Lekce pro mě?

Tak jsem dumala a dumala...jestli to, co teď píšu napsat nebo nenapsat...a pak jsem si řekla, že co, že to prostě napíšu.

Už jsem se smířila s tím, že prosinec je pro nás měsíc lekcí a asi i velkých posunů...snad k lepšímu. Tříbí se to, co na nás není zrovna dobré...ale ten způsob, jakým mi to Pán sděluje, se mi nějak nezdá, ale co...nelze to hodnotit...jen přijmout a pochopit...a následně, až vztek pomine, děkovat.

Ani dostala v sanitce  zachranáře Kryštůfka.

V neděli odpoledne byla kalamita...kmitala jsem, uklízela a běhala po bytě jako praštěná. Ano, možná ne jako, už jsem prostě byla z toho pocitu, že je přece konec adventu a vše má být krásné a u mě doma je umytý nábytek zase upatlaný, čisté oblečení zase špinavé, čistá podlaha zase plná drobečků, uklizené hračky zase rozutíkané po celém domě a můj dokonalý diář hlásí mnoho a mnoho nesplněných položek...a do té kalamity, přišla mms, že se narodil malý Tomášek(gratulujeme, Lucko, a vítáme drobečka mezi námi). Obdivujíce tu nádheru čerstvě vykouknutého stvoření...BUM...slyšeli jste tu ránu? Srdce se mi zastavilo. Všichni(rozuměj 3 dospělí) jsme se skláněli nad mobilem 1 metr od postýlky). Anička, jelikož je lezec a překonávání překážek je její hobby, se ve stejný okamžik rozhodla pokořit metu, kterou jedinou nepokořila. Přelezla postýlku a spadla na zem. Ve snu by mě nenapadlo, že to dokáže. Bohužel to nebylo dobré, takže jsme v panice okamžitě volali sanitku, která jela až ze Strakonic...těch 20 minut bylo neskutečně dlouhých, ale ulevilo se nám, že byla maličká minutu od minuty lepší...ale ok nebyla. Paní doktorka nás uklidnila, že to asi bude jen lehký otřes mozku....rentgen dopadl skvěle a o další hodinku Anička lítala po oddělení a měla z toho všeho super výlet. 

Jen já jsem si přišla jako nejhorší matka na světě. Všichni mě uklidňovali, že to se tak prostě děje. Pan doktor, když nás druhý den propouštěl mi sdělil: "Podívejte se, paní H. musíte vzít jako fakt, že máte nezvykle živé dítě. Takhle jsem se při vizitě ještě nikdy nenaběhal...a to mám za sebou dvacet let praxe. Jste skvělá máma, která dává dcerce víc než potřebuje, jste silná a skvělá ženská. Žádné výčitky, prosím." Slíbila jsem to....takže žádné výčitky.

Za tmy a ticha nemocnice, kde nám bylo vlastně docela dobře(když pominu buzení a měření všech možných i nemožných hodnot a svícení Anince do očí v intervalu dvou hodin)...jsem měla čas přemýšlet. Proč? Proč? Kde jsem udělala chybu? Kde je chyba? Na nic jsem nepřišla. Druhý den jsem pochopila. Protože jsem magor, který lítá a uklízí a vyhazuje svůj čas denně oknem, protože to, co v této minutě udělám, je v té příští uvedeno do "původního" stavu. Ano, denně strávím víc jak 4 hodiny úklidem. Další 2 vařením a zbytek věnuji dětem. Chyba...chyba...já jsem se právě rozhodla zahodit iluzi o dokonalé domácnosti, rozhodla jsem se být matkou, která se věnujeme dětem dostatečně...nikoli nadměrečně...která se věnuje domácnosti do té míry, která je smysluplná....a hlavně chci být matkou, která si umí říct o to, co potřebuje...takže...tady...nečekejte dokonalé fotky...už sem klidně dám fotky z pečení cukroví, kde je Ondík boží, ale vedle těsta stojí Herkules, protože jsme nutně potřebovali přilepit papírového rytíře na koně...a já to lepidlo za x hodin nezvládla dát zpět do skříňky...ale vidíte to štěstí v Ondíkových očích? Myslíte, že mu to vadilo? Neee...a lepidlu taky ne...

Takže milé maminky, vy.... se na ten hektický úklid...zaměřme se na tu pohodu, která dělá krásné Vánoce...a to ostatní, to se nepo(že jo, Kami;-))...