Jsme doma...

...vyčerpané...především psychicky. Musím se přiznat, že na to, že jsme byly s Aničkou v Motole jen tři dny a v podstatě šlo "jen" o rutinní kontrolní magnetickou rezonanci, na kterou chodí Aninka každého půl roku, mě to neskutečně vysálo. 
Aninka už je velká holka a do místních postýlek se prostě nevešla, respektive by se vešla, ale přelezla by ji a pád ze dvou metrů by asi tak v pohodě, jako katapult ze své postýlky v prosinci, nedala. Spala tudíž ve velké posteli jen s postranicemi. Měla jsem strach, že spadne a vytrhne si kanylu nebo udělá ještě něco horšího, takže jsem spala jako na vodě. 
Po nedávném pobytu v nemocnici už Andulku nezlákal ani tablet s pohádkami a nefungovaly ani pastelky, ani knížky. Na chodbě jsme první dny běhat nemohly, protože tam byly děti s chronickou rýmou a to tedy neee, to by mi ještě chybělo. Vyhlížela jsem pondělí večer, až budou infekční děti pryč a my budeme smět(s rouškou) na chodbu.
Do vteřiny jsem litovala, že jsem vytáhly paty z pokoje. Na dotazy typu:"Co jí je? S čím tu jste? A splaskne jí to někdy? Ne? Chudinka." Grrrr...Dotazy mi nevadí, chápu je a když se někdo slušně zeptá, dostane slušnou odpověď. A ano, chápu, že prvotní reakci málokdo uhlídá a nevypustí z pusy něco, čeho v následující vteřině lituje a snaží se to vzít zpět nebo šikovně zamluvit. Nezlobím se a z podobných situací si dělám legraci a někdy tyhle historky ráda sdílím se svými kamarádkami(též "Motolskými" matkami) a trumfujeme se, kdo má vtipnější(pikantnější) historku. ALE...tentokrát jsem teda fakt narazila na dámu, o které jsem si zprvu myslela, že je jen trošku hloupá, posléze jsem pochybovala o tom, zda je tohle ještě normální a v závěru diskuse jsem byla přesvědčená o tom, že ten bukot vycházející z jejích úst musí slyšet v celém areálu a zvědavě jsem nakukovala, zda někde za zády nebo jinde neukrývá vemeno. Tahle, říkejme jí paní K, se mě ptala na Andulčino zdraví. (Ona totiž Anička nechtěla  roušku přes trášu, ale pěkně na pusinku, aby snad provokovala ještě víc.) Poté se mě ptala, zda jsme to věděli v těhotenství. Na moji odpověď ano, začala bučet:"A to se nic nezjistilo z odběru plodové vody? Cože, vy jste ho odmítla? To já kdyby...tak bych si nemocné dítě nenechala...a bla bla bla." Chápete to? Tohle vykládá mně, když vidí, že mé rozhodnutí bylo úplně jiné? Tohle mi říká před Aničkou? Musí to moje beruška poslouchat? Že by ji paní K zabila, aby si mohla dál jezdit na dovolené a užívat si? 
Do nedávna jsem si myslela, že jsem k podobným názorům tolerantní, ale evidentně ne. Prostě a jednoduše odmítám komukoli podobnému vyprávět svůj příběh, odmítám před kýmkoli obhajovat své rozhodnutí, si Aninku nechat a rezolutně odmítám podporovat druhé v postoji, že děti jsou skříně a když se nám náhodou na poslední chvíli "do interiéru" nehodí, zahodíme je a pořídíme nové. Tímto však netvrdím, že někoho odsoudím. Ne. Chápu, že někdo na to nemá, že to někdo prostě nezvládne nebo je dotlačen okolím k rozhodnutí, kterého dle mého názoru už navždy lituje. Jen odmítám přitakávat a tvrdit, že je to rozhodnutí úplně v pořádku a přece jasně pochopitelné. Není. Je kruté, je bolestivé, pro všechny zúčastněné, protože jen oni budou nést tíhu svého rozhodnutí...tak jako my dnes neseme všechny těžkosti, ale i radosti, z rozhodnutí našeho. Jen my jsme teď osvobozeni od tíživých myšlenek, co by kdyby a jestli by...protože mi už víme, že se lékaři v mnohém spletli...a kdoví, jak moc se pletou i jindy a kolik dětí jejich zásluhou, zásluhou špatných a děsivých prognóz nikdy nespatří světlo světa...

Jejda...to se mi ale ulevilo:-). Snad jsem vás neodradila...klidně se mě ptejte:-).

A výsledky z rezonance? Ty ještě nevíme...minimálně do pondělí si budeme "užívat" to nevědomí...