Nemoc jako cesta

Poslední dobou se mi zdá, že je kolem mě stále více a více nemocných lidí i dětí. Ti, kteří byli dosud nemocní tak trošku, jsou nemocní víc. Valí se to ze všech stran, příběhy o dalších a dalších lidských osudech, které se mi zdají krajně nespravedlivé. Všechny ty příběhy, ty složité a nešťastné lidské osudy mě nutí se zamyslet nad tím PROČ? 
Rozhodně nesouhlasím s tím, že by nemoc byla trestem za naše jednání, za naše chyby. Nevnímám nemoc jako Boží hněv. Nevnímám nemoc jako chybu přírody. Vnímám ji jako cestu. Jako cestu pro každého z nemocných. Jako cestu pro každého, kdo je okolnostmi nucen jít tou cestou s nimi. Jako cestu pro lidstvo.
Nejsem Bůh ani nějaká vědma, abych mohla říct, nemoci jsou tu proto a proto a vedou k tomu a tomu. Jsem jen člověk, chybující. Můžu se jen domnívat a vytvářet představy. Myslím si, že nemoc je cesta k něčemu lepšímu. Kladu si otázky. Není nemoc cesta, jak naučit dnešní lidstvo vážit si života? Jak se s životem dnes zachází? Kolik žen dobrovolně podstupuje potrat, protože se jim dítě teď prostě nehodí? Kolik škodlivých látek dávají výrobci potravin, oděvů, obuvi, hraček do svých výrobků, aniž by měli těžké svědomí? Co hlásá konzumní společnost? Kupuj. Kupuj. Shromažďuj majetek. Šetři miliony. Investuj. Peníze! Peníze! Peníze! Jak je to hrozné, jak je to pomíjivé. Lidé jsou na světě tak dlouho a přece přehlížejí, k čemu předchozí generace došly. Jakoby nevnímali, že nejdůležitější je lidské zdraví, mezilidské vztahy a spokojenost. Přestaňme se honit za pomíjivými věcmi, ušetříme si stres a spoustu času pro naše blízké...a třeba budeme potom všichni zdravější...třeba si v tom čase s dětmi, s blízkými lidmi uvědomíme hodnotu života, hodnotu každé vteřiny, kterou na tomto světě máme...a třeba nemocných ubude. Třeba taky ne...ale rozhodně pak přibude těch, kteří mají čas o své blízké pečovat...s láskou, pokorou a vděčností...s vděčností za každou vteřinu.