Je půl jedné v noci...sedím v tichu, na adventním věnci hoří dvě svíčky, voní tu můj oblíbený bylinkový čaj, kocour spí na sedačce natažený, spokojený...a já opravuji kamarádce diplomku...a myšlenky mi utíkají k událostem minulých dní.
Je to asi zvláštní, ale cítím v sobě klid. Cítím, že tohle všechno, ten Jiříkův pád, operace a to kolem má uzdravující moc. Znovu jsme (on i já) pochopili, jak moc se milujeme, jak moc pro sebe znamenáme a jak moc jeden druhého potřebujeme. Jiří řekl:"Je to všechno dobře...potřeboval jsem to." Ano, potřeboval...potřeboval opět pochopit, co je podstatné a ke Komu se má obracet. A já jsem vděčná...že mám zpět muže, kterého jsem si brala...že se u nás bude zase žít správně.
Ano, možná si říkáte, co to tu blábolím. Ale já neblábolím. Má víra je pro mě důležitá. Není to berlička, a rozhodně nemám v úmyslu cokoli vysvětlovat nebo obhajovat. Každý si na to musí přijít sám nebo musí být k tomuto poznání přiveden. Vztah s Bohem se nelze naučit jako násobilku nebo karate. A stejně jako mezilidské vztahy i tento vztah prochází krizemi. Tyto krize spíš bývají problémem na naší straně, ale On nám dává svobodu a čas...a když jsme od něj daleko a nejdeme tou nejlepší cestou, popíchne nás a donutí se zamyslet...tak jako teď Jiříka...
...a já děkuji. Děkuji za sebe, za celou naši rodinu.
Děkuji za tento kříž, který spolu s jinými, kterými jsme byli obtěžkáni, neseme...neseme statečně, s pokorou a vírou, že tak je to pro nás dobře.
A co vy? Také nesete své kříže s hlavou vztyčenou k nebi? S pokorou a vděčností?
Ne. Reptáme a stěžujeme si.
OdpovědětVymazat