Anička začala jíst sama lžičkou. Zatím jen hustší věci, termix, jogurt, kaši. Neskutečně moc ji to baví. Dokonce si lžičkou i otírá pusinku. A pak, když už má dost, maluje...lžičkou po stole, po sobě, kam dosáhne...Jsem neskonale pyšná máma.
Dalším objevem je motorka a nejen ta. Osedlá si doma cokoli(lhostejno, zda je to na kolečkách:-)), a vozí se, postrkuje a je nadšená.
Udělala obrovský posun v komunikaci. Znakuje v jednotlivých větách. Nejdelším spojením je: "Je hodně hodin, zavřít očička a spát." Díky novým znakům se méně vzteká a my nemusíme přemýšlet nad tím, proč pláče, proč se zlobí a co že to vlastně chce a potřebuje. I tak je před námi ještě dlouhá cesta, ale my se na ni těšíme. Je a bude to zábava:-).
Anička vaří. Nejen v kuchyňce své, ale i v té mé. Nadšeně míchá, mixuje a dosypává. Pořád jsem měla pocit, že je na to ještě moc maličká...ALE...Jednou jsme s Ondráškem dělali rybičkovou pomazánku a on se najednou sebral a řekl, že ho to nebaví a šel si hrát. V momentě na židli, která stála u linky vyskočila Anička a hned se chopila mixéru. Uvědomila jsem si, jak je velká a jak málo si uvědomuji, co všechno už by zvládla a dokázala.
Anička zahradničí:-). Plela jsem jahody a ona přiběhla s hrabičkami, klekla si vedle mě a hrabala a plela:-). Naštěstí ne jahody. Překvapilo mě, jak dobře v zemi jahody drží;-).
Dalším pokrokem je to, že si řekne, když potřebuje odsát, když se jí špatně dýchá, nebo ji v tráše něco "zlobí". Přijde, ukáže si na "komínek" a běží nebo nás vede za ruku k odsávačce. Je skvělá.
A tím posledním a největším posunem je, že spinká s Ondráškem v pokojíčku. Od Vánoc, kdy jsme dostali(z charitativního běhu...velké dík Verčey, Lucii a spol.) videochůvičky, jsme přemýšleli nad tím, že by mohli být spolu. Ondrášek se nám totiž na trvalo nastěhoval do ložnice, že bude spát s námi, protože chce být s Ančou. Ona ho miluje. On ji miluje. Evidentně chtěli být spolu. My se ale báli. A nakonec jisté okolnosti(likvidace plísně v ložnici, kterou jsme objevili za skříní) způsobily, že jsme ji k Ondráškovi dát museli. Sebe jsme z ložnice odstěhovali na gauč. Nejdřív jsme si mysleli, že jen na pár dní, ale když vidíme, jak krásně spolu usínají, jak je to v pohodě a že ji opravdu slyšíme, kdykoli je třeba, rozhodli jsme se je tam spolu nechat. Když jsme si povídali o tom, kdy budeme spát opět v ložnici a jestli si Aničku vezmeme zpět, řekl Ondík:"To teda ne. Anča už je moje. Já vám ji nedám." Tak bylo rozhodnuto opravdu definitivně.
Sám se naučil vlézt do vany a pak zase vylézt. S oblibou střídá koupání ve vaně a ve sprše. Odmítá jakoukoli asistenci:-). Šikulka.
Sám od sebe si začal chystat věci na druhý den do školky. Vyskládá si oblečení na křeslo a nikdo na to nesmí ani sáhnout, aby mu to nerozházel:-). Tak si říkám, že jsem mu asi nechystala oblíbené věci:-), když se do toho pustil sám. Každopádně bude asi model, protože si dává opravdu záležet, aby mu to všechno ladilo:-).
Konečně čteme i přes den. Toužila jsem po tom, co je na světě, ale nikdy ho to nebavilo. Je takový malý šotek, stále někde běhá, skotačí a neposedí a ejhle, změna. Jsou to nádherné chvilky.
Nejdéle vydrží sedět u stolu s vodovkami. Já předkresluji a on vybarvuje, co jiného než rytíře, že;-)?
Uvažuje logicky a vytváří rozličné dedukce. Například nedávno přišel a říká:"Víš, maminko, já nemůžu být jenom hodný. Já musím zlobit. Protože kdybych byl jenom hodný, byl bych svatý...a to já nechci." Na mou otázku, proč nechce být svatý, mi odpověděl:"No, protože kdo je svatý, ten je neviditelný...a to já prostě nechci." A zase odběhl.
Zjistil, že roste a že jednou bude dospělý a pak starý a pak umře. Zjištění vlastní konečnosti nás stálo několik slziček a vypočítávání, kdo všechno z lidí, které miluje, jsou staří a možná taky někdy v dohledné době umřou. Pak se ale uklidnil vědomím, že vlastně půjde do nebíčka a to není vůbec špatné.
Ondík uklízí. Do nedávna odmítal uklízet sám(ne, že by se to teď sem tam nestalo;-)), ale pak, z ničeho nic, se pustil do uklízení. V rámci jarního úklidu jsem probrala a vytřídila hračky a bedny, které zůstaly, jsem ozdobila cedulkami s obrázky hraček, které do té které krabice patří. Divila jsem se, jak velký úspěch to mělo. Svou lásku k úklidu rozšířil a dokonce vytírá a utírá prach:-). Je to prostě velký a šikovný kluk...a já mám najednou obrovského pomocníka:-).
Začal si víc a víc uvědomovat, že je Anička jiná. Pořád zjišťuje, kdy bude zdravá. Naše odpověď:"Asi nikdy." spustila vlnu vzteku a rozčilování, že zničí svět. Jednou ke mně přišel a řekl, že Aničku umyje. Myl jí záda a říká:"Maminko ty to neumíš, já ji vydrhnu tak, až bude zdravá." Dál se ptá:"Kdy už bude Anička mluvit." Vysvětlení, že přece mluví, ale ručkama, mu stačilo. Nejhorší byla otázka:"A neumře nám?" Odpověděli jsem po pravdě:"My nevíme, ale teď je jí dobře, neboj." Buď jak buď, jsem upřímní a vidíme, že to, že Anička je nemocná, nijak nebrání tomu, aby ji miloval, ochraňoval a sem tam nevyužil situace..."Mami, Anička říkala, že by si dala čokoládu.";-)
Ondík bojuje se zlým Tomášem. Ve školce mají nějakého zlého Tomáše. Poprvé zažívá velké konflikty a já při tom nemůžu být s ním. Občas přijde s nějakým šrámem a dokonce nechtěl chodit do školky. Teď s kamarády uzavírají koalice a vytvářejí plány...a já nepřestávám opakovat, aby byl hodný, laskavý a odpouštěl a šel zlému Tomášovi příkladem...ale někde tam uvnitř, jsem pyšná, že se nedá;-).
Užívá si výhod prvorozeného. Smí chodit později spát. Smí držet nůžky a stříhat. Má různá privilegia. Když Anička spinká poo a on je doma, má mě jen pro sebe. Smí koukat na "klučičí" pohádky. Může pracovat na zahradě...a hlavně. Mají s tatínkem velké úkoly...třeba krmit prasat...to totiž vůbec není pro holky;-).
Společně s Aničkou uzavírají koalice, bafají na nás, skotačí, běhají, piští...a i když máme někdy bolavou hlavu a nervy v kýblu, aby si v tom všem skotačení, něco neudělali, jsme rádi, že je máme, že je tu živo a že jsou šťastní...a že se bezmezně milují.
Žádné komentáře:
Okomentovat