MOTOLení

...aneb Jak jsme byly s Aničkou v Motole:-)

V úterý ráno jsem absolvovala standardní ranní stres doplněný o balení. Peklo? Jo. Nic se nezměnilo, já jsem balila a Anička z druhého konce vybalovala. Naštěstí jsem to nejdůležitější už měla nachystané ve vedlejší(pečlivě zabezpečené) místnosti:-). Dokonalý make-up se nekonal, koneckonců jsem už přece vdaná, tak se nepotřebuju líbit:-). Nebo, že by? Ale jo, něco jsem na sebe pro jistotu naplácala a dokonce jsem měla chvilkami i pocit, že stihnu umýt to nádobí z večeře. Snídani měla jen Anička, mé kafe pomalu stydlo, zatímco jsem kmitala tam či onam. Uf...sbaleno, přidáno i těch pár věcí z ranního seznamu, make-up ujde, outfity máme dokonalé. Jo, jdu na nádobí. Cože? Anička se po...Dobrá, nic se neděje. Jdeme na to. Hlavně ať to není všude. Hlavně, ať to nemá na oblečení. Hlavně, ať to není na mně. Bože, co to je to mokré na mé tváři??? Uf, jenom Anči slint:-). Jo, dobré, jsme čisté, krásné, dokonalé holčičky a ještě máme 15minut. Jupí, zvládnu i to nádobí. CIIINNNKKKK...zvonek. Aha, nezvládnu nádobí, odvoz je tu:-). ALE...kdyby nepřijeli dřív, zvládla bych to, takže buď jak buď, jsem dobrá:-). (Ano, samochvála smrdí, ale od jisté doby vím, že když se člověk nepochválí sám, tak to nikdo neudělá, takže ať je tu smrad klidně jako z olomouckých syrečků:-))

Naházeli jsme věci do auta, Helenka(mamky kamarádka, náš dnešní řidič) byla překvapená, kolik toho taháme. Jo, bylo toho opravdu hodně. Plný kufr. Ale...když balíte a nevíte jestli to je na týden nebo na dva, nemůžete toho mít málo...a když máte dítě s trášou, táhnete odsávačku, inhalátor, mraky zdravotnického materiálu, protože si nikdy nemůžete být jisti, že ho budou mít v nemocnici dost, tak...i kdyby jste to všechno nacpali do vakuovacích pytlů a vysáli to vysavačem, nebude toho nikdy málo:-). 

Hurá, jedeme. Já mám hlavu těžkou a plnou všech možných i nemožných myšlenek. Opravdu chci, aby nám zrušili trášu? Jo, bude to super, když ji nebudeme mít. Zbavíme se té obludně těžké odávačky(6kg), nebudeme mít půlku bytu zacpaného zdravotnickým materiálem. ALE...co když se něco stane, co když nádor poroste, co když se bude dusit? Nene, pěkně si ji necháme. KLID...Bože, je to jen ve Tvých rukou, a tak, jak to Ty pro nás připravíš, to bude dobře. Uf. Ulevilo se mi. Kouknu se vedle sebe na Aničku. Ona na mě koukne, usměje se a jakoby říkala: "Mamko, klid a nohy v teple. Nešil." Kulišácky se usmála a pokračovala v párty. Přesně tak cesta do nemocnice z pohledu Aničky vypadala. Bylo to vzrůšo. Vezla nás nová teta a babička Martinka, která na ní celou cestu dělala opičky, hrála super hudba, Anička tančila a řehtala se, dělala pukrlata a snažila se vyprostit z pro ni nové sedačky:-). Pohoda ne?

Znalecky jsem mamku a Helenku provedla Motolským bludištěm a když jsme dopravily(však jsme byly samé ženy:-)) všechny naše tašky na oddělení, rozloučila jsem se s nimi a udělaly jsem si papá. Jen co zmizely z dohledu, vyběhla sestřička, že si máme tašky nechat na chodbě a jít na příjem do 4.patra. Cože? To je o 4 patra níž. Trochu jsem se lekla. Anička zvedla obočí a úplně jí v nich svítilo "vzrůšo". Super. Frajerka jsem si nevzala kočár, takže jsem nesla na jednom rameni Aničku, na druhém odsávačku a ač vyvážená, leč mírně rozladěná, jsem se ploužila k výtahu. Na příjmu byl drobet zmatek. Nechápu to, ale většina novinek, které se všude zavádí, vede ke zmatku a zbytečným složitostem. Na příjmu jsme strávily dvě hodiny, Anička se vesele družila s dětmi, běhala sem a tam a já netušila, jestli dřív hlídat jí nebo ty tašky (kabelku a odsávačku). Polovinu doby běhala po chodbě s propiskou (vím, není to nejbezpečnější). Sestřička nám ji dala společně s milionem souhlasů, které jsem musela podepsat. Měla jsem to za vteřinu, protože je znám už zpaměti a vyplnila bych je i v hlubokém spánku. A to je u mě co říct. No nic...Anička tedy pobíhala s propiskou a stíhala každou sestru, která prošla kolem, protože jsem jí řekla, že tu tužku pak dáme sestřičce. Samozřejmě jsem se v mžiku stala terčem vražedných pohledů, protože jsem riskovala probodnutí vlastního dítěte. Jojo...stála jsem sice hned vedle ní, ale i tak, tohle se přece nesmí, ne?;-)

Po hodině čekání jsme konečně odevzdali lejstra i tu nebezpečnou propisku sestře a vešli do ordinace, kde jsme museli znovu s paní doktorkou vyplnit všechny informace, i když se nic nezměnilo a v počítači je to stokrát. Jo, předpisy jsou předpisy. Jen tak jsme si s paní doktorkou povzdychly, že ta byrokracie je nesmrtelná a pak bylo vyhráno. Po dvou hodinách jsme se opět odebraly do 8.patra, dostaly jsme pokojíček, Anička konečně dostala pořádné jídlo a mohla spinkat. Já jsem nosila ty hory tašek a to nejdůležitější vybalila a zalila jsem si kafe a kochala se výhledem...přes dvojité mříže...žaluzie a zábradlí:-)...a bezpečnostní síť. Jojo, není vězení, jako vězení:-).

A pak už to jelo ve velkém...opichování, kontroly, pláč, tulení, smích, herna, jídlo, spánek, herna, tulení, koupání, přístroje, pláč, spánek...a tak pořád dokola. Cílem této plánované hospitalizace byla dekanylace(zrušení tracheostomie) a magnetická rezonance v celkové anestezii. Podařilo se jen jediné, magnetická rezonance. Jupííí...nádor je menší. No nejásejme zase moc, nejde o žádné centimetry, ale jen milimetry a možná spíš desetinky milimetrů, ale i to se počítá a i to je super zpráva. Dekanylace nevyšla. Ač jsme už všichni věřili v ten nejlepší výsledek, protože k úspěšné dekanylaci nám chyběly jen 4 hodiny bez poklesu saturace(okysličení krve) z celých 24 hodin. ALE bohužel...hodnoty z krásných 99 klesly na 87 a stále klesaly. No nic. Vyjde to příště. Ani nevím, jestli jsem byla zklamaná. Trochu jo, ale spíš jsem byla vystrašená, protože to všechno zase začalo houkat a někde z hlubin mé duše vypluly napovrch ty hrozné pocity beznaděje, které jsem zažívala když byla Anička na ARU a dusila se a sestřičky tam nad ní stály s ambuvakem a štelovaly ventilátor, který dýchal za ní. Myslela jsem si, že už je to pryč a přitom stačilo to červené světlo a houkání a vše bylo zpět, jakoby neuplynula jediná vteřina. Možná, že ještě nejsme na změnu připraveny...ani ona...ani já. Už jsme zvyklé, cítíme jistotu a bojíme se změn. No nic...na podzim další pokus. Pane...jen Ty víš, jak je to správné a já Ti děkuji za to, že nejsou rozhodnutí na mně, ale na tobě, protože jen Ty dokážeš vidět minulost, přítomnost i budoucnost současně. Jen Ty víš, jaká cesta je ta správná. Děkuji.

Výsledek této hospitalizace byl suma sumárum super. Přese všechna opichování a houkání jsme si to s Aničkou užily. Byly jsme od rána do noci jen a jen pro sebe. Vařili a uklízeli jiní. My si jen hrály, tulily se a hlavně běhaly. Anička se zamilovala do dlouhé nemocniční chodby a běhala na sesternu a dělala: "Uáááá." na sestřičky. Někdy to doplnila dvojicí dinosaurů, kterými sestřičkám hrozila a když se nějaká přiblížila, měla ukousnutý palec;-). Jojo, bratrův vliv je nedozírný:-). Všichni obdivovaly náš nadhled, smích a taky naše culíčky. No nejsou boží:-)?

Andulka spinká po narkóze. Zvládla to výborně. Spala klidně a vzbudila se s úsměvem. Je to bojovnice. Jen ta kanyla v noze se jí vůbec nelíbila:-).

Aby se tam Beruška cítila alespoň trochu jako doma, vezla jsem jí vlastní peřinu...že by tohle byl jeden z důvodů, proč jsme táhly tolik tašek;-)? Ne...za to mohly určitě ty naše hračky:-).

Dlouhá chodba, jistý krok, strašidlo na sestřičky a hurá do akce:-). A ty culíky...no nejsou boží....no není ona ta naše Andulka celá boží:-)?