Zdá se mi to, nebo je opravdu nějaké náročné období. Ale čím to je? Všichni kolem mě mají nějaké potíže, někdo zdravotní, jiný vztahové, další pracovní, bytové a nevím jaké ještě. My se také stavíme do řady potížistů....i když...jen tak opatrně, protože víme, že se vlastně máme dobře, páč může být ještě mnohem hůř:-).
Nic extra se vlastně neděje. V sobotu jsem odpadla s jakousi pochybnou nemocí. Zdálo se to jako angína...čepy na mandlích byly, nateklé uzliny byly, knedlík v krku taky byl...antibiotika se nasadila...a ajehle...v neděli v noci horečka, zimnice...a ta mě potěšila. Na horečky vůbec netrpím, ale když už se objeví, jsou dobrou zvěstí, protože mi je po nich mnohem lépe a neskutečně si odpočinu. Tělo i mysl neřeší nic jiného, než to, jak moc bídně jim je a to je vám tak úlevné:-). Třetí den už krk nebolel, ale bolely mě klouby, kyčel, záda, bedra, svaly a přidala se rýma jako trám...a tohle přetrvává dodnes. No já vám nevím, buď jsem hypochondr nebo blázen...nebo má pravdu jakýsi internetový slovník, který tvrdí, že za mými zdravotními potížemi stojí psychická příčina... přetížení, únava a neschopnost říkat si o to, co potřebuju...ne, že by na tom něco nebylo;-). Taková už jsem, že si neumím říct.
Kdo si říct umí, o všechno a vždycky, je můj muž. Kudy chodí, tudy říká, že je neskutečně unavený, vyčerpaný a že si přijde jako dostihový kůň a nutně potřebuje alespoň chvíli ticho. Taky mi to tak poslední dobou přijde, nicméně má smůlu, protože je konec školního roku, maturity jsou v plném proudu, a tak je k běžnému učení ještě třeba zkoušet ty maturanty a do toho další akce školy, kurzy, akvaristika a miliarda dalších povinností. Prostě musí být dostihovým koněm, protože zastavit nejde. Když se pokouší dělat něco z domu, abych nenaříkala, že ho nevidíme, volá o pomoc ještě hlasitěji a úpěnlivěji. Sedí u pc, u stolu, pod kterým zrovna nutně musí vést koleje pro Mašinku Tomáše a úplnou náhodou musí pod tatínkovýma nohama vzniknout kamenolom, ve kterém mašinky havarují a přijede je zachránit hasičská a policejní kolona. Na všechny důležité papíry(které se v žádném případě nesmí umazat;-)), mu Anička začne snášet kafíčka(imaginární), bábovku(reálnou), pastelky a v nepozorovaných momentech předvádí tatínkovi, jak pokročila její kresba. Tatínek se chvilku tváří, že to vydrží, ale pak, při pokusu se zvednout, šlápne na mašinky a zrak mu padne na zaskládané papíry a je to tu...výbuch emocí. Ano, my víme, že je to tu hrozný, že se tu nedá pracovat, že je tu řev a všude něco leží. Snažím se manžela chápat a uklidňovat a pak promluví Ondík:"Ale tatínku, nebuď dramatickej, jo?":-)...toto způsobí všudypřítomný smích...a tak to u nás teď je...mamka hotová...taťka hotový...ale děti šťastné:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat