnka s obrázky, výhled a kolem skoro nikdo nestál...teda nestál tam nikdo, komu by Ondíkovo breptání vadilo(ten kdo mě zná, ví, že to má po mně a na to, jak jsem ukecaná já, to zvládl skvěle:-).

Po přijímání netrpělivě vyhlížel písničku, a když se pan farář loučil, ptal se, jestli náhodou neříkal, že moc breptal. Uklidnila jsem ho, že nic takového neříkal. Evidentně byl na sebe Ondík pyšný a hnal se ke dveřím. 

Mise splněna...byla jsem ráda, že se mnou šel...mohlo to být mnohem horší...ale taky mnohem lepší. Máme co vychytávat, ale ten rozhovor, ten byl báječný. 

Když jsme dorazili domů, hned ve dveřích si Ondík stěžoval, že ho maminka v kostele zlobila a že vůbec nedostane žádnou zmrzlinu a že už se mnou do toho kostelíčka nepůjde:-). 

Odpoledne už se ptal, kdy tam zase půjdeme:-). Tak to se mnou asi až tak zlé zase nebylo:-)