Odpuštění

Věřím tomu, že nejen já, ale i všichni z nás se denně nevědomky (někdy i vědomě, bohužel) dopouštíme menších či větších křivd na lidech v našem okolí. Většinu křivd uštědříme těm nejmilovanějším. Mrzí mě to, ale je to tak.
Vždy, když se něčeho takového dopustím, když nespravedlivě vyhodnotím sourozeneckou šarvátku, když lamentuji, že ten někdo neudělal to a to, anebo naopak udělal, to, co neměl, a pak zjistím, že jsem byla nespravedlivá, prosím o odpuštění...toho, k němuž jsem byla nespravedlivá a zranila tak jeho srdce a důvěru, a také Boha. 
Takové malé drobné křivdy je snadné "vyžehlit", ale existují i křivdy, u kterých odpuštění není tak snadné...Nebo ne? Je to opravdu tak, že jsou chvíle, kdy odpuštění není možné? Nevím. Netroufám si soudit a hodnotit, ale myslím si, že bychom měli být schopni odpustit vždy. Když máme v srdci opravdu hlubokou ránu po nějaké křivdě, je dobré odpustit...zapomenout nelze, ale myslím si, že když už ten krok uděláme a odpustíme, spadne z nás velký balvan, uleví se nám a žije se nám lehčeji. 
Sama ve své rodině často bojuji s touhou po odpuštění, která asi nebude nikdy naplněna. Polovina rodiny se nebaví a nestýká s druhou polovinou rodiny. Důvody byly různé a netroufám si hodnotit, na čí straně je pravda, protože si myslím, že celá ta situace vznikla souhrou mnoha drobných nedorozumění, špatné komunikace, únavy a strachu. Jediné, co vím na sto procent, je to, že věřím tomu, že žádné konflikty nestojí za to, aby se někdo s někým desetiletí nestýkal, zvlášť jsou-li aktéři spojeni pokrevním poutem. 
Buď jak buď...křivd se dopouštíme všichni...všichni doufáme v odpuštění od našich blízkých...od Boha...ale máme právo o něj žádat, když jej sami nejsme schopni? Nestálo by za to, hodit za hlavu co, kdo, kdy a proč? Prostě nevnímat co bylo, odpustit si, obejmout se a užít ten společný čas, který nám na tomto světě ještě zbývá? Vždyť nikdo z nás neví, jestli tu bude sto let nebo jediný den. 
Proto prosím...sebe...i vás...odpouštějme...a věřím, že nám pak také bude odpuštěno.