Pak nastane šrumec, koupání, oblékání, krmení a na sladké zapomenu. Jenže, pak jdu číst pohádku a Ondík chce Cukrovou panu. Cooo? Je to tu zas. Dočtu pohádku, děti usnou a je po osmé. Ne, sladké si nedám. Ne neosladím ani ten černý čaj. Namažu si domácí kváskový chleba s máslem a rajčetem. Jeden krajíc, druhý krajíc..třetí krajíc? Ne třetí ne, jen půlku, nechci se přežrat(pozdě;-), už jsem se přežrala). ALE...ta chuť tu pořád je. Chjo. Je devět. (!Ty vole, nebudeš žrát tu čokoládu, fakt ne.!...pardon za ty vulgarismy) Dám si papriku. Napiju se toho pekelně hnusnýho hořkýho černýho čaje. Ach jo. Je deset. Neeeeee. Já to dám, nebudu žrát sladký. Zvlášť takhle na noc. Háčkuju čepičku. Pořád mi v hlavě bzučí...Milka, Kinderčokoláda, Lentilky...Ne, ne a ne. Sednu k počítači a prokrastinuju. Je jedenáct. Ohřeju ten pekelně hnusnej čaj...a dám do něj lžičku medu. Ten je sladký, ale zdravý ne? Je jedenáct deset a já sedím u pc, piju božskej sladkej čaj a žeru božskou sladkou Kinderčokoládu:-). Tak jsem to nedala, no;-).
A co vy? Zvládáte chutě na sladké ovládnout? Nebo to máte jako já, že tu chuť odsouváte, sežerete cokoli je poblíž a pak si to sladké stejně dáte:-).
Sladké sny:-).
...je jedenáct dvacetpět...článek dopsán, polovina balení sežrána...dobrou:)
Žádné komentáře:
Okomentovat